Čtvrté album Hmlisto je zase trochu jiné – a dál. Písničkářka Veronika Kicková se zaměřila „místo sběru vnějších příběhů víc dovnitř, k osobní krizi, hledání nového začátku, ztrátě iluzí o alternativním životě“. A působí ještě sugestivněji než dříve. „Vnější příběhy“ na desce také tušíme, ale i ty jsou vcítěné a pod kůží. Ať už v mrazivém morytátu Valika, inspirovaném skutečnou událostí, nebo v úpravách lidových písní. Na koncepčním albu „o svobodě, tíze a mizení jednoho způsobu života“ se totiž střídají skladby autorské s lidovými. Ač to zprvu může působit nesourodě, už kvůli rytmizaci, kdy se ta cca folkrocková střídá třeba se specifickým „tepem“ hudeckým, dává to smysl, protože vhodně zvolené lidovky doplňují autorskou výpověď. Prostě proto, že lidé prožívali podobné příběhy, strázně a emoce bez ohledu na epochu.

Starost o aranžmá, spoluautorství hudby, a hlavně produkci tentokrát vzal výhradně na sebe kytarista či spíš multiinstrumentalista Ján Kicko. Ukazuje se, že vyrostl v naprosto zralého, profesionálního hudebního producenta. Má výtečný cit pro atmosféru písní. Zkušeně pracuje s dynamikou. Dramatičnost podtrhuje zvukem zkreslené elektrické kytary a s pomocí bicích hostujícího Martina Nováka. V „tichu“ zase nenápadně, ale dokonale funkčně využívá elektronický sound design. Překvapivě hladce se mu podařilo vyvážit i kytarový zvuk s pulsem i trylky hudeckých smyčců, na které hrají členky lidové hudby Brezina z Bolerázu.

„Texty jsou víc inspirované mými prožitky a nijak to neskrývám… Deska je pro mě také pokus reflektovat a snad i překonat osobní psychospirituální krizi,“ píše Kicková v tiskové zprávě. Nerozebírá, jakými konkrétními prožitky. To poznáte z písní. Ale nemáte-li texty ještě v uších, v próze popsal zkušenosti, které Kickovou inspirovaly, „rodinný přítel“ dua Petr Linhart. Citát je dokonalým návodem k poslechu alba Samoty:

„Veronika pochází z Karlových Varů, studovala JAMU, a během studia se dostala do party lidí, kteří měli trochu utopickou představu, že by mohli žít jinak než zbytek společnosti, vrátit se k jednoduchému chalupnickému životu spjatému s přírodou, jako někdy před sto lety. Přerušili studium a vydali se na Slovensko, které jim připadalo jako země zaslíbená. Během těch let se Veronika jednak stala velkou znalkyní slovenského folkloru, a jednak se dokonale poslovenštila. Komunita se po čase začala logicky rozpadat. Ale Veronika už na Slovensku zůstala a také si udržela zvolený styl života.“

S hluboce osobní zainteresovaností se Kicková pouští do ekologického protestsongu Zachráňme Čechánky, ale nebojí se odkrýt ani vlastní hluboké rány: „Rozbité ústa plné peria / z nášho svadobného vankúša (…) to láske zrazu došiel dych / ako jej život púšťal žilou“ (Ťažná kobyla). A v těch verších není žádná odevzdanost, že vše neutáhne, ale síla nesnáze ustát. Samoty jsou autentickým, emotivním svědectvím z „lazov“, které je ovšem srozumitelné kdekoliv. Včetně „samot“ velkoměstských.

Vynikající bubeník Gregory Hutchinson (n. 1970) a zkušený tenorsaxofonista a basklarinetista Ron Blake (n. 1965) s generací mladších muzikantů uctili hudbu Milese Davise v roce jeho nedožité stovky. Hutchinson sestavil vějíř titulů z alb od konce 50. let do roku 1970. Úvod ale svěřil Parkerově bopové kompozici Ah-Leu-Cha jeho kvinteta (1948) s Milesovou trubkou. Raritní je Fran-Dance z bonusového CD (2008) alba Kind of Blue. Titulní téma Davise a Feldmana z LP Seven Steps To Heaven (1963) hrávalo Davisovo kvinteto a taktéž Circle In The Round (1967) ze stejnojmenné kompilace (1967). Následují příspěvky Wayne Shortera do Davisovy diskografie: Fall (Nefertiti, 1967) a Orbits (Miles Smiles, 1967). Pak se Hutchinson se svým výběrem dostává k období Davisovy jazzrockové progrese skladbou Tonyho Williamse Black Comedy (Miles in the Sky. 1968) a s titulní skladbou Davisova zásadního alba Bitches Brew (1969). Shorter zde má významné autorské místo jako u Davise: Feio z jeho alba Moto Grosso Feio (1970) a titulní song Davisova alba Water Babies (1967). K jednotlivým skladbám Hutchinson přistupuje různě. Ah-Leu-Cha například zní jak historický originál, jímavá melodie Fran-Dance je přednesena klavírním triem (Gerald Clayton (p), Joe Sanders (cb) & Hutchinson. Ve Fall se místo trubky prolínají melodie kytar Jakoba Bro a Emmanuela Michaela, sólo má Ron Blake (ts). Trubka Ambrose Akinmusira se nepodílí na každém titulu, jak by se u „davisovské“ pocty čekalo, po svém si sólově zařádí v Orbits – než přijme Milesův témbr. Water Babies zde uvede opět kytara, než improvizaci převezme trubka. Bitches Brew si rovněž udržuje duch originálu, sound ozvláštňuje Blakeův basklarinet. Gregory Hutchinson patří k absolutní špičce současných bicistů, jeho autorství představují tituly The Masters, Ellehcemʼs Time a ¾minutovou impresionistickou fantazií Iʼm Done celé album uzavře.

Jestli nevíte, kdo je Antonio Arias, což u nás není žádná vzácnost, tak věřte tomu, že ve Španělsku patří do kategorie „národní rocková instituce“ a vede skupinu Lagartija Nick, se kterou se před třiceti lety podílel na přelomovém albu Omega flamenkového velikána Enrique Morenteho, a pokud by od té doby už Arias nic nenatočil, obří pomník by ho po smrti stejně neminul. K čemuž samozřejmě nedošlo: Lagartija Nick s alby nešetří. Nepřestávají přitom dbát na identitu prchavým trendům se vyhýbající undergroundové kapely, stranící spíš objevování než udržování ohně, a sám Antonio Arias zůstává neklidným hledačem, kterého i v šedesátce při psaní nevšedních poetických rockových písní jen tak někdo neporazí; a v nečekaných nápadech rozhodně ne. Třeba teď, když se s vlastní skupinou Mawlid rozhodl prozkoumat marockou rituální hudbu gnawa. Naučil se hrát na guimbri a studiu věnoval osm let, takže Mapu transu, jak zní název alba, už vlastně nepotřebuje. 

Souvislost Grenady a Maroka je historicky daná středověkou říší Al-Andaluz, baskytara a basová loutna guimbri mají také hodně společného a ke sbližování rocku s gnawou došlo už v 60. letech. V básních Federica Garcíi Lorky se také vždy zrcadlily vlivy arabské poezie, jen jsme si je dosud nedokázali představit za doprovodu transovních rytmů. Přesto se vrcholem alba stala Lorkova zhudebněná vize města coby monstra kradoucího lidem sny Ciudad sin sueño: fascinující mix psychedelického rocku, gnawy a pamětníkům Omegy důvěrně známého smyslu pro naléhavý zpěv, přičemž první – něžnější – hlas patří Ariasovi a druhý – kvílející – Bachiru Attarovi z marockého ansámblu Master Musicians of Jajouka.

Z motta alba „aby to znělo jako gnawa“ tušíme otevřená zadní vrátka pro daleko bohatší rejstřík vlivů, nástrojů, melodií a s přítomností berberské kapely Tarwa N-Tiniri doteků pouštního blues. Nenahraditelný vklad Ariesova parťáka, loutnisty Moncho Rodrígueze, a marockých zpívajících perkusistů šperkuje hostování španělského rockového průkopníka Miguela Ríose.

Ukazuje se, že koncepce Antologie moravské lidové hudby počátku 21. století je příjemně pružná a životná. Po čtyřech pokračováních vymezených geograficky podle moravských regionů a následujících dílech zaměřených tematicky, mělo řadu logicky ukončit osmé pokračování Smrti, milá smrti (2018), shrnující písně „o umírání jako přirozené součásti našeho života“. Nicméně jak píše Monika Frantová v bookletu, „smrtí život člověka nekončí, neboť jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho dětí a vnoučat“. Ejhle, nosné téma pro nečekaný devátý díl kompilace věnované dětem, potažmo dětským interpretům. Nikoliv nutně dětským písním, byť i na ně dojde, ale děti chápou i ty „dospělácké“. Samozřejmě člověka napadne i další věnování. Těm, kteří drobotině nadšení pro folklor předali, ať už to byli babička a dědeček, či rodiče, pedagogové, vedoucí dětských souborů nebo místní muzikanti. A také pořadatelům přehlídek jako Děti a píseň Slovácka, což je dobrá motivace.

„Věnované dětem“ samozřejmě neznamená neprofesionální. Výběr čerpá z desek výtečných kapel jako Cimbálová muzika Petra Mičky, CM Danaj, CM Soláň atd., které přizvaly do studia skutečné talenty. Ovšem úžasně muzikální jsou i domácí nahrávky dětských až teenagerských ansámblů jako „Sboreček kluků z Malučké Nivničky“ a Muzikaša (kdy věkový průměr od pěti do osmnácti „kazil“ jen jednadvacetiletý houslista Vojtěch Ondra). Že motivace ke zpívání a hraní dává smysl, pak ukazují i konkrétní jména. Jeden příklad za všechny. Jiřina Miklošková, kterou na kompilaci slyšíme jako jedenáctiletou z nahrávek z roku 1998, je dnes jednou z nejvýraznějších horňáckých zpěvaček.

Tak tedy nyní, za devatero moravskými řekami a devatero kopci, už opravdu konec řady zasvěceně sestavených kompilací? Jistě nebylo řečeno vše. Pokud si hudba řekne o další díl Antologie, přijde nápad na další téma, sem s ním. Tenhle sad jen tak nezplaní.

Barvou hlasu, oblečení, šperků a kytary byla vždy nepřehlédnutelná. Že má něco společného s malijským regionem Wassoulou, domovem emancipovaných zpěvaček a lovců s jejich unikátní transovní hudbou, nikomu v minulosti také neuniklo. Tentokrát byste na Mali ale už nehádali a kdo ji nezná, tak nejspíš vůbec. Od opulentního afropopu a zástupu hostů z předchozího alba London Ko jako by spíš určeného fanouškům spoluautora Damona Albarna přešla k decentnímu doprovodu skupiny producenta, pařížského pop-rockového písničkáře Matthieu Chedida, skrývajícího se pod označením -M-. Sice pořád zpívá v bambarštině, nepoužila však jediný tradiční nástroj a bluesrockové skladby odskakující k funky táhnou elektrické kytary; ztišené, nutno dodat, žádný bouřící rockʼnʼroll, jak ho od zpěvačky známe z koncertů. Album neláká ani na napoprvé zapamatovatelné skladby: bez obvyklých vrcholů spíš plyne a silné melodické momenty jejich výhradní autorka dávkuje postupně a někdy je na ni velmi nezvykle a až příliš brzy nechává se syntezátory odeznít ve skočném západním futuristickém popu. Na debutu Fanfou přišla v roce 2011 s prohlášením „tohle jsem já“, zatímco teď od ní slyšíme „takhle se cítím“. Album s parametry intimní životní rekapitulace převážně zahrnuje smutek ze smrti otce a stesk po Africe. Diawara poprvé také zmiňuje víru v Boha, podstoupení obřízky, když jí bylo pět let, a mládí v polygamní rodině. Massa znamená sílu vytrvat, takže ne všechna autobiografická přemítání se vztahují ke třiačtyřicetileté mámě dvou dětí, vyhledávající prý stále víc samotu u italského jezera Como. Zmiňuje tragickou situaci v Mali, emigraci a úděl tělesně postižených sirotků odvržených rodinami a v emotivní skladbě Tati Bakary (My Father) vzpomíná také na nedávno zemřelé velikány, po jejichž boku hudebně vyrůstala: Amadoua Bagayoga a Toumaniho Diabatého. Každého jednou dostihnou životní traumata a Fatoumata Diawara není výjimkou, jen se s nimi poprala po svém. Možná jinak, než bychom čekali, ale kdo jsme, abychom ji soudili.

Heysci nejen utužují svoje kontakty na Hill Country, což je výtečné, a nejen v domácích poměrech výjimečné, ale ještě svoje americké spolupráce rozšiřují. Koho oni nepotkali na festivalu Hill Country Picnic: Samotného Charlieho Musselwhitea. „Dali jsme se do řeči, šli spolu na oběd a Charlie se živě zajímal o naši muziku,“ popisuje „jednoduchost“ seznámení Heysek Švihálek. Když pak kapela požádala starého Mistra o vstup do písně Learning Your Ways, byl sice kdesi na turné a točilo se na dálku, ale neodmítl a vysekl parádní sólko i vyhrávky napříč písní. Rýpal by mohl namítnout, že je to pro legendárního harpera rutina, hostoval takhle na stovkách desek, jenže bacha. Musselwhite je ikona. Nezavdá si jen tak někým a nelíbí se mu hned tak nějaká písnička. Už jeho souhlas s hostováním hází BoH na vyšší level, jak říkají mladí.

Jinak se zase točilo u Brownů v North Mississippi, což se nemohlo obejít bez přínosného hostování mladší generace hill country bluesmenů, „starého známého“ Kennyho Browna a nově také Duwayna Burnsidea, kteří si střihli kytaru (a Burnside i vokál), každý ve dvou písních. K písni Walk With Me navíc přidala (postprodukčně?) hlas v české kotlině usazená americká písničkářka Kristi Lei.

Ona studiová „Amerika“ je samozřejmě kvůli autenticitě soundu, ale pro posluchače je asi ještě důležitější přístup k písním. Opakovat syrovost předchozích, částečně improvizovaných „amerických“ desek by jistě také přineslo pěkný výsledek, ale tentokrát je to trochu jinak. Kapela si do Hill Country přivezla předem připravený, tudíž harmonicky a melodicky pestřejší repertoár. Navíc si pohrála i s trochou toho studiového vrstvení nástrojových stop. Postprodukcí ale BoH rozhodně nepřepepřili a žádoucí strohost i dřevnost zachovali. Nicméně s takhle vyklenutými písněmi a aranžmá jde o ještě poutavější vyprávění. Takhle může BoH třeba i zaujmout širší než bluesové publikum a páchat osvětu.

Říkává se, a je to pravda, že kvalita kompozice, jedno jakého žánru, se pozná ve chvíli, kdy ji uchopí někdo jiný. Dovolí se sebou naložit jako vděčná, vstřícná milka, anebo je třeba ji tupě zprznit? Můžete být v klidu, až na jednu výjimku se všech devatenáct verzí hudebního holdu různých umělců a kapel Pavlu Zajíčkovi vyvedlo jedna báseň a Zajda se může jen oblíznout!

Píšeme-li „všemožné“, bylo by dobré to podložit. Takže nejspíš na jednom pódiu by se nesešlo Špinavé spodní prádlo s Martinem Kyšperským, Prasečí farma s Moimirem Papalescem, například na albu to však funguje ukázkově. Skladby si interpreti vybírali z celé historie DG 307, slyšíme tak kousky z dřevního, předemigračního období, ať ještě s Mejlou, či již bez něj, ale také písně z 90. a nultých let. Vše spolu krásně falíruje, bez ohledu na vročení. Jak se tedy všichni se zadáním popasovali? Úvodní BBP (Procházím se krajem střepů) jdou na to moc silou, křik je nucený, nemístný, nepřesvědčivý. Ale pak už to jede! Namátkou: syroví Hudebníci z konzervy (PPU), krásné Papírové absolutno (MCH Trio) s pěkně efektovanou kytarou a smyčkami, hodně zajímavé blakeovské Tygře, tygře ohnivou v podání projektu MĀG, zpěv Magiky von Čáry podložený elektronickým tepem. Nadnárodní obrození pojalo katarzivní Očišťování dosti rabijátsky, přesto přesvědčivě, včetně mezihry. Jeden z vrcholů, a to je co říct. Původně lyricky jemné Křídlo anděla je s Prasečí farmou ostřejší, Moimir Papalescu (Sv.) oděl svůj hlas do syntezátorů, Krůpěje potu jsou citlivě akusticky podány Martinem Kyšperským, vcítěná Monika Načeva kontrastuje v Ukolébavce s cezeným hlasem autora. Druhý disk obsahuje pouze jednu skladbu, Slunce, který zapadá (Pustina), Zajíček zde již hůře artikuluje, o to přesvědčivěji. Pravda, padá z toho všeho trochu smutek, že už tu s námi zenový mistr PZ není, na druhou stranu, velká radost z mimořádného počinu. Prostě, jin/jang jako vyšité!