Uchamžiky

Jimi Hendrix byl součástí mého života možná ještě před mým narozením. Měli jsme totiž doma jeho plakát. Celkem démonický. Barevný. A1. Jako malý jsem si napřed myslel, že je to táta. Odlišné barvy pleti jsem si nevšiml a účes míval táta podobný. Později jsem se dozvěděl, že když mě naši čekali, prababička chtěla, aby dali plakát pryč. Bála se, že mámu uhrane.

Kdo to vlastně byl a jakou dělal hudbu, jsem poznal až později, když jsem se začal prohrabovat rodičům v elpíčkách. Obzvlášť mě nadchlo výběrové Smash Hits. Bohužel zrovna úvodní Purple Haze, jedna z mých nejoblíbenějších pecek, byla na vinylu značně poškrábaná. Prababička se bála, že nás Hendrix uhrane, ale problém byl spíš v tom, že LP bylo ohrané…

Založili jsme kapelu a Jimiho plakát byl jeden z prvních, který zdobil naši zkušebnu. Bylo nám čtrnáct a kromě tvorby jsme se vrhli do poznávání hudby. Byli jsme nepopsané listy. Nasávali jsme všechno. Hudbu, informace o ní, různé rock´n´rollové historky. V době bez přístupu ke klipům a dokumentům pro nás takové historky dostávaly až mytických rozměrů. The Who prý ničí nástroje a hází televize z oken! Punkáči se na koncertech Sex Pistols vždycky perou! Iggy Pop se na podiu řeže a lije na sebe žhavý vosk! Byly to pro nás nadreálné, skoro až komiksové postavy. Náš Marvel.

V této době nasávání, předávání a zveličování hudebních mýtů jsme byli schopni zbaštit skoro cokoli. Zároveň jsme vše brali velice vážně. Typický dialog této doby: Já: „Normálně, Hendrix zapaloval na koncertech kytary!“ Bublajs: „Jasně, to je pravda. A čet’ jsem, že s kytarou úplně souloží.“ Mareček (zaskočeně a trochu popuzeně): „To je teda pěkná blbost!“ Bublajs: „Neni.“ Mareček: „Prosimtě, hele, řeknu ti jedno slovo, jo – kam?“ Vyprskli jsme smíchy. I my jsme už chápali, že tady jde spíše o metaforu. Zatvrzelost, s jakou Mareček odmítal na něco takového přistoupit a bral historku doslova, byla roztomilá.

Postupem času nám hudební dokumenty, DVD a YouTube všechny rock´n´rollové mýty zpřístupnily, přiblížily a samozřejmě zabily. Což je trochu škoda, ale na druhou stranu, hudba má sílu i tak. Také už jsme dospělí, že.

A Hendrixův „uhrančivý“ plakát, léta uschovaný v tubusu, byl vystaven v DOXu! Předloni se stal součástí naší retrospektivní výstavy, kde jsme vyrobili repliku původní zkušebny. Takže teď nastal ideální čas si ho zarámovat a pověsit do té současné.

 

Přidat komentář