Uchamžiky

V poslední době jsem se vrátil k něčemu, co jsem vlastně nikdy moc nedělal – vypalování cédéček. Trochu divné, že? Pro spoustu lidí jsou už dnes cédéčka pravěk. A vypalování cédéček?! To zní jak nějaká slepá ulička pravěku… Ovšem když to vezmu popořádku, tak to svým způsobem smysl dává.

Poprvé jsem o možnosti nahrát si doma CD slyšel asi někdy v roce 1997. Byla to tehdy neuvěřitelná investice. Vypalovačka stála třeba i dvě stě tisíc! V roce 97! Pamatuji si, jak mi tenkrát nějaký nadšenec vysvětloval, kdy se mu to vrátí. Vypočetl, kolik si musí vypálit nových CD, aby byl při jejich tehdejších cenách (albová novinka byla cca za pět, někdy i šest set) časem na nule. Být pirátem byla tehdy docela drahá sranda!

Pochopitelně netrvalo dlouho a ceny vypalovaček šly, stejně jako celý slavný hudební průmysl, rapidně dolů. Já jsem si svou první pořídil v roce 1999. Philips. Nepřipojovala se ale k počítači, byl to normální audio komponent do věže. Vlastně to bylo “dvojče”, akorát že místo na kazety na CD. Musela se do něj ale dávat speciální philipsovská média. Ta byla mnohem dražší než obyčejná prázdná CD – asi 150 Kč za kus. V roce 99! Myslím, že v ceně těchto disků byl i nějaký paušální autorský poplatek, takže jsem zas takový pirát stejně nebyl.

Kopírování desek mě ostatně ani moc nebavilo. („Dvojče“ jsem používal hlavně na naše demáče, občas k tvorbě kompilací atd.) Kromě toho, že to bylo „nečestné a nesportovní“ mi vadilo hlavně to, že kopie nevypadaly moc hezky. Zvuk byl sice (narozdíl od kazetových časů) jedna k jedné, ale obal? I z té nejlepší kopírky bylo stejně na první pohled poznat, že to není originál. Navíc booklet měl někdy více stránek nebo byl rozkládací. Limitován svými rukodělnými schopnostmi jsem pomocí lepidla, pravítka a nůžek tvořil prazvláštní pokroucená leporela, která byla tak čtyřikrát tlustší než originál. A co teprve popisování disků fixem! Samozřejmě u někoho s výtvarným nadáním může být i plus, že si sám dotváří design svých nosičů; ale musíte mít právě to výtvarné nadání.

Když to tedy shrnu, na přelomu devadesátek a nulek jsem si cédéčka mohl vypalovat, ale moc jsem to nedělal. Proč se k tomu tedy vracím po dvou dekádách?

Musím teď své povídání přerušit. Bohužel zrovna v tak napínavém místě! Chvilku jsem nehlídal čas a sloupek utek. Navážu příště. Omlouvám se, jestli někteří z vás nebudou moci dospat.

Přidat komentář