Uchamžiky

Viděl jsem film Mapplethorpe, věnovaný slavnému skandálnímu/geniálnímu fotografovi. Horses, Marquee Moon, Strange Angels. Fotografie z obalů těchto alb je jen nepatrný zlomek jeho tvorby. Zdařilý snímek režisérky Ondi Timoner skvěle zachycuje atmosféru newyorské umělecké scény 70. a 80. let. Možná i věrně, ale to nemohu posoudit – byl jsem v té době příliš malý a příliš jinde. Každopádně je strhující.

Co mě ale krom jiného na filmu nadchlo, byly závěrečné titulky. Jela pod nimi totiž píseň I’m A Man od Jobriatha. To je pecka! Hned jsem dostal náladu opět si poslechnout celou jeho diskografii. Což není zase tak náročné, protože za svého života vydal jen dvě alba. To je poslechnuté raz dva.

I při tak skromném počtu nahrávek by ale jeho kariéra byla také skvělým filmovým námětem. (Ostatně dokument už vznikl.) Je to totiž jeden z nejzářnějších příběhů vzestupu a pádu, co znám. Velkolepý neúspěch! Extrémně talentovaný a nadějný muzikant narazí na schopného (možná že všeho schopného) manažera. Získá smlouvu s velkým labelem. Ten k jeho eponymnímu debutu udělá masivní kampaň. Jobriath je všude. Jenže právě to paradoxně jeho kariéru zabije. Přehnaná reklama spoustu lidí spíše odradí a většina kritiků ho už jen proto předem odepíše. Moc mu nepomáhá ani to, že je první otevřeně homosexuální rocková hvězda. Dnes by to asi nikoho příliš nešokovalo, ale v roce 1973 na to mainstreamové publikum nebylo ještě připraveno.

Album se tedy nechytlo a ani druhé Creatures Of The Night si nevedlo o moc lépe. Jobriath víceméně rezignoval na hudební kariéru a zpěvák, jehož obří portrét o deset let dříve zdobil Times Square, zemřel v roce 1983 v naprostém zapomnění. O dalších deset let později, v třiadevadesátém, se ho jeho velký fanoušek Morrissey snažil na Manhattanu vystopovat, aby ho pozval na turné a pomohl mu opět nastartovat kariéru. První, natož to druhé byla opravdu velice marná snaha. Jen to ale ukazuje, jak hluboká byla propast zapomnění, do níž Jobriath upadl.

Naštěstí ne navždy. Hudebník, který byl zesměšňován, kritizován a opomíjen, byl časem znovuobjeven a konečně doceněn. Čas odnesl nálepku „uměle vyprodukované hvězdy“ nebo „pouhého plagiátora Davida Bowieho“. Zapomenutý klasik glamrocku přestal být zapomenutý, jeho alba se dočkala reedic, písničky zní ve filmech. A v UNI je mu dokonce věnován sloupek!

 

Viděl jsem film Mapplethorpe, věnovan . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář