Postmodernu chápu jako renesanci světa. Dosti možná, že postmoderna je vůbec první renesancí, to jest – kosmicky mi opravdu připadá moudrá – v tom smyslu, že dává skvělou příležitost pěstovat lásku k moudrosti: dovoluje rehabilitovat tuto ctnost a vážit si jí právě na pozadí různých výstřelků – fundamentalistických či agnostických. V obdobném smyslu byla moudrá doba Sokratova či Ježíšova. Přesto, či právě proto, že v nich převládal pocit, že celý svět propadá zkáze. Zásadní zpochybnění všeho, uvědomění si relativity, souvztažnosti všech dosavadních jistot je předpokladem moudrosti.
Těmito slovy mě v roce 1996 udivil muž, kterého jsem si velice vážil. Ne, nebudu chtít, abyste hádali, když jméno toho, kdo tato slova vyslovil, máte už v titulku tohoto článku – Zdeněk Neubauer. Když se narodil, zřejmě se nad jeho kolébkou pohádaly sudičky: některé mu přály až příliš a jiné na jeho osud zanevřely. Sám se k tomu hlásil s humorem. Jeho otec, známý právník zabývající se ústavním právem a právní filozofií, který napsal knihu o Englišovi, rád ukazoval hostům svou dceru, a když došlo na syna, chtěl na něm pouze, aby se návštěvníkům předvedl svými znalostmi. Ale syn rád vzpomínal na svou matku. Když byla stará a churavá, četl jí knížky. Jednou, když už neměl co číst, vzal do rukou literaturu faktu: šlo v té práci o válečné námořnictvo. A hle, zpozoroval, že se maminka začala usmívat. A protože mu to vrtalo hlavou, optal se svého přítele a zpovědníka, co tomu říká. „Kdy jste se narodil?“ „Za války, v roce 1942.“ „Tak to se nedivte, to byla doba, kdy byla nejšťastnější. A to čtení jí to připomnělo!“ Právě podvědomí a jeho fantazie ho provázely celý život, ať bádal nad biologií nebo nad vnitřním prostorem své duše. Bohužel nedávno v červenci se ke své matce přidružil – zemřel.
CURRICULUM VITAE
Nevím, zda Neubauer musel psát dnes tolik požadovaná cévéčka, ale to jeho by bylo asi na jednu docela zajímavou knížku. Bylo toho totiž moc, čím se zabýval. Posuďte sami. Již v dětství se objevil v Ženevě, kde chodil na Ecole Internationale, komu se to tehdy podařilo? Další postupka již byla běžná, maturita, fakulta, výzkumák. V povolných šedesátých letech k němu byl osud opět příznivý: tentokrát odejel na jih až do daleké Neapole. Viděti ji a zemříti! Pracoval či bádal tři roky v tamějším Ústavu genetiky a biofyziky. Na čem? Zbytečně se ptát, protože to nepochopíme. Ale pro ty vzdělanější čtenáře čtěme: „Dosáhl v biologii priority několika nových poznatků v oblasti regulátorových genů a řízených dědičných změn na úrovni genové aktivity, struktury genetické informace a morfogeneze bakteriálních kolonií.“ Jasné, není-liž pravda! Říká se, že chce-li vědec přijít na něco nového, musí ho to napadnout do dvaceti pěti let. Pak už je pozdě. Tolik bylo Neubauerovi, právě když přibyl do Neapole. Jeho nápadem bylo pustit se do boje proti zákeřným bakteriím nikoliv podáváním antibiotik, ale pomocí genetické manipulace, která by změnila v nepřátelské bakterii genetický aparát a buňku zničila. Jistý vědec to přirovnal takto: představte si, že do Tróje nevtáhnete pověstného trojského koně, ale dostanete tam stavební plány na jeho konstrukci. Přirovnání dobré, ale kulhá: důležitý nebyl kůň, ale ti vojáci v něm ukrytí. Inu, vědci… Takže teď je nám to skutečně jasné, dokonce víme, že Neubauerův nápad se objevil i v impaktovaném časopise Nature a na vědeckou kariéru bylo zaděláno. A šlo všechno jako po másle. V roce 1970 získal titul doktor přírodních věd (RNDr.) a o rok později titul doktor filozofie (PhDr.). Pracoval v laboratoři Přírodovědecké fakulty UK, vše vypadalo nadějně: mladý muž a zářné zítřky.
V SILOČÁRÁCH POLITIKY
V jazyce ptydepe (vynálezu bratří Havlů) se dozvíme, že „pro své nekonformní odborné i politické postoje opustil v roce 1982 Přírodovědeckou fakultu UK a věnoval se převážně filozofii (účast na soukromých přednáškách prof. Patočky, studium teologie, religionistiky a uměnovědy, vědecko-filozofické přednášky pod krycím názvem Kybernetické problémy přírodovědy). Jeho práce týkající se vědy a kultury, mysli a těla, vědomí a nevědomí, religionistiky, hermeneutiky a hlubinné psychologie vycházely v samizdatu.“ Tečka. Ano, i to je součástí CV. Čím se živil? Byl programátor v ČKD.
A již zmíněný vědec k tomu dodává, že „světlá hvězda Zdeňka Neubauera na vědeckém nebi nezhasla náhodně. Nikoli, Zdeněk transformoval tuto astrální energii a přetvořil sám sebe ve filozofa. Celkem rád se tímto výrokem vydávám na tenký led symbolismu. Zdeněk, který se tak rád zabývá smyslem alchymie a magie, si snad ani neuvědomuje, že on právě sám na sobě udělal in vivo alchymistický zásah a úspěšně transmutoval z vědce na filozofa.“ Nevím, co k tomu oslavovaný Neubauer řekl, ale asi něco na ten způsob, že kultura je sdílenou, společně kultivovanou fantazií.
Ať tak či onak, v roce 1982 vstupuje plně do siločar politiky. Patří do skupiny lidí kolem Ivana Havla, dostává se tak do velké blízkosti jeho bratra, Neubauerova sestra se provdala za Václava Bendu, příznivce Pinocheta, a on se tak stal strýcem doživotního poslance ODS Marka Bendy. Po roce 1990 se vrhá do nového projektu. Zakládá na své alma mater Přírodovědecké fakultě UK zvláštní projekt, který dostává štítek na dveře s názvem Katedra filozofie a dějin přírodních věd. A jde zase všechno jako po másle. V roce 1991 se stal docentem obecné biologie a o rok později profesorem, vždy na 3. lékařské fakultě UK.
DAJ-LI MI TU MEDAILI
Sice rovněž biolog a filozof Komárek žehrá, že nástupem na tuto novou katedru klesly jeho reálné příjmy na desetinu jeho předchozích, ale dodává k tomu, že se mu žádné jeho životní rozhodnutí nevyplatilo více než právě toto. Takže mu věřme. Prý šlo o velmi inspirativní prostředí a bylo to více než čtvrt století radosti pro všechny, kdo se na katedru dostali. Samozřejmě, že na počátku muselo být nadšení více než nevšední. Revoluční generace studentstva hltala vše nové, probíhaly bouřlivé diskuse, mohlo se mluvit o čemkoliv, aniž by nad obsahem bděly nějaké orgány fakulty.
Osobně vím, jak bylo těžké se dostat na přednášky profesora Neubauera, neboť přednáškové místnosti se zaplnily již notnou dobu před začátkem. Komárek k tomu dodává, že profesor byl doslova „intelektuální ikonou, nesenou v čele průvodu“. Díky této příznivé konstelaci byla na něho nakonec upřena i celostátní pozornost, když se Neubauer v roce 2001 stal laureátem ceny Nadace Vize 97. Mezi laureáty byla skvělá společnost: Eco, Bauman, Liessmann, jeho kamarád Cílek, dvě laudatia, „pochvalné projevy“, četli Höschl a Lefkovits.
Nevím, jestli si laureát nad těmi projevy vzpomenul na svá slova, že „obrazotvornost je naší přirozeností, lidským projevem přírody“. Inu, je to takový lidský grooming, obdoba vzájemné péče o srst u opů. A protože sám profesor byl zdatným žákem Junga, docela se vžil do archetypu „starého mudrce“ a hrál tuto úlohu, jak nejlépe uměl, údajně i tím, že dokázal měnit životy a osudy jiných. A protože pro něho nebylo žádné vědecké zařazení vhodné, stává se z něho nezávislý esejista, což je v roce 2008 navíc stvrzeno cenou Toma Stopparda za esejistiku, kterou uděluje každoročně Nadace Charty 77.
ACH, TY ZLÉ SUDIČKY
Říkalo se také o něm, že dokázal ve stavu jistého vytržení mluvit o tom, jak je vše na světě vzájemně propojené: bohové i lidé, filozofie i beletrie, mýtus i banální příběh. Poznání se pro něho slévalo do jednoho proudu. Vypadalo to, že jeho myšlení je jakoby z jiného světa. Působil spíše jako originální umělec než jako ukázněný vědec. Netajil se nikdy tím, že se narodil s poškozeným mozkem, což viditelně způsobovalo jeho potíže s fyzickým pohybem. Jakoby se nad ním spikly zlé sudičky: fungovala mu dobře pouze jedna z mozkových hemisfér.
Aby jeho mysl nevykazovala nějaké patologické známky, musela ta zdravá půlka mozku přijmout funkce té postižené. Zamýšlel se nad tím, jak to vlastně zvládá „normální“ mozek, zda umí obě hemisféry totéž, nebo zda je jejich práce natolik odlišná, že každá z nich má na starosti něco jiného. Možná ho také rmoutilo, že různí učenci ho nebrali moc vážně. A tak hledal zdroj nejen své fyzické odlišnosti, ale také vysvětlení, proč byl pro spoustu lidí nestravitelný. Vědci ho mezi sebou nechtěli, protože podle nich nebyl ten, který by mohl pracovat v týmu s ostatními. Filozofové v něm viděli spíše nějakého mašíbla (termín Vladimíra Boreckého), který míchá páté přes deváté a nevypadne z něho nikdy nic použitelného. Jen ti, kdo ho měli rádi a trpělivost jim byla vrozená, se mohli vnořit do jeho způsobu uvažování. Nešlo jen o obrovské množství znalostí, které s ním museli sdílet, ale hlavně o způsob, jakým on s nimi pracoval. Na někoho mohl působit jako kouzelný dědeček, který říká taková archaická moudra, ale pro mnohé byla jeho řeč změtí čar, které sice propojovaly tisíce věcí, ale jednotlivé spoje mezi nimi šlo obtížně separovat.
HODNÉ SUDIČKY
Čím pomalejší byl jeho pohyb, tím čilejší byla jeho mysl. Tím jsme u jeho hodných sudiček. Říkalo se o něm, že když o něčem mluvil, tak mohl posluchač vzít jed na to, že to prostudoval u pramene: Sokrates, Marx, Jung, celá plejáda mozků, jejichž myšlenkové výplody se dostaly do knih či rukopisů. Ale co jsem tak postřehl, snad jen jeden z nich by měl čáku být jeho guru: Gregory Bateson. Co na něm bylo tak mimořádného, že ho přijali i ti, kteří Neubauera osobně obklopovali? Esejista, trochu antropolog, hlavně kybernetik atd. Takový zvláštní všeuměl. Ale sudičky ho Neubauerovi přihrály a on si u něho našel, co potřeboval. To, co ho nejvíce zaujalo, byla myšlenka, kterou Bateson stmelil do jediné věty: „Myslíme v příbězích.“ Ano, vědci a filozofové prezentují veřejně výsledky svého poznávání, ale do jaké míry jim lidé vlastně rozumějí? Ale rozhodně víme, že lidé milují příběhy. Čtou je v knihách a časopisech, chodí na ně do kina, dívají se na ně v televizi. Sice si je už moc nevyprávějí, ba ani dětem se už nepovídají pohádky, jen v tom lepším případě se jim čtou. Ovšem dříve si je lidé vyprávěli. Vyprávěné příběhy byly pro ně totiž společnou zkušeností. Znali je všichni, uměli je všichni nazpaměť, i když měli vždy mezi sebou vyhlášené vypravěče.
Prostřednictvím řeči se dostávaly příběhy do myslí posluchačů, takže vlastně stály u zrodu lidského myšlení. Jejich výhodou bylo, že nemusely nic vysvětlovat, protože všechny výklady byly zbytečné. Příběhy byly srozumitelné všem. Neubauera právě děsilo, že ve světě vědy, ať pojednává o přírodě nebo o společnosti, je něco podobného naprosto vyloučené. Sám říkal, že věda a filozofie si své poznání mezi sebou jen navzájem přehazují, ale dobře a šťastně spolu žít až do smrti nedokážou. To je možné jen v příběhu, ať už se stal nebo nestal. A tak se z vědce biologa stával spíše vyprávěč než badatel.
MAPY ŽIVOTA
K čemu mu příběhy sloužily? Byl to Fromm, který ho upozornil, že člověk potřebuje mapu světa, neboť bez ní je schopen upadnout do zmatku. Vždyť tak jako potřebujeme obecnější pojetí světa, musíme si najít také obecnější pojem prostoru a to, co ho znázorňuje. A tím jsou – mapy. Každý svět má svůj prostor, Neubauer říká „styl sebeprostření“. A každá mapa má dva účely: je kosmickou informací, jakýmsi pohledem z vesmíru; ale je rovněž naším vnitřním prostorem, abychom se neztratili ve světě. Toto vše určuje způsob lidského vztahování se ke světu, jeho obývání, rozvrhování, zabydlování, kolonizaci.
Neubauer si byl jako biolog vědom toho, že právě vědy jako ekologie, ekonomie a etologie nejsou ničím jiným než vyhlížením a očekáváním, co to ten svět vlastně je a čeho se od něho nadít. A tady mě napadá taková kacířská věc: proč právě biologové přicházejí se zajímavými postřehy, jež se týkají lidské mysli, zatímco humanitní, ale hlavně společenští vědátoři za nimi hluboce zaostávají, jakoby jen klouzali po povrchu. A to raději vůbec nemluvím o ekonomech. Ale jaká byla tedy Neubauerova mapa života? On souhlasil s myšlenkou, že hrdinou naší doby je bezdomovec.
Přirovnává náš dnešní čas tady na této planetě k tzv. osové době kolem let 600 až 500 př. n. l., což byla doba Buddhova, Laoc’e, Herakleita. Ale jedním dechem k tomu dodává, že stejné to bylo na přelomu letopočtu, nebo za velké italské a alžbětinské renesance. I tehdy prý byli typickými hrdiny bezdomovci: mniši, askéti, cestovatelé, potulní učitelé, dobrodruzi, kočovní kosmopolité. V takových dobách byla nezakotvenost ctností. Podle Neubauera bezdomoví znamená, že svět přestal být domovem – a proto přestal být ve skutečnosti společným lidským světem. Ejhle a jsme doma!
PASCHÁLNÍ ČLOVĚK
Neubauerův bezdomovec je člověk exodu, člověk paschální, řekněme přímo velikonoční. Pascha v tomto smyslu znamená transitus, „přechod“. Znamená to tedy, že lidské mapy vedou do pustiny? Dejme tomu, že máme tyto mapy dvě. Mapa srdce ukazuje cestu propojenou s nitrem skutečnosti. Je to prý cesta romantická, cesta necesta, která potrvá tak dlouho, dokud nebude vysvobozena poslední z živých bytostí. Tato mapa nás vede světem romantického potulného rytířství. A tady narážíme na Neubauerovo velké téma: touto cestou je pro něho hledání svatého Grálu.
Je to prý velký symbol Boha skrytého v nitru skutečnosti, jakési znamení jednoty Země a královského srdce. Ale sám přiznává tuto hodnotu i výpravě za Zlatým rounem, vidí ji v putování a návratu Odyssea, řadí sem biblický exodus a cestu po sinajské poušti trvající čtyřicet let, spadá sem také slavná Anabasis i bloudění Aeneovo. Vidíme, že se jeho filozofie začala křížit s mytologií jakožto sbírkou starých příběhů. Jeho celé dějiny Spásy jsou jak vyhnáním, tak návratem do Ráje. Cestou tam a zase zpátky. Bible i Tolkien. Ostatně on i Tolkien byli dobří katolíci. Oba hledali ve starých příbězích onu mapu světa. A ta druhá cesta? Je prý ještě nesnadnější: je to cesta poznání.
Neubauer se zamýšlí nad utrpením. Kolik beznaděje a úzkosti muselo být v srdcích křesťanů, když se zamysleli nad slovy Matoušova Evangelia: „Bože, bože, proč jsi mě opustil?“ Samota a zoufalství… Kde je ona mapa světa, co lidem značí cestu? A Neubauer provokuje: zračí se i v takových pokusech, jakým byl Jesus Christus super star? Přitom podle něho vysvětlení vychází ze židovské tradice, podle které se knihy Pentateuchu nebo jejich části, případně i modlitby určené na daný týden uvádějí pouze první větou nebo slovem. Věta či slovo stačí, neboť příběh už pak běží v naší mysli sám tak, jak má. PŘÍBĚH VERSUS SLOVO Neubauera znepokojoval výklad, že Bible není mytologie, ale zjevené slovo. Nevěřil tomu. Podle něho není Starý zákon mystérium; tím podle něho zůstává spíše okolnost, že to byl právě malý hebrejský národ pastevců, který nějakých osm století před velkými řeckými filosofy (jakými byli podle něho Platon, Aristoteles a Sokrates, tedy počátečníci evropského myšlení) stanovil našeho Boha. Bylo to skutečně zjevení? A připomíná nám slova: „Jsem, který jsem!“ To je dobrá definice Boha! Stejně jako není třeba jeho obraz, není nutné ani dál něco vysvětlovat.
Pro Neubauera bylo důležité, že lidé v této knize nenacházejí žádné poučení, jak se chovat, ba nedočtou se v ní ani, co je dobré a co je zlé. Oni naopak dobře vědí, že chtít toto vše poznat, je začátkem katastrofy. Oni od počátku pouze poslouchají, jak to ve světě chodí, aby si zařadili události svého života do biblických souvislostí. On byl přesvědčený, že osobní příběh každého z nás je součástí jakéhosi velkého příběhu a smyslem našeho příběhu je, aby to byl příběh dobrý. Říkal: „Od toho máme kulturu, tradici, od toho se vzděláváme. Abychom zvyšovali příležitost na dobrý příběh.“ Zlatá slova!
Bible je už potom pro Neubauera jen soupis všeho vědění, které mělo být po zničení chrámu v Jeruzalémě v roce 70 zachováno pro všechny Židy, kteří odešli do diaspory. Něco jako kodifikovaná paměť národa. Pak stačilo říci vždy jen první větu… A všem bylo jasno! Připomíná mi to, proč se jeho maminka usmívala, když jí předčítal. Stačila jedna věta, aby na ni největší dojem udělalo vyprávění o válečných lodích: ano, tehdy byla šťastná, mladá, narodil se jí syn… Říká se, že stáří není hezkým ohlédnutím za životem! Ale když stačí jedna věta našeho příběhu, abychom se začali usmívat…
VĚČNĚ NA CESTÁCH
V pochvalném projevu při převzetí ceny Vize 97 jeden laudátor pravil, že porozumět Zdeňkovi Neubauerovi je někdy (a to pro mnohé) vskutku velmi obtížné, ne-li nemožné, což některým lidem zatemňuje soudnost a dráždí je k nenávisti. Zatímco ve vědeckém světě, který ještě tkví v karteziánském odtržení ducha a hmoty, se stále ještě prosazuje postup „pokus – omyl“, čili se stále dokola testují různé možnosti a hypotézy místo toho, aby se řešily problémy, co se řešit dají, tak Neubauera nakonec přitahovaly čím dál více záležitosti, které jsou netestovatelné. Jeho myšlení si nekladlo žádný cíl. On prostě pouze zkoumal a znova kreslil ony zmíněné mapy světa. Aby v něm nezabloudil, hledal stále nová a nová území, nikoliv proto, že tam ještě nikdo nebyl, ale aby nalezl příběhy o těch, kteří tam před ním již dávno vstoupili. Naši předci, dávní i blízcí, si vyprávěli také příběhy, které se nikdy nestaly, a testovali tak nikoliv jejich nepravdivost, ale zkoušeli si na nich, jak by vypadaly nepravděpodobné varianty skutečnosti. Proto se Neubauerovy mapy světa podobají krajině, v níž viděl příběh, motiv, smysl, podobu, rozdíl. Dříve si lidé večer sedli k ohni nebo ke kamnům a vyprávěli si příběhy. A Neubauer ve své mysli, v oné fungující hemisféře, dělal totéž: přehrával si donekonečna příběhy a hledal v nich znaky, tvary, motivy, které zkoumal zase v jiných příbězích a jak ty příběhy propojoval navzájem, tak se mu v hlavě objevovala a zase mizela ona mapa světa, kterou chtěl lidem předat dál jako bedekr vhodný pro cestu životem. Stálé putování mytickými krajinami, hledání stále nových variací a variant dávných příběhů, žádný konečný cíl.
VĚČNÝ BEZDOMOVEC
Když byl ještě chlapec, mohl otcovy návštěvníky oslňovat právě velikostí faktografie, kterou nosil ve své hlavě. Ale když celou tu informační banku začal třídit a jednotlivá fakta spojovat dohromady, začali s tím mít mnozí lidé potíže, protože všechny ty spoje v jeho myšlení bylo obtížné sledovat. A když k tomu připočteme ještě jeho silnou náboženskou víru, těžko mohl hledat spojence ve vědeckém světě. Jak by mu mohli, proboha, rozumět! On byl bezdomovec, protože jeho neustálé hledání v příbězích mu nedopřávalo zažít ten „hobití“ pocit domova. On byl ahasver, poutník, který sice nechodí po světě, ale místo toho žije příběhy, co se snad staly, ale třeba i nestaly, ale které jsou právě proto cennější než ty, co se staly. Neboť ty, co se staly, zkoumají historici jen proto, aby z nich vytěžili to, co vlastně o nich chceme slyšet. Palacký, Masaryk, Nejedlý, je to pořád stejné. Jen samá ideologie, ať je jakákoliv. Ale ty, které se nestaly, si lidé vymysleli, aby jim bylo na světě líp. Takovým vypravěčům rád naslouchám. Pro mě jsou dnes jen dva, kteří to umějí: Neubauer a Sádlo, antický Satyr a Pan, oba mám moc rád!
A jak na Neubauera vzpomínám? Vidím ho, jak při slunovratu kráčí bos v kutně po zemi mezi kameny v Stonehenge a rozhlíží se, jestli neuvidí krále Artuše. Bosá noha je obtisk člověka, stejně jako ucho, a on ji tam obtiskne, aby se za půlroku mohl vrátit zpět. On tomu kamennému příběhu rozumí, on ho zná a on se jeho prostřednictvím vrací zpět na Zem, i když už není mezi námi. To je Zdeněk Neubauer!
Zdeněk Neubauer (1942–2016)
Český biolog, filozof a esejista, profesor a vedoucí Katedry filozofie a přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK.
Nejznámější práce:
1990 Faustova tajemná milenka
1990 O cestách tam a zase zpátky
1992 Nový Areopág
1994 Přímluvce postmoderny
1999 Deus et natura
1998 O přírodě a přirozenosti věcí
1998 Golem a jiná vyprávění o podivuhodných setkáních
2002 Biomoc
2004 O sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání
2006 O svatém Františku aneb zrození