SAN FRANCISCO, pátek 16. března 1860: Podrobnosti o strašném masakru mírumilovných indiánů, k němuž došlo 25. února za jasného nedělního rána, jsem shrnul ve svém posledním dopise z parníku. Od té doby město navštívila řada těch, kteří se nacházeli poblíž, a z toho, jak se ve svých líčeních doplňují, lze usoudit, že zpráva byla pravdivá. Zdá se, že brutální vrazi nijak nedychtili po setkání s mužskými příslušníky indiánského kmene. Špeh, který se večer předtím zúčastnil výročního tance na Indiánském ostrově (asi míli od Eureky, hlavního střediska Humboldtova okresu), jim sdělil, že zde není ani jedna puška, luk a šíp, a divoši jsou tudíž zcela bezbranní. Běloši dorazili na ostrov kolem šesté hodiny ranní, začali střílet a zabili tři lidi ležící v chatrči kousek od místa, kde spaly ženy. Poté chodili od chaty k chatě, vraždili spící nožem a sekerou rozbíjeli hlavy ženám i dětem. Celkem tu padlo za oběť 55 osob, z toho jen pět mužů. Asi míli od Eureky jiným směrem leží South Beach. Tam tatáž skupina bělochů o hodinu nebo dvě dříve povraždila 58 lidí, převážně žen a dětí. Obětí se nikdo nezastal. Mnoho těchto žen si poctivě vydělávalo službou v bílých rodinách. Mulatky prosily o milost dobrou angličtinou. Ve středu pak bylo zmasakrováno dalších 40 osob v oblasti South Fork na řece Eel. Deník Humboldt Times, jenž tuto účinnou metodu, jak se zbavit nepohodlných sousedů, obhajuje, tvrdí, že mnozí z těch zabitých byli hejskové a potížisté. To ale není vše: za pár dní skončilo stejnou smrtí 35 indiánů v místě zvaném Eagle Prairie – celkový počet zavražděných za jediný týden je tedy 188. Oběti žily s bělochy v míru a spoléhaly se na jejich ochranu. Nevyskytly se tu ani žádné krádeže. Jediným zločinem těchto lidí bylo, že se bílí obávali, aby u nich nenašli útočiště členové některých nepřátelských horských kmenů. Jména oněch chrabrých hrdinů, co rozpoltili lebky malým dětem, nebyla zveřejněna. Jistý přispěvatel San Francisco Bulletinu však uvádí, že po Eurece chodí člověk, který se chvástá, že sekerou odpravil 30 žen a dětí za jediný den. Jiný muž tam prý zase prohlašuje, že je kapitánem oné bandy a osobně zavraždil 60 nemluvňat.
Tento článek vyšel, jak je z předchozího textu zřejmé, v novinách San Francisco Bulletin. Podepsán byl pseudonymem GLAUCUS, což je jednak jméno dobráckého mořského boha z řecké mytologie, syna Poseidónova a pomocníka bájných Argonautů, jednak bojovníka z trojské války a potom také syna korintského krále Sisyfa. To by asi bylo nejpřípadnější, vzhledem k tomu, že ať už zprávu o nepotrestaných vinících prvního široce medializovaného masakru indiánských obyvatel Severní Ameriky napsal kdokoli, uložil si věru sisyfovský úkol. Muselo mu být jasné, že po něm vrazi půjdou. Přesto sebral všechnu kuráž a tématu, které bylo v Kalifornii roku 1860 tabu, se dál věnoval. Kdo byl ten smělý novinář?
Budete se divit, ale jeho jméno dones s úctou skloňují milovníci rodokapsů i prvních westernů. Znalci se shodují, že anonymní dopis nenapsal nikdo jiný než (tehdy začínající) autor a redaktor Bret Harte. Ano, ten, jehož knihy Gabriel Conroy a Ztraceni v pustině patří k základním dílům dobrodružné literatury a který mimo jiné ovlivnil i vývoj českého trampingu – to když pod vlivem filmu na motivy povídky Zdar Tábora řvavých (častěji překládáno jako Štístko Tábora křiklounů) a 34 svazků jeho sebraných spisů, vycházejících mezi lety 1924 a 1927 v laciném vydání u pražského nakladatele Bedřicha Kočího, vznikl Tábor řvavých, na jehož základech pak vyrostla první trampská osada Ztracená naděje neboli Ztracenka. V době, kdy se budoucí literát odvážně (či spíše nerozvážně) exponoval v případu zavražděných indiánů, neměl ještě ani 24 let. Narodil se 25. srpna 1836 jako Francis Brett Hart (s T a bez E) v Albany ve státě New York. Táta Henry – učitel – si však nedlouho po chlapcově narození změnil jméno na Harte. Bohužel brzy zemřel, takže syn musel přerušit docházku a ještě jako nezletilý začít pracovat. Zachránilo ho samostudium, především četba Charlese Dickense. Se školou definitivně seknul ve třinácti, tedy v slavném roce devětačtyřicátém, kdy se zraky všech dobrodruhů upnuly ke kalifornským zlatonosným polím. Frankův otec skonal už v roce 1847, starší bratr Henry, zocelený v mexicko-americké válce, vyrazil za vidinou zlata hned, jak se o něm dozvěděl, a ovdovělá matka Elizabeth Rebecca, rozená Ostranderová, se vydala do Kalifornie s přáteli na konci roku 1853. V den svého příjezdu se tam znovu provdala – za někdejšího spolužáka svého prvního muže Andrewa Williamse. Sedmnáctiletý Frank Harte s patnáctiletou sestřičkou Maggie zůstal v New Yorku. Druhá, starší sestra Eliza, už také vdaná, se o oba sourozence po určitou dobu starala a pak je vyslala lodí Hvězda Západu za matkou a bratrem Henrym.
V únoru 1854 dorazila dvojice do San Franciska. Otčím Williams měl ve městě advokátní kancelář a nechával si říkal „plukovníku“. Rodina však bydlela na druhé straně zálivu, v Oaklandu. Celkem tu strávila šest let, během nichž Frank na rozdíl od tolika jiných mladých mužů (a navzdory barvitým historkám, které šířil v pozdějších článcích, knihách a rozhovorech) nikdy nezatoužil po zkušenosti zlatokopa. Jediný důvod, proč si toto romantikou opředené řemeslo nakonec přece jen vyzkoušel, byla prý neschopnost vydělat si jiným způsobem. Mnohem raději by si ale jednou týdně koupil za deset centů nový svazek Dickensových spisů a zavřel se s ním někam, kde je klid. Člověk, díky jehož povídkám a románům tisíce čtenářů znovu zahořelo zlatou horečkou, o zanikajícím světě Divokého západu nemluvě, byl ironií osudu neduživý intelektuál jemných způsobů. Taky mu to jednou kolega Mark Twain pěkně vytmaví, když ho obviní, že jeho postavy nejsou realistické a mluví spíš jazykem viktoriánské Anglie než kalifornských devětačtyřicátníků. Několik generací milovníků dobrodružných příběhů si to naštěstí nemyslelo…
TÝDEN NA JACKASS HILLU
Na podzim roku 1856 se Frank neochotně sebral a vypravil se z Oaklandu na třicetikilometrovou tůru přes hory a doly do údolí San Ramon. Ani tam nezamířil na rýžoviště, nýbrž na rozlehlý dobytkářský ranč Abnera Bryana poblíž města Alamo. Bryanovi čtyři dospívající synové potřebovali domácího učitele, a to byl úkol, který Harte mohl zvládnout. Z neznámých důvodů však získanou práci zase brzy ztratil a ještě než se přehoupl nový rok, zamířil do hornického prostředí kolem řeky Stanislaus (nazvané po misionáři Estanislaovi, jenž přijal jméno svatého Stanislava). Zde také nezačal hledat zlatá zrnka; chvilku učil v místní škole, než mu těch pár žáků, co měl, odešlo do lepších destinací. Teprve tehdy – s posledními sedmi dolary v kapse – se rozhodl pro drsnou dřinu a ušel dalších čtyřicet mil, jen aby našel jistého prospektora, na kterého jednou narazil ve Frisku. Přirozeně ho nenašel, ale v místě zvaném Jackass Hill se nad ním slitoval jiný mladý kopáč, Jim Gillis – muž, jenž se shodou okolností za nějakých osm let stane inspiračním zdrojem již zmíněného Marka Twaina a předobrazem hrdinů několika jeho příběhů včetně povídky Sojka Jima Bakera.
Když slavný spisovatel Bret Harte v dubnu 1894, tedy nedlouho předtím, než překročil šedesátku, dával exkluzivní interview novináři Henrymu Damovi pro deník New York Herald, přesvědčivě v něm líčil, jak ve vyhlášeném státě Sonora na pomezí Spojených států a Mexika těžil zlato a žil životem tvrdého chlapa. Sice se bůhvíjak nepřeceňoval a přiznával, že na claimu v horách Sierra Nevady pobyl jen tři měsíce, přesto se však poněkud odchýlil od faktů. Realita je totiž více než úsměvná. Na Jackass Hillu s Jimem Gillisem strávil pouhé čtyři dny, během nichž se snad snažil o cosi jako rýžování zlata. Poté se nad ním Jim ještě jednou smiloval, dal mu do foroty zlatý valounek, mající cenu tak dvacet dolarů, a poslal ho zpátky do civilizace. Tím, kdo ho usvědčuje z přikrášlení skutečnosti, je opět Mark Twain, který v téže zlatokopecké chajdě strávil roku 1864 tři zimní měsíce a vyprávění o zelenáči, co nenašel ani zrnko, měl takříkajíc z první ruky.
Jedno se však budoucímu autoru bestsellerů musí nechat: ze zdánlivě nevýznamné epizody mu v hlavě zůstalo mnoho obrázků, které pak beze zbytku vytěžil na zlatonosném poli literatury. A je úplně jedno, že si vycucal z prstu i další příhody, které měl zažít jako kurýr přepravní společnosti Wells Fargo. „Mého předchůdce střelili do ruky a toho před ním zabili,“ popisoval s dramatickým zápalem. „Vydržel jsem to pár měsíců a pak jsem raději v Sonoře přijal místo učitele.“ Pravda je taková, že se ihned vrátil do San Franciska a odtud ještě v létě roku 1857 vyrazil do 450 kilometrů vzdáleného městečka Uniontown v severním cípu Humboldtova zálivu. V současnosti se toto (ani ne) dvacetitisícové sídlo nazývá Arcata, což je indiánské označení pro lagunu. Před příchodem bílých obyvatel, jež sem přivábila zlatá horečka, patřilo území mezi Humboldtovým zálivem a řekami Eel a Little River (tedy včetně měst Arcata a Eureka) kmenu Wiyotů, kdežto v kraji mezi řekami Klamath a Mad River žili už od 14. století Yurokové. Harte sem podle vlastních slov zamířil, aby „změnil ovzduší“. Samozřejmě netušil, že právě tady – a ne mezi zlatokopy – ho čeká pravá zkouška odvahy. A že v ní uspěje na výbornou, možná lépe než většina postav z jeho „kalifornských povídek a legend“.
VENKOVSKÁ IDYLA
V Uniontownu – s pěti sty obyvatel a stovkou dřevěných domů, cihlová budova tu byla jediná – se Francis Harte rozepsal. Spíš než básně mu šla próza. „Bůh mi pomáhej, třeba prorazím,“ svěřil tehdy svému deníčku památná slova. Zdejší klima mu na rozdíl od špinavých ulic Friska prospívalo. Navíc se sem brzy přistěhovala jeho nejmladší sestra Maggie, která zde v osmnácti hodlala založit rodinu se svým čerstvým manželem, jistým lodním sluhou. Harte si řekl, že půjde štěstí naproti, a poslal několik povídek do redakce novin Humboldt Times. Kupodivu mu je uveřejnili.
Zprvu se mu nedařilo sehnat práci, pro venkovskou rachotu se nehodil. Pak ho zaměstnal zámožný občan, kapitán Charles Liscomb. Na farmě půl hodiny za městem na břehu řeky Mad River z něj udělal soukromého učitele svých dvou malých synů. Sotva dvaadvacetiletý kluk, zamlklý, i když charismatický, propadal ve společnosti samých cizích lidí depresím. O Vánocích si do deníku poznamenal: „Nevím, co se sebou. Nic mě nerozradostní – melancholie se mě drží jako věrný druh.“ Postupně se ale v jeho životě rozjasňovalo. Bratr Henry se usadil na druhé straně zálivu, v Eurece, a Franka navštěvoval. Harte začal učit v samostatné školní budově a přivydělával si jako příručí v obchodě. Redakce novin Humboldt Times se k značné nelibosti občanů Uniontownu také přemístila do Eureky, městečko však získalo nový týdeník: Northern Californian. Šéfredaktor Whipple sídlil přímo na náměstí. A Frank se stal pomocným tiskařem („printer’s devil“). Whipple záhy pochopil, že Harte umí víc než jen doplňovat barvu do mašiny, a tak mu začal svěřovat i články. Svůj první úvodník napsal Frank v březnu 1859, kdy se šéfredaktor nacházel pracovně mimo město. Po dobu šéfovy nepřítomnosti ho Harte de facto zastupoval, což trvalo až do listopadu. Toutéž funkcí byl pověřen v únoru 1860.
Kdo mohl tušit, že koncem měsíce dojde ve vesnici Tuluwat na dnešním Indiánském ostrově poblíž Eureky k strašlivému masakru, při němž zahynou desítky až stovky mírumilovných příslušníků kmene Wiyotů? Upřímně řečeno, někdo s tím asi počítal. Důkazem je dochovaný dopis obyvatel Uniontownu guvernérovi Kalifornie z roku 1858, v němž stojí: „Už je to dva měsíce, co se k nám okolní indiáni chovají vysloveně nepřátelsky. Došli tak daleko, že se zaměřili na cestu spojující náš okres s městem Weaverville. Pro-
tože se jedná o hlavní trasu údolím řeky Sacramento, po které jednou týdně musí projet poštovní vůz, je bezpodmínečně nutné, aby zůstala přístupná. Indiáni na této cestě projevili své nepřátelství tím, že zastřelili člověka, který po ní šel a byl úplně sám. Usoudili jsme, že stačí pár lidí, aby indiány potrestali a přiměli je vzdát se. Proto jsme dali dohromady skupinu osob, financovaných zámožnějšími občany, a vyslali je po stopách útočníků. Po několika dnech hledání naši muži nepřátele přepadli ze zálohy, jeden člověk byl zabit. Mezitím došlo k přepadu nechráněného indiánského tábora, při kterém zahynulo deset mezků. Skupina, kterou jsme vyslali, byla pouze dvanáctičlenná. Zároveň s ní se však utvořila skupina dalších pětadvaceti mužů, placených ze soukromých zdrojů. Ve snaze vyhnat indiány z okolí hlavních cest na ně pronásledovatelé stříleli v hlubokém kaňonu. Jedna osoba přitom byla zabita a druhá zraněna. Nyní už je tato skupina rozpuštěna, protože na sebe nechceme přivolávat další těžkosti a nebezpečí. Cesty jsou i nadále neprůchodné, dá se po nich jít jen v noci ve více lidech. Otázka zní: co dál? Nemáme tu vojenskou posádku a zdejší si nemohou dovolit bojovat na vlastní pěst. Obyvatelé okresu jsou toho mínění, že musí být povolána milice a stát by měl najmout ozbrojené strážce, aby ochránili obchodníky dovážející zboží. Dokážeme vybavit lidi zbraněmi pouze s vaší pomocí.“
BAHNO A KRVAVÁ TRÁVA
Guvernér Weller na dopis zareagoval tak, že Humboldtovu okresu slíbil podporu a vyzval místní občany, aby zformovali ozbrojené jednotky. Jedna z nich, které velel kapitán Seman Wright, si říkala Druhá brigáda Humboldtových dobrovolníků. Právě tahle banda v noci na 26. února 1860 zmasakrovala nebohé Wiyoty na Indiánském ostrově. Problém byl v tom, že Wiyotové bílé osadníky nepřepadávali. Nikdy s nimi nebojovali, naopak se s nimi pokoušeli vycházet. Na území podél cest, kde stály ranče bílých farmářů, operovali příslušníci odbojného kmene Nongatl. Jenže rudoch jako rudoch. A tak Wiyotové zaplatili za to, že důvěřovali svým sousedům, kteří je ve skutečnosti chtěli vyhladit, ať už pod jakoukoli záminkou.
Celý týden indiáni v klidu slavili svůj svátek, jímž vítali začátek nového roku. V noci po posledním obřadu vyrazili muži na lov, aby doplnili zásoby. Proto zůstaly v táboře jen ženy, děti a starci. Tlupa bělochů (bylo jich jen pět, ale na překvapené oběti bohužel stačili) se přikradla k ránu s holemi, sekerami, noži a navzdory dobovému líčení i s puškami, protože té noci zněly Humboldtovým zálivem výstřely. Výsledkem byla masová vražda. „Všude samé kaluže krve,“ referoval list Northern Californian, a není těžké uhádnout, čí zděšená ruka tyto řádky psala. „Krví byly potřísněné zdi chatrčí i tráva. Kolem ležely mrtvoly žen i mužů, starců i kojenců. Někteří měli hlavu rozseknutou ve dví, jiným ji kdosi rozmlátil na kaši klackem. Další byli pobodáni a rozsekáni na kousíčky bovijákem. Někteří cestou na smrt zapadli do bahna, jiní se dostali málem až k vodě, ale tam je vrazi dostihli a umlátili.“
Podobně vypovídal dobytkář Robert Gunther, který tragické místo pouhé tři dny před tím řáděním koupil a přejmenoval na Guntherův ostrov. V noci na 26. února ho na nedaleké farmě probudily výkřiky, pak ale znovu usnul. Když druhý den ostrov navštívil – „jaký výjev se mi naskytl! Mrtvá těla všude kolem, ženy i děti, až na dvě, které přežily. Většina měla rozpolcené lebky. Jeden starý indián – vypadal, že je mu snad sto let – měl rozseknutou hlavu, a přesto byl stále naživu. Seděl tam a jen se třásl.“ Další hovořili o napůl mrtvé indiánce, která zapadla do bahna až do konce tiše zpívala… Počet obětí, jak na Indiánském ostrově, tak ve třech dalších vesnicích u řeky Eel, na pláži South Spit a v místě dnešního města Rio Dell (tehdy Eagle Prairie), se odhaduje na 80 až 200. Šerif Eureky schválně odjel z města, aby odpornou záležitost nemusel vysvětlovat. Viníci podle Guntherových slov nebyli potrestáni. „Veřejně se na nikoho neukázalo, i když jsme věděli, o koho jde. Brzy jsme ale zjistili, že je lepší držet jazyk za zuby.“
Jediný, kdo nemlčel, byl třiadvacetiletý přicmrndávač v redakci místního plátku (a dočasně jeho vedoucí redaktor) Francis Bret Harte. Okamžitě otiskl detailní popis vraždění a jednoznačný odsudek bezcitných zrůd. „Tak šokující a pobuřující výjev oči civilizovaného křesťana dosud nespatřily,“ hřímal v největším rozrušení. Zabijáci však byli konkrétní lidé a měli jména: kapitán Seman Wright, seržant Charles A. D. Huestis, desátník Henry „Hank“ P. Larrabee, vojíni Wallace M. Hagan a George W. Huestis. Ti všichni teď chtěli Hartovu hlavu. Mladý rozhněvaný muž musel z Uniontownu rychle utéct; naštěstí se ve zdraví nalodil na parník plující do San Franciska, a už odtud poslal první dopis redakci San Francisco Bulletinu. Opět v něm podrobně zrekapituloval, co se u Eureky stalo. Následovaly další vzkazy, a k nim se podle všeho připojila i jiná anonymní svědectví. Kauzy si všimly noviny v New Yorku, a tak se z masakru na Indiánském (Guntherově) ostrově stala první událost tohoto druhu, kterou široce probírala celonárodní média. Kmen Wiyotů téměř zanikl, ale díky Bretu Hartovi se veřejnost k podobným incidentům začala stavět jinak. Možná tím světu zanikající Ameriky, o němž psal ve svých pozdějších knihách, udělal větší službu než všemi svými povídkami a romány.
Foto archiv autora