Zdeněk K. Slabý (9. června 1930 – 11. března 2020)

Letos v lednovém editorialu jsem si pochvaloval, že věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarším přispěvatelem UNI je neuvěřitelných 71 roků. A sliboval jsem, že doyen našeho týmu se letos dožije devadesátky. Bohužel už se tak nestane. Zdeněk K. Slabý, dlouholetá opora autorského okruhu tohoto časopisu, přední český znalec experimentální a alternativní hudby, ale také slavný spisovatel knih pro děti, zemřel 11. března v nedožitých devadesáti letech. Zdeňka si připomeneme prostřednictvím jeho vlastních slov. Měl jsem tu čest s ním vést dlouhý rozhovor u příležitosti jeho osmdesátin. Vyšel na dva díly v červnovém a červencovém UNI v roce 2010. Následující řádky jsou výběrem z tohoto rozsáhlého povídání nad Zdeňkovým milovaným bílým vínem.

 

Byl jsi členem skautského oddílu Jaroslava Foglara Dvojka. Jakou jste tam vyvíjeli činnost? Člověk by si představoval, že jste museli být něco jako Rychlé šípy, ale zrovna jako Mirka Dušína si tě moc představit nedokážu…

Knihy Jaroslava Foglara jsem samozřejmě četl a odebíral jsem i jeho Mladý hlasatel. Proto jsem jednou za ním zašel do Melantrichu, kde byl zaměstnaný, a požádal ho, aby mi podepsal své knihy. Hovořili jsme spolu, vyptával se mě na školu, kamarády, rodiče – a výsledkem bylo, že mi nabídl, abych se přišel nezávazně podívat do klubovny Dvojky. Přišel jsem, zalíbilo se mi přátelské prostředí, které tam vládlo, byl jsem přijat na zkoušku a pak i „definitivně“. Činnost oddílu byla jednoznačně skautská, i když se skrývala pod hlavičkou Klubu českých turistů. Scházeli jsme se v týdnu družinově, o sobotách k volné zábavě, v neděli byly výlety. Program nejrůznorodější – od skládání bobříků přes velké hry venku až po dlouhodobé akce, k nimž Jestřáb (to bylo Foglarovo skautské jméno) vymýšlel literární legendu. Tyto akce končily až na letním táboře. Rychlé šípy s tím neměly mnoho společného, i když někteří členové oddílu si zahráli v jejich dramatizaci. Foglar uměl spojit návodnost, výchovnost, soutěživost a tělesnou dovednost s dobrodružností, s napětím, s určitou tajemností, což samozřejmě láká dospívající chlapce. Přestože razil termín Dvojka – království chlapců, nebyli jsme nějaké výlučné společenství.  V jednom však bylo jasno: nemluvilo se tu hrubě, měli jsme být příkladem, byť ne dušínovským, měli jsme oddílu věnovat značnou část volného času a oddíl nám to oplatil zajímavou náplní i tím, že jsme v jeho rámci mohli uplatňovat své dovednosti. Já jsem například dost často psal do oddílové kroniky a vydával jsem tu i ručně psaný časopis Kulturní svět Dvojky. Musím ještě dodat, že to bylo za války, tedy v roce 1944, a o to cennější pro mě bylo, že jsem se mohl ocitnout v takovém prostředí a zažít i Tábor strachu ve Sluneční zátoce. Foglarovi jsem se mohl alespoň trochu odvděčit tím, že jsem v časopise Zlatý máj inicioval diskusi o jeho díle v časech, kdy nesměl publikovat. A ještě jedna souvislost: když jsem vedl literární kroužek a spoluorganizoval program letních táborů, mohl jsem čerpat z toho, co jsem sám jako chlapec pod jeho vedením prožíval.

Už v raném mládí tvým životem prošla řada významných osobností české literatury. Vím, že mezi tvoje profesory na filozofické fakultě například patřil Václav Černý. Jaký byl?

Když jsem začal spolupracovat s dětskými časopisy, vymyslel jsem si rubriku Umělci o sobě. Měla čtenáře seznamovat s velkými osobnostmi české literatury, ale i výtvarného umění, divadla a podobně. Tak jsem mohl už jako středoškolák hovořit například s Ivanem Olbrachtem, Marií Pujmanovou, Václavem Řezáčem, Egonem Hostovským, Františkem Halasem, Františkem Tichým a celou řadou dalších. Když jsem pak přišel na filozofickou fakultu, tak tam panovala ještě určitá benevolence (byl to rok 1949), takže jsem si mohl vybrat, jaké přednášky či semináře chci navštěvovat. Pochopitelně jsem si vybral i seminář světové literatury, který vedl Václav Černý. Byl skutečně erudovaný, vtipný, měl nesmírné znalosti a zaujímal k nim nekompromisní stanoviska, na druhé straně se tak trochu obdivoval i sám sobě, tak se to jevilo nejen mně, ale také studentkám, které na něj nábožně zíraly. Když jednoho dne na otázku, co soudí o románech Antonína Zápotockého, odpověděl, že má raději paměti kata Mydláře nežli paměti pana ministerského předsedy, seminář byl okamžitě zakázán. Týden poté už na dveřích posluchárny 135 visela cedulka, že se nekoná. Jeho následovníci už se s ním nemohli srovnávat, ani přehledem po světových literaturách, ani podáním.

 

Stýkal ses s básníkem Konstantinem Bieblem v posledních měsících života. Jak jste se k sobě dostali? A odhadl bys důvody jeho sebevraždy?

Jednou mi Karel Konrád líčil, že Konstantin Biebl právě ve svém domovském Slavětíně dokončil básnickou sbírku Bez obav. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že za ním pojedeme. Domluvil jsem se s Vladimírem Kováříkem, tehdy vedoucím programové skupiny rozhlasu pro mládež, a s Karlem Šiktancem, kteří ten nápad uvítali, a tak jsme se do Slavětína vydali rozhlasovým přenosovým vozem. Biebl byl ještě pořád vyčerpáním při dokončování sbírky jako v horečce, recitoval nám své verše, hovořili jsme s ním i na mikrofon, a když jsme se loučili, jeho sestra Marie mi řekla: „Dávejte tam v Praze na Kosťu pozor!“ Když pak přijel do Prahy, stalo se jaksi docela samozřejmé, že jsme se vídali takřka večer co večer. V Klubu umělců v Mánesu, který byl tehdy vyhledávanějším střediskem než třeba klub spisovatelů, a končívali jsme po půlnoci ve vinárně Čtrnáctka, kde tehdy visely originály od Tichého, Filly, Fully a Baucha, po sametové revoluci zcizené. Diskutovali jsme o všem možném, Bieblovo Bez obav bylo naopak někdy plné obav, obával se setkání s mladými, že mu budou vytýkat údajný formalismus, prožíval úzkost z procesů, mátly ho předhůzky pravicově naladěných kolegů, kteří mu vyčítali, že se zaprodal, měl na druhé straně strach z levičáků, cítil se pronásledován Státní bezpečností. Nechci tyto obavy přeceňovat, hovořili jsme většinou o zcela jiných věcech, ale jakási vnitřní úzkost z jeho vzezření prosakovala, a tak jsem ho dvakrát doprovázel až na Výtoň, k jeho bytu. Nikdo už asi přesně neodpoví, nakolik viděl kolem sebe reálné nebezpečí (v době procesů si nebyl jistý snad nikdo) a nakolik mohlo jít o stavy nemoci (léčil se se slinivkou břišní), nebo dokonce o stihomam. Každopádně mi jeho sebevražda zasadila velkou ránu.

 

Vítězslav Nezval, další z lidí, se kterými ses přátelil, je vnímán velmi kontroverzně. Na jedné straně nezpochybnitelný gigant české literatury, na druhou stranu člověk, který po roce 1948 táhl za jeden provaz s lidmi, kteří mu nesahali po kotníky. Jak si jeho konformismus vysvětluješ? A jakého jsi ho poznal osobně ty?

S Vítězslavem Nezvalem jsem se dobře znal, nikoli ovšem přátelil. Byl to skutečný gejzír, ze kterého poezie tryskala nejrůznějšími proudy od říkánek po básnické klenoty. Myslím, že dostatečně nerozeznával ani sám tyto dva póly své poezie. Vzpomínám si, že mi Ladislav Fikar, který redigoval jeho knížky v Československém spisovateli, vyprávěl, jak se ho snažil přesvědčit, aby ze své sbírky vypustil nějakou sloku. Nezval vzal rukopis do ruky, řekl „Ukaž“ a svým patetickým způsobem inkriminované verše zarecitoval. A ponechal je v knížce. I za Nezvalova života někteří čtenáři poukazovali na nevyrovnanost jeho knížek. Při jedné besedě v Karlových Varech se přihlásil jeden učitel, tvrdil, že napsal básničku a že by byl rád, kdybychom mu ji zhodnotili. Zarecitoval jednu z oněch říkánek z Velkého orloje, protože se domníval, že mu ji zkritizujeme a on pak vítězoslavně řekne: „Vždyť to byl Nezval“. Bylo na mně, abych odpověděl, protože jsem byl jediný literární kritik mezi přítomnými romanopisci a básníky. Tak jsem mu ocitoval Fučíka: „Komu překáží palec, aby viděl obra, tak nemůže Nezvala pochopit“. Pokud jde o ten „jeden provaz“: musíme vycházet ze situace. Z té za první republiky, kdy se ke komunismu hlásila značná část umělců, i z té poúnorové, kdy se situace teprve tříbila. Ovšem Nezval netáhl za onen zmíněný provaz jednoznačně, dovedl se ozvat, jako v případě uvězněného básníka Jana Zahradníčka, když oponoval moci, že tajemníci partaje jsou a nebudou, ale „básník je jenom jeden“. Měl jsem příležitost s Nezvalem spolupracovat, když jsem redigoval pátý svazek Díla Konstantina Biebla, ten posmrtný, a on se stal jeho uměleckým gestorem. Napřed bedlivě moji práci zkoumal, když však shledal, že si vedu dobře při rekonstrukcích veršů z pozůstalosti, dal mi jednoznačně placet. Když jsem do časopisu Národního divadla psal o hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Nezval si chtěl článek předem přečíst. Stalo se tak na zkoušce v divadle, Nezval dočetl a řekl mi: „Líbí se mi, že tam nemáš ty politické berličky, jaké užívá většina kritiků, když o mně píší.“

Tvým nejbližším přítelem ze starší generace spisovatelů původně avantgardního okruhu byl zřejmě již zmíněný Karel Konrád. Jak váš mezigenerační vztah probíhal? Byl jsi jeho „chráněncem“? Vedl tě nějakým způsobem v počátcích tvé literární dráhy?

V rámci rubriky Umělci o sobě jsem se vydal i za Karlem Konrádem, tehdy redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Dá se říci, že jsme si padli od první chvíle do oka. Měl jsem rád Konrádův Rozchod a snad ještě raději Postele bez nebes a vážil jsem si jeho generační sounáležitosti. Ne, nebyl jsem ani jeho chráněnec a nevedl mě, když jsem si vysluhoval první literární ostruhy, ale sledoval, co píšu, a dovedl pochválit i velice taktně povědět, když se mu něco tak úplně nezamlouvalo. Stýkali jsme se velice často, navštěvovali jsme se i rodinně, byl ostatně mým svědkem na první svatbě, oslavili jsme společně narození jeho syna Ondřeje a mohl jsem sledovat, jak obě jeho děti prospívají. Často se našich setkání zúčastňovala i jeho krásná žena Milena, dcera obdivuhodného plzeňského kritika Bohumila Polana. Navštěvoval jsem ho i v nemocnici, kde po jednom pádu prodělal náročnou operaci. Při první návštěvě tam mě sice poznal, ale situoval si naše setkání do Jugoslávie za první světové války, jak byl ještě v ponarkotickém stavu. Bylo samozřejmé, že jsem souhlasil s výzvou Milenky, abych promluvil na Karlově pohřbu. Tento druhdy přesvědčený komunista vrátil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy svoji stranickou legitimaci a byl proto v nemilosti, takže o mně jednalo ÚV KSČ, co jsem si to zase dovolil.

Z okrajového Vavřince fenomén

 

Tvoje nejznámější dílo pro děti je série komiksů o kocouru Vavřincovi, které jsi psal se svou ženou. Jak jste na ten nápad přišli?

Moje žena, autorka Dagmar Lhotová, byla dlouholetou redaktorkou časopisu Mateřídouška, než ji husákovská normalizace vyhodila na dlažbu. Jednou jsme se podivovali nad tím, že se nikdo nesnaží vytvořit kreslený seriál, který by děti zaujal. Nějaké pokusy tu byly, ale končily po několika číslech, při nejlepším po jednom ročníku. A tak jsme si jednou v našem bytě v Lesnické ulici sedli u krbu s ilustrátorkou Věrou Faltovou, která se nám jevila jako nejlepší pro tento účel, a začali vymýšlet. Když jsme se shodli na zvířecích hrdinech, vyvstávali nám jeden po druhém před očima činorodý a sportovně založený kocour Vavřinec, rozmazlená psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, básník a snílek, a nerudný kozel Spytihněv. K nim později přibyli další jako lstivá myš Julie a psí zápasník Hubert. Když vyšel první příběh, ve kterém jsme naše hrdiny představili jmény, došel do redakce dopis odněkud z Braníka. Jedna rodina nám vytýkala, že jsme si z ní ztropili nevkusný žert, protože její členové mají přesně tato jména, a tudíž nás žádají, abychom je okamžitě přejmenovali. Což jsme pochopitelně neučinili. Ale náš seriál nevytrval pouze dva nebo tři roky, objevoval se na zadní straně Mateřídoušky po celých deset let (od roku 1966), s kocourem Vavřincem vydala Olympia pět knih (tu poslední s velkými potížemi vzhledem k oné nenormální normalizaci), Divadlo bez opony s ohromným úspěchem uvedlo dvě dramatizace a nehrálo je pouze u nás, ale i v zahraničí, vyšlo LP, kde hrdiny ztvárnili přední herci z pražských divadel, vznikly dva televizní seriály (které podle mého názoru ještě dostatečně nevyužily potenciálu našich postaviček), nedávno se Vavřinec objevil na scéně ostravského divadla, Sluníčko se vrátilo k uveřejňování našich seriálů a nakladatelství BBart vydalo všech pět knih v jednom přepychově vypraveném svazku Velká kniha kocoura Vavřince. Vzniklo dokonce několik disertačních prací, ve kterých je kvitována návaznost výtvarné podoby Vavřince na seriály ladovské a sekorovské. A tak se ze záležitosti, která se nám původně jevila jako okrajová, stal určitý fenomén.

Každého asi napadne paralela mezi Vavřincem a Čtyřlístkem, který je ovšem o dva roky mladší. Nebrali jste ho jako ukradený nápad? Vyříkali jste si to někdy s autorem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem?

To se stává a není si co vyříkávat. Čtyřlístek měl vůči Mateřídoušce jednu velkou výhodu: že byl celý (nebo takřka celý) seriálový, a mohl se tak stát při komiksovém boomu kultovní záležitostí.

Jaký je vlastně tvůj postoj ke komiksu jako žánru? Dnes zažívá velký boom, dokonce i seriózní komiksy vyloženě pro dospělé. Bereš je za plnoprávnou součást literatury?

Celá oblast umění se proměňuje, dostává se do ní víc a víc původně podružných nebo i zavrhovaných záležitostí, s tím bych si hlavu nelámal, protože čas vyrýžuje to podstatné od nepodstatného. Ale v době, kdy byl komiks u nás v nemilosti jakožto zápaďácký produkt, jsme právě ve Zlatém máji vyvolali diskusi o něm, a ta vyzněla proti jeho zakazování. Seznámil jsem se v Japonsku i se seriály manga, které mají svoji dost odlišnou podobu a jsou tam přímo hltány. Myslím si, že kreslené seriály pro děti a komiksy pro dospělé jsou dvě značně odlišné záležitosti a neměly by se směšovat.

 

Svět dobrodružné hudby

 

Stopa psaní o hudbě začíná až ve tvém relativně pozdním věku. Jak k tomu došlo? Poslouchal jsi hudbu „vážněji“ vždycky, nebo jsi ji „objevil“ až jako starší? A za jakých okolností?

Hudba mě doprovázela od dětství. Napřed hraní na housle podle Malátovy školy, docházel ke mně houslista z orchestru Národního divadla. Později jsem k tomu přidal klavír. Poslouchal jsem hudbu nejrůznější, k mým favoritům patřil například E. F. Burian. Byl jsem členem dětského pěveckého sboru a později divadelního souboru ředitelky Olgy Putzkerové (jehož dalšími členy byli například Eva Klepáčová, Zdeněk Marat, Zdeněk Borovec). V útlém věku jsem byl pravidelným návštěvníkem oper v Národním divadle (druhá galerie k stání) a mými idoly byli Stanislav Muž, Marie Budíková, Marta Krásová a další. Když jsem se ocitl v roli „občana druhé kategorie“ a měl jsem dostatek času, který jsem druhdy věnoval psaní, začal jsem se intenzivně věnovat hudbě, založil jsem svůj archiv, půjčoval jsem si a nahrával desky a prošel jsem si tak ve zkratce znovu celý vývoj jazzové a populární hudby, využíval jsem každé příležitosti propátrávat hudební antikvariáty i německá, polská nebo maďarská střediska, kde se objevovaly desky, nechyběl jsem na žádném zajímavém koncertě od Armstronga po Bécauda. Hudba mě zachraňovala, pomáhala mi, abych si nezoufal, že jsem byl téměř vyřazen.

Vydal jsi knihu Hudba černá a bílá, která velmi srozumitelně, stručně a u nás vlastně dodnes unikátně představuje mládeži dějiny jazzu. Jaká byla geneze té knihy?

Hudba černá a bílá byla výsledkem toho bádání, o kterém jsem se zmínil. Lákalo mě dějiny a současnost jazzu zmapovat, protože u nás tehdy nic podobného neexistovalo. A právě mládež se mi jevila jako přirozený adresát této snahy. Což ihned vyvolalo protireakci: ministerstvo kultury přišlo s tím, že by taková knížka neměla vůbec vyjít. Někde jinde snad, ale v Albatrosu? Máme otravovat mysli mládeže právě takovouhle hudbou? Tehdy se pochlapil ředitel Albatrosu Mikeš (jehož role je v mnoha ohledech pro toto nakladatelství nedoceněná) a oponoval, že knihu vydat míní. Objednávka trhu zněla na dvaadvacet tisíc, tak se ministerstvo pomstilo alespoň stanovením stropnákladu deset tisíc.

Neuvažuješ o tom, že bys připravil její aktualizovanou reedici?

Ondřeji, ta knížka je z roku 1984, víš, co všechno se v jazzu od té doby změnilo? Takovou publikaci už musí napsat někdo mladší, ale s takovým přístupem, který na titulu knihy už v oné době symbolizovala fotografie Art Ensemble of Chicago. Ostatně já jsem se v poslední době zaměřil spíše na ještě dobrodružnější, tedy „jinou hudbu“.

 

Tvůj syn Petr je také hudební publicista, v mnohém se vaše hudební zájmy protínají, jak je vidět i ze stránek UNI. Dá se říct, že se ovlivňujete? A jakým způsobem? Kdo koho víc?

Po sametové revoluci se ke mně jednou přitočil po nějakém koncertu v Lucerně  tehdejší šéfredaktor Melantrichu: Poslyš, ty ses v poslední době prý hodně zajímal o nové proudy v muzice. Nechtěl bys to zúročit a napsat pro nás něco? Mělo jít asi o stostránkovou publikaci. Potom zmíněný šéfredaktor odešel na jiné pracoviště, Melantrich ztratil zájem, postupně se zdálo, že se příležitost naskytne v Albatrosu a v několika dalších vydavatelstvích, všude z toho záhy sešlo, až ke mně jednoho večera přistoupil v Unijazzu Čestmír Huňát a pravil: „O něco takového by se mohlo zajímat nakladatelství Volvox Globator. Nechceš se u nich zastavit?“ Zastavil jsem se, slovo dalo slovo a výsledkem je Svět jiné hudby, první díl v roce 2002 – 962 stran, nadšeně přijatý kritikou (kromě His Voice), Svět jiné hudby, druhý díl v roce 2007 – 692 stran, nominovaný na cenu Magnesia Litera, nadšeně odsouzený v His Voice, jinak spíš ticho po pěšině. Pochopil jsem, že ti, o kterých píšeme v knize druhé, jsou už opravdu natolik jiní, že to posuzovatelé berou jako chaos, který je mate. Jenže právě i ten chaos k této hudbě patří. Ale to neodpovídám na podstatu tvé otázky. Bylo mi jasné při tomto rozsahu, že téma, které se tady nabízí, nezvládnu sám. A protože Petr si už od raného věku pořizoval vlastní hudební archiv a spoluurčoval, jaké desky máme kupovat, bylo jasné, že spolupráce právě s ním může náplň knihy obohatit o prostory, v nichž se on vyzná lépe než já. On přišel k „jiné hudbě“ víc z rockové scény, já z té jazzové. K čemuž jsme oba přidali i hudbu komorní. Nikdy však nejde o něco čistě rockového, jazzového nebo klasického, nýbrž o skrumáže nejrůznějších přístupů, o hudbu, která je hodně dobrodružná, o hudbu, kterou sice nebude vyznávat široký okruh posluchačů (zejména u nás, kde komunismus kromě jiného přerušil i vývoj zabraňováním rozvinutí free jazzu a svobodné improvizace – už proto, že nesnášel vůbec pojem svoboda). Máš pravdu v tom, že se naše zájmy prolínají, nicméně tato hudební oblast je natolik rozlehlá a různorodá, že si v ní nemůžeme překážet. Než abychom se ovlivňovali navzájem, tak nás spíše ovlivňuje samotná hudba. Nespokojujeme se totiž s tím, že o nějakém muzikantovi napíšeme, co jsme se někde dověděli, chceme se při každé stati skutečně ponořit do jeho hudby, vracíme se k ní a mnohdy s touto sondáží nejsme hned tak hotovi. Důležité je, že naše knihy a články doprovází i rozhlasový pořad Svět jiné hudby na Vltavě, který ovšem byl v současné době bohužel zredukován na polovinu. Což je značná škoda pro posluchače, kteří nám dávají vědět, jak je pořad zajímá.

 

Baví tě vlastně ještě psaní? Je to potřeba, nebo prostě rozjetý vlak, ze kterého se těžko vystupuje?

Nikdy jsem nebral psaní jako mus, jako úlohu, kterou mám splnit. Byla období, kdy jsem byl pouze pohádkář a pohádkami jsem žil, v pohádku se mi proměňovalo vše, na co jsem pohlédl. Jsou období, kdy mě zcela pohltí hudba, a výsledkem jsou ony knihy, o nichž je řeč. Samozřejmě si někdy potřebuju udělat pauzu a nadechnout se. Už Václav Čtvrtek říkal, že když někdo nějakou práci dělá déle jak pět let, může se z toho stát macha. Ta občasná přestávka umožní načerpat nové síly a poskytuje šanci vydat se s naprosto svěží myslí do neprobádaných oblastí.

Letos v lednovém editorialu jsem si . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář