Zygmunt Bauman aneb O tekuté sociologii

Kouzelný dědeček stojí na rohu ulice, velkou tašku s vědomostmi u nohou a zapaluje si svoji faječku. Člověk by ho nejraději objal a chtěl, aby mu ten stařeček vyprávěl a přitom si bafal svůj tabáček. Ale on jeho život nebyl moc na povídání pro vnoučky. Spíše šlo o horor, kterých východní Evropa zažila od 19. století do konce 20. století spoustu. Jeho peklo začalo v době, kdy Německo přepadlo v září 1939 Polsko: židovská rodina původně z Poznaně utekla do Sovětského svazu. Bylo mu třináct let, duše rozjitřená událostmi hledala svou utopii. Vstoupil do komsomolu a říká se, že se stal zaníceným stalinistou. Buď jak buď, v osmnácti narukuje do armády složené z Poláků nacházejících se v roce 1944 ve Stalinově říši a slouží tam jako politruk. Docela dobrý začátek kariéry sociologa…
Ale bylo hůř! Po válce se zařadí v Polsku do Sboru vnitřní bezpečnosti, což byla jakási komunistická tajná policie, která bojovala proti vnitřnímu třídnímu nepříteli. Zřejmě byla jeho produktivita práce vysoká, protože za svou činnost dostává v roce 1950 válečný kříž. Ale pak se na něho usměje štěstí: jeho otec se pokusí v roce 1953 utéct do Izraele. Něco špatného je vždy pro něco dobrého: osobně to pro něho znamená duchovní rozkol s jedním z rodičů, profesně je to záchrana, neboť ho od tajné policie vyhodí a strana ho posílá studovat.
A otvírají se mu nové obzory. Jako politický kádr se dostane dokonce na proslulou London School of Economics a napíše tam svou první knihu o „socialistickém hnutí“ v Anglii. Ale jeho židovství ho dohoní v životě ještě jednou. Ač neměl se sionismem nikdy nic společného a s otcem se kvůli tomu rozešel, Gomulka v čele polského státu rozpoutá v roce 1967 velké tažení proti Židům v zemi. Náš budoucí sociolog vystupuje z tamější partaje a musí z Polska odejít. On, komunista! A kamže odchází? No, jistě – do Izraele přece, na telavivskou univerzitu. Zda se tam sešel s otcem, nevíme…

Zygmunt Bauman (1925–2017)
Polský sociolog a myslitel, který žil od roku 1968 v Izraeli a od roku 1971 v Anglii, kde působil na univerzitě v Leedsu; sociologické studie začal psát v 60. letech, kdy byl také poprvé překládán do češtiny, dnes je u nás jedním z nejpřekládanějších autorů sociologické vědy.

Strašák globalizace
Asi ho sionismus skutečně moc nelákal, protože v roce 1971 odejde do Leedsu, anglického města s (pro Anglii) typickou průmyslovou historií, kde se vyráběly látky už za Tudorovců. Jeho život už je nalinkován univerzitní činností, na místní univerzitě získává doktorský titul a v životě jich potom sklízí celou řadu, včetně pražské UK. On sám prý řekl, že díky své ženě Janině, která popsala svůj životní příběh „v knize plné hořkosti, zklamání i nadějí a víry v člověka“, „pochopil, proč se vlastně všemi těmi velkými tématy naší doby zabývá a co je jejich intelektuálním a mravním svorníkem“. Těžko říct.
Mnozí o něm vypovídali, že na dotazy, co dělal v mládí, nerad odpovídal, či spíše mlžil. Když Bauman dostal v roce 2006 cenu Vize 97, pronesl Miloslav Petrusek, jeho velký ctitel, laudatio, kde říká, že právě otřes ze všech tragédií 20. století je většinou nevysloveně přítomen ve všech jeho textech. Nelze se proto divit, že jako autor byl ve svých intelektuálních zájmech nesmírně mnohostranný. Jako Žid a myslitel je v dobrém slova smyslu ahasver, tulák, poutník, člověk, který je doma všude tam, kde má svou kočku (citace podle Agnes Hellerové).
Bauman zkoumá ze všech stran globalizovaný svět: ten je pro něho úplně stejně ambivalentní jako všechno, co nás obklopuje, je to svět, který se soustřeďuje pouze na vnějšek, na hmotu, na povrch. Mezi nejvíce žádanými hodnotami je mobilita – fyzická i duševní. Bohatství je předmětem zbožného obdivu jako záruka rozmařilého životního stylu. Ale globalizace má svůj věcný protiklad, kterým je lokalizace. Zatímco ti úspěšní fungují v planetárním prostoru obchodu, financí a informací, ti méně úspěšní jsou připoutaní k určitému místu, což berou jako krutý a nezvratný osud.

Hledání tekutosti
Bauman často hledal svá „sociologická data“ nikoliv ve vědeckých spisech, ale v literatuře a poezii. Byl střízlivý a jeho jazyk nebyl zdaleka tak vědecký, aby mu člověk nerozuměl. Vydejme se tedy na lov jeho myšlenek! On si vědu představoval jako nepřetržitou činnost, ověřoval si staré zkušenosti a přidával k nim nové. Hledal, zda mezi nimi najde nějakou proměnu, pohyb. Ten považoval za důležitý. Sociologii bral jako jeden ze způsobů poznání, jako je jím dějepis, právo, politika, tedy všechno, za čím je nějaká lidská činnost, jednání.
Nabádal, že to, co opravdu známe z naší zkušenosti a poznání, není svět, který nás obklopuje, ale to, co s ním děláme my: to je pravý obraz našeho světa. Model, který stavíme z cihel vypalovaných z hlíny jazyka a naší výchovy. Proč jsou lidé závislí jeden na druhém – to je ústřední otázka sociologie. Jak jednoduché, milý Watsone! Materiál, s nímž sociologie tedy pracuje, je soubor zkušeností obyčejných lidí z jejich všedního i svátečního života. Takže se toho nemusíme bát, protože všechno tu už jednou bylo. K tomu, aby lidé dokázali spolu žít, stačí normální, zdravý rozum.
V jedné věci zůstal náš sociolog svému mladistvému vznětu věren: jeho potřeba vysvětlit svět si našla svou „tekutost“ v Komunistickém manifestu z roku 1848. Tam se praví, že buržoazní epocha se projevuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy ve společnosti, věčnou nejistotou a pohybem. Všechno staré, pevné, názory i představy, se rozkládá, vše nové zastarává, vše posvátné je znesvěcováno. Ale budiž hned řečeno, že jak Bauman stárnul, tak v něm bylo čím dál méně revolučního odhodlání, takže své studium „tekutosti“ nesměřoval ke smetení a rozpuštění buržoazní společnosti.

Abeceda sociologie
Paradox lidského života viděl v tom, že člověku v životě stačí ke štěstí, když má několik dobrých přátel, ale přitom musí spolupracovat a pomáhat si navzájem s ohromným počtem neznámých lidí. Takže naše životy ovlivňují především lidé, které mnohdy neznáme, ale třeba jsme o nich ani neslyšeli. Proto většina komunikace v našem životě probíhá buď na úrovni jazyka (psaného nebo mluveného slova), nebo prostřednictvím směny určitého zboží, výrobku či služby. Ale každá společnost se dále dělí na další, čím dále menší skupiny.
A právě tam začínají rozdíly mezi „my“ a „oni“. Pokud tedy jde o dvě odlišné konkrétní skupiny, pak „my“ znamená skupinu, kam patřím „já“; tam vím, jak se chovat, jsem si tam jistý a cítím se bezpečně. Naproti tomu „oni“ představují skupinu, kam nechci nebo nemůžu patřit, protože nechápu chování jejích členů, ti jsou pro mě nevypočitatelní a nahání mi strach. Obě strany této opozice jsou si tedy navzájem výlučné. To vše pramení pouze a jenom z čitelné lidské potřeby: lidé potřebují svou vlastní identitu, soudržnost, solidaritu a emociální jistotu. Ostatní musí být někde „vně“ z jednoduchého a prostého důvodu: abychom si vážili svého světa „uvnitř“.
Nejjednodušší jsou skupiny malé, kde se lidé setkávají tváří v tvář. Základním modelem takové skupiny je rodina. Vztahy mezi rodinnými členy jsou ideální, jestliže jejich služby jsou navzájem komplementární: aby členové rodiny dosáhli společného cíle, poskytují si navzájem takové služby, v nichž je každý z nich nejlepší. Pro tento typ skupin jsou pomoc, ochrana a přátelství základními pravidly. Vedle toho potom existují skupiny imaginární, jakými mohou být třída, pohlaví, národ. Ty se nestávají skupinami samy o sobě, ale musí se teprve „udělat“, čili jejich vznik vyžaduje aktivisty, kteří vynalézají a obhajují skupinovou jednotu.

Memento mori, sociologu!
Bauman si z antropologie vypůjčil poznatek, že mezi lidskými zájmy hraje klíčovou úlohu ustálení, upevnění řádu, který si lidé sami vytvoří. Problém je ovšem v tom, že většina rozdílů mezi skupinami, které lidé považují za podstatné, nevzniká sama o sobě, ale lidé si je postupně zavedou a bedlivě hlídají. Každá skupina se snaží odstranit nějakou „nečistotu“, která v představě světa jejích členů nemá své místo, neb kazí vnitřní harmonii. Hranice mezi „my“ a „oni“ bývají nejvášnivěji hlídány a vyžadují hodně pozornosti. Existence skupiny „oni“ je však nepostradatelná, protože vymezuje identitu skupiny „my“ a upevňuje její soudržnost.
Hranice skupin jsou ovšem ohrožovány zevnitř i zevně. Právě tyto hranice jsou nejméně pevné v dobách „tekutých“, kdy není nic jisté a vše je proměnné. To se našeho sociologa osobně dotýkalo, protože chápal, že extrémní metodou obnovy řádu může být i genocida. Ostatně holokaust bylo jedno z jeho ústředních témat, což je vzhledem k jeho původu pochopitelné. Nechtěl připustit, co tvrdili zejména historikové, že tento zločin byl páchán na Židech především ve východní Evropě, kde došlo ke zhroucení řady států v důsledku německé invaze.
Hlavním problémem nebyla podle něho rasová nenávist, byť tam měla své historické i sociální kořeny, ale bylo to ve velké míře dílo tzv. „slušných lidí“. Vždyť právě takoví byli i „slušní“ Němci, kteří vykonávali zodpovědně svou práci v nacistické mašinérii. Ti měli na svědomí nejvíce lidí. Je-li tomu tak, potom nemohlo být průmyslové vyvražďování nějakým dějinným nedopatřením, ale šlo o setkání příčin kauzálních, jako projev modernity, a historických, jako projev antisemitismu. Právě svým tvrzením, že jen moderní byrokratický stát je schopný takového rozsahu zvěrstva, pomohl Bauman upozornit na to, že se to může v našem světě kdykoliv znova opakovat.

Svoboda a láska
Jestliže jsou vztahy mezi lidmi tím zásadním, co má sociologie zkoumat, pak každá lidská interakce si zasluhuje pozornost. Už proto, že každý z nás je zapleten v pavučině osobních i neosobních vztahů: jsme zaměstnanci v kolektivu lidí, zákazníky v obchodě, cestujícími v autobuse, pacienty v nemocnici atd. Ve všech těchto rolích se musíme hlídat, aby některé naše vlastnosti zůstaly skryty, protože by nemusely být v každém vztahu vítané. Proto se nikdo z nás necítí být v každém kolektivu sám sebou. Každý z nás tedy zastává celou škálu různých rolí, které hrajeme s jinými lidmi a na jiném místě.
Proto v tomto zalidněném a rozmanitém světě hledáme svou osobní identitu, kterou žádná naše role nemůže pojmout celou. To je důvod, proč nás stravuje velká potřeba lásky – milovat a být milován. Láska představuje vztah jedinečnosti: protože oba milující přistupují k tomu druhému jako k jedinečné osobě, kterou nelze s nikým jiným porovnat či zaměnit. Jen v lásce padají univerzální pravidla a potvrzuje se svrchovanost milující i milované osoby. Láska je vztah, který stojí na vzájemnosti a důvěře. Proto se Bauman domnívá, že láska a obecně důvěrné vztahy jsou jediný stabilní bod dnešního „tekutého“ světa.
Pevnou síť přátel a partnerů, na které se můžeme spolehnout, potřebujeme prý více než kdykoliv předtím. Jenže v tomto prchavém soudobém světě jsou dlouhodobé svazky a závazky velmi riskantní záležitostí, protože dnes lidé sní o dvou věcech zároveň – o svobodě a o lásce. To je ambivalentní, protože láska znamená závazek, který plyne ze vzájemného dávání a braní, a najít mezi nimi kompromis je obzvláště těžké. Dnes je převažující přístup k životu nechat si všechny příležitosti otevřené a láska i rodičovství se chápe jako omezení svobody.

Sociální nerovnost
Bauman říká, že „láska a směna jsou dva extrémy souvislé škály, na níž lze vyznačit všechny lidské vztahy“. Jde samozřejmě o dva „čisté“ modely, ale ve skutečnosti většina vztahů je „nečistá“; ne ve smyslu protikladu špíny a čistoty, ale že se oba dva tyto modely společně mísí. Proč? Protože pravidlem lidských vztahů je rozpolcenost a kolísání. Už proto, že máme dvě potřeby, kterými jsou individualita, jedinečnost každého jedince, a sounáležitost, tedy touha někam patřit. První nás nutí, abychom byli sami sebou, ale hrozí nám osamělostí; druhá vyžaduje hledat bezpečná, pevná a stálá pouta s jinými lidmi, ale ohrožuje naše soukromí. Babo, raď!
Takže jsme u procesu rozhodování. Naštěstí většina našeho chování nevyžaduje, abychom se museli nějak často rozhodovat. V minulosti jsme se něčemu naučili a osvojili jsme si nějaké zvyky. Návykové chování způsobuje, že fungujeme jako kybernetická myš: nemusíme nad tím, co právě děláme, moc přemýšlet. Účinnost takového chování ovšem vyžaduje dvě věci: pravidelnost stejných úkonů a stálost a uspořádanost prostředí, kde tyto úkony provádíme. Prostě děláme něco, aniž bychom nad tím přemýšleli, zda to děláme dobře.
Když pomineme afektivní jednání, pak druhým typem našeho rozhodování je racionální chování: máme cíl a prostředky k jeho dosažení a rozumově dospějeme k nějakému řešení, jak cíle dosáhnout. Ale není to tak banální, jak se zdá! Před každým rozhodnutím si musíme udělat inventuru zdrojů (které k dosažení cíle můžeme využít) a hodnot (které respektujeme). Tato rozvaha nám ukáže stupeň naší svobody, neboť lidi se navzájem liší možnostmi, které rozhodují o tom, zda a jak mohou předsevzatého cíle dosáhnout. A právě tato volba je podstatou sociální nerovnosti!

Svoboda a moc
A tak nám bývalý komunista Bauman potvrzuje, že někteří lidé jsou svobodnější než jiní, protože jejich možnosti volby jednání jsou širší. A protože sociální nerovnosti vznikly a udržují se vzájemnými lidskými vztahy, tak ten, kdo má vyšší stupeň svobody, má otevřený přístup k více zdrojům a širší škálu hodnot. Ale nejen to! Ta samá míra svobody také rozhoduje o tom, kolik kdo bude mít moci. A Bauman nás nabádá: „Moc má uschopňující funkci.“ Z jakých důvodů… Prostě proto, že ten, kdo ji má, může využít schopností jiných lidí, aby dosáhl svého vlastního cíle!
Aby toho ten, kdo má moc, dosáhl, k tomu si vystačí se dvěma věcmi. První metodou je donucení. Je to cesta násilí. Ať už fyzického nebo psychického, ale násilí. Prostě se drastickým způsobem zredukuje svoboda jiných lidí. Bauman ví, o čem mluví, protože byl v mládí součástí takového represivního systému. Věděl, jak institucionální násilí dokáže u lidí ve vězení nebo v pracovním táboře změnit jejich hodnotový systém, jak tam pud sebezáchovy a přežití překryje všechny další hodnoty, které člověk předtím vyznával a které v extrémní situaci odsunul do pozadí jako nedůležité.
Ale pak je zde ještě jiná, něžnější metoda donucení. Manipulovat s hodnotami tak, aby si lidé zvolili jiný hodnotový systém. Což znamená zařídit, aby banální lidské touhy pracovaly pro ty, kdo mají moc. Lidé jsou totiž ochotni pro své touhy souhlasit s tím, že v zaměstnání odloží během pracovní doby kus své osobní svobody jen proto, aby mohli v létě s rodinou k moři a v zimě jet lyžovat do Alp. Prostě si svobodně zvolili za důležitou hodnotu vyšší životní úroveň. Což je pro Baumana aktuální téma, neboť za současný trend považuje, že v lidských vztazích i v hodnotových preferencích ve stále větší míře u dnešních lidí převládá postoj konzumenta.

Tvůrce a spotřebitel
Ano, to hlavní, co si lidé musí uvědomovat a stále opakovat: moderní člověk má to štěstí, že není odsouzen žít a dělat to, k čemu byl v minulosti předurčen. Ale za to musíme také zaplatit určitou cenu, protože nikdy nejde o čistý zisk. Musíme platit za to, co jsme získali. Protože lidé nejsou jen konzumenti, ale musí být také producenti. Máme tedy dvě role: jsme tvůrci a spotřebitelé. A pokud člověk bere svou svobodu vážně, musí ji využívat nejen jako spotřebitel, ale také jako homo faber, člověk tvůrce. Protože to, co je dnes znepokojivé, jsou právě morální souvislosti. Tady se Bauman zjevuje jako moralista, kterým bezpochyby byl.
Tvrdí, že naše konzumní společnost znehodnocuje samy základy morálky tím, že dává přednost „životu s něčím“ před „životem pro něco“. Což neznamená nic jiného než nacházet radost také ve službě pro někoho a nikoliv jen pro to, co člověku samému přináší uspokojení. Jestliže konzumní přístup vstoupí do mezilidských vztahů, zmizí láska a společnost sama zbankrotuje. Život není jednoduchý a ani nemůže být, ale každý životní styl má svoje oběti. „Musíme se jen víc snažit,“ nabádá devadesátiletý moralista. Právě tato tekutost mezilidských vztahů a s tím související pojetí lásky, je hlavním důvodem, že se rodí a vychovává málo dětí.
Vždyť mít děti je uvedení dalšího života do světa, což rozšiřuje člověku hranice humanity. Ale tam, kde jakákoliv povinnost vzbuzuje pocit osobního omezení konzumu, za což pak lidé požadují nějakou kompenzaci, je jakákoliv rodičovská oběť nesnesitelná. Postoj konzumenta v nás vede ke zvyku vyhazovat věci, které nefungují. A právě tento postoj k věcem přerůstá v obecný model chování a promítá se i do intimních mezilidských vztahů. „Láska bankrotuje!“ Stařičký sociolog k tomu dodává: před padesáti či šedesáti lety lidé nepřemýšleli, zda mají mít děti, prostě přišly na svět, protože to bylo přirozené chování rodičů. Ale v dnešní době to už nepostačuje k naplnění „životních projektů“.

Lovci a zvěř
Někdy má skutečně člověk dojem, že současný boj proti prohře (jen v životě neprohrát!) je tím, co zůstává z lidského projektu v ohnisku zájmů a snah a pohlcuje většinu naší pozornosti a síly. Dříve byla „utopie“ vysněným a vzdáleným cílem, kam měl mířit pokrok lidstva a kde by se lépe dařilo vyhovět lidským potřebám. V současnosti to spíš vypadá tak, že lidem jde převážně o individuální přežití. Jakoby jedinou alternativou života bylo zůstat mezi lovci, když nám hrozí, abychom se nestali lovnou zvěří. Mít štěstí znamená udržet si neštěstí co nejdále od těla. Krásně řečeno!
Proto se populární hrou stává útěk. Ten se stává jedinou náhražkou za dřívější utopii. Podle Baumana to vypadá, že útěk je moderním ztvárněním jistoty, že už nelze udělat ze světa lepší místo k životu, ani si zajistit nějaké lepší místo jenom sám pro sebe. Ačkoliv jsme tedy všichni přesvědčováni, že jsme lovci a učíme se neustále tak chovat, jinak že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř, když se rozhlédneme z posedu, vidíme, že jsme vlastně všichni osamělí lovci bloudící lesem, zatím co ti nejúspěšnější loví pěkně ve skupinách a ve velkém.
Bauman svou úvahu končí pokusem: zadal do vyhledávače na webu slovo „utopie“ a dostal 4,4 milionů odpovědí. Když si pak z tohoto množství dat vytvořil nahodilý vzorek, dostal zajímavý výsledek: jméno „utopie“ se objevilo v názvech společností, které se převážně zabývaly cestovním ruchem, designem domácností, módou a kosmetikou. Všechny přitom nabízely pouze individuální uspokojení zákazníka. Vítejte v „tekutém“, postmoderním světě! Nelze se tedy divit, že ke stáří se už Bauman vyjadřoval trochu apokalypticky.

Tekutý svět
Jestliže moc je globální a politika lokální, to prý nemůže fungovat. A tak současnou situaci postmoderního světa definuje jako metastázi demokracie, která se projevuje zhroucením důvěry vůči politice a politikům. Dospěli snad lidé k názoru, že vůdčí politici nejsou jen zkorumpovaní nebo hloupí, ale prostě jenom neschopní? Ale všichni přece víme, že věk, kdy měl každý stát reálnou možnost jednat, jak si národ přál, je už dávno pryč, nehledě na to, že ani tehdy nebyla mnohá řešení schůdná. Ale on prostě do konce života lidi burcoval: Já už jsem starý, ale vy musíte hledat řešení „tekutého“ světa…
Jeho starší analýzy byly nejen zajímavé, ale také prorocké. On dokázal včas nabádat, co se bude dít. Jenže právě tehdy mu ti, kdo se k němu dnes tak vehementně hlásí, zřejmě moc neporozuměli nebo ho nebrali vážně. A přitom to byl právě Bauman, který už v roce 1998 napsal, že nový kyberprostor, který byl lidem vyměřen, aby se v něm pohybovali, lidskou situaci spíše polarizuje, než homogenizuje. Proč? Protože jedněm lidem dovoluje pohybovat se z místa na místo a přitom druhé připoutává k lokalitě, která jim mizí pod nohama.
Degenerace veřejného prostoru způsobuje, že se tyto dvě skupiny dostávají navzájem do izolace. Nikdo se k tomuto varování nehlásil, aby případně burcoval a hledal řešení. Globalizace představuje svět, v němž se rozpadla komunikace mezi vzdělanými elitami a lidem.  Elity nemají lidu co říci: nemají nic, co by lidem zaznělo jako ozvěna jejich vlastních zkušeností a jejich společné budoucnosti. A pak nedávno čtu slova jednoho českého intelektuála, co patří k oné elitě: „Častá definice průserů dnešní doby třeba zní: elity se arogantně vzdálily obyčejným lidem. Trávím co nejvíc času se zajímavými lidmi a ani trochu mně to nevadí.“ Inu, někdy pýcha předchází pád…
Bauman sice fyzicky zemřel 9. ledna letošního roku, je tu však pořád s námi, stačí zajít do knihovny nebo do studovny. Proto o něm mluvím pořád v přítomném čase. On není v pravém slova smyslu sociolog. Jeho práce jsou spíše pozoruhodné eseje než badatelská díla. On se neohání ani matematickým aparátem, ani velkými sociologickými teoriemi a schématy, on si nad naším světem přemýšlí, pokuřuje faječku a pak napíše text, který je někde na pomezí antropologie a literatury. To mě na něm úžasně baví!

Výběr z děl přeložených do češtiny po roce 1990:
1995 Úvahy o postmoderní době
1996 Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie
1999 Globalizace: důsledky pro člověka
2002 Tekutá modernost
2003 Modernita a holocaust
2004 Individualizovaná společnost
2008 Tekuté časy: život ve věku nejistoty

 

 

Přidat komentář