Tony Judt aneb Problémy intelektuála ve 20. století

Když člověk hledá nějaké dobré zaměstnání, první co musí udělat, je napsat CV. Je to docela umění dát dohromady o sobě něco jako kádrový profil v takové kvalitě, aby uchazeč o místo zaujal zaměstnavateleDnes se to dokonce učí už i na školách. Soubory CV potom plavou ve vodách internetu jako dravé ryby, které chtějí jediné: být chyceny do sítí trhu práce. A pak jsou tu osamělí vlci, kteří se nerozpakují své CV napsat do knihy, aby se ho čtenáři mohli bez uzardění zmocnit. Takové knižní CV může znít asi takto. „Můj dědeček Enoch Yudt podporoval židovský dělnický svaz v Rusku. On byl socialista a v Bundu se mluvilo pouze jidiš. Můj otec Joe Judt byl také socialista, člen sionistického hnutí, které mělo za cíl posílat mladé Židy do Palestiny, aby tam budovali socialismus.“

judt„Já se narodil v Anglii v roce 1948, kdy vznikl díky Stalinovi stát Izrael a Československo tehdy ovládli komunisté. A když jsem měl třinácté narozeniny, dostal jsem od otce tři svazky životopisu Lva Trockého od Isaaka Deutchera, kde byl Stalin hlavním padouchem.“ Mladý Tony byl tedy šťastným příjemcem zasvěcování do levicového vzdělání. V otcově vyprávění ale komunisté byli lidé, kteří nechali dělníky jít tam, kde je zabili místo nich. A tak Tony hned po Marxovi četl pro jistotu Orwella a Koestlera. A aby měl praktické zkušenosti, jezdil jako student do Izraele, kde o prázdninách pracoval v kibucu.

Jak se Židé dostali k Marxovi
Tehdejší student cambridgeské Královské koleje Tony Judt nevěděl ještě, do čeho se řítí. Jako kluk zažil u nich v Londýně, jak se tam střídali Židé uprchlí před lety z kontinentální Evropy. A povšimnul si, že se neuvěřitelně od sebe lišili. Židům se dařilo nejlépe v liberálních autokraciích, především v habsburské říši; monarchie měla sice dvojí identitu: bylo možné zde narazit na předsudky více než kde jinde, ale přitom se zde etnika, jazyky a kultury pletly jedny přes druhé. Spisovatelé jako Stefan Zweig i Joseph Roth se tam cítili jako doma, i když nakonec byli odtud po anšlusu vyhnáni jako první.
Židé, kteří utekli z Německa, zůstali pořád Němci: domácnost, jídlo, témata rozhovorů, kulturní postřehy, všecko bylo u nich německé. Vyhnání cítili jako ztrátu a zmizení německého světa bylo pro ně bolestnější než nacistické zločiny. Maďarští Židé byli lidé z provincie, kde se teprve nedávno trochu vzmohli, ale byli odtrženi od kultury i jazyka svých rodičů. A Židé dále na východě znali jen svůj štetl, tedy město či čtvrť, a o okolním světě nevěděli nic stejně jako jejich křesťanští sousedé o nich. Jedni vnímali druhé jen prostřednictvím svých předsudků. Alespoň v tom byla jistá symetrie.
Polsko bylo velké natolik, že i Žid tam mohl dosáhnout úspěchu, ale o místní kultuře nevěděl zhola nic. Navíc Poláci byli nejen pozorovatelé, ale i spolupachatelé pogromů na Židy. Jedinou kladnou výjimkou do války bylo podle Judta pouze Masarykovo Československo. Proto se Židé domnívali, že by bylo lepší, aby jazyk, náboženství a etnicita přestaly být v Evropě podstatné a aby přednost dostal sociální a ekonomický život. To vysvětluje, proč tolik Židů před druhou světovou válkou patřilo k radikální opozici vůči nástupnickým státům po carské a habsburské říši a proč se mnozí z nich nakonec přiklonili k marxismu.

Šedesát let bídy
Ironií osudu je, že evropští Židé dostali rovnoprávnost, kterou jim slibovali již osvícenci, až po válce, kde byli zabíjeni jako Židé, ale vzpomínáni jako občané. Neuvěřitelné zrůdnosti dvou světových válek zabily miliony lidí, ale nejstrašnější následky odnesli nakonec Židé. Navíc si musíme uvědomit, že od roku 1914 trvalo šedesát let, než se evropské hospodářství dostalo na zhruba stejnou úroveň. Dvě světové války, hospodářská deprese, šedesát let úpadku. Stav nejistoty byl v kapitalistickém hospodářství normou, nikoliv výjimkou, konstatuje Tony Judt.
To chytrého studenta z Cambridge s levicovou rodinnou anamnézou zaujalo. Ač vystudoval historii, vnímal intenzivně, že tato věda není jen o událostech, jež se přihodily, ale má také spodní proudy, jejichž pohyby má na svědomí lidské myšlení. Tak neoklasičtí ekonomové trvali na svém, že drobná rozhodnutí spotřebitelů a výrobců, kteří všichni sledují pouze svůj vlastní cíl, vygenerují v celém hospodářství obecnou racionalitu. Nabídka a poptávka se ustálí v rovnováze a trhy se stanou stabilní. A neduhy jako nezaměstnanost jsou pak jen přechodné informace nutné pro fungování hospodářství.
Když však meziválečná krize přinesla milionům lidí život bez práce, stala se nezaměstnanost klíčovou otázkou hospodářské teorie. Když se potom po druhé světové válce objevil v Německu sociální stát, anglický ekonom Keynes pochopil, že lidé vlastně touží po potřebě bezpečí, kterou za války ztratili. A Arendtová, „politická teoretička“, k tomu dodávala, že jen v takovém světě jsou lidé schopní vést soukromý život. Pouze rakouský škarohlíd Hayek tvrdil, že zasahovat do přirozeného prostředí tržního rizika vede k autoritářskému politickému režimu a vyústí nakonec v totalitu. Tak se začínala Judtovi kloubit dohromady historie, ekonomie a politika.

Proč levice tak selhala?
Už znuděn akademickým prostředím v Cambridgi, rozhodl se, že provětrá své mozkové buňky v zemi, kde politické myšlení bylo národní vášní: v roce 1971 se odstěhoval do sladké Francie. Pro Judta byl socialismus nejen politickým cílem, ale také věcí odborného zájmu, což mu nakonec vystačilo až do středního věku. Šlo o smíšené kulturní sebevědomí typické spíše pro 19. století a plné pocitu odpovědnosti za zlepšení veřejné situace. Ve Francii se zabýval politikou předválečné Lidové fronty. Kontext pro něho zůstával pořád sociální a politický, hledal stále nějaká východiska.
Nemohl pochopit, co udělala levice špatně, že její selhání bylo příčinou evropských událostí ve 30. a 40. letech. Jistě, politická zločinnost vykonávaná s plným vědomím nacisty byla pro pravici i levici zcela nepředstavitelná. Navíc nikdo nechápal, o co šlo ve stalinských hladomorech a hrůzovládě 30. let. Ostatně už první světová válka pohřbila mnoho pokrokových iluzí předchozí doby, ale zatím nešlo podle něj o čirou nemožnost s tím tehdy něco udělat. Vždyť v té době byl i rozvod považován za něco neobvyklého, čemu by se člověk měl vyhýbat. (A sám Judt ukončil v životě dvě manželství.)
Ale ve Francii si uvědomil, že stav historických bádání byl v 70. letech šílený: v pozadí dějin mizely ekonomika, politika i společnost a byly nahrazovány selektivními údaji – sociálními i kulturními. Rozhodoval hermeneutický výklad. Tak se francouzská revoluce proměnila v revoltu pohlaví a v mezigenerační neklid. Dějinný výklad klíčových událostí byl nahrazen takovými, jež stály zcela na okraji. Množily se zcela povrchní kulturní studie, které oddělovaly dějinná data od hospodářských příčin a vlivů. Stačilo dělníky vyměnit za ženy, černochy, homosexuály, lidi na okraji společnosti. Judt musel někam prchnout.

Komunisté, fašisté, nacisté
Měl dojem, že se historici oddali vědomému, ale přesto snovému karnevalu, kdy se obracely role a sociální marginálie se stávaly pro badatele jediným zajímavým oborem. Nabyl víry, že jen tak se totiž historie mohla zcela zbavit marxismu, z něhož dosud čerpala. Utekl tedy v roce 1978 na kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde ostatně v 60. letech začala studentská revolta, jež se pak přelila do Evropy. Berkeley mělo své kouzlo a učil tam studenty, jak provozovat levicovou politiku. Byl to jeho poslední pokus, jak své myšlení vtělit do marxistických kategorií.
Vyprávěl jim, jak 19. století bylo dobou měšťanstva, ale 20. století mělo být stoletím rychlé změny, kterou měli vést mladí a progresivní lidé. Klíčová byla rychlost: vždyť automobil a letadlo byly novými vynálezy. A nebýt tehdy strašidla levicové revoluce, asi by ideová převaha patřila fašistům: ti neměli takové pojmy jako levice, ale měli jasné postoje a osobité reakce na válku, krizi a zaostalost. Ostatně veřejná tvář fašistů a marxistů byla nápadně podobná: Mussolini se choval podobně jako pozdější rumunský vládce Ceausescu. Komunisté uctívali nutnost, nevyhnutelnost, nikoliv nahodilost, fašisté milovali náhodu: jazyk, etnickou příslušnost, otčinu.
Ale míra prozření byla v roce 1936 nesmírně vzácná. Bylo těžké představit si svět, pro který chyběl v dějinách precedent. Lidé by museli předpokládat, že realita může existovat jako absurdní situace, jak to s předstihem pochopil Kafka. Proto si lidé mysleli, že k holocaustu nemůže dojít, protože to nedávalo smysl. Pro lidi vychované v 19. století s jeho etickým a politickým pojetím světa byly jejich postoje ve 20. století nefunkční. Tehdejší intelektuálové byli dědici osvícenské ideje, že jsou součástí dialogu o smyslu pokroku. To platilo určitě o komunistech, snad i o fašistech, ale nikdy ne o nacistech.

Víra v komunistické vykoupení
Ale aby se mu ta temná doba rozkryla, musel Judt jít ještě hlouběji. Všechno začalo generací, která energicky uvažovala o společnosti jako o souboru sekulárních problémů. Odštěpení liberálů od náboženské víry začalo už s osvícenstvím, ale její kolaps nastal později – v letech 1850 až 1875. Vídeňští austromarxisté už na přelomu století pochopili, že se musí reprodukovat církevní hierarchie, aby se mohla zavést nová sociální etika. Proto se tak dobře později postupovalo s leninskou politikou v katolických a pravoslavných zemích, ale nikoliv v protestantských. Význam Kristova utrpení znamenal, že nás vykoupení čeká až na onom světě.
Ale marxismus bylo sekulární náboženství, které říkalo, že co je, už není, a co bylo, vrací se v novém hávu. A Judt dodává: spíše to vypadalo, že nejde o mesiáše a jeho vykoupení, ale o rabínskou dialektickou hru s tradičním židovským moralizováním a vyprávěním historek. Ničení je tvůrčí čin, zachování status quo je marasmus. Co bylo malé, bude velké, ze současných pravd zbydou iluze. Být marxistou znamenalo učinit přednost ze své nezakořeněnosti a lpět na uvažování, které znal každý hebrejský školák: „Je to umění a technika, jak vždy dopadnout na všechny čtyři (končetiny).“
Pravda marxistů nemohla projít testem skutečnosti: její jediné potvrzení leželo v budoucnosti. „Podstatou byla víra v omeletu, kvůli které se musí rozbít mnoho současných vajec.“ Když někdo přestal věřit, opouštěl příběh, jehož události šly obhájit, dokud byla záruka úspěšného konce. Proto byla nutná taková sounáležitost s ostatními oddanými. Kombinace víry a sounáležitosti dala komunistické myšlence oporu, kterou se nemohlo chlubit žádné jiné politické hnutí. Komunismus měl vykonat dílo tam, kde ho historie zapomněla vykonat sama.

Kolaps klasické levice
První generace komunistů (jako třeba Koestler) prozřela v roce 1936 během stalinských monstrprocesů, druhá potom v roce 1956 během maďarských událostí. Komunističtí intelektuálové 60. let nebyli hloupí ani pokrytci, ale byli neschopní pochopit rozsah komunistické katastrofy. Jejich logické myšlení podléhalo ideologické zaslepenosti. Nakonec je přestala znepokojovat sociální nespravedlnost, zmizelo dobré a zlé, důležitým se stalo pouze to, co zvyšuje produktivitu hospodářství. Začali se domnívat, že smyslem hospodářské politiky je pouze generovat zdroje.
Došlo k diskursivnímu posunu směrem k ekonomii. Z komunistů se stali „myši v otáčejícím se kole“. Zásada, že počátkem všeho je ekonomie, vede k mentálnímu nedorozumění, že všechno je vlastně výrobek. Ostatně už Marx se držel zásady, že každá užitná věc nabývá hodnoty jen tehdy, objeví-li se na trhu. Peníze však činí prospěch a dobro měřitelnými a stírají tak možnost mluvit o etických cílech společnosti. Ekonomové jen málo přispěli k sociálnímu poznání a většina z nich mate dál občany. Člověk bez pocitu bezpečí je však méně svobodný. To je ovšem memento, jemuž dnes už málokdo rozumí.
Svět podle Judta stojí pořád před stejnou otázkou: jak se vyhnout rozkladu společnosti, mají-li lidé strach z budoucnosti. Levicový intelektuál se dnes stal přeludem, jako třeba Slavoj Žižek, jehož obecné teze vedou jen k recyklaci banalit. Negativem se stala ztráta víry v pravdu. Jako by přestala být postačující obranou proti lžím. Už nestačí říci „Nemluví pravdu“, musíme se znovu učit říci „Lže!“. Místo toho se pouze řeší otázka, kdo a v čím zájmu se lže. Tato ztráta mravní sebejistoty je cenou, kterou klasická levice platí za promarněná 60. léta.

Intelektuál se stává moralistou
Voltaire si kdysi psal s pruským králem Bedřichem, Zolu četli všichni francouzští politici a vídeňský novinář Kraus byl bičem společnosti. Jaká je úloha intelektuála dnes? A Judt si na to sám odpovídá poněkud zasmušile: „Najít cit pro stručnost a jasně formulovat.“ A vzpomíná, jak v době, kdy ve Francii probíhala Dreyfusova aféra a Zola k tomu napsal slavný text J’accuse (Žaluji), Masaryk v Čechách hájil židovského mladíka Hilsnera před obviněním z rituální vraždy a dokazoval, že nově nalezená česká středověká epopej je padělek.
Tehdy se proti oběma vzbouřila tamní veřejnost, dnes je za to oslavujeme. Ale časem se ukázalo, že po Zolovi a Masarykovi, kteří odhalovali nepravdu o něčem konkrétním, další generace intelektuálů už vyhlašují pouze abstraktní pravdy. Tak se podle Judta už od konce 19. století přechází od svobody konkrétního jedince ke kolektivním svobodám, jakoby to bylo totéž. Ale pořád mělo to půlstoletí své vlivné intelektuály, protože tehdy lidé ještě hodně četli. A čtenými byli spisovatelé i novináři. Judt tyto hvězdy psaného slova jmenuje: Shaw, Zola, Gide, Zweig.
Po druhé světové válce se typickými mluvčími stávají intelektuální experti. Jejich základní úlohou už není psát romány nebo novinové fejetony, ale poučovat o tom, co je správné a jak se k tomu propracovat. To už ovšem zavání poněkud atmosférou totality: experti nám to vysvětlí nejlépe! A experti nám odpovídají na otázky typu: jsou důsledky daného rozhodnutí nebezpečné?; a jaký užitek z toho rozhodnutí plyne? Ale nonšalantně pominou odpověď na dotaz, zda rozhodnutí je spravedlivé. A tak ačkoliv je společnost plně gramotná, zmenšuje se publikum pro veřejnou diskusi. Lidi to už nezajímá!

Sen o velkém příběhu
Intelektuálové se stali v dnešní době komentátory současného dění a kdo se neobjevil v televizi, neexistuje. Judt se v roce 1987 definitivně odstěhoval do New Yorku a žehrá na to, že dilema současného intelektuála je, zda z něho bude specialista píšící do odborného časopisu, který ovšem čtou pouze stejně smýšlející lidé, nebo se stane mediálním intelektuálem, který se bude promenovat mezi televizí a sociálními sítěmi. A tak poslední otázku si Judt klade již v čase, který mu nepřeje – je už na smrt nemocný: Co znamená být historikem, který není průměrný a přitom nepoklonkuje módě?
Jediný přijatelný postup pro něho je nabídnout čtenáři „velké vyprávění“. A přidává, že dnes se vlastně odlišují jen dvě varianty takového vyprávění: první je liberální příběh, který říká, že jediný smysluplný vývoj se skrývá v postupu anglo-americké civilizace, který se však ukazuje jako nefunkční pro zaostalé společnosti. Ostatně kde by prý dnes byla Francie, kdyby se držela anglického vzoru! A potom je zde varianta conte moral, „morální povídání“: historie je filozofie, která vyučuje příkladem. Tedy dějiny jako jakási bajka psaná s poznámkami pod čarou. Sem vlastně patří i myšlenka, že se dějiny vývoje zastaví na křižovatce rozvinutého kapitalismu.
Tyto přístupy jsou dnes špatně přijatelné. Nelze mluvit o historii pokroku. K takovému naivnímu přístupu se vrátilo v posledních třiceti letech ekonomické myšlení: hospodářský růst a volný trh nejsou podmínkou lepší existence, ale jsou popisem tohoto zlepšení. V oblasti etiky chybí základ, na němž by bylo možné se shodnout a nevycházet přitom jen z náboženství. Ale dobrý historik se obejde bez odpovědi na otázku, v čem tkví smysl dějin. A špatný historik si hledá buď nějaký rámec výkladu či alespoň předepsaný žánr: rasu, třídu, etnickou příslušnost, pohlaví… Podle Judta je však historie humanitní věda, která stojí na konzervativním a srozumitelném jazyku vyprávění.

Návrat lidských práv
Judt hledal novou inspiraci mezi intelektuály ze střední Evropy. Ostatně kvůli tomu se naučil i česky. Věděl, že střední Evropa měla ve 20. století tak nesmírně problematické dějiny, že všechny její intelektuální, sociální a kulturní proudy byly pro člověka zvenčí neviditelné. Sto let stará Mitteleuropa byla sice nostalgická, ale jemu jako Židovi byla velice sympatická. Věděl, že západní Evropa si jako kompromis zvolila dohodu mezi sociálními a křesťanskými demokraty, jejímž výsledkem byl sociální stát a odideologizování veřejného života. A čeští disidenti jakoby si z toho vzali příklad.
Věděli, že sovětský režim nešlo svrhnout, ani s ním nešlo účinně vyjednávat, takže zbyla jako jediná možnost – jednat „jakoby“. Dělali proto, jakoby ústava, zákon a právo, jazyk i mezinárodní dohody byly funkční a dalo se na ně spoléhat. Byli hluší k režimu a k jeho reakcím na vlastní počínání. Zaměřili proto pozornost režimu na jeho právní závazky. Lidská práva byl sice nový jazyk amerických prezidentů Cartera a Reagana, ale impuls přišel z Východu jako příklad liberalismu. Byla to především obroda jazyka. Zatímco západní levice vyklidila pozice tím, že si našla náhradní revoluční cíle: ženy, gaye, Palestince atd., z jazyka disidentů se vytratila ideologie a konfrontace.
Marxismus pro většinu z nich postrádal politické vyhlídky i morální hodnotu, navíc bylo obtížné zachovávat rozdíl mezi marxistickým myšlením a sovětskou skutečností. Havel měl své kořeny ve fenomenologii (což bylo pro Judta kvůli Heideggerovi trochu ošemetné), ale pochopil, že základní rysy kapitalismu málokoho okouzlí. Snad proto považoval makroekonomii za represivní samu o sobě, což mu „nechvalně známý hayekovec“ Klaus zazlíval (sic!). Nakonec se sice ukázalo, že zájmy českých voličů po roce 1989 byly omezenější, než se čekalo, ale lidská práva zůstala přesto ústředním tématem.

Co zbývá z 20. století?
Nic nebylo v dějinách očerňováno tolik jako toto století. Byl to věk extrémů a z Evropy zbavené iluzí se stal Temný světadíl (Mark Mazower). Začalo to Velkou válkou a skončilo zhroucením většiny názorových systémů. Ale přineslo neuvěřitelné zlepšení životní úrovně lidstva: byl to důsledek lékařských objevů, politických změn a institucionálních inovací, což vedlo k delšímu a zdravějšímu životu. To se nedalo v roce 1900 předvídat. Jednak tedy zlepšení a pokrok oproti 19. století, ale zároveň návrat k anarchii a násilnostem z doby před rokem 1660, kdy vestfálský mír stabilizoval Evropu na 250 let.
A Judt přiznává, že nakonec liberalismus i kapitalismus projevily překvapivou schopnost adaptace a důležité je vědět proč. Doba neklidu po roce 1989 jsou pro něho „léta kobylek“. Jistě, na počátku byla sametová revoluce, ale deprimovala ho vychytralost Clintonovy éry a za katastrofu považuje dobu Blaira a Bushe. Ví, že znovu dominuje hrozba násilí a ideologický extremismus. A domnívá se, že je to tím, že jsme formováni prožitými dějinami, neseme si jejich předsudky a vzpomínky na ně. Ale nakonec přiznává, že právě to ho už od mládí na dějinách přitahovalo.
Objasňovat změny v čase, to je to, oč tu běží. „Dostal jsem se k narativní historii vlastní doby, což je nejlepší způsob, jak ji porozumět.“ Ale polohou historika je rétorická neviditelnost. Těžko mu můžeme uvěřit, že by to někdy dodržoval: byl to vždy veřejně se angažující intelektuál. Věděl, že v dnešní době nechuť k placení daní zabíjí ideu společnosti jako sdílených povinností, protože pro mnoho lidí je urážlivá představa zdanění všech ve prospěch pouze některých: ať jde o vzdělání, důchody, policii, hasiče či o železnici. Prostě proto, že odpůrci daní tyto veřejné služby nepotřebují.
A je vyděšen tím, že Hayekovi žáci ve střední Evropě tvrdí, že trh sám o sobě jest mravním životem a dál už není nic potřeba, neboť svou jurisdikcí objímá soukromou i veřejnou sféru. Pak ovšem stačí, aby obvyklé politikaření nahradila „antipolitika“. Co ale potom ve světě bez etického smyslu i bez historického příběhu vlastně zbyde? Thatcherová už na to odpověděla: „Rodina a jednotlivci a jejich ekonomicky vymezený zájem.“ Představa, že ekonomie může lidem vymezit smysl jejich existence, byla ovšem pro Judta kuriózním blábolem.
Jestliže je člověk otevřen světu, v němž žije, a přemýšlí o něm alespoň tak jako třináctiletý Tony, pak musí být život docela užitečné hledání. Takový byl Tony Judt od třinácti let až do své předčasné smrti. Kolik je u nás takových intelektuálů?

Tony Robert Judt (1948–2010)
Původně britský historik a esejista, který se specializoval na moderní evropské dějiny; vyučoval historii v Anglii, Francii a v USA; naučil se česky, aby mohl pochopit svět českého disentu.
Hlavní díla:
1990 Marxism and the French left: studies on labour and politics in France 1830–1982
2005 Postwar: a history of Europe since 1945, česky Poválečná Evropa: historie po roce 1945, Slovart 2008
2008 Reappraisals: reflections on the forgotten twentieth century
2010 Fares the land, česky Zle se vede zemi: pojednání o naší současné nespokojenosti, Rybka 2011
2012 Thinking the twentieth century. Tony Judt with Timothy Snyder, česky Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem, Prostor 2013

Přidat komentář