Ozdobit ho posmrtně přívlastky jako „originální myslitel“, „vytříbený kritický duch“, „intelektuál v pravém slova smyslu“? Raději ne. Na to si jeden Zdeňka Vašíčka (20. květen 1933–13. duben 2011) příliš vážil.
VLASTNÍMI SLOVY
Pohyboval se vždycky napříč: dějinami, současností, kulturami, společností, jazyky. Narodil se v Brně, vystudoval v Praze, kariéru „udělal“ na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži; publikoval ve francouzštině, angličtině, italštině, češtině. Od historie a filozofie rozprostřel svůj zájem všemi směry: zejména k archeologii, později k oblastem sociologie, politologie, kultury. V letech 1972–75 byl vězněn za „podvracení republiky“; od jedenaosmdesátého do devětaosmdesátého roku žil různě v cizině.
Nikdy nešel po stejných cestách: „Všimnul jsem si, že svým stylem jsem dneska schopen psát skoro o všem. Což platí i o tomto textu. To znamená, že je nejvyšší čas se jej zbavit.“ V tom se lišil od zdejší „intelektuální elity“: jakmile pro něj myšlení přestalo být dobrodružstvím, vyklidil pozice a vydal se dobýt jiné „srdce temnoty“. V roce 2000 získal Cenu Revolver Revue, o tři roky později Cenu F. X. Šaldy.
Poznal jsem ho přes dra. Kukuczka, imaginárního aforistu a všetečného provokatéra, který mu vstoupil do života v osmapadesátém roce. Vladimír Borecký rozpoznal v jeho tváři „patafyzické rysy“, on sám se viděl na jiné pozici: „Jsem spíš ironik. Nemám rád tragiku, ta s sebou bere fatální vážnost. Nevážit si nevážného je snadné, člověk musí mít vyšší cíle.“ Jaké měl cíle, jak znělo jeho téma? „Kdybych to věděl, kdybych je dokázal racionalizovat, tak to téma zmizí. Zaplaťpámbů jdou některé věci mimo rozum, i když ne proti.“ Pohyboval se vždycky napříč: unikal z defi nitiv, z jistot, z „pravd“ všeho druhu; bránil se ideologiím, naučenému pohledu, apriornímu čtení. Vedle dra. Kukuczka měl několik dalších heteronym, jejichž pobaveně skeptické glosy shrnul loni do knížky Slavoj Český & spol. Dále vydal: L’archéologie, l’histoire, le passé (1994), Obrazy (minulosti) (1996), Přijetí podmínek (1996), Podmínky volby (2003), Archeologie, historie, minulost (2006) a Minulost a současnost, paměť a dějiny (2008; s Françoise Mayerovou). Se Zdeňkem Vašíčkem odešlo cosi těžko popsatelného. Natolik svým dílem unikal, natolik byl nepolapitelný – jeho myšlenkovou práci nešlo převést na obecně platný vzorec. Byl vzorcem sám sobě. Možná originálním myslitelem, možná vytříbeným kritickým duchem, možná intelektuálem v pravém slova smyslu. Anebo prostým kutilem: „Autentický objev je ten, který uchopíte vlastními slovy.“