Uchamžiky

Ve své nedávné Nočce na Rádiu Kašpar jsem udělal stereotématické vysílání (tedy pořad o dvou tématech), kde jsem využil toho, že téměř ve stejnou dobu vydali své novinky Vltava i Dunaj. Prostě jsem zalovil v domácích vodách. Uznávám, že vtip tohoto spojení je trochu prvoplánový; kapely jsou to v mnoha ohledech velice odlišné. Ale nějak jsem tomu nedokázal odolat. Kdyby v podobné době vydalo desku Povodí Ohře, dám tam i je.

Ačkoli jsou Dunaj a Vltava velice odlišní svým zvukem, poetikou i místem původu, dá se u nich přeci jen nalézt také hodně společného. Obě kapely si našly nejvíc posluchačů v devadesátých letech, avšak obě začaly fungovat již v osmdesátkách. Každá z nich měla pauzu a pak comeback. Vltava před jedenácti lety deskou Komedianti se vracejí domů, Dunaj letošním Za vodou. U Vltavy je její novinka Spass muss immer sein už třetí ponávratová.

Při přípravě pořadu jsem se také vydal proti proudu času a zanořil se do historie obou říčních souborů. U Vltavy přes vrcholné Marx Engels Beatles až k EP Rock Debut číslo 9, které sice nemám na vinylu, ale alespoň na bontonské kompilaci Bigbít 1987–1990. U Dunaje jsem začal obdobím, kdy mohl být někým mylně považován jen za doprovodnou skupinu Ivy Bittové. Z takového omylu ale kapela svou další tvorbou všechny brzy vyvedla.

Učinil jsem ještě jeden, čistě osobní objev. V rozkládacím obalu vinylové reedice jejich přelomového alba Dudlay, přímo v tom přelomu, jsem v koláži fotografií objevil jednu, kde jsem kromě Jiřího Kolšovského poznal postupně našeho pana šéfredaktora, foyer klubu Delta a nakonec i sebe! Já i Ondřej jsme sice dost rozostření, takže se dá polemizovat, zda přání není otcem fotografie, ale já si ten večer vybavuji! Bylo to 19. 2. 1998, po posledním vystoupení Dunaje na Deltě. Seděli jsme ve foyer, Jiří přinesl kytaru, malé kombíčko a jako u táboráku hrál písničky The Police a dalších. Jako tehdejší klubový uklízeč a dramaturg jsem se tam nějak přicmrndnul. Vzpomínám si, že u toho stolu byl i Jan I. Wünsch. Dokonce mám pocit, že rameno zády sedícího Ivana vidím na té fotce také. Ale to jsou opravdu asi spíše mé vzpomínky na skvělý večer než objektivní pozorování archivní fotografie.

Na druhou stranu, od toho fotografie jsou – aby se vyvolávaly, a aby vyvolávaly vzpomínky.

 

Přidat komentář