Když před osmi lety rozdupal Blues Alive v Šumperku, měl doma jen jednu Grammy za první album The Last Days of Oakland (2016). Dnes už oprašuje tři – další za dvojku Please Don´t Be Dead (2018) a trojku Have You Lost Your Mind Yet (2020). Pak už zřejmě přišlo akademikům z Grammy fádní předávat stejnému muzikantovi za každý nový počin, jakkoli skvělý, zase ty stejné zlaté gramofónky s trumpetkou. Čili White Jesus Black Problems (2022), akustická Grandfather Courage (2023) a zatím poslední studiovka Son of a Broken Man (2024) sice hudebně i zvukově expandují, trumpetku však nedostaly.

Kdož zažili koncert na listopadovém Blues Alive v Šumperku 2018, trochu tuší, co se na tomhle živáku Alive! může odehrávat. Album, sestavené z vystoupení nedávného turné, je bytostným ztělesněním toho, jak by mělo znít koncertní album. 15 písní se živí energií publika a v plném vpravdě nářezu se odchylují studiové verze do nepravděpodobných výkyvů eklektických proměn témat s ohnivou spontaneitou i drzostí.

Chris Cornell, Prince, James Brown, Robert Plant nebo Jack White, taková jména padají v přirovnání Negritova hlasu. Mne při prvním poslechu Alive! okamžitě napadl Glenn Hughes. Po úvodní zahlcující An Honest Man, v níž lze stopově slyšet zmíněné pěvecké persony, se změní v jedinečný vyjící témbr sériového vraha při lkaní „Mami, ztrácím rozum“, a než se stačíte vzpamatovat, tak do vás vtrhne How Long! s jasnou kopírkou riffu otvíráku Can’t Stop the Flood z koncertního Hughesova majstrštyku Soulfully Live in the City of Angels (2003). No a co. Negrito tyhle výkradky přiznává: „Ty vlivy v sobě prostě máš, není to záměr, někdy to prapaměť vyvrhne.“ A hned do následné opravdu autorské věci Living with a Strangers, živě transformované, po krátkém bicáckém sólu, vypálí hlavní riff sabbatovky Iron Man a okamžitě prolne zpátky do své skladby, a pasuje to.

Nejsou tu žádné plouživé balady. Divá energie srší i ze staré americké lidovky z 19. století In the Pines, natažené skrze prog-jazzové elementy a výšplechty každého z muzikantů přes deset minut. Nejdrzejší blues alba California Love je tu až metalovou věcí, jo, jasně, se scatovanou hlasovou ekvilibristikou a klavírem. Divné? Vůbec. I Hope Somebody´s Loving You snad ještě přitvrdí a skoro bych se vsadil, ohledně barvy a variování hlasu, že Janis Joplin vstala z hrobu a střihla si tenhle kousek. To ale jen Negrito přepíná z hlubokého chrapláku do falzetu. Předposlední soul-metalová The Duffer je zde sice ve stopáži jedné a půl minuty nejkratší věcí, ale hudebně nejhustější, že by leckterý progrocker tolik nápadů z téhle miniatury natáhl na celé album. V závěrečné Computer Please hustě nejhutnější nad zdánlivě jednoduchou rozsekanou tříakordovou formulí, gospelu pro současnost, s neustále kvílící vrstvící mistrovskou kytarou (Clark Sims) v rytmickém (bicí James Small) běsu do děsu opakuje diváctvu mantru „Prosím, nenechte počítače…nechte počítače…a TEN chlap…může změnit váš názor.“

Chcete-li se vytrhnout dějinnému hlomozu na střetu lidství s barbarstvím, zahloubejte se pro zklidnění třeba pomocí hudby alba Meditace. Pianistka a skladatelka vyzrálé avantgardy Marylin Crispellová (n.1947), která působila celá devadesátá léta a nadále až do nového tisíciletí po boku Anthonyho Braxtona, u níž v diskografii převažují sólové koncerty, nahrála už třetí album s o deset let starším švédským basistou Andersem Jorminem. Ten se proslavil v devadesátých letech jako člen americko-švédského kvarteta Charlese Lloyda či mezinárodních kapel Tomasze Stańka. Crispellová je svým způsobem klon Carly Bleyové – úspornou hrou, z níž se rodí uvnitř skladeb nenápadné, ale působivé melodie, jitřící vaši duši a zklidňující srdce. Chytne vás hned úvodní For the Children a Jormin v ní ukáže, jaké zvuky dokáže vytvářet k náladě hudby hrou smyčcem, jak dobarvit společnou hudbu dua.  První čtyři tituly alba jsou podepsané autorsky oběma protagonisty. Embracing the Otherness odehraje Jormin v podstatě sólově, opět smyčcem a Crispellová do hry vstupuje průběžně ojedinělými tóny, z nichž se rodí nápěv. O sedm dalších titulů se kompozičně podělili každý samostatně. Jormin si dopřál dokonce impresionistickou dvoudílnou svitu Three Shadows of House – Morning a Three Shadows of House – Evening, z toho krátkou „večerní“ část si zahraje sólově pizzicato. Naléhavě, až gospelově zní Crispellové Memento. Do Beach at Newquay sviští Joeminův smyčec po strunách jako vítr po opuštěné pláži. The Dark Light Jormina je hladivou baladou a Crispellové Dragonfly je závěrečný, až milostně znějící song: jako když pozorovatel prožívá let vážky nad leknínem v podvečerní pohodě. Oba spoluhráči se skvěle doplňují – Jormin je technicky excelentní, vynalézavý ve zvukotvorbě, Crispellová má zase mimořádný cit pro nenápadně vznikající melodie, pro náladu a témbr rodící se hudby – vystihl to název alba s Joe Lovanem Garden of Expression. 

Po mnoho generací vaše rodina na španělském ostrově Menorca peče chleba, a když přijde řada na vás, vy ji sdělíte, že máte raději hudbu, a pekařství tím pádem končí. Než by otec dceru přepůlil vejpůl, nechal ji dělat, co chtěla. Spoluproducent Niño de Elche ale otci na zmírnění smutku poskytl satisfakci: v multimediálním představení hněte na pódiu těsto, a stává se tak součástí nevšedního doprovodu dceřiných písní, do kterého zasadila zvuk pekárny. Samply míchacích strojů, prosívání mouky, bouchání dveřmi mrazáků, hukot pecí, válení těsta a šustění papíru přitom postavila na rytmickou roveň s elektronikou. Dobrý příběh, co říkáte?

Zatímco naživo kombinuje hudbu s pohybem a světelným vizuálem, na čtvrtém albu Pa (Chléb) se můžeme soustředit pouze na hudbu a nádherný hlas Anny Ferrer. Neunikne nám metaforická paralela mezi pečením chleba, zahrnující ruční práci a nutnost dobrat se předtím surovin, které musí někdo vypěstovat, a harmonie mezi autorskými skladbami čerpajícími z menorských lidových písní a Středomoří; natož přirozené propojení tradičních nástrojů s elektronikou, metalovou kytarou, klavírem a ženským polyfonním sborem.

„Nejlepší způsob, jak naše tradice uchovat, je pochopit, že nepatří nikomu a je potřeba jim nechat svobodu,“ tvrdí Anna Ferrer náležící k mladé generaci snažící se dát lidové hudbě nové impulsy a v moderní reinterpretaci ji zanést do dialogu se současností a globálním publikem. Nezapomínejme také na zásadní věc: lokální hudbu z Menorcy definuje místní dialekt, blízký sice katalánštině, i tak pro zbytek Španělska nesrozumitelný. Ale to je ta poslední věc, která by Annu Ferrer trápila, protože menorština její hudbu od samého začátku formuje a tvoří DNA jejich kulturní identity.

Vystudovala jazzový zpěv, čekat od ní, že menorské joty, fandanga nebo rancheras přezpívá jako vesničanka, proto nemůžeme, hlasovými experimenty ovšem šetří, a přiklání se k podmanivé emočnosti a melodické jímavosti.

Od debutu Damask Rose (recenze UNI 2/2023), kapely kolem v Brně usazeného skotského písničkáře Stevena Johnstona, zůstalo obsazení s kytaristou Pavlem Šmídem, pianistou Vojtěchem Svatošem (oba desku také produkovali), basistou Tomášem Liškou a bubeníkem Štěpánem Podrazilem beze změny. Ale zatímco v případě prvotiny šlo ještě o sešlost studiových hráčů, na druhé desce zjevně došlo k přerodu ve stabilní sestavu a na soundu je to znát. Zvuk je osobitější, hůře se hledají příměry, což je dobře. Už žádné asociace s americanou, ale originálně aranžované, nadžánrové písně, zpestřené řadou přizvaných muzikantů. Včetně smyčcového Indigo Quartet, klarinetisty Pavla Zlámala, akordeonisty Michala Mihoka nebo Báry Zmekové, na jejíchž koncertech předtím Johnston občas vystupoval jako host. Zmeková si zazpívala a zahrála na piano v písni With Ferocious Grace, jedné z nejsilnějších na desce.

Album je vkusné i posluchačsky přístupné, vlastně by mohlo krásně fungovat i v tzv. „inteligentním mainstreamu“ a činit ho lepším. Jedna věc se ale od debutu nezměnila, téměř nulové PR. Možná záměrně, pokud je cílem Damask Rose zůstat v alternativě, jako dobře střežené tajemství zasvěcených posluchačů. Což lze pochopit. Navíc „to vše ještě není ztraceno“, abych parafrázoval titul alba.

Do virtuálního prostoru alespoň pronikla Johnstonova poetická (sebe)charakteristika: „Potulný písničkář, zamyšlený pozorovatel dění kolem… Nekonečným zdrojem inspirace je pro něj cestování světem, výzvy spojené s mezilidskou interakcí, trable se sebevyjádřením, pečené brambory (…) Osamělost, knihy, let ptáků, formace mraků nad mořem a v dálce nad obzorem (…), heroické činy na poli lidských práv a kočky a psi.“ To vypadá na sympatického barda. Nejvíc se ale stejně dozvíme ze samotných písní, z nápaditých textových obrazů jako „nezemská ozvěna velrybích písní / těch dětských říkanek dlouho ztracených v čase“ (In Your Arms).

Vladimíru Kučerovi alias Ravenovi se urodilo noir-šansonů rovnou na dvojlabum, symbolizované oním šálkem „dvojité“, patřičně silné a hořké kávy. Tedy dvojalbum stopáží, vše se vešlo na jeden disk, ale přesto najdete v krabičce disky dva. Jeden kompaktní, druhý flash. Bohatá úroda má dle Kučery jednoduché vysvětlení. „Sami víte, jaké ty poslední roky byly,“ píše ve sleeve-note. Z temnot a nejistot se prostě odjakživa rodí inspirace.

Kučera ale ani tentokrát není prvoplánově angažovaný, natož „jednorázově“ politický, jeho poetické songy jsou nadčasově platné. I proto rád používá historická témata, která ovšem mají s dneškem jasné paralely. Třeba když se vžívá do pocitu páru, plánujícího budoucnost na sklonku 50. let (První poslední). Nebo ve Vídeňském tangu 1918. Stejně je jasné, co podvědomí nás všech zpracovává: „Až Smrt setbu sklidí, pomůže ji mlátit / budou péci z černé mouky pod krvavým nebem / zpitý kaprál, nenasyta, zalkne se tím chlebem…“ (Oráč). Ale někdy je autor i zcela konkrétní a ani tohle svědectví nebude mít krátkou platnost: „Studený ráno pálí v plicích / slzy a jinovatka, jak stáli u dráhy / to Víťa s Lenou mají rande na hranici / on jede do Charkova, ona do Prahy“ (Rande na hranici).

Kučera ale nezpracovává jen „velké“, „osudové“ náměty. I na Doppiu došlo na civilní hořký humor, třeba v Policejním poloblues: „I strážník se musí opít, když ho holka nechala / strážník je na šrot a hlavou mu lítá černá muzika / i služební píšťalka jaksi jak včera není stejná /na kašně stal se z ní saxík Johna Coltranea…“

Dal si Raven k tomu doppiu také opulentní zákusek v podobě aranžmá pro komorní orchestr. Ale nešlo o dezert přeslazený. Navíc ta hořká káva vyrovnává chuť.

Na probuzení z chmurné reality by nestačilo sebesilnější doppio. Ale hudba samozřejmě, známá pravda, vždy autorům i posluchačům pomáhala přestát blbou dobu. Silné kafe sice nenahradí klidný spánek, ale přesto příjemně zahání únavu.

Každý jsme se s tím někdy setkali – někdo od nahrávací společnosti, distributora, z nakladatelství či galerie vás přesvědčuje, že právě tohle je ta největší bomba, která by neměla ujít vaší (a čtenářské, tedy kupecké) pozornosti, a je proto bezpodmínečně nutné o ní napsat. Léta praxe naučí podobné výlevy pouštět druhým uchem ven. Ovšem v případě Nadnárodního obrození jsem se musel vydavateli v duchu omluvit – album je totiž ještě lepší, než jak s podezřelým nadšením tvrdil. Hned úvodní Fotbal lahváč vztek naznačí, tohle že fakt žádné intošské kvazení nebude – naopak, razantní koláž všemožných zvukových útržků z filmů a kdoví odkud skládá obraz sice možná podprahový, leč značně načuřený. Však také na obalu čteme cosi jako motto: „Vztek byl jeho palivem. Lahváč jeho svátostí. A fotbal jeho modlitbou. Není to rekviem za národ. Je to soundtrack k jeho snu – a jeho probuzení do noční můry.“ Druhý kousek Nikdo neví se po úvodním syntezátorovém ostinatu a kytaře rozvine do nehezkého obrazu nehezké reality, malovaného úsečnými výkřiky „Nikdo nic neví / Do pití nájem / Všechno, co máme / Seženem na krámě…“ N. O. si nedělá problémy s žánrovou čistotou, Gareth Bale, trpká výpověď zacykleného třicátníka, co se cítí a vypadá na sto, je zabalena do elektronického hávu, kořeněného kytarami, píseň Bazény naopak hodně stojí na basové figuře. Minutová Filosofie je opět koláží, tentokráte z F. L.Věka, perlou je Očišťování od DG 307 s dupavým rytmem a lacinou elektronikou, a když za gradujícího syntíku a kytar slyšíme kvílivě podanou Zajíčkovu litanii, je to pietní, a přesto současné, přesně jak si originál zaslouží. „Nadnárodní obrození aneb Upřímná rodinná korporátní atmosféra exportující tradiční české pokrytectví,“ čteme na bandcampu – a je to tak. Vrcholem je Podivuhodný margarin s textem Vlasty Třešňáka, fackující nad elektronikou a dubovou rytmikou všechny národovce, espéďáky a podobná géčka. Pořádně nasrané. A to je dobře.

Berlínský hudebník Alexander Leonard Donat se na čtvrtém albu svého projektu Feverdreamt dostává do zvláštního meziprostoru dark folku, chamber popu, darkwave a melancholického písničkářství. Osm skladeb staví především na akustických kytarách, rozladěném klavíru, zastřených syntezátorech a občasných dechových nástrojích; výsledkem je komorní hudba, která ovšem dokáže působit překvapivě rozlehle a filmově. Oproti střídmějšímu předchůdci Decay Is Present Donat zvuk barevně rozšířil, aniž by narušil jeho základní sevřenost. Our Only Fault Is Existing není deska, která by posluchači nabízela únik. Donat se zabývá únavou, izolací, ztrátou i pocitem bezmoci tváří v tvář společnosti, která opakuje stejné chyby. Tragicky utlumený úvod Pure Existence se téměř rozpadá před ušima, Paradox Punch získává díky bicím lehce postpunkový tah a nádherně elegická Waiter Without Guests nechává klavír v duchu tvorby Syda Barretta doprovázet obraz sálu, z něhož postupně zmizeli všichni hosté. V The Buildings Whisper Your Name se pak do intimního folku vplíží shoegazově rozostřené kytary a téma ztráty dostává jednu z nejbolestnějších podob celé nahrávky. Donat se přitom většinou vyhýbá konvenčním slokám a refrénům. Skladby se rozvíjejí pomalu, někdy téměř mantricky, a právě z opakování, drobných posunů a neustálého napětí mezi akustickým a elektronickým zvukem čerpají sílu. V jejich křehkosti lze zaslechnout vzdálené příbuznosti s Low, Gravenhurst, Marissou Nadler nebo The Cure. Jednolitá melancholie může při soustředěném poslechu působit až dusivě, není ale samoúčelná. Závěrečná On A High Note? příznačně končí otazníkem a odmítá nabídnout k předchozím čtyřiceti minutám jednoduché rozuzlení. Workoholik Alexander Leonard Donat obhospodařuje hned několik projektů (ASSASSUN, Fir Cone Children, Vlimmer nebo Whole). Letošní deska ale vtělení jménem Feverdreamt nadřazuje nad vysoko položenou laťku ostatních.

Po prvním poslechu se mi vybavila sentence z právě dočteného českého románu o pohodové jazzové muzice, při níž staří hoteloví hosté tančili. Nemyslím to pejorativně, jen naznačuji atmosféru novinky opuštěného nejen hudebního druha Carly Bleyové. Takovou náladu ostatně má už album s všeříkajícím názvem The New Standard (2014). Kritika tehdy napsala, že album „přináší řadu nezapomenutelných moderních skladeb založených na starších formách, ale nevyžívá se v nostalgii nebo ironii“, což platí i pro Winter Songs. Novinka se vyznačuje bohatou instrumentací, umožněnou sextetovým složení komba: dechovou sekci tvoří trumpetista Mike Rodriguez a tenor saxofonista Chris Cheek, kytaristou je Steve Cardenas, na klavír hraje skvělý Gil Goldstein, na pětistrunnou baskytaru Steve Swallow a bubeníkem je Adam Nussbaum. Neboli stará dobrá parta špičkové americké scény! Album obsahuje devět skladeb Stevea Swallowa označených One až Nine. Anonymitu tracků ostatně použil už na Damaged In Transi (2003) – posluchač je zbaven literární nápovědy. Jeho hudba se oprostila od předchozích alb s odvozeným soundem Carliných bandů (srov. Into the Woodworks, rovněž s Cheekem a Cardenasem, 2013), působí zklidněně a s určitou dávkou melancholie, Carliny varhany to neschází. Hned úvodní One zní jako standard zlatých časů moderního jazzu, které byly plné čitelných balad, blues a pojmenovatelných nálad; je tu skvělá Rodriguezova trubka, souzvuk trubky s tenorem a rytmika se skvělým piánem, subtilně swingující. Velkým sólovým představením klavíru jen s rytmikou je Three, s komentářem kytary v epilogu. Cheekově tenor saxofonu autor Swallow zase věnoval track Four. Cardenase si užijeme v baladickém Five. Šestka dá možnost Cheekovi i Rodriguezovi představit se expresivněji. Něžně „cool“ zní dueto kytary s klavírem v tracku Seven, bez dechařů. Melancholie Nine, možná znějící trochu funebrálně, pak toto skvělé, obsahově náladou nečekané album uzavírá.