Uchamžiky

O „novodobém vypalování“, které v poslední době zachvátilo (ne)jednu domácnost, jsem už psal. Zmínil jsem, že ač je to technologicky prakticky totéž co na konci devadesátých let, pocitově a „morálně“ je to věc přesně opačná. Nedělám si kopii vydaného CD, ale vypaluji si poctivě zakoupené zvukové soubory alb, která na CD vůbec nevyšla.

S tím přichází mnoho nových výzev. Například čím dál rozšířenější fenomén rozšířeného singlu/extended play, lidově řečeno EP. To zní lépe. Jak na ně? Vypálit celé CD jen kvůli čtyřem písním? Počkat, až kapela vydá další, a pak udělat souhrnné kompilační CD? (Když už jsme lační CD?) Do toho ale přišla má další „mánie“: Znovuobjevil jsem půvab mini CD. Podle mě jsou tyto třípalcové disky nejroztomilejší hudební nosiče vůbec! Bohužel se příliš nechytly (s výjimkou Japonska samozřejmě), takže na nich vyšlo relativně málo hudby, hlavně na přelomu 80. a 90. let.

Před časem jsem ale zjistil, že lze pořídit tato mini CD nahrávatelná. To je tedy možné řešení vypalování novodobých EP – roztomilé a navíc praktické! Už se na to chystám. Materiál mám nakoupený. V nejbližší době si tedy asi „vydám“ EP2 od indie písničkářů Neřvi mi do ucha, Mess, opravdu pěkný „bordel“ od Fvtvre, krásné evokativní Twelve Bells For Libuše klávesisty Davida Boultera, Sad Disco novodobých shoegazerů Favorite Obsession či předloňské Feeling Lucky? od Nilüfer Yanyai.

Když už mluvím o Nilüfer, tak ta letos vydala skvělé druhé album! Líbila se mi už její prvotina Miss Universe, ale mám pocit, že novinka je ještě chytlavější, přitom zvukově dobrodružnější. Což je možná trochu protimluv, ale mé nejoblíbenější desky často protimluvy obsahují. Prvotina byla zaobalena do konceptu jakési „léčivé“ nahrávky smyšleného new age / wellness centra, což bylo celkem zábavné, ale po čase už mi tyto předěly tolik neseděly. Painless už je pouze koncentrát silných písniček s niternými texty. Nebojí se jít s bolístkou na trh, ale není ufňukaná. A ani s tou zranitelností nefrajeří. Už od první desky má rozpoznatelný kytarový zvuk, tentokrát v nápadité a nepřeplácané produkci Willa Archera. Samozřejmě, její zpěv se nejvíce podílí na celkovém efektu. Ač je bez afektu.

Mimochodem, v bookletu CD mám poděkování. Tedy ne přímo já osobně, děkuje tam všem, co si koupili nějaké její fyzické nosiče, ale to nevadí. Já si tyhle věci beru osobně.

Přidat komentář