Netajím se tím, že jsem celkem jednostranně, na hudbu zaměřený člověk. Na hudbu ve všech formách a na všech nosičích. Neznamená to, že bych neměl i jiné zájmy. Ovšem i u těch mě, chtě nechtě, zaujme, pokud je tam nějaké propojení s muzikou. V divadle si všímám, pokud má hra zajímavou hudební nebo zvukovou složku. Během četby zbystřím, když se dozvím, jakou hudbu zrovna poslouchá hlavní hrdina – i když je to třeba pro hlavní děj vedlejší. Titulky filmů vždy dokoukávám do konce, dokonce si je potom často i zastavuji, abych si přečetl podrobný výčet použitých skladeb (to tedy praktikuji pouze doma; v kině se mi bohužel ještě nepodařilo přesvědčit promítače, aby mi to na chvilku zapauzoval – a to i když jsem v tuto chvíli zpravidla už v kině sám). S hudbou měly více méně něco společného i některé výstavy, které jsem v poslední době navštívil. Na mysl mi teď přišly dvě.
Nedávno jsme se (dokonce celokapelově cestou na koncert) dostali na předposlední den výstavy H. R. Gigera v Alšově jihočeské galerii. Nejsem sice takovým fanouškem filmové série Vetřelec (naprosto ji uznávám, ale častěji si holt pustím Četníka ze Saint Tropez), která Gigerovo dílo proslavila, a ani jeho ostatní věci nejsou zrovna můj šálek čaje, nicméně H. R. je fenomén, a vidět takový rozsah jeho díla v originálech je zážitek i pro nefanouška. Byl tam mimo jiné vystaven i obraz Landscape (o žádnou „krajinku“ ale rozhodně nejde), který použili Dead Kennedys v roce 85 jako plakát přikládaný k desce Frankenchrist. Ten se stal záminkou k policejní razii a soudnímu procesu s kapelou, který vedla nechvalně známá rodičovská organizace. Kapely se kromě jiných výrazně zastal Frank Zappa, celoživotní bojovník proti cenzuře. Na výstavě byly i masky a portréty Debbie Harry. Její debutovou sólovou desku KooKoo jsem si tam dokonce koupil. Měli ji v obchodu u vchodu. Tu už sice mám, ale tohle je speciální limitované vydání s lentikulárním obalem, na průhledném 2LP s bonusy a rozšířeným Gigerovým „artworkem“. Debbie snad tenkrát nikdo nežaloval, vydavatel musel pouze odstranit propagační plakáty z newyorského metra. Měla na nich obličej propíchán jehlicemi. (Vypadaly jako jehlice na pletení, ale možná se pletu.)
Chtěl jsem napsat ještě o jedné výstavě, ale teď koukám, že už jsem skoro dole a začínám přetékat do Konráda. A to nemůžu. Tak si holt pokračování nechám na příště. Ondřeje zdravím a předávám mu slovo.