Trochu jsme to již naznačili, když jsme popisovali okolnosti, které vedly Eda Sanderse k tomu, že ukončil činnost kapely, již společně s Tuli Kupferbergem a Kenem Weaverem koncem roku 1964 zakládali. Ano, The Fugs v podstatě v roce 1969 skončili a vlastně se nelze Sandersovi divit. Tlaky byly již příliš velké, mocenské struktury dělaly, co mohly, aby to nežádoucím trubadúrům znechutili, šla po nich FBI, městská zastupitelstva jim nepovolovala vystoupit, zároveň chtěl vyzkoušet něco jiného.

Pro připomenutí Sandersovy vzpomínky: „V únoru 1969 jsme odehráli několik koncertů v Austinu a pak jsem se rozhodl kapelu rozpustit. Bylo to příliš únavné, vést rockovou kapelu byla práce na patnáct hodin denně a vůbec to nebylo tak uspokojivé jako dřív. Kromě toho jsem dostal nabídku na sólové album a chtěl jsem se věnovat literatuře a dalším věcem.“ Ano, a jak řekl, tak také konal. Napsal knihu o Charlesi Mansonovi, napsal i řadu próz a svazků poezie, přednášel ve svém dřevěném woodstockém domku, který si pořídili za tantiémy z prodeje knihy o Mansonovi a kam se společně s manželkou Miriam přestěhovali v roce 1974, nejen aby zde v bezpečném prostředí vychovávali dceru Deirdre, ale také krmili jeleny, vydal dvě sólová alba, byl stále aktivní jakožto občan. A ještě něco, koncem roku 1970 dostal nabídku napsat biografii kapely The Eagles, mimochodem dobrých kamarádů. Nabídku, jež podle smlouvy nabízela vskutku „hezký výdělek“. Pracoval na ní dva roky a výsledek obsáhl čtyři svazky. Ovšem těžko říct, zdali byl až tak poctivý biograf, či nehodlal zamlčet jisté věci, které kapela nechtěla zveřejňovat – manželky? zákony? – a tak rukopis nakonec zmizel v trezoru manažerů, kde nejspíš zůstane navěky. Škoda, byla by to jistě výživná četba! A co na to sám autor? Takto mi odpověděl v jednom z rozhovorů, které jsme spolu vedli: „Ano, napsal jsem devítisetstránkovou historii kapely The Eagles, která zabírala první etapu jejich dráhy, roky 1971–1982. Glenn Frey byl můj kamarád, a když jsem psal knihu a Mansonově gangu, bydlel jsem v Los Angeles u něj. Kniha se jmenuje This American Band – the Story of the Eagles. Sice ještě nevyšla, jednou ale určitě vyjde a stane se z ní standardní klasika americké pop music 70. let.“ Pravda, navzdory Sandersově optimismu stále nevyšla, a nejspíš ani nevyjde.

Mimochodem, a teď se omlouváme za menší odbočku, připomeňme si podobný osud, který potkal devadesátiminutový dokumentární film, který si v roce 1972 objednali The Rolling Stones u švýcarsko-amerického fotografa a filmaře Roberta Franka (1924–2019). Frank měl dokumentovat jejich turné k albu Exile On Main Street a hoši dali Frankovi naprosto volnou ruku, nechali jej točit úplně vše. Zřejmě si slibovali šikovnou propagaci, ovšem po zhlédnutí filmu rozhodli podobně, jako jejich kalifornští souputníci. A tak všechny ty drogové a sexuální eskapády skončily v trezoru, manželky i policie utřely. Ovšem ne tak docela, rozhodnutím soudu projekce povoleny byly, ovšem Robert Frank musel být přítomen. Model chytrá horákyně, že. Přesně to se stalo při projekci v newyorském Metropolitním muzeu v roce 2009. Kurátor oznámil přítomným, že Robert Frank je sice v budově, ovšem ta „má 190 000 čtverečních metrů…“ A bylo to!

Roberta Franka je dobré si připomenout ještě jednou, a to v souvislosti s jeho fotografickou knihou Američané z roku 1958. Frank tehdy vyrazil ve staré fordce a při svém křižování Amerikou fotil a fotil. Černobílé snímky nic nepřikrašlovaly, naopak: ukazovaly krásu ve zcela všední realitě, Frank zachycoval spíše chudší Američany, ale s úctou. Kniha, jež se stala klasikou, vyšla s předmluvou Jacka Kerouaca, v jeho typickém konfesijním stylu, z níž pro přiblížení lehce ocitujeme: „Ten bláznivej pocit v Americe, když slunce pere do rozpálených ulic a z džuboksů nebo z nedalekýho funusu se line muzika, tak tohle zachytil Robert Frank na těchhle parádních fotografiích, když ve starém ojetém autě (díky Guggenheimovu stipendiu) sjezdil skoro všech osmačtyřicet států a pohotově, s tajemstvím, géniem, smutkem a zvláštní diskrétností přízraku vyfotografoval scény, které do té doby nebyly na filmu k vidění. Za to ho budou rozhodně slavit jako velkého umělce svého oboru. Až tyhle snímky uvidíte, nebudete si nakonec už vůbec jisti, jestli je jukebox smutnější než rakev. […] Každej, komu se tyhle fotky nelíbí, tak ten nemá rád poézii, jasný? A každej, kdo nemá rád poézii, tak ať jde domů a kouká se v Televizi na záběry velkejch kovbojů v kloboukách, co je hodný koně snášej.

Robert Frank, Švýcar, nevtíravý, fajn, s tím malým foťákem, který zvedá jednou rukou a fotí, nasál z Ameriky smutnou báseň přímo na film, a zařadil se tak mezi tragické básníky světa.

Robertu Frankovi teď posílám tenhle vzkaz:

Loira je jednou z nejfrancouzštějších řek; vodním tokem, který personifikuje celou zemi. Vyslovení jejího jména snadno vyvolá obraz výtečného lehkého vína i představu renesanční pohostinnosti. Na dolním konci své dlouhé cesty, v místech, kde do sebe již nabírá slanou vodu Atlantiku – respektive tam, kde se v oceánu začíná ztrácet – je však její podoba zcela jiná. Působí rozložitě, opuštěně, nedostupně. Stále hrozí, že se rozlije do nekonečné roviny svého pozdního kraje.

Čtyřicet kilometrů od ústí nabídla již před staletími ideální podmínky pro rozvoj námořního přístavu. Nantes, brána do Bretaně, zbohatlo především v osmnáctém století díky obchodu s otroky a antilským rumem. Vedle gotické pevnosti, dávného symbolu bretonské nezávislosti, rychle vyrostlo reprezentativní francouzské město. Přístav byl jeho srdcem a voda pronikla hluboko do jeho struktury. Kotvící lodě poskytovaly příležitost pro vznikající průmysl, otevřely se dílny na jejich opravu, železárny ke zpevnění jejich boků i doky pro banány, sklady na uhlí a později zásobníky ropy. Z celé Bretaně do Nantes směřovaly zemědělské i mlékárenské výrobky. Dodnes je máslo základem místní kuchyně a zkušená kulinářská rada říká, že když je ho v receptu hodně, je dobré začít tím, že ho ještě přidáte.

Výrazným znakem moderního Nantes se stala značka LU, původní označení firmy na máslové sušenky, dnes zkratka rozepisovaná jako Lieu Unique (Výjimečné místo). Jde o dynamickou alternativní scénu „berlínského typu“, továrnu přeměněnou na živý prostor, který zavírá jen jeden den v roce – na 1. května. Proměnu továrny LU můžeme nahlížet jako symbol nové etapy v životě města. Nantes se, podobně jako normandský Rouen na Seině, ocitlo příliš ve vnitrozemí a průmysl navázaný na oceán se přesunul blíže k ústí. Lodě přestaly připlouvat, námořnické hospody se vyprázdnily, průmysl se přestěhoval směrem na Saint-Nazaire. Cestou k němu dodnes ucítíte specifickou vůni slunečnicových semen dopravovaných z exotických dálek, z nichž se zde lisuje olej, i štiplavý zápach výparů rafinované ropy. Najdete největší francouzské loděnice. Uslyšíte sirény lodí kotvících na rejdě a čekajících na povolení ke vplutí. Dělnické hospody zde mají jména vonící dálkami.

Když se Nantes na prahu devadesátých let náhle ocitlo mezi opuštěnými postindustriálními zónami, bylo potřeba se vydat novou cestou. Radnice se rozhodla pro zásadní obrat: vzniklo jedinečné podhoubí pro rozvoj jedné z nejdynamičtějších scén současného umění nejen na západě Francie. Řeka v něm hraje určující roli, člověk na její život znovu navazuje a nantská scéna o sobě, jak se zdá, dává čím dál tím více slyšet.

Dnes je celý fenomén zastřešen kulatým logem s bílým nápisem Voyage à Nantes. Voyage označuje cestu, stačí se na ni vydat. Průvodcem může být soudobý land art, přesněji řečeno soudobé umění in situ.

„Chcete-li pochopit současnost projektu, musíte vstoupit do historie,“ začíná Xavier Theret nad mapou města, do níž modrým fixem zakresluje, kde všude kdysi městem protékala řeka, která se dnes nachází pod silnicí. „Nemůžeme nikdy pochopit, co je Voyage à Nantes, pokud nepochopíme, co Loira znamenala a jakými proměnami město v posledních generacích prošlo,“ pokračuje.

Xavier má na starosti mezinárodní spolupráci a právě se chystá do Liberce, protože chce načerpat atmosféru ubytování v renovovaném hotelu na Ještědu. Ale zpátky. Vrací mě do minulosti města – k rozsáhlému bombardování za války, nešťastným urbanistickým zásahům ve druhé polovině 20. století až k zániku tradiční průmyslové činnosti. Nantes bylo podle něj v poslední dekádě minulého věku „šedivým, smutným a čím dál tím více ekonomicky nefunkčním městem“.

Nový socialistický starosta Jean-Marc Ayrault v roce 1989 rozhodl, že transformace je nutná a současně není možná bez soudobé kultury. Vsadil na ni jako na nástroj proměny obrazu i obnovy slábnoucí identity města. Rozhodující osobností se stal Jean Blaise, kulturní manažer a kurátor, který dnes čerstvě odešel do důchodu, ale téměř třicet let vizionářsky budoval strategii, jak Nantes navrátit jeho ztracenou energii.

Od počátku mu nešlo o stavění nových kulturních institucí, ale o hlubokou proměnu samotného prostoru. Umění podle něj nemělo být uzavřeno v galeriích či za kamennými zdmi divadel, ale mělo vtrhnout do ulic, do opuštěných průmyslových areálů i do krajiny podél řeky. Právě Jean Blaise stojí za sérií projektů, které postupně připravily půdu pro dnešní dynamiku. Do města pozval ikonickou skupinu pouličního divadla Royal de Luxe. Soubor pracuje s obřími mechanickými loutkami, do uličního prostoru po desetiletí vnáší poetiku a imaginaci. V Nantes vznikl jejich hlavní tábor, odkud dnes vyráží světa. Představení jsou zdarma, cílí na širokou veřejnost a neustále svým uměním překvapují.

Jinou ukázkou, jak byla úspěšná transformace města promyšlená, byl projekt Le Grenier du Siècle (Půda jednoho století). Nejde o něm hovořit v minulosti, protože vlastně neustále probíhá a bude pokračovat až do roku 2100. Zadní průhledná fasáda zmiňovaného kulturního centra Lieu Unique ukrývá nečekané bohatství. Pod dohledem architekta Patricka Bouchaina do ní bylo postupně uloženo 11 855 předmětů, které patřily lidem 20. století. Dárci doplnili svá jména a krátké vzkazy. O půlnoci 31. prosince 1999 byl prostor uzamčen a znovu se otevře až na konci roku 2100. Každý dárce obdržel potvrzení, které může předat svým potomkům – ti se tak jednou dozvědí nejen o uloženém předmětu, ale i o příběhu, který jej provázel. Čas se změnil ve sdílenou zkušenost a tajemství předávané po generace, v Nantes je jen málokdo, kdo se uskutečnění myšlenky nezúčastnil.

Dnešní podoba projektu Voyage à Nantes navazuje na další realizaci, která nabídla nový způsob čtení krajiny. Festival Estuaire (Ústí) představuje první systematické rozšíření uměleckých intervencí mimo město, směrem po vodním proudu. Dnes se akce přejmenovala na Estuaire Nantes <> Saint-Nazaire a v názvu evokuje celou řadu rozměrů: plynoucí řeku, jednotu krajiny, příjezdy a odjezdy, přesun průmyslu. Vznik festivalu byl pokračováním vize, jak proměnit bývalý průmyslový region v prostor soudobého umění, rozprostřený jako koberec do dálky. Cílem bylo oba přístavy propojit a zvýraznit jejich historické i současné vazby. Ne vytvářet antagonismy, ale nabídnout dialog. Na rozdíl od městského Voyage à Nantes se Estuaire otevřel říčnímu toku jako promyšlené trase. Řeka přestala být jen metaforou, ale proměnila se ve skutečnou osu pohybu, podél níž lze cestovat mezi jednotlivými zastaveními. Dnes je možné ji absolvovat autem, na kole i po vodě. Mezi Nantes a Saint-Nazaire již nestojí mosty, proto je zdarma nabízeno několik převozů. Tím se oba břehy znovu propojily v každodenním pohybu. Festival Estuaire jako jeden z prvních ve Francii propojil město, industriální zóny i volnou krajinu do jediné kontinuální galerie pod širým nebem. Právě zde se naplno ukázalo, že transformace Nantes nebyla uzavřena za městské zdi, ale procesem, který se vylil do celé délky ústí řeky.

Jednotlivé instalace nejsou jen krátkodobými zastaveními, ale především novými orientačními body. Jean Blaise od počátku vnímal zadání jako pozvání umělce do míst, která měl nejprve zažít a pochopit, aby teprve poté mohl své dílo propojit s konkrétním prostředím. Jeho cíl byl přesným opakem představy, že stačí do krajiny umístit izolované prvky současného umění s tím, že samy o sobě promění prostor. Působily by naopak cizorodě a nepřirozeně.

Festival Estuaire proběhl jako