Funerál

Každý asi máme nějakou zkušenost oficiálního loučení s blízkým zesnulým. Když zemřel herečce Vandě Hybnerové její otec, významný mim Boris, rozhodla se uspořádat jeho pohřeb ne úplně tradičně, ale jako oslavu života. Já jsem se s ním setkal jen pár měsíců před jeho úmrtím na velkolepé smuteční divadelní panychidě za zesnulého Ivana Rajmonta. Poté, co jsme se pozdravili, pronesl směrem ke slavnostně vyzdobenému jevišti s rakví jediné slovo Nesouhlasím, což mohlo znamenat nepřijetí Ivanova odchodu, ale také výhradu k typu rozloučení. Jeho dcera v anotaci na svůj projekt Funerál dodává: „Potřeba a touha vyrovnat se s tímto tématem se zrodila už v osmnácti letech, kdy mi umřela babička a já absolvovala svůj první pohřeb. Celý rituál loučení mi tehdy připadal neosobní, nedůstojný, studený. Ze strany personálu pohřební služby bez empatie a piety.“

Inscenace realizovaná v menším sále holešovického objektu La Fabrika představuje divoce uvolněnou féerii na téma pohřebnictví. V úvodu se na plátno promítne otevírané okno a vzápětí větrem vzdouvající se záclona. Ozývá se instrumentální verze slavné „účtující“ sinatrovky My Way. Čerstvo je však evidentně i na jevišti, fukar jako by znemožňuje nosičům rakve (jsou to kromě autorky konceptu ještě Martin Donutil, Michal Kern a Marek Zelinka) normálně se pohybovat a důstojně nést fiktivního nebožtíka, padá i řečnický pult, k němuž se po určitém úsilí a utišení větru přece jenom dostane slavnostní řečník, šéf pohřební firmy s návodným jménem Prokop Hrobokop, a Martin Donutil v jeho roli přednáší s profesionálně uvážlivým patosem ty nejběžnější fráze, jaké se u smutečních proslovů objevují. Brzy se rozjede v podstatě revuální jízda, vtipně postihující pohřební témata. Firma nabízí různé druhy rakví, levné i ty velmi sofistikované, objevuje se také typ 007. Telefonní automat reaguje na eventuální volbu druhu obřadu typickou reakcí moderní komunikace, tedy volíte-li pohřeb do země, žehem, eventuálně nějakou alternativní formu, máte stisknout patřičné číslo a automat bude pokračovat v instrukcích. Objednat lze i pohřební poezii, tuto službu má na starosti Veršulín Plaček (Michal Kern), nabízí příležitostné básně a ty zcela zprofanované poetické slogany jako „žít je tak složité a umírat tak prosté“ doplňuje v nabídce svými výplody, o nic lepšími, Kern je prezentuje s neodolatelně nadějeplnou skromností. Dochází k řadě temperamentních pohybových čísel, herci tančí, doslova jezdí na rakvích, Květoslav Rubáš (Marek Zelinka) protřepává popel v urnách jako barman nápoje v šejkru, všechny tyto situace probouzejí v publiku uvolněný smích, černý humor tu funguje jako neselhávající terapie. Dojde také na soutěž typu televizních vědomostních kvízů, kdy jsou zainteresovaným kladeny otázky týkající se smrti a pohřbívání, Plamena Hroudová (Vanda Hybnerová) dává vždy za pravdu lakonickým odpovědím poněkud blazeovaného Hrobokopa (jen proto, že je šéf?), zatímco snaživý Plaček je bez šance, i když několikrát byly jeho odpovědi „správnější“. V textu se objevují i trefné bonmoty. Šéf pohřebního provozu s jemným cynismem naznačuje, že jeho povolání znamená především byznys a podotýká: „Prach jsi a v prachy se obrátíš.“ Jazykovou hravostí se vyznačuje postupné vršení jednotlivých informací, například po příměru „osina v zadku“ následuje sdělení, že jde „o syna“. Občas se ozvou vážnější, ba filozofující tóny na téma lidské konečnosti i strachu z ní, téměř dojemným je pak vyprávění Plameny, jak dlouhá léta žila s kočkou, kterou pohřbila na zahradě pod rybíz, z něhož dělá chutné zavařeniny. Tvrdí, že poté, co pod keřem spočívají ostatky její zvířecí společnice, se kvalita pochutiny ještě zvýraznila a ona s kočkou cítí propojení. Pak jako by mimochodem dodá, že má ještě několik skleniček na prodej. Všichni čtyři účinkující jsou maximálně uvolnění, autentičtí, nejvýrazněji se do paměti asi zapíše temperamentní Kernova kreace, spojující ublíženeckou stylizaci s dynamickou prezentací tělesnosti „až do konečků prstů“. Záživnost stominutové produkce bez přestávky zajišťuje i bohatá proměnlivost jevištních postupů (také na rapové číslo dojde). Před zklidňujícím finále (opět instrumentální My Way) dojde k divokému jevištnímu balábile: víření protagonistů s rakvemi, agresivní světelné hrátky i finálová zvuková „smyčka“ z beatlesovské Sheʼs So Heavy, to všechno vnáší do černým humorem prodchnutého tvaru další existenciální rozměr. Na samotném konci se pak smuteční kytice promítaná na plátno pomalu zmenšuje a vzdaluje. Dotkli jsme se odlehčenou formou zásadního problému našeho bytí, smuteční obřad skončil a můžeme opustit sál.

Fenomén MXM

Název výstavy může někomu přijít trochu kryptický, ovšem těm, kteří se zajímají o současné české výtvarné umění, zní jistě nejen povědomě, ale zároveň v sobě nese řadu asociací, jež si zde dovolíme naznačit. Nejdříve však pro zasazení do kontextu: Galerie MXM byla první, podtrhujeme, první soukromou galerií, jež zahájila činnost po listopadu 1989. Ale nejen to, protože samotné prvenství ještě nemusí vůbec nic znamenat, přišla s promyšlenou koncepcí – tedy kromě výběru autorů, které hodlala představovat, ale i zastupovat a všemožně jinak propagovat, hodlali její zakladatelé působit v daleko širším měřítku, než „jen“ pořádat výstavy. Kdo tedy stál u zrodu Galerie MXM, jejíž označení, neúplný římský letopočet, odkazuje na rok 1990? Manželská dvojice Iva a Tomáš Procházkovi pocházeli stejně jako Jan Černý, švagr paní Ivy, z Litoměřic, má tedy uspořádání právě zde jasnou logiku, vracejí se tak zpět. Ovšem nebyli na to sami, výraznou pomocí byla další manželská dvojice, Jana a Jiří Ševčíkovi, kunsthistorici, kteří se již v 80. letech výborně orientovali nejen v domácí, ale i zahraniční umělecké scéně. Vzájemná spolupráce se ukázala být pro úspěšný chod galerie ideální: zanícení manželů Procházkových se propojovalo s rozhledem a kontakty manželů Ševčíkových.

Tomáši Procházkovi se podařilo získat prázdný prostor v Nosticově ulici na Kampě, pravda, ne zrovna ideální, dříve zde byl sklad mlékáren – ovšem po rekonstrukci za pomoci renomovaného architekta Jana Loudy a poté, co se nad vchodem zaskvělo velké logo, navržené čerstvým absolventem VŠUP Alešem Najbrtem, bylo možno začít realizovat společné plány. „Hlavním cílem pro mne,“ komentoval to Tomáš Procházka, „bylo vytvořit prostředí pro kontakty mezi umělci, mezi umělci a veřejností a mezi českou a světovou uměleckou scénou.“ A zjevně se to i dařilo, na výstavě vidíme dobové fotografie ze setkání manželů s prezidentským párem Olgou a Václavem Havlovými či Karlem Schwarzenbergem – což neuvádíme jako nějakou bulvární pikanterii, nýbrž jako důkaz toho, jaký byl podobným aktivitám přikládán tehdejší politickou elitou význam. Ostatně například mninisterstvo zahraničí nakoupilo v letech 1994–1998 téměř čtyřicet děl umělců zastupovaných Galerií MXM.

A koho tehdy manželé Ševčíkovi vybrali? Byli to v naprosté většině čerství absolventi výtvarných škol, z dnešního pohledu mladíčci. Ovšem dnes jsou to do jednoho široce uznávaní umělci s vlastními projekty a leckdy už i retrospektivami, monografiemi, zkrátka dávno se již na domácí výtvarné scéně etablovali. Ševčíkovi s nimi již pracovali koncem 80. let, sledovali jejich vývoj ještě jako studentů, šli tedy najisto. Nebudeme zde vypočítávat všechny výtvarníky, kteří se v Galerii MXM prezentovali, z těch „mladších“ jsou v Litoměřicích vystavena díla Jiřího Davida, Petra Nikla, Martina Meinera, Jaroslava Róny, Antonína Střížka, Stanislava Diviše, Michala Gabriela, Jiřího Kovandy, Pavla Humhala, Davida Horana a Petra Lysáčka, Petra Písaříka, Michala Nesázala, Mileny Dopitové, Tomáše Hlaviny, Jana Merty, Míly Preslové a Tomáše Císařovského. Ovšem Ševčíkové přizvali i umělce ze starší generace, Karla Malicha (1920), Stanislava Kolíbala (1925) a Zorku Ságlovou (1942).

Při procházení výstavou si okamžitě uvědomíme, jak byli sice jednotliví tvůrci jedineční, každý tvořil zcela odlišně a po svém, přesto bychom mohli vystopovat jistý jednotící prvek – je jím vědomé odtržení se od tradice, ale i od tvorby „střední“, již víceméně zavedené generace, teď máme na mysli například umělce ze skupiny 12:15, zároveň je možné všechny vnímat v kontextu tehdy aktuální postmoderny, v níž ostatně pluli i Ševčíkovi. A když již byla řeč o jedné skupině, dodejme, že mezi vystavenými jmény jistě identifikujete příslušníky Tvrdohlavých, možná i členy méně známé skupiny Pondělí. Ovšem popravdě nějaká zařazování zde nejsou tak podstatná, důležitý je jak záběr expozice, tak hloubka a přesvědčivá, zcela autentická autorská výpověď. Mimochodem, řada vystavených děl má v popisce uvedeno „soukromý majetek“ – tentokráte ovšem neodkazuje na anonymní sběratele, ale na dcery manželů Procházkových. Poté, co při cestě do Vídně jejich rodiče v roce 1992 zahynuli při nehodě, umělci jimi zastupovaní věnovali každý tehdy malým dětem nějaké dílo – a ta se dnes v Litoměřicích skví společně s dalšími. Galerii po smrti Ivy a Tomáše Procházky vedl až do jejího uzavření v roce 2002 Jan Černý.

14. European Blues Challenge

Celoevropská soutěž bluesových (a z blues vycházejících) kapel European Blues Challenge se každý rok odehrává na jiném místě Evropy, v zemích, jejichž zástupci jsou členy European Blues Union, organizace, která se stará o rozkvět evropského blues. Letos volba padla na Polsko – a není to náhoda, protože polská scéna je v tomto žánru velmi rozvinutá, jak dobře vědí ti, kteří sledují její často vystupující zástupce na českých festivalech tohoto žánru. Shodou okolností zrovna letošní zástupci této země (Red. Chirowski & Pan Wydro) v soutěži nepatřili k nejsilnějším.

Systém výběru 24 semifinalistů, kteří se představují ve dvacetiminutových setech první dva dny soutěže, je jednoduchý: jednotlivé členské země je nominují různými způsoby, zpravidla na základě výsledků lokálních, tedy národních soutěžních klání. Českým želízkem v ohni byl Marc Slight & One „O“ Eight, což je na scéně sice zcela nový pojem, ale jedná se v podstatě o nový projekt veterána. Pod tímto jménem totiž od loňska vystupuje sólově Marcel Flemr, velmi ostřílený kytarista a zpěvák, v bluesovém žánru jeden z nejlepších, který kdy naši zemi obýval. Po delší pauze, kdy na hudbu z osobních důvodů rezignoval, se vrátil coby „one man band“, kdy hraje převážně na hybridní elektrickou kytaru, na které má kytarové i basové struny, a nohama ovládá bicí nástroje. Plus samozřejmě zpívá. Ačkoli po stránce invence hudební prezentace v tomto smyslu neměl na festivalu konkurenta, do finále nakonec nepostoupil, ostatně na podobných soutěžích většinou obsazených našláplými kapelami o minimálně čtyřech členech to mají sólisté vždycky těžší. Nicméně Flemr zcela jednoznačně stojí za vidění, protože jeho hráčské umění přes pauzu neutrpělo ani náznakem a kytarista skutečně předvádí něco, co jinde těžko uvidíte.

Ve finále, ve kterém se utkalo osm kapel (po čtyřech z každého semifinálového večera, o čemž rozhoduje mezinárodní odborná porota), naprosto přesvědčivě zvítězila zástupkyně Norska, zpěvačka Adama Janlo. Dívka, která má gambijské předky, a její vizáž je tedy daleko vzdálena tomu, jak si na první dobrou představujeme Norku (nádherný příklad globalizace v tom nejlepším slova smyslu), má skutečně hlas jako zvon a rozsah „od Šumavy k Tatrám“. Její žánr je směsí rhythm and blues a soulu, zpívá vlastní písně, zjevně s obsahem hodně poznamenaným vlastní zkušeností a životními osudy, a v poměrně bohaté letošní účasti soutěžících zpěvaček neměla konkurenci. Můžete si ji vychutnat z jejího debutového alba A Free Woman, a pokud se věci sejdou správným směrem, uvidíte ji v listopadu na letošním ročníku festivalu Blues Alive.

Na druhém místě skončilo italské trio Gloria and The Doctors, jehož atrakcí je korpulentní zpěvačka a bubenice Gloria Turrini, jako vokalistka také výborná, navíc zjevně plná nadhledu, a s výbornými dvěma spoluhráči, pianistou a kytaristou. Kapele by nicméně určitě pomohlo, kdyby vizuální atraktivnost spojení bubenice a zpěvačky v jedno opustila, a ze své lídryně udělala regulérní frontmanku, které by jistil záda poněkud invenčnější bubeník. Bronz si pak ze soutěže odvezli do Španělska Sirjo Cocchi & Balta Bordoy – The Blues Way, poměrně tradiční, ale velmi dobře hrající a sehraná bluesová kapela.

I mezi dalšími soutěžícími se objevily docela zajímavé zjevy, na prvním místě britská zpěvačka Eve Gallagher, reprezentující ovšem Švýcarsko. Nejde o žádnou „rozenou“ bluesmanku, dáma nyní vyššího středního věku začínala zkraje devadesátých let na elektronické taneční scéně, pak v producentské gesci Boye George natočila nějaké popové nahrávky, ale předloňské album Roots, kde s ní mimochodem hraje i „náš“ varhaník Ondřej Pivec, ji zavedlo do žánru blues a soulu. Její písně mají moderní výraz, ona sama je nesmírně charismatická a v kontextu ostatních účinkujících dam byly její vyštafírovaný zjev a dost temná stylizace mimořádně oživující. Velmi příjemní byli i zástupci Estonska, kapela South of Savoy, složená z mladých kvalitních muzikantů a se šikovnou zpěvačkou vpředu.

European Blues Challenge v Katovicích předvedla velmi slušnou úroveň evropské bluesové scény jako celku. Samozřejmě, že vystoupilo i několik účinkujících, kteří neměli v konkurenci šanci, ale vysoce převládala profesionalita, sympatický přístup k věci, a pokud se nedostávalo tvůrčí invence a originality, zpravidla ji dorovnalo aspoň zajímavé hraní zúčastněných.

Paul Simon

Prostě setkání s legendou. Navíc ze strany legendy bez výhrad důstojné. Paul Simon odvedl na svůj věk (je blbé to takhle napsat, ale myšleno je to obdivně) neuvěřitelný výkon ve více než dvou hodinách geniálních písní. Vyčítat stařecky tenčí hlas a občas lehce přibližnou intonaci by bylo stejně nefér jako vyčítat vodě, že teče z kopce, a času, že stárneme. Musíme, je to tak správně. A můžeme jen zírat, jak někdo může ve čtyřiaosmdesáti zpívat ještě takhle dobře. Vždyť Simon bravurně vytáhl i zapeklité výšky v Something So Right, tedy prvním přídavku, nutně již notně unaven. Samotná píseň byla příjemným překvapením, a nikoliv prvním. Simon na začátku evropské části turné trochu pozměnil repertoár koncertu, byť dramaturgii držel podobnou jako předtím v Americe.

To znamená, že v první části koncertu zazněla celá suita Seven Psalms. Písničkář totiž není jukebox na hity, na turné se vydal právě proto, aby sdílel nové písně. V pódiové podobě, v promyšlených, ale zároveň střídmých aranžmá a s početnou, leč disciplinovanou a kapelou (včetně kytaristů Gyana Rileyho a Marka Stewarta, flétnistky Nancy Stagnittta, violisty Caleba Burhanse a cellisty Eugena Friesena, což, jak ctitelé vrcholných interpretací soudobé hudby vědí, nebylo žádné „najaté křoví“, ale sestava vnímavých koncertních mistrů v pokorné roli) zněla suita ještě záživněji, barevněji a nosněji než z alba. Přesvědčivý byl i pěvecký projev písničkáře, protože tady nešlo o intonaci nebo plnost hlasu, ale o sugestivní ponor do textu, soustředěnost, naléhavost vypravěče. Písničkářka Edie Brickell přišla manžela, živelněji než na desce, láskyplně pěvecky podpořit ve dvou závěrečných částech suity The Sacred Harp a Wait. Taktéž k dobru věci. Tahle podoba Seven Psalms by se měla naživo nahrát a vydat!

Seven Psalms, filozofující o 

rUnearthing the Music: Footnotes to Sonic Resistance in Non-democratic Europe (1950–2000)

Hudební memoáry i historické reflexe přicházejí v těchto letech na pulty světových knihkupectví častěji než dříve, což má svoji logiku: do memoárového věku se dostává generace fundovaných pamětníků, která všechny ty hudební proměny od 60. let až po současnost prožila na vlastní kůži. Knihy And the Roots of Rhythm Remain (Joe Boyd) a Alien Water (Ian A. Anderson) byly v této rubrice recenzovány, každá z nich představuje soudržný autorský pohled. Unearthing the Music je naopak kompilací textů celkem osmnácti autorů z dvanácti zemí, propojená jedním tématem: hudba jako nástroj odboje v totalitních režimech. Samozřejmě, hudbu jako „podvratnou“ sílu vůči politickému útlaku vytvářejí i relativně mainstreamové skupiny jako Rolling Stones či Pink Floyd. Recenzovaná kniha se ovšem zaměřuje na to, jaké to je uvnitř diktatury žít a hledat funkční cesty protestu, od udržitelných až po ty nejriskantnější, které vedou do kriminálu.

Poslední půlstoletí je v tomto směru velmi živnou půdou, a to nejen vlivem komunistických totalit za bývalou železnou oponou. Diktatury vládly ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, i v desítkách mimoevropských států, včetně hudebně tak plodných zemí, jako jsou Brazílie a třeba i Zimbabwe. Kompilaci sestavili Rui Pedro Dâmaso (Portugalsko), Alexander Pehlemann (Lipsko) a Lucia Udvardyová (Slovensko), kteří se soustředili jen na Evropu.

Knihu otevírá Chris Bohn. Ten se roku 1980, v době tuhé normalizace, vydal na investigativní výlet do Československa a Maďarska. Jeho reportáž otiskl týdeník New Musical Express, který do tehdy rizikových zemí Bohnovi nedokázal vybavit cestovní pojištění. Podtitul článku byl přesnou definicí totalitní cenzury: „Ne vše, co tu není zakázané, je dovoleno.“ Mikoláš Chadima, jeden z Bohnových průvodců, byl poté volán StB k tvrdým výslechům. „Ve srovnání s atmosférou, která dusila český underground, mi pak přišla Budapešť jako rajská zahrada,“ vzpomíná Bohn. Ten se později stal šéfredaktorem měsíčníku Wire.

Kniha přináší zajímavá fakta o historii hudebních samizdatů, pirátských bootlegů i o historickém fenoménu zvaném rentgenizdat či X-Ray Audio. Stephen Coates z Anglie popisuje, jak rentgenové fólie s vyrytým audiozáznamem objevil ještě před několika lety v Petrohradu na bleším trhu. Metoda byla užívaná v meziválečné nouzi i mezi českými jazzovými fanoušky. Díky socialistickému zdravotnictví byly rentgenové folie dostupným materiálem, v ruském undergroundu fungovaly jako běžný nosič, i když snesly jen omezený počet přehrání. Coates píše, že v roce 1946 hudební fanoušci v nynějším Petrohradu vytvořili tajné nahrávací studio s použitím rycích mechanismů, které vznikly okopírováním strojů přivezených jako válečná kořist z Německa. K bestsellerům nepatřil jen jazz či později rock, ale také hudba umělců v exilu, mezi nimiž měl prominentní pozici Piotr Leščenko, původem ukrajinský zpěvák, který skončil v gulagu.

Rentgenovou éru ukončily páskové magnetofony. Z často nevýhodné, Ruskem diktované dělby práce, zvané Rada vzájemné hospodářské pomoci, tentokrát Československo chytlo dobrou kartu. Padlo totiž rozhodnutí vyrábět magnetofony u nás. Model zvaný Sonet Duo patřil ke strategickým výrobkům totalitní éry, umožnil totiž masové kopírování podvratné hudby ze Západu.

Kniha má další výrazné české stopy. Rozhovor s bubeníkem Chrisem Cutlerem o vztahu hudby a politiky vedl Trever Hagen a Pavla Jonssonová, která je navíc autorkou kapitoly New Chicks on the Bloc, o punku v komunistických podmínkách. V dalším rozhovoru se Lucii Udvardyové a Ivo Pospíšilovi z Garáže podařilo vyhmátnout věčnou propast mezi západní levicí i komunistickým útlakem v praxi: „Naše hudba měla nálepku ,alternativaʻ, což se Chrisovi Cutlerovi nelíbilo,“ vysvětluje Pospíšil. „Oni byli kovaní levičáci. My jsme si stěžovali na Socialistický svaz mládeže, kdežto oni tvrdili, jak skvělé je, že něco takového u nás máme. Vytýkali nám, že hrajeme zdegenerovaný kapitalistický rock’n’roll.“

Vrcholnou kapitolou je text muzikanta a DJe Yurie Gurzhyho. Ten žije od roku 1995 v Berlíně a je hlavní postavou exilové ukrajinské komunity. Líčí všechny ty politické a byrokratické maléry, které v Sovětském impériu přetrvávaly i za perestrojky: „Žili jsme v Charkově, můj starší bratranec obstaral lístky na festival Rock proti stalinismu. Místní metalová kapela KPP z pódia ohlásila, že nemůže vystoupit, protože text jejich písně neschválil místní orgán Komsomolu. V publiku to začalo vřít, ale zázrakem schvalovací bumážka v té chvíli dorazila.“ Gurzhy dodává, že kvalita hudebních nástrojů byla v SSSR tak hrozná, že dodávala místní hudbě punkový kolorit, aniž by se o to hudebníci snažili. „Vypráví se, že Thurston Moore a Lee Ranaldo ze Sonic Youth byli tím defektním zvukem tak okouzleni, že roku 1989 při návštěvě Ukrajiny vyměnili svoje kytary za výrobky SSSR.“

Další kapitoly přinášejí přesahy i lokální příběhy. Patří k nim performance art Kataliny Ladik z Jugoslávie, bělehradská Nová vlna, lotyšská alternativní scéna s poslechovými diskotékami, hnutí Totart v Gdańsku, multikulturní scéna maďarsko-srbského pomezí Novi Sad, Experimentalní studio Bratislava.

Kniha nabízí i extrémnější témata, která s ubíhajícím časem nabývají na významu. Jedna kapitola je věnována kdysi respektovanému ruskému pianistovi a experimentálnímu skladateli Sergeji Kurjochinovi. Poté, kdy během perestrojky vyjel poprvé do světa, se ostře vymezil proti Západu a spolu s neblaze proslulým putinovským ideologem Alexandrem Duginem vymyslel strukturu ruského impéria, odvozenou od tvaru ježka. Všechny ty rakety, velkolepé tanky a válečné lodě míří ven, zatímco uvnitř Ruska funguje naprostá svoboda. Vše souběžně řídí totalitní režim, v němž je autoritou umění, manipulující lidskými masami. Kurjochin dodává: „Ruská kultura byla vždy úžasná. Vyvíjela se totiž podle méně racionální linie než ta západní, vycházela z odlišných kořenů, například z tatarských nájezdů.“ Navzdory pohrdání Západem odehrál Kurjochin poslední sólové koncerty svého života v New Yorku a Miami. Pár týdnů před smrtí roku 1996 plánoval velkou show v Londýně, kde měli hostovat Ringo Starr, George Harrison, Keith Richards, Allen Ginsberg a další.

Při dané šíři témat kniha nenabízí jednotný závěr, ale spíš varování. Většina diktatur časem zanikne, aniž by u obyvatel dokázala zlomit touhu po svobodě. Na druhou stranu, některé totalitní systémy jsou nevyléčitelné.

Petr Dorůžka

Literatura: květnové tipy

Náměstí Práce

Daniel Hradecký

Perplex, 2025

„Lidé jsou vesměs dobří, a to je nevkusné, / pryč je zlo, které tu od počátku hrálo roli / pozadí, mylná je řeč o soli země, ačkoli / podezřelé jsou všechny řeči, které vedeme / za ručičku všemi stupni školství, / hra nebere konce, takže se vytrácí smysl…“ Kdopak to tu klne, kdo to bere z gruntu, kdo tu vydává počet o nás, o světě ve zkráceném termínu (něco jak církevní ohlášky jednou za třikrát)? Daniel Hradecký, jeden z mála českých prokletých básníků (tvorbou i životem) vydal osmou sbírku, devatenáct zpěvů, výkřiků či hřebů. Po „odsunu“ do Brna, které, zdá se, mu k srdci nepřirostlo (i když Brno je svým způsobem jistá verze Sudet), jako kdyby zhutnil finalizaci svých představ, fobií a pochyb. Rozhodně se neválí v infantilní podestýlce jako většina básnického dorostu. A taky nepřekovává meče na ruchadla, spíš ho zajímá rez všech těch mechanismů (včetně systému). „… za život nakonec vděčíme jen omylům a chybám, / jichž jsme se kdysi dopustili ze zvědavosti.“

 

Rok s ostatními sirotky

Václav Jamek

Galén, 2025

Prózy mívají často dvě i více časových rovin, u Jamkovy knihy je to opačně. O určující události svého života (pobyt v dětském domově 1961/1962) začal psát v roce 1976 (to mu bylo 28) a na nedokončené fragmenty navázal v roce 2021 (kdy mu bylo 73). Za více než 45 let se z něj stal uznávaný esejista, básník, překladatel a publicista. Jeho francouzská afiliace – v letech 1966–1969 studoval ve Francii, na lyceu v Dijonu, a poté na FF UK francouzštinu, romanistiku (a psychologii) – ve výsledku znamená sledování francouzských stop, tedy schopnost vyjadřovat se přesně, jasně, s „důrazem na jazykovou strukturu“. Jamek je esejista par excellence. I jeho poslední kniha to dokazuje (svatba eseje s prózou). Dětský svět naráží na bariéru nespravedlivých systémů, dospělí v naprosté většině nejsou převozníky. Místy brutální, demlovsky otevřené psaní, za něž autor na rozdíl od mnoha jiných ručí sám sebou. „Nesouhlas, který ve mně probudilo dětství, přetrvává, ale místo na světě jsem přijal.“

 

Beranidlo imaginace. Příručka městské neposlušnosti

Vladimír Turner, ed.

Utopia Libri, 2026

Město je složitý organismus a každý jeho obyvatel má k němu jiný vztah. Někomu je jedno, že dům naproti je posprejován, jinému to vadí tak, že dostat ty parchanty, „tak by viděli“ – a ti parchanti naopak vidí ty barevné klikyháky jako doklad své „kreativní nepřizpůsobivosti“. Všichni mají pravdu a zároveň nikdo, bůh suď. V roce 2025 byl uveden celovečerní filmový debut Veřejně prospěšné práce Vladimíra Turnera, dokumentaristy a interdisciplinárního umělce, o tom, jak vrátit Prahu okupovanou turisty, auty a velkou „škvárou“ (love & love & love) zpátky Pražanům. Na film nyní navazuje kniha složená z ilustračních dokladů městské neposlušnosti a několika textů, třeba o „zakouzlení“ městského prostředí nebo o historii a aktivitách nizozemských Provos (před šedesáti lety). Jakýmsi Turnerovým šémem je slovo „imaginace“, což se samozřejmě tečuje se surrealistickým heslem: „Všechnu moc imaginaci!“ Jsou to imaginace jdoucí proti sobě. Ale proč ne? Imaginace není nikdy dost. Graficky nadstandardně povedená kniha!

Viktor

Kamil Bouška

Trigon, 2025

„… koukni jak jsem dělal hnus / z toho co jsem viděl / jen tím že jsem to viděl / byl jsem nejhnusnější k všemu / na co jsem se podíval / jen protože jsem se podíval.“ Člen skupiny Fantasía, jehož čtvrtá sbírka Dokumenty (2023; tři samostatné knihy v „pouzdru“) ho katapultovala mezi Básníky; zdá se ale, že vyletěl mnohem výš, než je rozhled prospektorů poetična u nás. Ačkoli šlo o mimořádné předběhnutí hlavního pelotonu, Bouška se nedostal na bednu, i když Litera za poezii „šeptala“ jeho jméno. Nejnovější sbírka Viktor je možná sebevražednou misí do týlu nepřítele, polití básníka jako ušlechtilého zvěstovatele a průvodce bytím krví šakala. Starší čtenáři by možná řekli, že je to totální zúčtování s pozemšťanskou normalizační poezií (Blahynka) – i po převelikém úklidu na nás pořád čouhá. Teď předběhněme: Trigon chystá k vydání autorovy „zápisky“ Chvála nepříčetnosti. A Viktor je k tomu případovou studií: „… vidět a chtít vidět je hnus / a hnus je krása / a krása je život / jenom ty Bouško / děláš ze svinstva poezii.“

 

Vachek

Karel Vachek

Větrné mlýny, 2025

Nejdříve míry: 1736 stran, formát 167 × 237 mm (tedy ořezaná B5), v pouzdru. Kdo nemá představivost: tohle není čtení do vany. Ukázka: „Klíčové je filosofovat v ,jiném‘ jazyce, tedy ve svém. Jazyk je za staletí filosofování opracovaný a jeho významy upřesněné, a vy potom z úplně jiné strany, ze své kultury, docházíte k novým závěrům“ (z vlastního životopisu). Karel Vachek (1940–2020), režisér, scenárista, básník a pedagog. Autonomní spoluběžec české nové vlny, osobnost podobného ustrojení a významu jako Jan Švankmajer. Kniha obsahuje nerealizované scénáře (například Kdo bude hlídat hlídače?), literární koláže (Bohemia docta), poezii, deníkové záznamy, ale i tvorbu ostatních Vachků: část diplomové práce jeho ženy Dagmar, knihu jeho sestry Ludmily (EGO – Kuchařská kniha) a obrazy (oleje, sítotisky) celé rodiny, především bratra Petra. K textům průběžné fotografie. Sestavil Miloš Kameník s výtečnou grafickou úpravou Kateřiny Wewiorové. To je kniha-skála, kniha-masiv, kniha-pohoří. Kontrapunkt současné pouště…

Flavours

René Kubášek

průvodní text Cláudio Garrudo

René Kubášek, letos právě padesátiletý, je sice primárně kulturní diplomat, dřív pracoval pro Česká centra, dneska pracuje pro MFDF Ji.hlava – ale taky fotí. Nejpozději od roku 2000, jak napovídá jeho monografie, co právě vyšla pod názvem Flavours. Čili „chutě“. S „u“, po staroanglicku – samozřejmě. Jakkoli ve své černobílé, analogem pořízené fotografii navazuje Kubášek hlavně na linku francouzskou, na humanistickou fotografii Cartier-Bressona, kterou rozvinuli po svém v česk(oslovensk)ých souvislostech například Karel Cudlín, Viktor Kolář nebo Josef Koudelka. Právě způsoby práce téhle trojky (hlavně ale první dvojky), jejich úhly vidění, jejich motivy, jejich kompozice i dynamika zobrazovaného se Kubáškovi do jeho díla propisují snad v každé druhé fotografii. A je fuk, jestli fotí v Bělorusku, Portugalsku, Rumunsku, Španělsku, Nizozemsku, Jordánsku, Maroku, Izraeli, Spojených státech amerických nebo v Česku. Nic proti tomu, funguje to – ale nic nového pod sluncem, tohle jsme už viděli jinde, jindy, u jiných. Sice pořád „chutě“, ale trochu matné, nepůvodní.

Co není u Kubáška umělecké, je „aspoň“ estetické: jeho fotky jsou vizuálně atraktivní, fungují, divák se na ně rád kouká, jistě by si jednu dvě pověsil na stěnu v obýváku. Zaprvé pro dominantní motiv vývojového, proměnlivého pohybu, daný jak obecně soustavně zobrazovaným živlem vody, tak konkrétními důrazy – člověk v chůzi nebo běhu, pták v letu, motorka, kolo v pohybu. Zadruhé pak řazením fotek po dvoustránkách. Ty vizuální zprávy jsou sice za sebe, ale taky mluví s druhým. V otiscích tvarů, světla, stínu. Jednou souladných, jindy kontrastních; pozitivních i negativních. Imaginaci ale drží Kubášek docela zkrátka, je primárně věcný dokumentarista, svědek toho, co právě vidí před sebou. Jen v pár detailech pustí uzdu a nechá mluvit druhý plán; třeba přeludnou dvojici tramvají (nebo vlaků), co do sebe strkají „kachními zobáky“. Na protilehlé stránce pak hraje svůj razantně pohybový part zvláštní žena, busta z profilu – v ostrém střetu s mračnou tváří, jakoby negativně halucinovanou. Tahle dvoustránka je v knize zřejmě nejsilnější. Dá se do ní projektovat na 100+1 způsob…

Anebo ne. Na fotografiích Reného Kubáška je sympatické ještě něco – a možná to základní. Minimum osobní vůle, urputného snažení – a maximum vděčnosti za možnost prostě přihlížet běžnému plynutí věcí. Jsou to snímky tiché a mírné. Otevřené do širého nekonečna. Jako horizontála moře. Jako vertikála života.

Květnové fejetony Radima Kopáče

Fejeton 01

Výstavní šok

Ten pražský zámek Veleslavín snad bude jednou díky Vikimu Shockovi veleslavný! No vážně: loni sem tenhle samozvaný výtvarník, kreslíř a kolážista, přitáhl svou hospodskou zkušenost, „milé“ záběry z rozličných typů restauračních zařízení – letos tu, na přelomu března a dubna, prezentoval svou zkušenost, řekněme mezilidskou. I když ne všecky ty postavy a postavičky z jeho nynějšího autorského výběru jsou opravdové. Některé jsou vyčtené z literatury, jiné nakoukané z filmů. Ale jsou tu k vidění taky Shockovi přátelé a kamarádi: právě z hospod, ale taky ze sporadických zaměstnání, kterými autor za jednapadesát let svého života prošel, a dále z kruhů literárních, výtvarných, hudebních, prostě kulturních. Čili jako na orloji, seznamte se: kretén, idiot, další kretén, kuliferda, hloupý hoch a ještě další dva kreténi (co prý ale kreténi vůbec nejsou), potom vrátný Hovorka, kamarád Enrico, pan Puci, pan Leiko, pan Vladimírek, pan Drong, pan Böhm a taky surrealista Pavel Řezníček.

Taky Shock je někdy surreální, nebo spíš obecně fantazijní, imaginativní. Nejvíc asi v řadě „lesních duchů“, kde má divák neodbytný pocit, že tohle sem tak nějak nepatří, že tady se najednou hraje o něco víc – jako by tyhle hrůzně vyhlížející kořenové propletence z oka (nebo spíš ze štětce) vypadly meziválečnému avantgardistovi Štyrskému. Ale ono to sem patří! Právě pro ten kontrast. Nepatřičnost má přece na svém rubu patřičnost. Co je tedy na tom rubu? Co dominovalo veleslavínské výstavě? Některé motivy jsou uvolněné prostým pozorováním, očitým svědectvím, jiné pak zvýšenou konzumací alkoholu, případně drog – a ještě jiné byly generovány existenciálními strachy, obavami o základní, pudové potřeby, jako jídlo a pití, spánek a bezpečí – a samozřejmě taky nějaký ten sex, jakkoli v Shockově podání poněkud aberovaný. Výrazově to pak jede po široké škále: některé práce jsou silně expresivní, až na hraně abstrakce, jiné jsou překvapivě zklidněné, tiše soustředěné, jako třeba ty dvě rybky, co si přátelsky plavou v akváriu; a pak mezi – ozvuky přibarvené zkušeností s pop-artem. Ve výsledku někdy pohádka, jindy horor. Metafyzika všednosti i banalita věčnosti. Komedie s tragédií pod jednou střechou.

Pokud tady, na zdech veleslavínského zámku, představil Shock loni své oblíbené hospody jako místa, kde je alternativně doma, jako náhradní příbytky pro své rozkotané bytí – pak letos tu nabídl okruh těch, s nimiž by v té hospodě rád poseděl. Anebo radši neposeděl. Protiklady se ovšem přitahují. Jako patřičnost s nepatřičností. Každopádně je to svět, v němž autor žije. Někdy víc, někdy míň. Někdy bezprostředně, jindy s obrannou maskou komiky. Ale ve výsledku vždycky po svém. Jinak to přece nejde, pokud má být ten Veleslavín po jeho výstavním angažmá konečně veleslavný!

 

Fejeton 02

(Před)poslední situacionista

Zase jsem něco prošvihnul! Teprve s odstupem měsíců ke mně došla zpráva, že 3. října 2025 umřel Gianfranco Sanguinetti. Italský esejista, sběratel umění a celoživotní revolucionář. Pracoval pod hlavičkou Situacionistické internacionály, politicko-uměleckého spolku toho nejradikálnějšího typu; chytil vlastně jen poslední roky, přelom šedesátých a sedmdesátých let – ale ten „chyt“ byl pevný a trvalý. Ostatně Sanguinetti měl levicovou revoltu v krvi, jeho matka Teresa Mattei byla za druhé války aktivní v protifašistickém odboji.

Poznal jsem ho v roce 2006, kdy mu vyšla v češtině studie Kundička včera a dnes. Žádná prvoplánová prasárna, naopak: živým a obrazným jazykem napsaná pocta první velikosti. Výtisk té krásně vypravené knihy mi předal v Týnské literární kavárně, kam přišel se svou partnerkou. Mluvili jsme hodinu, možná dvě. Když jsme se loučili, jeho partnerka povídá: „Kdybyste si to natočil, mohl jste mít rozhovor s panem Sanguinettim. Jediný na světě. Pan Sanguinetti totiž rozhovory jinak neposkytuje.“ Viděli jsme se pak ještě několikrát, jednou u něj doma. Měl byt jako galerii: stovky a tisíce obrazů, grafik, vzácných tisků, bibliofilií vydaných v počtu dvou tří výtisků. Všecko umělecká erotika. Chtěl sbírku otevřít veřejnosti, zpřístupnit ji v rámci nějaké kulturní instituce. Nestalo se.

V jedenáctém roce jsme se potkali na výstavě, kterou spolupořádal Miroslavu Tichému na Staroměstské radnici. Vyšel k tomu katalog s jeho průvodní studií. Na Tichém cenil nejen náměty, všecku tu tělesnou hmotu v pohybu na kyjovském koupališti, cenil vysoko taky provedení – totální neuměleckost, nezáměrnost, outsiderství. Gianfranco Sanguinetti žil poslední dekády svého života v Praze. A cítil se tady taky trochu jako outsider. Přátelé ze Situacionistické internacionály mu – až na Raoula Vaneigema – dávno zemřeli. Sbírku svých erotik nezveřejnil. A svět se dál točil, navzdory jeho mnohaletému ideovému angažmá, kolem své vlastní osy.

Zůstaly texty (nejvíc je jich ke čtení na monoskop.org) – a v nich inspirativní i varovné věty. Například tahle: „Vykastrován odmlada od všech svých znalostí a vlastností z dětství, obklopen naprosto pochybnou psychologickou krajinou, zahajuje dnešní člověk záhy svou regresi a dovoluje, aby se s ním zacházelo jako s nedospělým, nebo dokonce mentálně méněcenným.“

Město je složitý organismus a každý jeho obyvatel má k němu jiný vztah. Někomu je jedno, že dům naproti je posprejován, jinému to vadí tak, že dostat ty parchanty, „tak by viděli“ – a ti parchanti naopak vidí ty barevné klikyháky jako doklad své „kreativní nepřizpůsobivosti“. Všichni mají pravdu a zároveň nikdo, bůh suď. V roce 2025 byl uveden celovečerní filmový debut Veřejně prospěšné práce Vladimíra Turnera, dokumentaristy a interdisciplinárního umělce, o tom, jak vrátit Prahu okupovanou turisty, auty a velkou „škvárou“ (love & love & love) zpátky Pražanům. Na film nyní navazuje kniha složená z ilustračních dokladů městské neposlušnosti a několika textů, třeba o „zakouzlení“ městského prostředí nebo o historii a aktivitách nizozemských Provos (před šedesáti lety). Jakýmsi Turnerovým šémem je slovo „imaginace“, což se samozřejmě tečuje se surrealistickým heslem: „Všechnu moc imaginaci!“ Jsou to imaginace jdoucí proti sobě. Ale proč ne? Imaginace není nikdy dost. Graficky nadstandardně povedená kniha!

Mejdan s Daptone Records: Brooklynský dům, kde soul pořád pracuje rukama

Některé labely zacházejí s minulostí jako s vitrínou. Brooklynští Daptone Records z ní naopak udělali živou dílnu, ve které se hraje, natáčí, míchá i vydává s posedlostí starými metodami, ale bez muzejního prachu. Značka Gabriela Rotha a Neala Sugarmana si letos připomíná pětadvacet let fungování a pořád zůstává jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, že soul nemusí být převlek za minulost, ale živý způsob práce, myšlení a společného tahu na branku. Je čas vyrazit do zámoří!

Příběh Daptone nezačíná velkým podnikatelským plánem, ale spíš vzdorem vůči hudebnímu průmyslu a láskou k deskám, které zněly syrově, tělesně a pravdivě. Když se na přelomu let 2001 a 2002 začal rodit nový label navazující na zkušenost s předchozím Desco Records, Roth a Sugarman neměli ambici budovat elegantní firmu s tabulkami a poradami. Chtěli vlastní útočiště pro hudbu, kterou sami milovali a kterou tehdejší průmysl příliš neuměl číst. I proto se Daptone od začátku profilovalo jako podnik vedený muzikanty, ne manažery.

Oficiální představení labelu dodnes mluví o brooklynské „rodině“ hudebníků, která navazuje na ducha vydavatelství Stax a Motown, ale po svém a bez prostředníků. Tohle útočiště dostalo velmi konkrétní podobu v Bushwicku, čtvrti Brooklynu, kde Roth se Sugarmanem koupili zchátralý třípatrový dům a proměnili jej v centrálu svého nového světa. Dole vybudovali plně analogové studio ze zastaralé techniky, v horních patrech vznikly kanceláře a sklady pro příliv singlů a desek, které začaly odcházet do světa. Později se tomuto místu začalo říkat House of Soul. Daptone si tu od začátku budovalo vlastní rytmus: zkoušet, nahrávat, lisovat, balit, posílat. Místo, kde se neoddělovala hudba od provozu, ale obojí patřilo pod jednu střechu.

Jestli má tenhle příběh jednu ústřední hrdinku, je jí Sharon Jones. Roth ji poznal už v dobách Desca, ale právě kolem ní se začala po rozpadu starého labelu formovat nová sestava složená z muzikantů z různých spřízněných kapel. V rozhovoru pro britský web God Is In The TV Roth vzpomíná, že první album Dap-Kings vzešlo „z popela“ jeho prvního labelu a že pro Sharon prostě vzal ty nejlepší hráče z tehdejší scény. Z téhle chemie vyrostli Dap-Kings, rytmický motor celého domu. A když v roce 2005 vyšla deska Naturally, byl to podle Rotha moment, kdy „se celá firma stala legitimní věcí“. Začaly se prodávat výrazně vyšší náklady alb, koncerty se stěhovaly do větších prostor, o interprety začaly mít zájem festivaly i televize a z podzemního společenství se stal skutečný hráč na scéně.

Jenže Daptone nikdy nebylo jen „Sharon Jones a doprovodná kapela“. Z jednoho domu postupně vyšla celá soustava jmen, která dnes tvoří novodobý soulový a funkový kánon: Charles Bradley, Menahan Street Band, The Budos Band, The Sugarman 3, Antibalas nebo Naomi Shelton. Oficiální text labelu právě tenhle rodinný model zdůrazňuje nejvíc: nejde o jednu hvězdu, ale o společenství hudebníků, kteří si navzájem hostují na deskách, přelévají se mezi sestavami a drží pohromadě i tehdy, když jednotlivé projekty míří různými směry. I proto mohl daptoneovský zvuk proniknout v roce 2006 až do úplného mainstreamu, když si Mark Ronson najal studio i Dap-Kings pro nahrávání dnes už legendární desky Back to Black Amy Winehouse. Pro label se nejednalo o ztrátu identity, spíš potvrzení, že jeho jazyk funguje i daleko za hranicemi vlastní scény.

Právě tady je dobré se zastavit u často opakované nálepky „retro“. Gabriel Roth v rozhovoru pro God Is In The TV řekl:

Popdivnosti: Mindless Motion

Nejvíce strhujícím koncertem, který jsem za posledních pět let zažil, bylo letošní vystoupení pražské kapely Mindless Motion v Kampusu Hybernská. O zážitek se postaraly chytlavé jazz-popové skladby kapely a temperamentní projev a herecký a taneční talent zpěvačky Terezy Zajícové. Ta založila kapelu před třemi lety spolu s klávesistou a hráčem na dechové nástroje Davidem Le Camem. Mindless Motion dále tvoří klávesistka Amélie Teršlová, hráč na bicí Jakub Eben a basák Fanda Xavier. Začátkem loňského roku vydala kapela své první EP Little Madness. V lednu tohoto roku vyjeli Mindless Motion na turné po Německu, Nizozemsku, Švýcarsku a Francii.

Vaše EP obsahuje šest skladeb a trvá skoro půl hodiny – což je mimochodem víc, než mají některá slavná alba Beach Boys. Nenapadlo vás to rovnou označit jako album?

DLC: To je vlastně pravda a občas nad tím přemýšlím. Možná to z naší strany nebyl úplně strategický tah. Na druhou stranu mi ty skladby přijdou hodně členité. Album pro mě znamená něco kompaktnějšího, ucelenějšího, než je tohle. Ale určitě by se dalo argumentovat, že kdybychom přidali ještě jednu kratší věc a dostali se přes půlhodinu, mohli jsme tomu album klidně říkat.

TZ: Kdybychom tehdy ještě chvíli počkali, měli bychom dost materiálu na plnohodnotné album. Pamatuju si, že jsme to řešili, a dokonce si googlili, jak se vlastně alba definují. Byli jsme přesně na hraně – kdyby to mělo o pár minut víc, už by to šlo. Nakonec jsme se ale rozhodli pro EP, a myslím, že i proto, že šlo o debut, byl kratší formát ideální způsob, jak se představit.

Když tedy zatím album není, pracujete na něm?

DLC: Pracujeme na tom. Písničky z EP vznikaly poměrně dlouho – některé nápady jsem měl třeba už dva nebo tři roky. Postupně to zrálo, často to byly jen hudební motivy bez textu. Pak jsme to dali dohromady, Terka přinesla texty a část jsme dopsali společně. Na začátku to byl docela impuls – založíme kapelu, máme nějaké nápady, tak je rychle zpracujeme. Pak přišla druhá fáze, která byla pomalejší. Jednak jsem měl zdravotní problémy a nemohl jsem moc hrát, jednak jsme hledali, jak vlastně naše spolupráce funguje. Teď ale máme rozpracovaných několik nových skladeb, takže se to album postupně rýsuje.

Máte představu, kdy by mohlo vyjít?

TZ: Zatím ne. Bylo by předčasné něco konkrétního slibovat. Teď máme nastavené, že já přináším hlavně texty a David k nim tvoří hudbu, ale do budoucna bychom chtěli více zapojit i zbytek kapely. Už se to začíná dít – třeba na písni Halfway There se podílela naše klávesačka Amélie. Stejně tak i náš basák Fanda by se rád zapojil se svými hudebními nápady. V minulém roce jsme měli období, kdy šla tvorba trochu stranou – David řešil zdraví a já státnice a diplomku. Teď se k tvorbě vracíme a chceme tomu dát čas, který potřebuje. Budeme radši, když věci dozrají do dobrého tvaru, než něco uspěchat.

Jak vznikl název Mindless Motion?

TZ: Trochu mě mrzí, že za tím není žádný velký příběh. Dlouho jsme nemohli přijít na název a už jsme z toho byli frustrovaní. Jednou jsme si sedli, David vytáhl blok a řekl: „Házej slova, která se ti líbí.“ Napsali jsme jich asi dvacet a pak je různě kombinovali. Vznikaly dost bizarní věci… až z toho vypadlo Mindless Motion. Přišlo nám, že to dobře zní, dobře se vyslovuje a vlastně to sedí i k tomu, co děláme na pódiu.

DLC: Přesně tak. Na to, jak „uměle“ ten název vznikl, mi dneska přijde úplně přirozený.

TZ: A zároveň docela odpovídá naší tvorbě – je trochu chaotická, různorodá, ale v rámci celku to funguje.

Hráli jste na soutěžním festivalu Riversound v Plzni a skončili

Další články
sinekfilmizle.com