TGM aneb Báje o vladaři

Na podzim budeme mohutně slavit stoleté výročí československého státu. Abychom se v tom trochu vyznali, tak počítejme. Československý stát vznikal osm let: začalo to Clevelandskou dohodou v roce 1915 a skončilo definitivním stanovením hranic nového státu v roce 1923. Za těch oslavovaných sto let se tento stát nedožil pětadvacátého výročí své existence, padesáté výročí oslavil jako okupovaná země a v době pětasedmdesátého výročí už zase neexistoval. V roce 1921 v tomto státě žilo šest národností, jejichž populace přesahovaly sto tisíc osob, a v České republice, která se vehementně hlásí k odkazu československého státu, neexistujícího už dvacet pět let, žije jen jedna početně významná národnost: česká.

 Takže se nabízí celkem logická otázka: co vlastně budeme slavit? A teď se dočítáme v novinách, že budeme oslavovat obnovení české státnosti. Ale kdy, probůh? To bylo už prvního ledna… Přece obnovená česká státnost trvá letos historicky vzato pouze dvacet pět let. Ani jsem si nevšiml, že se v lednu něco slavilo… Takže si to holt užijeme až v říjnu!  Pravdou je, že když se za ostatky posledního rakouského císaře Františka Josefa I. zavřela v roce 1916 brána kapucínské krypty ve Vídni, bylo to všeobecně vnímáno jako „osudové znamení“ konce jedné dlouhé éry.

 

Mytické novorozeně

Ale to už ostatně císařův bývalý chráněnec a pozdější „realistický“ politik Masaryk připravoval své rakouské vlasti jinou budoucnost, než by si stařičký monarcha pomyslel. Jezdil po světě a nadšeně propagoval zánik státu, v němž se narodil. Ale vezměme to popořádku. TGM se narodil údajně roku 1850, aby se to dětem ve škole dobře pamatovalo. Proč to ošklivé slůvko „údajně“? Prostě proto, že jeho křestní list se objevil až v roce 1870 na hodonínské faře. Tedy v době, kdy už byl z pacholete mladý muž. Jak rád později říkal, „můj otec byl prostý člověk z lidu“.

Jeho zákonný otec byl původem ze slovenských Kopčan, což je ovšem od Hodonína, co by kamenem dohodil. Matka byla z Hané, ale česky příliš neuměla, její křestní list zněl na jméno Theresia Kropaczek. Její životní zásadou bylo Herrendienst geht vor Gottesdienst. Měla dobré postavení, neboť pracovala v domě hodonínského statkáře a vídeňského podnikatele Nathana Redlicha, který v sobě zapřel své židovské kořeny. TGM byl skutečně mytická postava: nikdo dodnes neví, kdo byl skutečně jeho otec, ví se jen, že když byla jeho matka již dva měsíce těhotná, provdala se za negramotného slovenského kočího, který se jmenoval Jozef Masárik.

Náš TGM sám používal různé varianty jeho jména: Masařík, Massařík, Masárik, Masáryk, snad proto, že jeho příjmení Masaryk vzniklo omylem na hodonínské faře dvacet let po jeho narození. Záhad a nejasností kolem jeho mládí je tolik, že by to vystačilo na mysteriózní román. V každém případě je těžké smířit se s myšlenkou, že jeho otcem byl negramotný kočí a že si jeho matka vzala tohoto o deset let mladšího muže z lásky. Spíš je to příběh jak okopírovaný z nějakého řeckého mýtu, v němž se do rozkošného chlapečka zamilovaly dvě bohyně a celý jeho život pak o něho mezi sebou bojovaly.

 

Chráněnec císaře pána

Masaryk jako mladý muž byl zřejmě dost divoký jinoch, alespoň to potvrzují různé legendy: před maturitou v Brně ho vyloučili ze všech gymnázií v říši, protože vzal na ředitele školy pohrabáč. Ale brněnský policejní ředitel, jehož synovi dával kondice, si ho po svém povýšení vzal s sebou do hlavního města mocnářství a tam Masaryk odmaturoval na prestižním akademickém gymnáziu. Když utekl z Vídně, vrátil ho tam zpátky z kovárny v Čejči sám zemský školní inspektor. Masaryk sám těmto příznivým sudičkám říkal Prozřetelnost…

Ale ve skutečnosti to byla asi nějaká záhadná postava spojená s mocnářstvím, která nad jeho osudem bděla. Jeho dva bratři, kteří se rodičům narodili později, na rozdíl od něho neměli v životě žádné štěstí: starší z nich zemřel už na vojně a mladší byl nejdříve známý moravský tiskař, poté pražský vinárník, nakonec zemřel roku 1914 ve slovinském Portorože… Tedy pouhých sedm let po svém otci Jozefu Masárikovi, který přežil svou manželku o dvacet let.

Bohužel v době, kdy TGM studoval ve Vídni, se mnohojazyčné prostředí habsburské monarchie stalo až do jejího konce kolbištěm etnicky a kulturně pojatých komunit, lišících se rovněž v otázkách politické budoucnosti státu. A tak se nakonec po roce 1848 stala jedinou sjednocující silou rakouské říše právě postava císaře Františka Josefa I., který hrál po celou dobu svého panování úlohu stmelujícího vladaře, takže i odpůrci státu byli ochotní volat: Sláva císaři! Myslím, že tato skutečnost byla pro další životní směřování TGM jedním z rozhodujících podnětů. Stal se také tmelícím vladařem…

 

Vzhůru do reje politiky

Svou americkou ženu Charlottu poznal Masaryk v Lipsku, kde si po vídeňských studiích rozšiřoval své další vzdělání. Její rodiče byli potomci rodiny hugenotů, kteří kdysi prchli z Francie: proto ono jméno Garrigue, které si TGM včlenil mezi své křestní a upravené rodové jméno. Američtí příbuzní byli zbožní, zámožní, měli jedenáct dětí a řadu let finančně podporovali Masarykovu rodinu. Snad jejich jméno převzal jako vděk, že díky nim ve Vídni přežili. Charlotta se již tam nervově zhroutila a oba se prý na možnost odstěhovat do Čech nedívali příliš radostně.

Nakonec k tomu však přece jenom došlo. Když se Univerzita Karlova v roce 1882 rozdělila na českou a německou, dostal Masaryk z Prahy nabídku na mimořádnou profesuru, o jaké ve Vídni nemohl ani snít, byť to finančně nebylo žádné terno. Jeho rodinná ekonomika byla „z ruky do úst“ a mnoho věřitelů za dveřmi. Ale opět zasáhla v jeho životě Prozřetelnost. Jeden jeho student, syn německého brněnského podnikatele Flesche, který se za ním z Vídně vydal do Prahy, spáchal v roce 1891 v Berlíně sebevraždu a odkázal svému panu profesorovi slušnou sumu.

Tak TGM zaplatil své dluhy a něco ještě zbylo. A konečně mohl dělat, co ho bavilo. Nechtěl být prý nikdy profesorem, pomýšlel na politiku, a to se mu v Praze konečně podařilo. TGM byl pragmatik, věděl, že v 19. století panovalo přesvědčení, že národní tradice je základní oporou tehdejší politiky, a proto je třeba vést skrze ni neustálý politický dialog. Poprvé si to ověřil roku 1886 na případu sporů, točících se kolem pravosti Rukopisů. Věděl, že „historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením o tom, co je a bude“. A právě proto se vrhl do reje politiky!

 

Jak ospravedlnit rozbití státu

 

Za pár let života v Čechách TGM zjistil, že základním předmětem českého ideologického boje je opozice „pravda a lež“. Samozřejmě se i tento boj vyvíjel v čase, neboť podléhal podmínkám té které doby. Avšak právě aféra kolem pravosti Rukopisů mu ukázala, že nově se rodící české buržoazii taková zastaralá pohádka už nevyhovuje: bylo třeba vymyslet něco nového, co by bylo rovněž méně primitivní. Proto se rozhodl vypracovat novou českou mytologii, která by vyšla z osobních legend známých českých postav, na jejichž příbězích by se daly využít abstraktnější pojmy a myšlenky.

Nešlo tedy o to vyrábět znovu novou českou historii, ale moderně ji interpretovat jako tak zvanou „českou otázku“. K tomu mu výborně posloužila morálka humanistických ideálů, která se nesla se jmény Hus, Chelčický, Palacký atd. A tak začal vytvářet vnějškově odlišné mytické příběhy, které padly na míru české buržoazii v době, kdy si lámala hlavu nad tím, kde najít smysluplnou politickou organizaci státu. TGM tak vnesl do českých dějin ideály humanistické politiky, které sestavil z literatury národního obrození. Ale hlavně musel přijít s něčím, co ospravedlní rozbití státu již existujícího.

To vše mu nakonec postačilo k tomu, aby si po roce 1918 vytvořil ve formě první republiky svůj nový mocenský nástroj. Nový stát měl především „politicky vyřešit otázku české státnosti“. Český národ se v tomto politickém mýtu nemusel ohlížet na skutečné události minulosti, ale na idealizovaný obraz jakéhosi mýtu, jenž potlačuje nedostatky skutečnosti a vytváří nový historický přelud, který dostal geografickou formu nového státu, ale který jinak nemohl skrýt politickou a správní korupci, hospodářskou nestabilitu, včetně neschopnosti uskutečnit onu vysněnou „humánní demokracii“.

 

Od přání myšlenky k její realizaci

TGM svou politickou roli dotáhl až do říšské rady a byl jeden ze dvou jejích členů, kteří jako jediní z celkového počtu sta Čechů v radě po vypuknutí války v roce 1914 emigrovali: byl to on a agrárník rusofil Dürich. A to navzdory tomu, že ještě v roce 1908 TGM píše: „Podle humanitního programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské.“ Výbuch Velké války jej zastihl už připraveného na vše a zřejmě tento impulz způsobil změnu plánů: již žádná federalizace Rakouska!

Ze začátku šlo vše ráz na ráz: v exilu získal srbský pas, jako obdivovatel sicilské mafie zorganizoval podle jejích zkušeností tajný spolek Maffie a finančně se zabezpečil jako protirakouský špion. Když pak v Ženevě plamenně řečnil k pětistému výročí upálení Mistra Jana, podařilo se mu v této atmosféře dát dohromady skupinu českých exilových politiků a přimět je k souhlasu s programem, který měl za cíl vytvoření samostatného státu. Tak vznikl už v roce 1915 text Prohlášení Českého komitétu zahraničního, který byl jeho dílem.

Pouze dva členové komitétu byli poslanci říšské rady ve Vídni (Masaryk a Dürich), jinak šlo vesměs o české a slovenské krajany, žijící v zahraničí: v Americe, Anglii, Francii a Rusku. Problém ovšem byl, že v té době nemělo toto prohlášení žádnou naději na přijetí ani u politiků států Dohody, kteří tehdy nepřemýšleli nad tím, že by habsburské soustátí ve střední Evropě mělo zaniknout, ani v českých zemích, kde místní lidé byli spíše nakloněni prorakousky. Šlo tedy jednoznačně o export zahraničního protihabsburského odboje.

 

Dobrá věc se podařila…

Podstatné bylo, že se zde poprvé objevuje program, který sjednocoval český a slovenský odboj jak proti Němcům, tak proti Maďarům. To byl Masarykův majstrštych: v případě Čechů apelovat na jejich nenávist vůči Němcům a Slovákům vysvětlil, že se zbaví maďarské nadvlády jen s pomocí Čechů. Leitmotivem dohody, která vešla později do historie pod názvem Clevelandská dohoda, byl apel na právo sebeurčení obou národů. Ale její Achillovou patou byla podmínka slovenských zástupců, že se bude jednat o federaci.

Základním dokumentem vzniku československého státu se pak stala Pittsburská dohoda ze dne 30. května 1918, kde se slibuje, že „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svôj snem a svoje súdy a slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote“. Text dohody koncipoval opět TGM a její text byl pak zaslán 5. února 1920 jako příloha jeho dopisu předsedovi vlády Československa Tusarovi, kde odesilatel zdůvodňuje, proč tato dohoda nebyla nikdy realizována…

Na tuto zradu pak Slováci už nikdy nezapomněli! Asi můžeme souhlasit s tím, že většina států vzniká násilím. Ale československý stát byl výjimka: on byl především dítětem usilovné propagandy. Což je způsob jednání, kdy se jisté skutečnosti zveličují, jiné zatajují a většina překrucuje. Byl to tedy Masaryk, kdo vymyslel československý stát! Ale byl to stát, který za jakékoliv krize selhal, případně rovnou zanikl. Avšak on šel ještě dál, vymyslel si československý národ. Důvod? Potřeboval před spojenci zvýšit demografickou váhu Čechů vůči třem milionům Němců…

 

Náš tatíček TGM

Situace se zdramatizovala v roce 1917, kdy do války vstoupily Spojené státy a v Rusku proběhly dvě revoluce. Z počátku vypadalo vše růžově: z českých zajatců na všech frontách vytvořil Masaryk se Štefánikem československé legie, po únorové revoluci byl už Masaryk v Rusku vítán jako nový český vladař, neboť se stal „kvartýrmajstrem“ legií na transsibiřské magistrále, všechny zahraniční legie se staly součástí francouzské armády a jejich členové mu začali říkat „tatíček“. Po říjnové revoluci v Rusku sice doporučoval západním spojencům, aby uznali bolševický stát, ale sám se vydal přes „svou“ Sibiř do Ameriky.

Zatímco legionáře čekala strastiplná cesta kolem světa zpět do Evropy, jeho úkolem bylo lobbovat za vznik nového státu u představitelů nově se rodící světové velmoci, což se mu zdařilo. V lednu 1918 už TGM tvrdí, že nenárodní státy upadají a tak se rozhodne postavit národ a národnost nad stát, národní idea a princip se pro něho staly samostatnou politickou silou, stojící dokonce vedle zájmů hospodářských. V roce 1920 píše v Nové Evropě: „Co je správnější: aby více než devět milionů Čechů a Slováků bylo pod vládou Němců, či aby tři miliony Němců byly pod vládou Čechoslováků?“

K tomu pak ještě dodá, že „Maďaři kulturně záviseli na Slovácích“. Když o první neděli existence československého státu rozvášněný dav, kráčející z manifestace na Bílé hoře, došel na Staroměstské náměstí, zboural za všeobecného nadšení tamní mariánský sloup jako symbol starého mocnářství. Tuto akci pořádali národní a sociální demokraté a účastníci této akce jistě netušili, že první vysněný svobodný stát Čechů se nebude zase tak moc lišit od zničené monarchie. Rozbití Rakouska tak udělalo z Masaryka, který se o to nejvíce přičinil, novou kultovní postavu.

 

Česká klobása

Přitom možná ještě důležitější postavou dějin tohoto státu byl Edvard Beneš. Bylo-li hlavním posláním Masaryka lobbování za pozvolna vznikající stát, Beneš si vzal za své poslání učinit tuto myšlenku skutkem. O Benešovi se říkalo, že byl hašteřivý a neobyčejně pracovitý. Obě tyto vlastnosti se mu musely hodit jako ministru zahraničí při všech jednáních, kdy se po Velké válce určovaly nové hranice v Evropě a území, jež bude každý stát ovládat. Jeho hlavním úkolem bylo vytvořit na pařížských mírových jednáních co nejlepší podmínky pro vznik nového státu.

Rozhodně to nebyl krátkodobý úkol, neboť hranice nového státu se určovaly postupně uzavíranými smlouvami s okolními nástupnickými státy: s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Rumunskem. Mírové smlouvy byly uzavírány v různých pařížských čtvrtích a okolí a podle nich se jmenují. V roce 1920 úlohu Beneše jako hlavního vyjednavače na mírových jednáních převzal mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Osuský, který jako Slovák mohl být zřejmě povolanější zejména pro jednání s maďarskými představiteli.

Vznikl tak uměle vytvořený státní útvar, který dostal potom ve Francii posměšný název saucisson tchèque, „česká klobása“. Staré země – Království české, Markrabství moravské a část Slezska – byly rozhojněny o Horní Uhry, což byl historický termín označující oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi, jež ležela vně Karpatského oblouku. Ovšem Francie brala své kmotrovství tohoto státu jako pragmatický skutek: šlo jí po válce o to vytvořit mezi Německem a Ruskem nárazníkové soustátí, jehož součástí měla být i Československá republika.

 

Osudy panovníků

V jedné věci nebyla Prozřetelnost vůči TGM příliš nakloněna: tou byly osudy jeho vlastní rodiny. Ostatně v tom si byli trochu podobní s císařem pánem. Posuďme sami. V roce 1867 mexičtí revolucionáři popravili císařova bratra Maxmiliána, o dvanáct let později jeho syn a následník trůnu Rudolf zastřelil milenku i sebe, za devět let nato anarchista Luigi Luccheni probodl pilníkem v Ženevě jeho milovanou ženu císařovnu Alžbětu a nakonec v roce 1914 mladý srbský revolucionář Gavrilo Princip zastřelil jeho synovce a adepta na trůn Ferdinanda d´Este a jeho ženu.

Po té poslední události si císař František Josef I. povzdechl: „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“ Říká se, že armáda byla poslední věcí, kde mohl vystupovat ještě jako skutečný panovník. Ale válce už nedokázal zabránit, vždyť už ani nerozuměl tomu, jak ji v moderní době vést. Pestré uniformy, břeskná muzika, vojsko na koních… To byl jeho svět! Kdyby se byl císař pán dožil konce války, zažil by snad nejhorší událost svého života: viděl by, jak se jím 68 let řízené impérium rozpadlo během několika týdnů na tříšť umělých států, které mají už sto let problémy se svou vlastní státností.

Když TGM uvízl na počátku války mimo domov, byl to chudý exulant. Když se vracel zpátky, byl z něho milionář. Jak se to mohlo stát? Inu, nebyl až tak nezištný. Američtí krajané se ho prý v květnu 1918 ptali, zda mají zveřejnit své finanční výkazy. Odpověď českého revolucionáře, „tatíčka“ legionářů, byla důvtipná: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“ Přitom jeho žena Charlotta v tu dobu trpěla hlady v Praze… Ale přesto i on sám se musel ve svém životě smířit s celou řadou osudových ran.

 

Rodina Masaryků

Proč TGM nevzal sebou do emigrace svou ženu, je záhadou. Ona zažívala v Praze neradostné chvíle: její muž byl velezrádce žijící z peněz britské rozvědky, a když jí i s dcerou rakouské úřady umožnily odcestovat, Masaryk to z politických důvodů odmítl, protože všude ve světě hlásal, jaké hrůzy se v rakouské říši dějí, a tento akt humanity by mohl zhatit jeho plány. V květnu 1918 byla Charlotta hospitalizována v nervovém sanatoriu, byla posléze zbavena svéprávnosti a úřady jí určily za opatrovníka Přemysla Šámala, což byl zdejší šéf Maffie a pozdější Masarykův tajemník… Zemřela o pět let později.

Masaryk vzal s sebou do zahraničí nejmladší dceru Olgu, a to přesto, že později již jako prezident dával přednost službám nejstarší Alice, která se stala místo své matky „první dámou“ v novém státě. Zcela se této roli poddala, byla otci neustále na blízku, měla ve svých rukách jeho život – oficiální i soukromý – byla jeho stínem. Říkalo se však o ní, že to byla „komplikovaná osoba“. Pravdou je, že byla kvůli otci na podzim roku 1915 zatčena a vězněna ve Vídni, ačkoliv byla opatrovnicí své matky. Nikdy se nevdala a po roce 1948 emigrovala. Její bratr Herbert, nadějný malíř, který se oženil s vdovou po známém malíři Antonínu Slavíčkovi a měl s ní dvě dcery, zemřel v roce 1915 na tyfus.

Říká se, že po smrti Herberta, který se jako nemocný vrátil ke své matce, byla prý Alice po zákroku amerického prezidenta Wilsona propuštěna. Druhý syn Jan sice musel narukovat do rakouské armády, ale jako nespolehlivý nebyl nasazen do války. O něm se zase říkalo, že zdědil po každém rodiči něco: po matce psychické problémy, po otci snahu „dělat politiku“. Ale k tomu došlo už v příliš beznadějné době, i když ho Češi milovali pro jeho bodrost a lidovost. Jeho záhadná smrt v roce 1948 ukončila éru státu, který jeho „tata“ vydupal ze země. Mohla to být hezká dynastie…

 

Vladař TGM

Masaryk ve své bílé uniformě na cválajícím koni naplnil Čechům sen o jejich státě. On to možná prezentoval jako Prozřetelnost, ale spíše mu šlo o to, aby ho lidé jako vladaře vnímali. Vytvořil svůj obraz monarchy, jemuž stačilo malé gesto, aby mu bylo ve všem vyhověno. Pamatovala na to i československá ústava, neboť jen On mohl vládnout až do smrti… Přesně takový panovník odpovídal českému mýtu o bájném králi. TGM tuto historickou úlohu sehrál skvěle a dodnes s každým novým prezidentem kráčí v očích lidu jeho stín.

Každý historický akt je ve své podstatě rozhodnutí učiněné na základě předem stanovené ideologie, která hledá v minulých dějích pouze své ospravedlnění. Beneš myslel na odkaz TGM stále: ale nejprve se mu zhroutila Společnost národů, asi nejlépe přizpůsobená ideálům „humanitní demokracie“, poté ho opustilo jeho nejmilejší dítě z Trianonu – Malá dohoda a jako poslední naděje mu nakonec zbylo spojenectví se Stalinem. Masarykovo Československo bylo skutečně politické sci-fi. Benešovi pak nezbývalo než hořce zaplatit účet, který mu Masaryk vystavil.

Byla to agonie českého mýtu… Na otázku Karla Čapka v Hovorech s TGM, kam se z Vídeňské univerzity poděla jeho dizertační práce a jím psaný životopis, prezident Osvoboditel odpověděl: „Tu jsem jako plno jiných rukopisů spálil.“ O jeho ženě Charlottě se říkalo, že ze všeho nejvíce nenáviděla lež a nesnášela každého, koho při ní přistihla. Masaryk v politice lhal, přistihli ho přitom Slováci. Není se co divit, že se pokaždé, kdy to šlo, přihlásili o svá práva: v roce 1938, 1968 a po roce 1989. Tak ať se nám ty stoleté oslavy neexistujícího státu na podzim vydaří!

 

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937)

Český filozof, sociolog, politik, profesor Univerzity Karlovy.

Nejznámější díla:

1881 Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart

1895 Česká otázka

1896 Otázka sociální

1920 Nová Evropa

1925 Světová revoluce

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *