„Kdo o hvězdy jeví zájem / zem když večer chladne / ať jde klidně přesto hájem / hvězda někdy spadne“, zpívá se ve známé písničce těsně poté, co se jeden uplakaný kluk marně snažil sundat jednu takovou spadlou hvězdu z vrby.
A právě s touto písničkou v uších je nanejvýš vhodné vstoupit do nově zrekonstruovaného sálu nejstarší sbírky meteoritů na světě ve vídeňském Muzeu dějin přírody.
Ta totiž kromě působivých divů obsahuje i nenápadné odštěpky jednoho z nejpozoruhodnějších pozemských kamenů, tedy alespoň jednoho z nejpozoruhodnějších zaznamenaných neotesaných kamenů v dějinách civilizace. Spadlou hvězdu, která k údivu neznámého chlapce dopadla s ohlušující a spektakulární explozí 7. listopadu 1492 do polí poblíž alsaského Ensisheimu, asi padesát kilometrů na sever od Basileje. Tedy ani ne měsíc po Kolumbově objevu Ameriky, který se svými následovníky rovněž jako meteorit dopadl na utajený světadíl, ale to sem teď nepatří.
Kolem úctyhodného stotřicetikilového kamene se ihned srotil dav místních, jehož přičinlivost ohledně drolení meteoritu na talismany zastavila až přišedší městská rada. A teď co s ním. Maxmilián I. Habsburský, toho času na tažení proti Francii, kvůli výkladu nepochybného božího znamení svolal bleskovou poradu a po několikadenním rokování mohl zajásat nad závěrem, který v kameni viděl předzvěst vítězství. A ejhle, trefil se. Nesmírně zajímavý je každopádně sled událostí, které následovaly. O rok později umírá Maxmiliánův otec Friedrich III. a slavný „Donnerstein“, hromový kámen, bez problémů přijímá roli ukazatele jeho smrti, tradiční to práci komet. O pár desítek let později už meteorit vystupuje v sienské kronice Sigismunda Tizia jako dar z pekla, který s sebou v očích kronikáře kromě jiného přinesl i neblahý rozmach syfilidy. Náš šťastný meteorit rychle přejal rodokmen něčeho, co do řádu světa jednoduše nepatří, a tak se patřilo mu přisoudit i ostatní kazy na líci božího světa.
Tato kontroverze pozoruhodným způsobem vyvrcholila v 18. století, kdy již začal ustupovat do té doby (znovu) převažující názor, že meteory (či meteority) vznikají v atmosféře, ale zase se nějak nechtělo věřit tomu, že by k nám skrze atmosféru dopadaly z vesmíru, zvenčí. Osvícenci 18. století se tak na chvíli dostali do paradoxní situace, kdy ve jménu vědy zatracovali názor, že by cokoliv jen tak mimo jízdní řád točivého vesmíru dopadalo na zem, a to i v případě, že podobný úkaz vidělo několik stovek lidí, kteří byli prostě označeni za idioty.
Meteoroidy totiž nejsou jen tak ledasjaké toulavé pozůstatky nebeských rozepří a karambolů, které lze jen tak přijmout do pozemské náruče. Dokonce i s kometami, tradičními potížisty hvězdného nebe, je lehčí pořízení, protože ty se alespoň vracejí. V Newtonově mechanickém univerzu jsou dokonce vzaty na milost, ba co víc, stávají se nástrojem Boží milosti a opravují vesmír, jehož gravitační pouta mají tendenci se rozvolňovat (jakkoli je Newton v tomto ohledu záměrně nejasný). Ale meteoroidy? Jsou jednoduše smetím, narušujícím harmonii vesmírného stroje, pro které není v Newtonově prázdném mezihvězdném prostoru fyzického i fyzikálního místa. Ostatně ještě Einstein se ošíval při představě, že by vesmír nebyl svým způsobem rovnovážný, a tedy v jistém ohledu dokonalý. V Newtonově mechanickém, po drahách se pohybujícím světě nutně anarchické meteoroidy vystupovaly jednoduše jako nepřípustný kosmický živel.
Vídeňská expozice meteoritů je tak z dobrého důvodu zakončením úctyhodné mineralogické sbírky. Minerály i meteority jsou pozůstatky revolučních dějů, po kterých doslova nezůstal kámen na kameni, a dodnes představují skutečně moderní obrazy vanitas. Ne snad proto, že nás vulkány či meteority mohou zničit, ale proto, že nás vprostřed desakralizovaného vesmíru mohou zničit zcela bezdůvodně.
