Občas přemýšlím, proč mám tak rád hudební nosiče. Líbí se mi všechny, i když všechny (naštěstí) nesbírám. Edisonův váleček například nemám ani jeden. Stejně jako třeba 8 Track, což, mám pocit, byla spíše americká doména. Myslím, že to byla v podstatě taková neohrabaná kazeta. Laserdisc také nemám žádný, ale líbí se mi moc! Minidisky mám jen ty, které jsem nahrával, „originálku“ jen jednu a to proto, že byla jako bonus ke koupi přehrávače.
Proč mě ale tyto předměty pořád tak fascinují? Důvodů je asi více: sběratelská povaha, chuť podpořit tvůrce, estetická přitažlivost nosičů nebo třeba i to, že jejich obaly často obsahují dost informací, které mě zajímají. Možná je ale hlavním důvodem mé vášně ještě něco jiného. Pocit, že jejich prostřednictvím mohu dosáhnout nedosažitelného: Dotknout se hudby! Protože ten fyzický předmět je vlastně přesný opak hudby, nejnehmotnějšího ze všech druhů umění.
Ať už je za tím, co chce, nosiče rád sbírám, poslouchám, prohlížím si je na obrázcích nebo si čtu o jejich historii. A také mě baví vymýšlet si alternativní vývoj této historie. Zrovna teď jsem o tom přemýšlel, když jsem poslouchal několik singlových přírůstků do své sbírky z přelomu osmdesátek a devadesátek (Neneh Cherry, Living Colour, B.A.D. II). Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby vývoj cédéček probíhal jinak. Můj srdcový (a rozhodně nejroztomilejší!) hudební nosič, je mini CD singl. Takový ten osmicentimetrový distíček. Vejde se na něj asi 23 minut záznamu, tedy zhruba tolik, co na jednu stranu klasické vinylové desky. Napadlo mě: proč tenkrát firmy Sony a Philips při vývoji CD nešly tímhle směrem? Že by vyvinuly oboustranné mini CD (kdyby se ale z tohohle stal standard, tak by mu nikdo neříkal „mini“), které by svým způsobem kopírovalo klasickou desku, včetně pauzy při jejím obracení. Podle mě by to mělo něco do sebe! Malá cédéčka by zabírala mnohem méně místa a nelákala by kapely k přehnaně dlouhým stopážím alb, jako se to dělo s masivním nástupem CD v devadesátkách… Vývoj šel ale jinam, v Sony prý tenkrát měli podmínku, že CD musí pojmout 74 minut a 33 vteřin, aby se tam vešla celá Beethovenova Devátá. Dobře, chápu; neustálé otáčení čtyř stran malého 2CD by asi bylo dost otravné. Museli tedy zvětšit disk a přidat kapacitu. Na druhou stranu, nemuseli vymýšlet, jak dát záznam i na druhou stranu.
Všecko má svůj opak. I ten přesmyčkový okap. Protivnému pojetí se nevyhne, pokud nevyhyne jak yetti, ani – když ho nechceš, tak je k mání – hlad. Co je ale protiklad? Otec na srdce mi klad, že praktická bytost praktikuje sytost. Avšak „nebuď labuť, jež je nenasytná“, trvá na svém, jakkoli to nazvem, má nezbytná bytná.
Post illa verba dodávám: V Itálii se stoluje, že by se snad jedlík ujed. Má to však svá pravidla. Asi jako v rodných Čechách k závisti souseda Lecha, když se v kraji podávají povidla. Italové porcují své taliány, jejich jezení je snové. Došlo by i na liány. Kdyby byly místo oliv, nastaly by sladkoboly. Jenže talián není spleten do lián. Je posypán sýrem od výsostných firem. Tudíž budiž. Ježto jídlo není žrádlo, dojde vždycky na struhadlo. A zde je zakopán pes, nikoli ten Kohoutův. Pavel inklinoval k Itálii. Kdykoli se tam ocitl, ježto neuměl italsky, dorozumíval se u stolu latinsky. Alespoň to česky tvrdí. Ví, jak latinsky zní strdí.
V Miláně kdysi dlela má emeritní kamarádka spolu s Neapolitánem Václavem. Na jedné ze svých cest do Lombardie jsem se u nich dočasně ubytoval. Jednou měla Lída jednání. Oběd tudíž připravoval Enzo. Neměl moc času, neboť pašoval koberce. Na stolový rituál však rezignovat nemohl. Leč běda. Ke svému děsu zjistil, že nemůže najít struhadlo, hlavní součást italské kuchyně. Ergo přistoupil ke stolu a jako rétor v antické tragédii prohlásil: „Dobbiamo mangiare senza formaggio.“ Budeme muset jíst bez sýru. Inu, bez struhadla, ono je jak v tělocvičně madla, je prý možno, hlavně když je nezámožno, umřít hlady.
Má bohyně s vínem těch nejlepších vinět doběhla k našemu stolu s mísou plnou karfiolu. V historii jsou příklady umření z nešťastné lásky. Literární je to paskvil. Častěj se odchází hlady. Jakže se hlad zahání? Je třeba mít struhadlo. Bez něj je vše rouhání i to, jež snad odpadlo. A proto:
Tomu se tedy říká perfektní koincidence! Aniž bych totiž věděl, komu bude toto číslo UNI zasvěceno, snad jen, že má být tematické, měl jsem v pevném úmyslu věnovat se na tomto místě čerstvě vyšlému albu dvojice zpěvačky Markéty Foukalové a skladatele a pianisty Martina Brunnera s titulem Zábrana (Animal Music). Což samozřejmě není v tomto případě ženské podstatné jméno, nýbrž mužské příjmení. Jana Zábrany, básníka a překladatele, který se mimo jiné zasloužil o to, že byl u nás druhdy Ginsberg tak široce známý ještě před slavným estébáckým vypovězením. O tom se ostatně dočtete o pár stránek dále.
Ale zpět k albu: jde o jedenáct skladeb na uhrančivé básně z různých etap Zábranova života, které Brunner vybral pro už druhý projekt s Foukalovou. Prvý, na verše fotografky Věry Koubové pod názvem Svou chvíli (album 2022 také u Animal Music), vznikl pro sérii koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jehož dramaturgie oslovovala vesměs mladší české jazzové autory. A později ho Martin s Markétou, případně ještě s klávesistou Vítem Křišťanem, prováděli na vystoupeních v komorní verzi. Toto trio, plus kytarista Tomáš Fuchs, také nahrálo projekt číslo dva. I když premiéra se odbyla vloni jen v duu při newyorském havlovském festivalu Rehearsal for Truth. A deska je to podle mého zcela výjimečná, spolupráce obou hlavních figur časem doslova rozkvétá. Muziku ovšem není snadné charakterizovat. Má samozřejmě jazzové rysy, hlavně při Brunnerových sólech, ale samotné písně těžko označit za jazzové kompozice. Foukalová také není ani zdaleka pravověrně jazzová vokalistka. Má skvělou hlasovou techniku, široký stylový záběr i cit pro uměřený, ale působivý výraz. A Křišťan s několika klávesovými instrumenty plus efekty posouvá místy celkový zvuk do jakéhosi hudebního meziprostoru. Kde většinu času pobývá i Fuchsova kytara. Sakumprásk jedna velká krása. A navíc s takovými verši z roku 1960! „Když čtu Ginsberga / nemyslím na Ameriku / ale na to / jak pro nic za nic / zničili generaci / kterou i válka ušetřila / (i ta!) / …na tu promenádu / parfémovaných pávů / umělých jak horské slunce.“
Američtí Liturgy a Horse Lords, severoirský poetický chaos Makeshift Art Bar, londýnská raperka Lady Lykez, newyorští pankáči Balaclava, silná česko-slovenská linie v čele s Načevou, Jakubem Königem, Annou Vaverkovou, FVLCRVM, Duklou, Meowlau nebo finalisty Startéru teige a k tomu živé podcasty, debaty, divadlo i Soutěž písničkářů. Třiatřicátý ročník Festivalu Beseda se uskuteční 31. 7. a 1. 8. 2026 v Tasově u Veselí nad Moravou a na třech scénách nabídne zhruba padesát položek programu.
Zahraniční část programu propojuje extrémní spiritualitu, hypnotický minimalismus, rap, punk i energii nové severoirské kytarové scény. Liturgy je transcendentální blackmetalový projekt brooklynské hudebnice Haely Hunt-Hendrix, která se na Besedě představí se svou one-person show. Horse Lords, kultovní čtveřice z Baltimoru, staví své instrumentální skladby na repetici, komplexnosti a společensko-kritickém přesahu. Makeshift Art Bar z Belfastu patří k nejaktuálnějším objevům nezávislé scény a jejich koncerty míchají hlučné kytary, pulzující rytmy a poeticko-provokativní texty. Z Londýna dorazí raperka Lady Lykez, newyorskou punkovou energii přivezou Balaclava.
Silnou domácí a slovenskou linii programu tvoří mimo jiné Načeva, Anna Vaverková, Jakub König, FVLCRVM, Dukla, HRTL, Meowlau, Josefina Dusk, Sýček, něco něco, David Herzig, Palma, Market, Eternity Again, Vojdi, Božské Soaré, Alois Göbel, Laokoon, Remdik nebo čtveřice Kyšperský–Pilgr–Doubrava–Nikl. Kritikou oceňovaná Anna Vaverková přiveze osobní písničkářství na pomezí alternativního popu, Jakub König s kapelou Hvězdy naváže na poetiku svých projektů Kittchen a Zvíře jménem Podzim, Dukla rozkročí svůj zvuk mezi post-punk, taneční elektroniku a táborák a slovenská zpěvačka, baskytaristka a producentka Meowlau dorazí s oceňovaným debutem Kvety. Ve spolupráci se Startérem Radia Wave se představí finalisté teige.
Slovenskou scénu výrazně zastoupí také FVLCRVM, producent, DJ a zpěvák Pišta Kráľovič, který propojuje hyperpop, klubovou energii a nepředvídatelnost. HRTL přiveze modulární performance, která je pokaždé jiná, Palma se po návratu s deskou Těleso představí v kapelní podobě a něco něco na albu Majonéza víc sází na kytary. Program tak zůstává věrný tomu, co je pro Besedu dlouhodobě typické: zachytit živé dění na domácí scéně a zasadit ho do mezinárodního kontextu.
Jednou z událostí letošního jara je bezesporu nové album pianisty a skladatele Martina Brunnera a zpěvačky Markéty Foukalové. Jmenuje se výmluvně Zábrana a obsahuje Brunnerem zhudebněné básně českého spisovatele a překladatele Jana Zábrany (1931–1984). Protože s Markétou Foukalovou UNI hovořilo před několika měsíci, kdy vydala svoje sólové album Jinak, tentokrát jsme si vzali na paškál jen druhou polovinu dua, Martina Brunnera.
Vybavíš si, kdy jsi poprvé zaznamenal jméno Jana Zábrany?
Dlouho jsem ho vnímal jen jako překladatele. Víc jsem ho neřešil a nevěděl jsem, jak zásadní je to autor. Jenom jsem si všímal, že se to jméno objevuje v tirážích knih. Až později – protože jsem se tak nějak vždycky zajímal o historii u nás a dobu normalizace – se člověk nemohl vyhnout jeho deníkům. Koupil jsem si je, a když jsem je začal číst, postupně mě začal fascinovat. Byl to strašně chytrej člověk. Až mě šokovalo, že první zápisy psal v šestnácti letech a jsou to věty, které bych já ani teď tak skvěle nezformuloval.
A teprve když jsem ty zápisky četl, zjistil jsem, že to byl hlavně básník. To, že je překladatel a básník, si člověk sice přečte na přebalu, ale překvapilo mě, že on sám sebe považoval primárně za básníka a že básní napsal strašně moc. Postupně jsem si kupoval jeho básnické sbírky a celý jeho svět mě na nějakou dobu úplně pohltil. Dokonce až tak moc, že jsem si v antikvariátu sehnal knížku jeho maminky Jiřiny Zábranové, vzpomínky s názvem Ohlédnutí. Přečetl jsem i knížku Flashky od dcery Evy Zábranové. Skoro až chorobně jsem do toho jeho života zapadl.
Nakonec jsem ty deníky musel odložit. Chybí mi dočíst asi sto stránek. Ono je to strašně smutné a pochmurné, píše tam věci jako: „Je mi čtyřicet let a celý život skončil. Všechno, když se na sebe podívám do zrcadla, už je pryč.“ A mně tehdy zrovna bylo čtyřicet. Měl jsem pocit, že začínám cítit to samé: „No jo, už je to pryč…“ Začalo to na mě nějak špatně působit, a musel jsem z toho ven.
Když jsem v roce 2022 dostal od Českého rozhlasu příležitost napsat symfonickou skladbu, pozval jsem Markétu Foukalovou a potřeboval jsem texty, které budu hudebně zpracovávat. Jan Zábrana mě napadl jako první, ale vzápětí jsem se toho lekl. Měl jsem k němu tak velký respekt, že jsem si říkal, že tohle si snad vůbec nemůžu dovolit. Takže jsme udělali básně Věry Koubové a vzniklo album Svou chvíli. Po pár letech mi to ale nakonec stejně nedalo a k Zábranovi jsem se vrátil.
Zpětně musím říct, že to tak bylo dobře. S Markétou jsme se znali už dlouho jako kamarádi, ale nehráli jsme spolu a nikdy nezpívala moje skladby. Teprve během práce na Svou chvíli jsme se víc poznali hudebně. A když jsme teď dělali Zábranu, mám pocit, že jsme na sebe byli mnohem víc napojení, že mi Markéta víc věřila. To, že jsem Zábranu neudělal dřív, nakonec vedlo k tomu, že výsledek je teď výrazně lepší, protože jsme k sobě našli cestu.
Na to jsem se samozřejmě chtěl zeptat. Totiž jestli už ta předchozí deska byla dělaná cíleně pro Markétu, protože tato evidentně ano.
Ta předchozí taky. Ale teď ji mnohem líp znám. Vím, kde má ty své pěkné polohy, kam její hlas poslat, kde to dobře vyzní a jak. To jsem zjistil až v průběhu naší spolupráce. Na začátku to tak ani nemohlo být. Psal jsem sice pro ni, ale to, že jsem její hlas znal z jejích desek a z koncertů, se nikdy nevyrovná zkušenosti ze společného hraní.
Do jaké míry do toho mluvila Markéta? Mám na mysli třeba výběr konkrétních básní. Právě ona je primárně nositelkou sdělení.
Nemluvila do toho vůbec. Básně jsem vybíral podle sebe, tak jak jsem to chtěl dát dohromady, a jí jsem pak všechny poslal s dotazem, jestli je ochotná je zpívat. Až teprve později mě totiž napadlo, že tam jsou témata, která jsou dost těžká nebo politická, a nemohl jsem s tím tedy automaticky počítat. Nad tím jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel. Bylo hrozně fajn, že celé to téma Jana Zábrany vzala Markéta za své. Zpětně jsem si říkal, že někdo by třeba vůbec nechápal, proč má něco takového zpívat. Ale Markéta to prožívala, a naopak si myslela, že je skvělé, že může Zábranovy básně zpívat v téhle době, protože se jí zdají neuvěřitelně aktuální a dává jí to hluboký smysl. Neměla žádné výhrady. Věřila mi, jaké básně jsem vybral.
Lucie Dlabolová je nejen divadelní dramaturgyně a zdravotní klaunka, ale i zpívající klavíristka, jejíž nedávné debutové album Lucidní snění je krásnou ukázkou, že vše má svůj čas a věk u toho nehraje roli. Nahrávka, ozdobená hvězdnou sestavou excelentních hostujících muzikantů, je sice nenápadná, křehká a intimní, ale představuje v současné nadprodukci svěží závan. Hudba na hraně indie folku a šansonu, s jemnými jazzovými přesahy a občasnými úkroky ke vkusnému a něžnému popu, mnohdy ani nepůsobí jako začátek hudební dráhy, ale spíš jako její logický vývoj.
Zdají se vám často sny?
No jasně. Každou noc. Třeba teď se mi zdálo o hrobce. Ale nebyl to žádný horor – byli tam nějací mrtví lidé a tančili tanec, který mi připadal velmi žertovný, tančila jsem s nimi…
Inspiruje vás to k psaní písniček?
Určitě. Spousta mých textů vzešla ze snů, anebo alespoň pracuje se snovou logikou – tedy, že nic není nemožné. Jednu dobu jsem si sny i zapisovala, dodnes z toho mám takovou knihu… Tehdy jsem ještě neměla děti, pak už na to zapisování snů nějak nebyl čas.
Mnoho lidí si sny spojuje s určitým únikem z reality. Vaše texty se mi zdají občas až takové nadoblačné. Co vás k jejich psaní dovedlo?
Pro mě jsou sny druhá strana reality, ani ne únik, ale zpráva mého snícího já o tom, co má být viděno. Když jsem začala dělat zdravotního klauna, vrazili mi do ruky ukulele, a hodně jsem začala při hraní improvizovat písničky, leckdy nesmyslné, dadaistické. Často jsem reagovala na nemocniční prostředí a vyrovnávala ho hravými obrazy. Texty mých písniček na desce jsou koláží útržků vzpomínek, loučení, vyrovnávání se s minulostí, smrtí blízkých lidí a snových zážitků z období, kdy jsem si po letech zase hodně přála hrát znovu na klavír, byl to pomalý proces osmělování.
Písničky píšete už od dětských let. Jak došlo k tomu, že jste se s nimi rozhodla začít vystupovat, nahrát je a vydat, až teď?
Jako dítě jsem si zpívala vlastní popěvky i s texty a táta, hudební skladatel, je zapisoval do svých notových sešitů a nahrával na kazeťák. Pak jsem se hudbě roky nevěnovala. Spouštěčem pro tvorbu písniček z alba Lucidní snění bylo přestěhování se do Sudet v covidovém období, tesknota starého domu i izolace od lidí. Občas jsem pak ty písničky hrála na vernisážích pro kamarády. A ti kamarádi přivedli další kamarády. A ti mě zas pak pozvali do nějaké kavárny nebo do obýváku na bytový koncert… A najednou jsem zjistila, že těch písniček mám dvacet a v pohodě můžu hrát hodinu, a také se mě lidé začali ptát, kde si to mohou pustit… až z toho postupně uzrála potřeba to nahrát.
foto: Jiřina Šmídová
A myšlenka oslovit s tím už někoho zkušeného?
Napadlo nás, s mým mužem, zkusit Marka Doubravu, který vlastně trochu inicioval moje první hraní pro někoho jiného než pro přátele, když mě pozvali s Martinem Kyšperským na festiválek Nezavřeno do Jimramova.
Martin Kyšperský už je jako „producent písničkářek“ docela proslulý…
Já jsem nejdřív oslovila Marka. Chtěla jsem po něm, zda by nezhudebnil nějaké texty Jána Sedala. On mi odepsal, že se mu ty texty líbí, ale že je moc nevidí jako texty pro Hm… Tak jsem si některé sama zhudebnila a jemu to přišlo zajímavé a pozval mě s tím do toho Jimramova, ale na produkci celé desky už neměl Marek čas. Můj muž je basista, tak jsme si to produkovali sami.
Takže ty písničky autorsky dotahujete s ním?
Ano, já vždycky přinesu nějaký nápad a text, první syrovou verzi písničky, a spolu si pak řekneme, jak by to formálně mohlo vypadat. Zda to třeba potřebuje nějakou předehru, jak to posuneme rytmicky. Petr občas zkouší opravit „chyby“ v harmoniích, ale tam se mnou moc nehne – mně někdy ty třeba harmonicky nelogické věci baví víc, než jak by měly správně vypadat podle učebnice. Takže jsme si podobným způsobem předpřipravili materiál, který jsme pak nabídli k nahrávání muzikantům, u kterých jsme se shodli, že bychom rádi, kdyby na tom s námi spolupracovali.
Oni muzikanti jsou ale poměrně vyhlášení, dá se říci, že pomyslná první liga. Jaké tak byly plány, co s těmi písničkami bude, až to společně nahrajete? Z časových i finančních důvodů přece muselo být dopředu jasné, že nastálo vás nebudou moci doprovázet?
Základní varianta je, že jsme schopni to s manželem zahrát sami dva v obsazení klávesy, basa, zpěv a funguje to pro nás i pro publikum.S Milošem Dvořáčkem a Markem Doubravou jsme pak dohodnuti, že když to bude možné a budou i pro ně odpovídající finance, že si s námi také rádi občas zahrají. Ta rozšířená kapelní sestava má skvělou energii, což je pro nás samozřejmě také zajímavé a baví nás to spolu.
Ta energie je určující?
Je to jiná, živelná energie s celou kapelou a intimnější ve dvojici. V duu je to koncentrovanější na texty a sdělení. S Milošem a Markem je to dost dobrodružné a místy docela divoké.
Jakou muziku vy sama ráda posloucháte? V posledním roce jsem asi nejčastěji poslouchala Beth Gibbons a její album z roku 2024 Lives Outgrown. To asi byla ta nejsrdečnější záležitost: tím, že to je meditace zralé ženy o životě a plynutí času, mě hodně oslovila. Mám taky moc ráda česko-slovenské zpěvačky: Báru Zmekovou, Sisu Feher, Marii Puttnerovou, Dorotu Barovou, Martinu Trchovou, Lenku Dusilovou nebo kapelu Fallgrap. Loni jsem na koncertě v Hradci slyšela Mílu Königa s vynikající deskou Hedvábí, to mě taky nadchlo.
Vzpomenete si ještě na svůj první koncert?
Já jsem vlastně nejdřív začala
Manželský pár Vojtěch (1962–2024) a Irena (1959–2025) Havlovi patřil po čtyři dekády ke skrytým, a přitom unikátním stálicím naší hudební scény. Jejich tvorba jakoby navazovala na historickou etapu, kdy skladatelé vážné hudby ještě improvizovali. Inspirovali se renesanční i soudobou hudbou, rozvíjeli atypické zvukové možnosti violoncella, violy da gamby i etnických nástrojů a pracovali se zvuky na hranici slyšitelnosti. I když jejich tvorba kladla důraz na maximální soustředění, zůstávala komunikativní a vstřícná.
Stephan Micus, světoznámý německý multiinstrumentalista, nahrávající pro renomovanou značku ECM, sledoval roku 2006 jejich koncert v kostele sv. Václava na festivalu Colours of Ostrava z první řady: „Na cello a violu da gambu hrají, jako by vyprávěli příběhy. Tolik různých zvuků a barev, ta nejvýraznější připomíná zpěv ptáků. Nejedná se jen o užití zvuků, ale i ticha. Bez ticha není hudba. Alespoň ne skutečná hudba. Ticho je pevná půda, která umožňuje zvuky vnímat. Jako jin a jang, plus a minus, obojí musíte vyvážit. Ne každá hudba tuhle rovnováhu respektuje. Ale v tradicích Východu, a zvláště Asie je ticho důležité. Souvisí to se spiritualitou. V buddhismu a hinduismu hraje ticho velkou roli.“ Zájem o spiritualitu byl hlavní motivací pro časté výjezdy dvojice do Indie. Následující, dosud nepublikovaný rozhovor vznikl po zmíněném koncertě na Colours a odkrývá i dosud málo známé spojitosti mezi českými jogíny a undergroundem.
Když vás člověk vidí na pódiu, hned pozná, že pro vás je důležitější poslouchat toho druhého než se prosazovat sólově. Jak se to promítá do výběru hudby, kterou sami posloucháte?
Irena: Když někam vyjedeme na festival, nemůžeme předtím vstřebávat jinou hudbu. Ne že bychom někde v ústraní meditovali, ale jdeme třeba na procházku do tichých míst.Rozhlížet se po tom, co hrají jiní, začneme, až když za sebou máme vystoupení.
Takže muzikant se před koncertem odpojí od vnějších zdrojů. Aby si to uvnitř uspořádal?
Vojtěch: Ta tvořivost se rodí z ticha. Prošli jsme různými obdobími: renesanční a soudobou hudbou, avantgardou, minimalismem. Úplným základem je pro nás ticho a prázdno. Ze všech těch složek jsme si vytvořili takový vnitřní jídelní lístek. Nabídku. A z toho komponujeme.
Irena: Zajímá nás jemná práce se zvukem, s barvami nástrojů, smyčcové nástroje jsou pro to ideální. Trochu to vypadá jako práce s akvarelem. Užíváme si to jako děti.
Muzikant a jeho guru
Souvisí to s hledáním spirituality? Často se zmiňujete o vašem indickém mistrovi. Vztah muzikanta a jeho guru připomíná světové postavy: Beatles a Maharishi, Carlos Santana a Sri Chinmoy. Jak to bylo u vás?
Irena: S jógou jsme se setkali už v dětství, já jsem ve třech letech uměla stát na hlavě. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale hrozně mě to bavilo. Pak jsem si o tom něco přečetla. Také nás chvíli zajímalo křesťanství. Za totality procházeli republikou potají jogíni z Indie a s jedním z nich jsme se setkali. Okamžitě jsme věděli, že to je to, co hledáme.
Vojtěch: Ten náš guru je Swami Maheshwarananda, pochází z Radžasthánu a je autorem systému Jóga v denním životě. Jsme jeho žáky přes dvacet let.
On byl v Československu poprvé už roku 1973, jako osmadvacetiletý mladík.
Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem na ně narazil poprvé: jako úplně začínající a neznámí se objevili v programu festivalu Boskovice, na malé scéně ve stanu na palouku pod hradem. Protože šlo nikoli o oficiální materiál, ale teprve o podklady k programu, vlastně jsem si nebyl jistý, jestli to „něco něco“ je skutečně název, anebo jen dramaturgovo dočasné pojmenování dvouslovně nazvané formace, jejíž název si zatím nepamatuje. Tehdy existovali jen pár měsíců; za své narozeniny dnes považují vydání singlu Rovina v dubnu 2019.
V kapelovém i partnerském duu se sešli zpěvačka Alžběta Trusinová, která tou dobou už více než pět let hrála na klarinet v triu Neřvi mi do ucha, a kytarista, zvukař a producent Tomáš Tkáč, jinak současně působící v kapele Pris. Obě jejich dosavadní působiště za nějakou dobu tiše zmizela ze scény – spíš tak nějak tiše vysublimovala, než že by oficiálně ukončila činnost, ale ještě předtím obě vydala své poslední nahrávky na úspěšně etablované vydavatelské značce Divnosti, za kterou stáli právě Alžběta s Tomášem. I ta časem ale – poté, co světu představila třeba Kvietah nebo Člověka krve – tiše zmlkla.
„Musíš to dělat hlavně srdcem,“ rekapituluje Alžběta. „To je asi pro kulturu typický. A když zjistíš, že chceš srdce dávat jinam, tak nemá smysl v tom pokračovat. Cítili jsme, že už labelu nedáváme to, co by bylo potřeba, a že už je to spíš jen přežívání, tak jsme to ukončili. V labelu nejde jen o výdej energie, ale i o spolupráci s lidmi, budování komunity. A nejde stíhat všechno.“ A něco něco toho nestíhali vůbec málo. Už rok po vzniku dua vychází v dubnu 2020 debutové album Začíná, na které v rychlém sledu v srpnu 2021 navazuje albová dvojka Útržky. Za tu už byli nominováni na ceny Vinyla a Apollo. Vlastně jim prý ani nevadily v té době se vynořující coronavirové lockdowny – alespoň měli dost času a nemuseli řešit, kde hrát s kapelou, kterou vlastně ani nikdo ještě pořádně nezná. A s jejíž proměňující se povahou si mnozí dodnes neví rady. „Kytarově-klávesový indie pop“ pro jedny „písničkový post-punk“ pro druhé. „Weird electro“ pro třetí, „disco-punk“ pro čtvrté a „veselý a hitový dream pop“ zase pro další. „Zdánlivě obyčejné písničky“ a „mikrosvěty, ve kterých se civilně a bez patosu zpívá o zdánlivých banalitách“.
Žánrovou nestálost a vývoj samo duo považuje za přirozené a hlavně potřebné. „To je úplně jiná kapela!“ směje se Alžběta dotazu, jak se dnešní něco něco liší od toho z jejich začátků. „A myslím, že je to tak správně. Je škoda zůstávat na místě, navíc zrovna v takové oblasti, jako je hudba, která nabízí strašně moc možností. A nejen z hlediska žánrů. Když si řekneš, že chceš dělat muziku, máš opravdu hodně možností, kde začít: můžeš zkoušet ovládat nástroje, můžeš zkoušet psát texty, můžeš zkoušet ovládnout produkování… A spoustu dalších věcí, do kterých můžeš a chceš proniknout. Jsem ráda, že jsme jiní, než jsme byli na začátku.“
Label Young vyrostl z londýnských večírků, které se občas rozpadaly pod dohledem policie, a během dvou dekád se proměnil v jednu z nejvlivnějších značek současné britské nezávislé hudby. Vydavatelství Caiuse Pawsona pomohlo světu objevit The xx, FKA twigs, Samphu, Jamieho xx nebo SBTRKT, aniž by se kdy nechalo svázat jedním žánrem. Tentokrát vyrážíme na mejdan do východního Londýna, kde se z klubového chaosu stala škola trpělivé péče o silné autorské vize.
Začátek příběhu labelu Young by v tradičním životopise mohl znít banálně. Caius Pawson, syn slavného britského architekta Johna Pawsona, založil v druhé polovině nultých let nezávislé vydavatelství, které se postupně usadilo v rodině Beggars Group. Jenže takhle uhlazený vstup by zamlčel to nejdůležitější: Young nevznikl jako kancelářský projekt s připraveným logem, obchodním plánem a jasně vymezeným katalogem. Vznikl z pohybu, z nočních přesunů po Londýně, z hledání volných prostorů, z večírků, které přerůstaly z klubových nocí ve skladové párty, a z nich dál v divoké obsazování celých opuštěných budov. Pawson sám v rozhovoru pro Guardian v roce 2011 vzpomínal, že žánrové hranice se při těchto akcích rozpouštěly v hudební volnou jízdu. Jedna z takových nocí, uspořádaná v opuštěné budově Transport for London ve východním Londýně, skončila příjezdem policie. Mezi návštěvníky byl ovšem také Richard Russell, šéf XL Recordings, který po kolapsu akce Pawsonovi nabídl práci. Tím se v podstatě začala psát vydavatelská kapitola Young Turks, jak se label až do roku 2021 jmenoval.
Caius Pawson nikdy nepůsobil jako vydavatelský šéf, který shora diktuje estetický směr. Spíše jako člověk, který sestavuje místnost, do níž mohou přijít správní lidé, slyšet správnou hudbu a zkusit něco, co předtím nemělo přesný tvar. Young Turks začali jako kolektiv pořádající party a ravy, ale po setkání s Russellem se tato energie přelila do vydavatelského provozu. Zázemí XL a později celé Beggars Group poskytlo mladému labelu infrastrukturu, o jaké by běžné garážové značky mohly jen snít, aniž by mu vzalo schopnost riskovat.
Prvním katalogovým zápisem byl singl Jacka Peñatea Second, Minute Or Hour z roku 2006. Následovala jména jako Holy Fuck nebo El Guincho, ale skutečný zlom přinesli až s The xx. Debut xx z roku 2009 je jednou z těch desek, u nichž se zpětně zdá neuvěřitelné, jak tiše dokázaly změnit zvuk své doby. Minimum prostředků, prázdný prostor mezi tóny, křehké dialogy Romy Madley Croft a Olivera Sima, produkční stín Jamieho xx. Intimita přepsaná do klubové i popové řeči. Když album v roce 2010 získalo Mercury Prize, Young Turks se z talentované značky uvnitř XL definitivně proměnili v label, který ostatní začali bedlivě sledovat. Na mapě britské hudby se objevil nový model úspěchu: žádná okázalá invaze, ale přesné nasvícení něčeho, co už v sobě mělo vlastní vnitřní svět. V Pawsonově katalogu se potkává zadumaný indie minimalismus The xx, tělesná a vizuálně radikální avantpopová řeč FKA twigs, křehce duševní soul Samphy, barevná klubová melancholie Jamieho xx, maskovaný postdubstep SBTRKT nebo duchovní jazzová velkorysost Kamasiho Washingtona. Young zkrátka hledá autory, kteří kolem sebe vytvářejí vlastní prostor.
Během let se navíc ukázalo, že Pawsonův projekt dávno nepředstavuje pouze vydavatelství. Young se rozrostl o management Young Artists a publishingovou odnož Young Songs. V rozhovoru s Alainem Elkannem Pawson vysvětloval, že samotný label je jen jednou částí jeho práce: vedle vydávání hudby spravuje kariéry vybraných umělců. Současně mluvil o tom, že hudební svět už dávno nestojí jen na prodeji nosičů. Funguje přes streaming, synchronizace do reklamy, filmu a televize, ale také přes obnovený zájem o vinyl, který podle Pawsona v posledních letech dosahuje úrovně, jakou ve svém životě nezažil. Svět labelu Young je tedy současně romantický i pragmatický: věří v autorskou jedinečnost, ale dobře ví, že bez promyšleného zázemí se ani nejoriginálnější vize nemusí k lidem dostat.
Young má ale ve svém příběhu i moment, kdy se musel zastavit a přehodnotit vlastní minulost. V dubnu 2021 se label přejmenoval z Young Turks na Young. Pawson tehdy vysvětloval, že původní název si spojoval s písní Roda Stewarta a britským slangovým označením pro vzpurné mládí, ale nedostatečně vnímal historické souvislosti výrazu Young Turks, spojené s politickým hnutím z počátku dvacátého století a genocidou Arménů. Label při této příležitosti poskytl významný příspěvek londýnskému Armenian Institute.
Kolem hlavního labelu zároveň vznikaly menší satelity. Nejdůležitější z nich nesl původně název Whities. Pod vedením DJ a kurátora Nica Taskera začal jako white label odnož Young Turks, ale postupně se proměnil v samostatný prostor pro klubovou, techno a experimentální elektronickou hudbu. V roce 2020 se Whities přejmenovali na AD 93. Rezident Advisor tehdy připomněl, že změna souvisela se širší debatou po protestech Black Lives Matter a snahou zbavit label náznaků problematických konotací. O rok později Tasker spustil ještě další imprint Lith Dolina, který zahájila limitovaná kompilace Brabuhr Q-ih. Pokud hlavní Young představuje otevřený dům pro výrazné autorské světy, AD 93 a Lith Dolina připomínají jeho temnější sklepení – prostory pro taneční hudbu, která se nebojí rozostřit kontury klubu, galerie a experimentální laboratoře.
Znějí jako taneční orchestr, hrají něco, co důvěrně znáte… a pak se to stane. Uvědomíte si, že zvuk tohoto ansámblu je jaksi poťouchlý a že texty se sice podobají skladbám samotného Mistra, ale sdělují něco jiného. Skupina Gott revival. Na svém facebookovém profilu se charakterizují jako „známá pražská underground-psychadelic-šraml-punková kapela“, a něco na tom bude. Rozhovor s frontmanem Lubošem Bokšteflem o textech kapely byl pořízen před vystoupením v Hospůdce U Letního kina v Litoměřicích v únoru 2026.
Jak pracujete s texty? Jiné gottovské revivaly ty texty zbožně uctívají, vy ne…
To je historicky dané, protože my jsme začali hrát už před revolucí a prvotní podnět byl, že jsem jednou jel autobusem, autobusák si pouštěl rádio a tam zazněla nějaká píseň Karla Gotta – a já měl prazážitek z mládí. Pak jsme se potkali s kamarády, vyprávěl jsem jim o tom prazážitku, oni nevěděli, co to bylo za píseň, já také ne…
Čili to byl zážitek z doby, kdy jste byl…
malej. Byla to některá z písní ze šedesátých let, kterou tenkrát, v osmdesátých letech, moc nehráli. Hráli spíš ty nové, ty staré z politických důvodů nemohli, protože některý z autorů třeba emigroval… tohle ale hráli. Myslím, že to byla Má první láska se dnes vdává, nebo tak něco. Já jsem přátelům říkal: Tam bylo tohleto… začal jsem to zpívat a hrát na kytaru, oni povídají: Počkej, to takhle nebylo, to bylo jinak… následovala až archeologická rekonstrukce, aniž bychom to měli nahrané na magnetofonu nebo gramofonu, ty jsme doma neměli, ani žádné desky Karla Gotta. Bylo to legrační; tak jsme si řekli, že takhle uděláme víc Gottových písní.
Vlastně archeologie paměti…
A takhle samozřejmě vyvstaly i ty texty. Ty jsme si nepamatovali vůbec, takže jsme je udělali jinak: tak, jak jsme si říkali, že by to mohlo zhruba být.
A začali jste je hrát?
Poprvé jsme vystoupili ještě v roce 1989, v nějaké zahrádkářské kolonii, ještě jsme stihli jeden koncert na Deltě. A pak to pokračovalo. A když už začaly být ty písně dostupné, vyšly na cédéčkách a všichni nám je dávali, protože je měli doma a zbavovali se jich tak, že je dávali nám. Dnes jsou dostupné i na internetu. Stejně se ale snažíme jen volně inspirovat.
Nenecháváte se skutečnými texty zmást?
Rozhodně se nenecháváme zmást. A když už se volně inspirujeme, tak si pustíme originály. Gott byl vlastně taky revival. Takže když po mně OSA chce, abych uvedl autory hudby, tak to jsou Ennio Morricone a podobně, autorem textu jsem já, takže Karel Gott z toho nemá nebo neměl nic.
