Uchamžiky

Právě čtu docela zajímavou knížku. Autobiografii zpěvačky / herečky / DJky / groupie Cherry Vanilly. U knížky s názvem Lick Me je rovnou jasné, že se nejedná o žádné suchopárné paměti. Cherry je dobrá vypravěčka a má co vyprávět! Navíc je zajímavá, když už ne zásadní postava. A u těch zásadních věcí vždy byla. Hudebníci ji přitahovali, ale stejně tak hudba samotná. Byla vždycky ve správnou dobu na správném místě – a tím nemyslím jen hotelové pokoje hudebníků. Sama dávala muzikantům „zajímavé podněty“ (s uvozovkami i bez). Takže svým způsobem se dá její příběh číst jako svého druhu cimrmanovské vyprávění někoho, kdo ze zákulisí tahal za důležité nitky.
Posuďte sami:
V polovině šedesátých let se stává jednou z nejmladších a možná jedinou ženskou DJkou s pravidelným angažmá v prestižním newyorském klubu. Potom se dostane do okruhu Andyho Warhola a upozorní na sebe v jeho londýnském představení Pork, na nějž rád chodí Angela a David Bowie. S oběma se spřátelí a stává se Bowieho múzou a tiskovou agentkou. Práci bere zodpovědně a neortodoxně, za hraní Bowieho singlů rádiovým DJům otevřeně nabízí sexuální bonusy. V polovině sedmdesátých let začíná rozjíždět vlastní hudební dráhu, v Londýně se rázem ocitá uprostřed punkového boomu. Část její doprovodné kapely tvoří muzikanti, kteří se po čase proslaví pod názvem The Police (a sama je prý ispirací jejich hitu Roxanne). Po dvou skvělých, i když komerčně ne tak úspěšných deskách (přes jejichž souborné vydání na jednom CD jsem ji přednedávnem objevil) se vrací do NY, kde příležitostně spolupracuje s průkopníkem elektronické taneční scény Man Parrishem. Objeví se i na albech Rogera Waterse či Vangelise, jemuž později vede americkou pobočku. A v devadesátých letech zakládá jednu z prvních telefonních erotických linek… Zkrátka žena mnoha talentů.
Z knížky je patrné, že s otevřenou náručí přijímala všechno, co New York (a Londýn) šedesátých a sedmdesátých let nabízel. A že toho nenabízel málo! Mezi její obdivovatele a přátele v poslední době patří například Tim Burton či Rufus Wainwright, který k Lick Me napsal předmluvu. Samozřejmě je nanejvýš pravděpodobné, že by Ziggy Stardust, londýnský punk, The Police či newyorský house byly i bez Vanilly. Ale vyprávění o nich by bez ní bylo o dost nudnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *