Pakliže jsme minule, ráčí-li čtenář pamatovat, společně dumali nad kosmickým smetím, které je pečlivě a láskyplně uchováno ve vídeňském Muzeu přírodních dějin, tentokrát nahlédneme do celých vesmírů. Do vídeňských komunálních dvorů, které jsou sice nenápadným, ale o to podstatnějším charakteristickým znamením podunajské metropole.
Stačí jen trochu zaostřit a v rastru města vyniknou desítky činžáků či celých bloků, hrdě se hlásících k městské obci, včetně příslušného vročení, datujících tyto komunální domy od 20. let až po nedávnou současnost. Najdete mezi nimi zcela nenápadné, až ohyzdné bytovky s holou fasádou, strohé, leč elegantní domy v moderním, funkcionalismem poučeném střihu, stejně jako načančané dorty, z nichž by při troše fantazie mohla vyskočit narozeninová Godzilla, přičemž často je mezi nimi rozdíl sotva pár let, popřípadě ulic.
Vlastní výstavní flotilou komunální zástavby je každopádně zhruba desítka dvorů, postavených během 20. a 30. let, v době vlády sociální demokracie, jejíž pozoruhodná meziválečná etapa souvislého metropolitního experimentu je dnes příznačně nazývána obdobím „rudé Vídně“. Na severu Vídně se tak v ústraní rozprostírá šedavý dvůr Karl-Seitz-Hof, obří super-blok Engelsplatzhof a slavný masivní koldom Karl-Marx-Hof, v němž mimochodem naleznete muzeum předválečné socialistické Vídně. Na západě stojí za pozornost Sandleitenhof, který je svými takřka šestnácti stovkami bytů z dvorů vůbec největším. Na jihu se poměrně důmyslně schovává za úsečkou ulice poměrně nenápadný, ale poctivý Metzleinstaler Hof (jeden z vůbec prvních komplexů tohoto typu), a hlavně dvě perly a nefalšované vlajkové lodě této zástavby, temně hnědý, elegantně moderní Rabenhof a velkolepý Reumannhof.
Vejít do těchto bloků je jako proniknout do břicha velryby, kde do sebe líně narážejí spolykané koráby. Dvory, které dohromady nezřídka pojmou až několik tisíc obyvatel, sestávají povětšinou z vzájemně propojených a v rámci bloku víceméně autonomních menších dvorců, přičemž čelní zástavba vytváří proti vnějšímu světu přirozenou hradbu. Města jednoduše nevidět, neslyšet, ovšem i prostranství uvnitř dvorů připomínají svou tichou atmosférou areály léčeben, kde se nesmí mluvit moc nahlas. Napomáhá tomu i překvapivá skutečnost, že v komplexech sice najdete zámečníky, prádelny, školy, školky, čítárny, knihovny či obchody, ale vlastně ani jednu řádnou hospodu, což zřejmě souvisí s proklamovanou reprezentativní i výchovnou funkcí někdejšího sociálního bydlení. Partaj si jednoduše byla vědoma svého pionýrského úkolu a zcela explicitně dávala najevo, že tyto dvory mají nejen ukázat světu, že levicová politika funguje, ale zároveň měla i vychovávat a architekturou tvarovat své obyvatele. Takže žádné chlastání po práci, i když by to domů bylo kousek.
Mimochodem, s oním „domů“ nastal menší nečekaný problém. Řada z výše jmenovaných dvorů do sebe pojme klidně jednu až dvě vesnice. Takový dvůr můžete dokonce lehce minout, protože kromě velkolepých průčelí se k městu staví cudně zády. Popřípadě budete hledat stavbu, vedle které už dávno stojíte, asi jako kdybyste hledali obra, kterému sedíte na palci. Ne nadarmo byly tyto dvory popisovány jako malé pevnosti, přičemž Karl-Marx-Hof (který jiný, že) během malé občanské války v polovině 30. let skutečně jako pevnost sloužil a i další dvory schytaly řadu kulek. Tyto dvory jednoduše představovaly malé světy, které vprostřed města vytvářely víceméně samostatné enklávy, včetně přirozené tendence jejich obyvatel se semknout a vytvořit enklávu skutečnou. Což nikdy nedělá dobrotu. Už ve 30. letech si řada obdivovatelů všimla, že tyto paralelní vesmíry vytvářejí ve skutečnosti specifická snivá města ve městech, ve kterých je velice snadné zapomenout na „skutečný“ svět „tam venku“. Přízračná ospalost Vídně (všimněte si, že v rakouských meziválečných románech se to snivci a spáči jen hemží) tak pronikla i do komunálních srdcí proletariátu, který svůj vídeňský experiment prohrál do značné míry i proto, že zapomněl, že mimo tyto paralelní vesmíry existuje jeden velký hladový svět.
