Zdeněk Smetánka – O životě oráče Ostoje

V posledních letech se lidé v Česku začali houfně zajímat o genealogii. Ti­síce jich počali pátrat po svých předcích, aby se dozvěděli, jací byli ti muži a ženy vyvstávající ze zažloutlých listin a co si od nich mohou slibovat. Jis­tým podnětem k tomu přispěly již restituce po roce 1989, kdy mnozí lidé nacházeli v rodinných dokumentech své movitější předky a přišli tak náh­le k netušeným majetkům. Nicméně i jejich méně šťastní spoluobčané si řekli, že to zkusí také dopátrat se co nejdále, kam až vedou stopy jejich pokrevních i spřízněných příbuzných. Určitě napomohlo i to, že se otevřely a zpřístupnily archivy, které až do té doby byly pod bedlivým dohledem stát­ní bezpečnosti. A tak se stovky lidí dostaly ve svém pátrání třeba až do 18. století, méně šťastlivců pak až do 17. století a ojediněle i dále. Zde ovšem už platilo pravidlo, že čím chudší byli předkové, tím hůře se vyhledávali. Lidé bez majetku jakoby v dějinách ani nebyli.
To samé platí o historických písem­ných pramenech, kde se obvykle mluví o panovnících, šlechtě a vyš­ším kléru. Příkladem je Kosmova kro­nika, nejstarší záznam o české historii, kde se střídají mytické postavy s his­torickými osobnostmi. A přece se na­jdou vzácné výjimky. Karel Jaromír Er­ben, básník Kytice, ale také archivář města Prahy, píše o jisté listině údajně z roku 1132, kterou sepsal kněz Zby­hněv, jenž zdědil se svým bratrem po otci Bohuňovi, knížecím velmožovi, a matce Boženě vesnici Únětice ne­daleko Prahy. Kněz přikoupil k tomu další pole a založil ve vsi kostel. Tam usadil dva kanovníky a zajistil jim ži­vobytí tím, že jim připsal únětický sta­tek. Ale nejen to: k tamnímu kostelu připoutal také jistého Ostoje, jenž byl církvi darován jako „dušník“, tedy „za spásu dárcovy duše“.
I když se původní listina neza­chovala, takže ji známe pouze z poz­dějšího opisu, jde patrně o nejstar­ší zmínku o rolníkovi, o jehož životě něco víme. Onoho Ostoje se pak v ne­dávné době ujal báječný muž Zdeněk Smetánka, proslulý archeolog, his­torik a trochu i kulturní antropolog, který se rozhodl rekonstruovat život tohoto pradávného rolníka. Při této re­konstrukci musel kombinovat tři zdro­je informací, aby dosáhl plastického obrazu tehdejší doby, kdy drtivá vět­šina populace byli drobní zemědělci. Použil jednak nezpochybnitelné ar­cheologické pozůstatky z té doby, prostudoval nemnohé listinné pra­meny a v nich ukryté obrazové mi-niatury a v neposlední řadě využil ana­logicky etnografické údaje ze života nedávných evropských rolníků.
Co víme o Ostojovi?
Bohužel není o něm známo, kdy se narodil, ani kdy zemřel, ale víme, že někdy v letech 1125 až 1140 byl již dospělý a žil v početnější domácnosti, neboť se v listině o darování uvádí, že vždy jeden člověk z jeho domu nemu­sel na robotu, aby hlídal dům, což zna­menalo udržovat a dohlížet na oheň v ohništi. S Ostojem byl ještě darován únětickému kostelu také jistý Miloň se svou rodinou, ale ten žil daleko, až na boleslavském hradišti. Ostatně ani Ostoj nežil v Úněticích, ale měl used­lost na Levém Hradci, který byl kdy­si hradištěm přemyslovského rodu. Ostoj však nesídlil přímo na bývalém hradišti, ale v jeho blízkosti. Zname­ná to, že do Únětic to měl pěšky asi hodinku rychlým krokem.
V době, kdy se sepisovala „Úně­tická listina“, byl Ostoj zřejmě mladý muž, ale byl již hospodářem na svém gruntu. Na základě analogie s etno­grafickými údaji můžeme usuzovat, že při tehdejší třígenerační domácnosti mohlo ve zmíněné usedlosti žít čtyři až osm osob. V době raného středo­věku ovšem průměrný věk dožití byl asi 33 let, ale mohl klesat i pod třicet let, což svědčí o dost mizerných ži­votních podmínkách. Pravdou je, že ten, kdo se dožil dvaceti let, měl potom naději žít v průměru až do 44 let a ten, kdo překročil čtyřicítku, mohl pomýšlet ještě na deset až patnáct let života navíc. Ženy na tom byly ale ještě hůře, neboť se dožívaly až o čtyři roky méně. Takže to vypadá, že se tehdy málokdo dožil 60 let. Životní areál Ostoje byl zřejmě ohraničen dvěma přítoky Vltavy na jejím levém břehu: na jihu Šáreckým potokem a na severu potom potokem Žalovským. To byl jeho domovský kraj, kde se pohyboval a který byl rozhodně větší než území, jež mohl přehlédnout při pohledu z Levého Hradce do údolí řeky z výše asi 60 metrů. Tehdy, kam oko pohlédlo, byly lesy, které tam dnes chybí, neboť místo nich jsou vidět zcelená pole a novodobá zástavba blízkého velkoměsta. Tehdy také polnosti od sebe oddělovaly lesy, ale polí bylo málo a lesních porostů hodně. Avšak víme, že každý les už měl v té době své jméno, ale nejen to – měl i svého strážce a lovčího, čili les už byl cenný majetek, o který se jeho vlastník staral.

Raný středověk byl kulturou dřeva
Tehdejší les byl pro lidi vítaným zdrojem surovin pro veškerou výrobu, neboť téměř vše se pořizovalo ze dřeva, obrazně řečeno od stavby domu až po rycí hole; les byl místem, kde se pásl dobytek, sbíralo ovoce, ale i žaludy, hrabalo stelivo na zimu pro dobytek a v neposlední řadě les sloužil jako zásobárna dřeva pro domácí ohniště. Tehdejší svět byl „kulturou dřeva“. Ostojovu usedlost mohl tvořit nevelký shluk stavení, který před bývalým hradištěm působil dojmem odloučené samoty. Bohužel nevíme, jak taková usedlost vypadala, neboť ani archeologové ji nedokážou popsat ze změti stop po kůlech, četných žlábcích a po odpadních či zásobních jámách. Pozdější orba na místech, kde tato stavení stála, bezpečně zametla všechny stopy. Ostojova usedlost byla určitě oplocena a kolem ní se rozprostírala políčka. Plot propletený proutím odděloval soukromou část pozemku od obecního, ale byl nejen zábranou pro vstup cizích osob a dobytka, ale představoval také jistou psychologickou hranici. V plotu byla branka, kterou se do usedlosti vcházelo či vjíždělo vozem. Hlavní stavbou potom bylo obydlí, k němuž se lepily ostatní hospodářské objekty. Snad už v té době měl dům dvě místnosti: obytnou sednici s pecí nebo otevřeným ohništěm, kde se stále topilo, vařilo se tam jídlo, jedlo se tam i spalo; a druhou místností byla síň, spíše jakási dílna, kde jistě stál rotační mlýnek na obilí a kam se ukládalo všechno, co nebylo zrovna potřeba. Vnitřní prostor obydlí byl malý díky tomu, že strop byl nízký, aby se uvnitř dala udržovat přijatelná teplota v zimním období. Ostatně domy neměly tehdy okna, jediný otvor v obvodovém zdivu byl nízký vchod, takže v domě bylo stálé příšeří, neboť prostor uvnitř osvětloval pouze oheň, nebo otevřený vchod. Nevíme, zda se již v té době používaly ke svícení louče. Dá se předpokládat, že lidé většinu času trávili mimo dům, pouze při nepřízni počasí a v zimě se uchylovali k ohništi, kde se stále udržoval oheň. Ostoj si – jako ostatně všichni venkované – dokázal svůj dům postavit sám. Jediné, co v domě nebylo dílem jeho obyvatel, byla pouze sůl a keramické nádoby; neboť i sekeru a nůž dostal Ostoj od někoho jiného.

Ostojův sociální úděl
Když se Bořivoj I. na počátku osmdesátých let 9. století stal prvním českým knížetem, který se nechal pokřtít, znamenalo to prakticky, že ovládl hospodářsky celý střed Čech a stal se tak neomezeným vlastníkem všeho: patřila mu veškerá půda, nejen tedy polnosti, ale i lesy a ostatní část krajiny. A s půdou mu připadli i lidé, kteří na ní pracovali a museli mu část svého výdělku odvádět. Kníže z této daně udržoval svoji družinu bojovníků, které musel vyzbrojit, ošatit a i s rodinou uživit. Původně na to knížecímu dvoru stačila válečná kořist, ale když se časy uklidnily, následovaly povinné dary i potraviny, ale hlavně obilí. Tím to ale nekončilo: poddaní museli vykonávat nucenou práci – „robotu“, a navíc se povinně účastnili výstavby opevnění na knížecích hradištích.
Být tedy rolníkem nebylo v raném středověku vůbec lehké. Domníváme se, že na Levém Hradci – stejně jako na jiných hradištích – byl ustaven správce knížecího velkostatku. Právě kníže zřejmě daroval svému družiní­kovi Bohuňovi půdu na Levém Hrad­ci a s ní i našeho Ostoje. Z „Únětické listiny“ ale víme, že jeho vrchnost žila na darovaném únětickém statku, kde pracovalo celkem dvanáct lidí, kteří zde konali stálou robotu. Ovšem uži­vit tehdy dvě rodiny kanovníků (ten­krát se ještě knězi mohli ženit), to byla práce alespoň pro dvacet dva lidí. Z toho lze soudit, jaká byla v té době produktivita práce; ale přitom je nutno přihlédnout k tomu, že kanov­níci byli určitě ještě skromná a nená­ročná vrchnost.
Ovšem od 10. století byly naturál­ní dávky pozvolna přeměněny na pe­něžní, takže selský lid musel na tr­zích prodávat část sklizené úrody nebo živý dobytek, aby mohl pak odevzdat své vrchnosti daň ve stříbr­ných denárech. A to platilo i pro Osto­je: byl povinen každý rok na svatého Martina (11. listopadu) zaplatit svým kanovníkům 12 denárů a vedle prá­ce na svém statečku musel v Úně­ticích ještě vykonávat i robotu. Pro rolníka jako on to ovšem znamena­lo, že nezdar způsobený přírodními či válečnými pohromami mohl jeho hospodářství dostat na pokraj záni­ku. Přežít z roku na rok a tedy zacho­vat svůj dům a domácnost bylo pro něho velice choulostivé.
Ostojovo hospodářství
Víme už, že jádrem Ostojovy used­losti bylo obytné stavení bez oken a pouze s jedním vchodem. Základem stavby byly dva kůly, na které se za­věsil trám, jenž tvořil hřeben střechy. Obvodové zdi byly z kůlů, mezi ni­miž byly vypleteny pruty nebo klacky a tyto stěny se potom vymazaly hlínou smíchanou se slámou. Střechu tvořily trámky a latě pokryté slaměnými doš­ky. Do střechy mohl ještě ústit dým­ník, odvádějící kouř z ohniště. Veške­rý materiál pro takovou stavbu mohl Ostoj nalézt v bezprostředním okolí. Taková stavba ze dřeva a slámy měla jednu slabinu: vyžadovala stálou po­zornost věnovanou ohništi, jak na to myslí i „Únětická listina“, aby stavení nelehlo popelem.
Samotnou stavbu nového domu zřejmě doprovázely magické prakti­ky a rituály, ale o jejich formě se mů­žeme jenom dohadovat. Jediné co víme, je poznatek z písemných ma­teriálů, jakým byl cisterciácký popis hříchů známý jako „Rudolfův katalog magie“, kde se praví, že „do rohů a za pec se zahrabávaly hrnce k poctě sta­rých bohů“. Bohužel zde tápeme. Dů­ležitou součástí usedlosti bylo hum­no, tedy prostor, kam se svážela úroda obilí, seno i větve ke krmení. Tady se vše skladovalo v úzkých stozích vyztu­žených bidlem, nebo jen tak pod jed­noduchým přístřeškem; tady se mlá­tilo obilí, zbavovalo plev a v ošatkách odnášelo do zásobních jam.
V Ostojově době nebyly na vesni­ci ještě sýpky, takže zrní na jarní set­bu se nejspíš ukládalo v podzemních obilnicích, což byly jámy až dva me­try hluboké, vystlané slámou a uza­vřené úzkou hliněnou zátkou. Ostat­ně tento vynález si Slované přinesli s sebou do Čech. Za humnem býva­la ohrazená zahrada, kde se pěstova­la zelenina a rostlo tam několik ovoc­ných stromů a při plotu potom lísky. Dobytek se pásl celoročně v lese a na úhorech, spásal vegetaci i křoví ve vl­tavské nivě a uvnitř usedlosti pouze nocoval. Někdy míval dobytek otevře­ný přístřešek, rozdělený pleteným plo­tem – zvlášť pro vepře a skot. Z mi-niatur v písemných pramenech zná­me také pletené kurníky pro drůbež. Ostoj určitě neměl koně, protože by ho těžko uživil a k tahu mu stačil ho­vězí dobytek.
Práce jako dědičný hřích
Slovo „práce“ bylo za Ostojova ži­vota (a ještě dlouho i po jeho smrti) homologické s nouzí, bídou a trápe­ním. Ostatně české adjektivum „prac­ný“ vyjadřuje, že výsledek lidské čin­nosti vyžadoval hodně energie. Podle církve práce rolníka byla trestem za prvotní hřích Adama a Evy. Ostatně i benediktinské úsloví „Ora et labora“, modlit se a pracovat, jasně ukazuje na úděl těch, kteří byli odsouzeni v životě pracovat. Pracovali muži i ženy, dělba práce podle pohlaví byla pochopitel­ná, protože ve středověku rozhodova­ly o přežití hlavně fyzické schopnos­ti jedinců: více svalů je třeba při práci v lese, na poli, obecně tedy v otevře­né krajině, kde navíc číhá nebezpečí v podobě rozmarů počasí, ale i od zvě­ře a od lidí, zatímco o poznání lehčí je práce v domě, tedy v uzavřené used­losti, kde je také bezpečněji.
Proto se Ostoj jistě věnoval pře­devším práci na poli a v lese, zatím­co jeho ženě potom náležely starosti o dům. Jejich společná a těžká práce poskytovala jejich domácnosti velice skromné živobytí, které mělo zajistit hlavně přežití rodiny a její kontinuitu. Předpokládá se, že výnosy jejich hos­podářství mohly kolísat až o více než 25 procent podle toho, jak se v daném roce urodilo. „Únětická listina“ jme­nuje tři místní názvy: Řivnáč, skalnatý hřbet nad Vltavou, Kolačov, malý vr­šek nedaleko Řivnáče, a Svádov, jako tři body, mezi nimiž se nacházel poze­mek (tzv. příloh) na pokraji lesa, vzdá­lený od Levého Hradce asi 500 až 800 metrů. Tam mohl Ostoj jako vlastník hospodařit, neboť to byl dobrý zdroj palivového dřeva a navíc tam mohl pást dobytek.
Dále víme, že Ostojova usedlost se nacházela na předhradí Levého Hrad­ce, které mělo rozlohu 280 arů. Dejme tomu, že 30 arů připadalo na vlastní usedlost, takže mu na pole zbývalo 250 arů. Ostoj tedy živil domácnost z 2,5 hektarů půdy a z přílohu, který byl jakousi zálohou, kdyby potřeboval rozšířit pole. Z toho lze vypočítat, že při minimálním výnosu, kdy z 1 zrna dostal pouze 3 zrna, nemohl Ostoj uživit domácnost o 5 až 6 osobách. Je tedy zřejmé, že Ostojova bilance úrody byla dost napjatá, takže buď bylo v jeho domácnosti méně lidí (3 až 4 osoby), nebo se obilninami nedalo při špatné úrodě pokrýt 90 procent spotřeby potravin, jak předpokládají historici. Pak nezbývá než připustit, že jeho žena s dětmi ještě sbíraly divoké plodiny, nebo že Ostoj rybařil v nedaleké řece. Můžeme tedy Ostojovi věřit, že měl strach z neúrody, protože se za ní skrýval hlad.

Roční rytmus života
Ostoj tedy většinu svého času pobýval mimo dům v okolí Levého Hradce: na jaře a na podzim připravoval půdu, jednak rádlem, ale hodně také ručně, kdy zbavoval pole plevele a kamenů, sel obilí a zahrnoval zrno; více času trávil v usedlosti mezi setím obilí a senosečí, kdy mohl pracovat v zahradě a na opravách stavebních prvků: domu, plotu, přístřešků. Před senosečí se také oraly úhory a případně i příloh, aby se narušil vegetační povrch a půda se připravila pro další obdělání. Jednou z podmínek dobrého přežití zimy byla úspěšná sklizeň sena a jeho doprava do usedlosti, proto v té době museli spolupracovat všichni členové domácnosti. Během senoseče musel Ostoj s rodinou také na robotu do únětického dvora. Vrcholem rolníkova roku byly žně, včetně roboty a součinnosti celé domácnosti, kdy Ostoj trávil celé dny venku na poli; na žně navazovalo uskladnění obilí do přístřešků, případně mlácení obilí na mlatu. S podzimem přicházela opět orba a setí ozimů, zatímco jeho žena možná zpracovávala textilní rostliny – len a konopí. Zima byl čas, kdy se tempo života zklidnilo; středověké kalendáře naznačují, že to byla doba zpracování dřeva na topení z výmlatků v přílohu a klestí z lesa. Tehdy měl Ostoj také čas na výrobu a opravy nezbytného nářadí a nádobí v domácnosti. Můžeme odhadovat, že během senoseče a žní Ostoj pracoval 18 až 20 hodin denně, jinak během ostatních zemědělských prací asi o 4 hodiny méně, v zimě potom asi 12 hodin. Nepracoval v neděli a ve sváteční dny, jichž bylo ovšem během roku docela dost. Nejinak to bylo s jeho ženou. Ženy v té době nepracovaly pouze tehdy, když rodily nebo měly nějaký úraz. Nemocná žena byla pro rolníka pohroma. V hospodářství pomáhaly i odrostlejší děti, které se tak připravovaly na své budoucí hospodaření. Chlapci chodili s otcem na pole, starali se o dobytek, pracovali v lese; dívky se učily příst a tkát, staraly se o drůbež, pomáhaly matce při vaření a na poli, kde se pěstoval len a konopí, pečovaly o mladší děti. Napodobování otce a matky, večerní vyprávění dospělých u ohně, to byla tehdy škola dětí. Číst a psát rolnické děti neuměly. Zvláštní problém na Levém Hradci musel být s vodou, protože Ostojova samota i hradiště stály na terase nad řekou. Voda se tedy musela nosit buď z Žalovského potoka, nebo z nějakého průsaku vody v nedaleké strži.

Ostojův duchovní svět
V době Ostojově lidé na venkově snad ještě uctívali stromy, kameny, vody a přinášeli jim obětiny. Alespoň proti tomu brojil učený Kosmas. Archeologicky jsou doloženy oběti předkům: nádoby s potravou, části zvířecích těl, zlomek srpu, nebozez, to vše nalezené v základech staveb. V 9. a 10. století byl v mnohých hrobech nalezen nůž nebo vejce, snad pro ochranu mrtvého před zlými silami. Z černé magie bývaly často obviňovány především ženy: přivolávaly neštěstí, bouře, krupobití, nemoci dobytka i osob. Ovšem v té době ještě neexistovala inkvizice, takže nevíme, zda a jak byly obviněné ženy trestány. V té době se zřejmě již vše odehrávalo podle dichotomie Bůh – ďábel, dobro – zlo. Ale z archeologického záznamu víme, že lidé věřili v sociální démony, jakými byli vampýři, tedy mora, jenž vstával z hrobu a dusil živé, nebo upír, jenž vysával z těla živých lidí krev. Proto nacházíme v hrobech lidské ostatky přibité kůly do země, nebo s hlavou dolů či rovnou dekapitované, případně zatížené ka­meny, aby nemohli jejich nositelé vstát z hrobu; nejúčinnější ovšem bylo vampýra spálit. Není bez zají­mavosti, že podobně se později zba­vovala církev kacířů, kteří byli upáleni za živa. Stačilo málo, aby se z člověka stal po smrti vampýr: mohla za to ně­jaká tělesná nebo duševní anomálie, odlišující člověka od ostatních.
Kněží se nestarali pouze o duše, ale vystupovali rovněž jako terapeu­ti: uklidňovali nemocného, nutili ho k aktivnímu vystoupení proti nemo­ci, takže mohli mít u psychosomatic­kých poruch i úspěch. O zdraví sou­sedů pečovali lidoví léčitelé; ti měli ověřené znalosti o léčivých bylinách, jejichž aplikaci mohli doprovázet za­říkáváním, podobným, jaké prováděli kněží. Ostatně v klášterech se pěsto­valy uměle rostlinné drogy jako tře­zalka, meduňka, divizna. Z etnogra­fie víme, že taková kořenářka mohla znát až kolem stovky léčivých bylin. Jejich užití bylo často jak léčebné, tak magické. Z archeologických rozborů kosterních pozůstatků víme, že lidé v Ostojově době trpěli nemocemi pá­teře, zraněními, špatnými srůsty kos­tí, měli tuberkulózu i rakovinu, záněty kloubů, velikou kazivost zubů.

Životní cyklus každého jedince
Na Ostoje jistě dohlížela jeho vrch­nost, což byli kanovníci únětického kostela, aby dodržoval křesťanský roční cyklus. Ten v zásadních rysech časově odpovídal pohanskému země­dělskému cyklu, ale měnil se jeho ob­sah. Do jaké míry se přitom děly ješ­tě pohanské rituály, nevíme. Tehdejší rolníci vnímali tento cyklus nikoliv po dnech jako duchovní s jejich kalendá­řem svatých a promluvami k nim, ale hlavně v jeho hlavních vrcholech, kte­rými byly velikonoční a vánoční svát­ky. Život rolníků ovšem určovaly nejen velké svátky, ale také drobné magic­ké úkony, jakými bylo vyorání první brázdy na poli, první setba či vyhá­nění na pastvu, počátek a ukončení žatvy. Celý tento rytmus opakující se každý rok doprovázely velké i malé ob­řady, které prováděly rolníky a jejich domácnosti časem a díky nim se v ča­se také orientovali.
V Ostojově době a postavení bylo už nemyslitelné, aby narozené dítě ne­bylo pokřtěné. Křtilo se hlavně o veli­konocích a letnicích, ale mohlo se křtít kdykoliv, neboť ani nemocné dítě ne­mohlo být pohřbené bez křtu. Kmot­rovství bylo odpovědností i povinnos­tí a kmotrů mohlo být více. Protože se předpokládalo, že k početí dítěte do­jde krátce po svatbě, bylo důležité da­tum sňatku. Přísloví „V máji na máry“ mělo své opodstatnění, aby se dítě ne­narodilo v době největší zimy (únor), což bylo nevhodné pro dítě i matku. Slavily se také postřižiny (ustřižení dětských kadeří, což známe ze sva­továclavské legendy), které zname­naly pro chlapce obřad přechodu od dětství do chlapectví; obvykle v sedmi letech totiž syn odcházel z péče mat­ky do výchovy otce.
Nevíme, kdy docházelo k přechodu do dospělosti, ani zda existoval pro tento krok nějaký obřad. Dívka dostá­vala v dospělosti do vlasů „panenský vínek“, což byla stužka jako znak jejího stavu. Vztahy mezi mládenci a dívkami byly v té době pravděpodobně uvol­něnější a jejich pohlavní styky byly to­lerovány spíše než později v novově­ku. Sňatek nevyžadoval církevní akt, takže až do 14. století byly uznávány veškeré sňatky, jež byly uzavírány bez kněze, stačila přítomnost dvou svěd­ků. Ovšem sňatky mezi bratranci a se­střenicemi považovala církev za smil­stvo. Při rozptýlenosti lidských sídel a malém počtu osob ve vesnicích bylo mnohdy obtížné najít vhodného part­nera k sňatku, který by byl dostateč­ně vzdáleným příbuzným. Tak i Ostoj si musel hledat ženu v poměrně malé vzdálenosti od bydliště: když šel na námluvy, musel totiž urazit večer ces­tu za dívkou a ráno se od ní vrátit zpět. Sňatek byl doprovázen veselicí, tan­ci a zpěvy, včetně některých erotic­kých prvků, jejichž pravdivý popis se u nás dochoval do 20. století ve sva­tebních lidových písních.
Tak jako Ostoj žil celý život ve své usedlosti, tak tam také jeho život nej­spíš dohasínal. Tehdy ještě lidé nevěděli nic o očistci, ale měli asi jisté povědo­mí o duši jako formě pokračování živo­ta. Vystavení nebožtíka na dvoře a po­kropení jeho těla svěcenou vodou bylo gesto, jež připomínalo očistu mrtvého; tím zřejmě končila domácí část obřa­du. Tehdy již bylo pohřebiště na Levém Hradci umístěno u kostela, kde se na­chází dodnes; už se pohřbívalo do etá­žových hrobů a už bylo užíváno gesto oddělení mrtvého od živých ve formě sypání hrstí hlíny na tělo uložené v hro­bě. Z archeologického výzkumu víme, že se mrtví kladli do hrobu s obliče­jem na východ slunce. Křesťanská víra v duši zemřelého nepřipouštěla klade­ní milodarů jak do hrobu, tak na jeho rov. A to je konec Ostojova příběhu.
Půjdete-li někdy na výlet na Levý Hradec, vzpomeňte si na Ostoje, mož­ná tam někde na hřbitově, vysoko nad Vltavou, leží dodnes. A také na bá­ječného Zdeňka Smetánku, který nás jeho životem provázel.
Zdeněk Smetánka (*1931) archeolog, his­torik a antropolog českého středověku se zaměřením na dějiny hmotné kultury a ži­vot středověkého venkovského obyvatel­stva, autor mnoha publikací, kterými při­bližuje čtenářům život lidí té doby.
Nejznámější publikace:
1987 Hledání zmizelého věku. Sondy do středověkých Čech
1988 Život středověké vesnice. Zanik­lá Svídna
1992 Legenda o Ostojovi. Archeologie oby­čejného života, další vydání 2004, 2010
2003 Archeologické etudy. Osmnáct kapi­tol o poznávání středověku