Když si zadáte do internetového vyhledavače jméno Jakuba Čermáka, který už léta vystupuje jako Cermaque, objeví se vám nejprve odkazy na jeho básnickou tvorbu. Mnozí ho ale vnímají spíše jako písničkáře. O tom, jak to s touhle jeho rozpolceností je, jak se do jeho tvorby otiskly rodné Teplice, proč mu to nedá nepsat aktivistické písně a mnohdy až protestsongy a jak složité se mu jeví partnerské vztahy, vypráví s až odzbrojující otevřeností.

Napsal jsi několik básnických sbírek a na podzim vydané album Společný jmenovatel je tvoje už třinácté. A to ti ještě nebylo čtyřicet. Kde se taková aktivita v tobě bere? Spíš vůbec někdy?

Samozřejmě si uvědomuji, že jsem poněkud nadproduktivní. Ale nepovažuji to za něco nenormálního jen kvůli tomu, že jiní naopak vydávají desku třeba jen jednou za pět let. Když má někdo potřebu reflektovat svoje pocity a svět okolo, je to kontinuální potřeba. Výtvarníci malují pořád a nikdo se tomu moc nediví. Ale když někdo za rok napíše dvanáct písniček, je to skoro až obdivováno. Přitom je oboje přirozené. Ale také si uvědomuji, že je asi vždy ve vzduchu otázka, jestli je nutné, abych všechny ty písničky posílal do světa.

Máš při té vší aktivitě ještě vůbec nějaké ambice?
Já jsem nikdy žádné ambice neměl (smích). Vždycky to všem zní jako bonmot, ale pravdou je, že jsem se v hudbě ocitl spíš omylem. Odmala se mě opakovaně ptali, jestli chci dělat muziku jako táta (leader Už jsme doma Miroslav Wanek – pozn. aut.), a já jsem na to většinou říkal, že „rozhodně ne“. Měl jsem tak nějak pocit, že v tomto směru už je v naší rodině odpracováno, že tohle už máme „odškrtnuté“. Stejný pocit mi mimochodem říkala nedávno mladší sestra Lucinka. Navíc mi vždy moje okolí dávalo jasně najevo, že nemám žádný hudební talent, na gymplu jsem byl vyloučen ze sboru do role moderátora, protože všichni věděli, že zpívat neumím. A ani nikdy umět nebudu (smích). Sice jsem pak začal psát písničky, ale nikdy jsem neměl nějaký typický muzikantský sen, třeba že zaboduju nějakou skvělou deskou… Dodnes si na hudební scéně připadám sice jako mezi svými, ale tak nějak jako na návštěvě.

I na vlastních koncertech?
Mám tu výhodu, že na ně lidé poslední dobou celkem chodí, takže nejsem smutný, že by to nikoho nezajímalo. Ale zároveň je těch diváků naštěstí jen tolik, že na ně vždy nějak dohlédnu, nejsou to žádné anonymní davy. Představa, že bych nějak masověji „prorazil“, mi vůbec není příjemná.
Mám třeba „popovější“, resp. z mého úhlu pohledu povrchně přístupnější, písničku Racci, kterou vlastně nemám moc rád, a ta přitahuje na koncerty často lidi i z jiné „posluchačské sféry“ – a cítím z nich pak mírné zklamání, že ji nehraju a hrát nechci. Takže vždycky, když se mi stane – a v určitých intervalech se to stává – že mi někdo navrhne, jestli bych další desku nechtěl udělat trochu popovější, tak se toho už dopředu bojím a asi i trochu štítím. Protože by to mohlo přivést víc lidí, u kterých si nejsem jistý, co by ode mě vlastně chtěli slyšet. Což by pro mě byl problém.

Jak se to tedy vlastně přihodilo, že ses stal – když, jak říkáš, jsi to neplánoval – písničkářem?
Úplně první vystoupení

Písničkář Jakub Noha vydal nové album Na nic se neptejte. Ve svém oboru patří k nejpozoruhodnějším počinům poslední doby jak po stránce autorské, tak produkční, protože na něm spolupracoval Petr Uvira, kytarista, který se spojuje výhradně se samými emočně silnými a velmi originálními projekty, jako je jeho vlastní kapela Ladě nebo třeba skupina Marie Puttnerové. S Jakubem Nohou jsme ale nemluvili jen o této muzikantské spolupráci, ale i o jeho inspiracích, ať už se týkají žhavé současnosti, nebo se ohlížejí do dávné minulosti.

Začnu malinko zeširoka. Vloni ti bylo pětasedmdesát. To se často vnímá jako zlomový věk. Pocítils to nějak?
Myslím, že ne. Je pravda, že když jdu například na kopce, tak se víc zadýchám, ale to bylo už před těmi narozeninami, je to pozvolný proces. Jediná podstatná změna je v tom, že jsem od 1. srpna, před těmi zářijovými narozeninami, odešel kompletně do programátorského důchodu. Už předtím jsem měl zkrácený úvazek. Chápal jsem, že mladší kolegové jdou hodně dopředu a mně už se nechtělo si nějaké nové metody osvojovat. Takže jsem teď důchodce.

A můžeš se tím pádem plně soustředit na hudbu…
No, ono se říká, že důchodci většinou nemají na nic čas, a já to poznávám taky… Ale jo, vlastně je to pravda. Můžu si dělat víc svých věcí a neohlížet se na to, že musím někde odevzdat nějakou práci.

Čili nová deska vznikala ve větším klidu?
No, ona byla v době těch narozenin už hotová a byli jsme domluveni s Lubomírem Houdkem, že to jeho Galén vydá, takže jsme už jenom dotahovali obal. Ke kterému, snad to můžu říct, měl Lubomír hrozný odpor… Ale už je všechno dobrý.

Já si pamatuju, že už dlouho předtím, než deska vyšla, jsi vystavil titulní fotku na sociální sítě, a tam sklidila docela nebývalý ohlas. Ta koncepce byl tvůj nápad?
Ne, to vymyslel Jirka Štencek, velký kamarád Petra Uviry, který, jak známo, dělal produkci tohohle alba. Jirka dělal i obaly pro Petrovu kapelu Ladě. Petr mi ho dohodil, že to je skvělý člověk, který to udělá určitě srdcem. No a já bych řekl, že se jeho předpověď splnila. Prostě jsem k Jirkovi přijel do Opavy, on doma už měl nachystaná nějaká světla a foťák, no a tak nějak mě na různé způsoby fotil. A pak mi najednou říká – hele, sundej si brýle a rozpusť si vlasy. A takhle mě vyfotil. První tu fotku viděl Petr Uvira a oznámil mi, že je fantastická. Já se nejdřív lekl, pak se mi začala líbit, jen jsem si nebyl jist, jestli jsem to vůbec já. Až když jsem ji ukázal pár lidem a všichni, až na malé výjimky, řekli, že je to ono, tak jsem se uklidnil. Myslím si, že ta fotka souzní s písničkami na albu, s jejich obsahem. Někdo třeba říkal, že tam vypadám trošku jako Kristus na kříži umučený, ale ono na tom albu takové zrníčko úvah kolem různých utrpení je…

Ona je ta deska evidentně pečlivě vystavěná, od úplné temnoty až po ten závěrečný spirituál, který v sobě má určitý záblesk naděje…
Ale to se mi stalo bezděčně. Dalo dost velkou práci sestavit ty písničky, aby pasovaly za sebou, aby měly kontinuitu, ale aby tam byly taky nějaké kontrasty. Takže jsem spíš hleděl na hudební a zvukovou stránku. Vyšel pak z toho takový oblouk od pohanského (Morana) ke křesťanskému. Závěrečný spirituál je vlastně popis toho, čemu se říká Armagedon. Prostě hříšníci to budou mít blbý, ale když pak přijde Ježíš, bude to dobrý…  Já tedy nejsem pokřtěný, ale k těm myšlenkám mám docela blízko. Moc se mi třeba líbí, když se každý rok na sv. Václava scházíme u Stankovičů v Podbabě, oni tam na kopci mají kříž a u něj se vždycky uspořádá svatováclavská oslava, oheň, a pozvou si nějakého kamaráda faráře, který tam slouží takovou neformální bohoslužbu. A je jedno, jestli je ten farář katolický nebo evangelický. Bývá kolem toho vždycky docela sranda a je to vlastně jako v tom spirituálu, kde přijde Ježíš a bude to dobrý.

Měl jsi nějakou základní představu, co tím albem jako celkem chceš říct?
Koncepčně jsem o tom nijak moc nepřemýšlel, ale je pravda, že mě teď dostávají ty boje, na Ukrajině, na Středním východě a všude možně. A bezděčně mě to posouvá k potřebě se k tomu nějak vyjádřit. Už na předchozí desce Lovec chvil je těchhle témat celkem dost, včetně Suchého Jó, to jsem ještě žil. I když ta deska vznikala v době, kdy se ještě na Ukrajině až tak nebojovalo. Každopádně má ale ukrajinská válka asi nejsilnější vliv. Řekl bych, že taková stěžejní skladba tohoto okruhu je Teplo v doupěti, která vznikala na přelomu let 2021–2022 a prvním impulsem k ní byla situace na polsko-běloruských hranicích, což mě tehdy docela bralo. No ale protože já píšu písničky dost dlouho a různě je cizeluju, ještě se do ní stačil vtělit i ten 24. únor 2022 a všechno převálcoval. Tehdy jsme si vlastně uvědomili, že tam ta válka trvá už od roku 2014 a že už předtím byla „horká“. Oni sice Krym obsadili bez nějakých velkých střetů, ale na východě, na Donbasu, vyhlašovali samostatné republiky a bojovalo se tam o letiště, to jsem si úplně uvědomil až dodatečně.

Tvoje písničky samozřejmě nejsou žádné prvoplánové protestsongy, všechny ty vlivy jsou zabalené do metafor. Nicméně: dá se říct, že psaní takových písní je něco jako tvoje sebeobrana proti bezmoci vůči tomu světovému dění?
Asi ano. Já to sice nedělám nijak plánovitě, ale mám pocit, že když se ty věci vysloví, přece jen nějaký určitý vliv mít mohou. Každé slovo. Když vyslovíš nějakou lež, hodíš ji mezi lidi, taky žije. Tak proč by to nemělo platit i obráceně? Když si někdo poslechne nějaký názor, přinejmenším ho to může k tomu tématu přitáhnout a může o něm přemýšlet. Tady vycházím ze sebe: já to přesně takhle mám.
A k těm metaforám: já nemůžu napsat do textu žádné otevřené „Putine, přestaň válčit“. Nejsem třeba jako Jirka Dědeček, který takové věci umí pojmenovat přímo. Vždycky, když jsem něco takového zkoušel, vylezla mi z toho hloupá agitka. A – možná je to trošku nafoukanost – navíc mám dojem, že když se používají metafory, může mít text přece jen nějakou obecnější platnost. I když tedy zrovna v případě zmíněného Jirky Dědečka tu obecnější platnost mají i ta konkrétní pojmenování věcí.

Diskutovali jste o textech s producentem alba Petrem Uvirou?
Vůbec do nich „nekecal“. Na rozdíl od muziky, která je naopak po producentské stránce skoro celá jeho dílem.

Jak vůbec k tomu, že ti Petr produkoval album, došlo? Já vím, že jsi dlouholetým propagátorem jeho kapely Ladě, ostatně právě díky tobě jsem je před lety slyšel poprvé, protože jsi byl asi první, kdo je pozval do Prahy.
Ano, tehdy v klubu u Rafa to byl jejich první pražský koncert, aspoň mi to říkali. Já je zažil poprvé na Valašském špalíčku, kde hráli dramaturgicky v nejblbější dobu na nejblbějším místě – v poledne v slunečním úpalu venku na nádvoří žerotínského zámku pro hrstičku diváků. My hráli tehdy po nich, už jsme to měli trochu lepší, už to slunce tolik nepálilo, pár lidí přišlo. Tehdy se jmenovali Červeným vrchem a byli tři: Petr Uvira, úžasnej zpěvák Michael Kubesa a trumpetista, na jehož jméno si už bohužel nevzpomínám. A mě to úplně okouzlilo, přestože na nich bylo vidět, jak se v té výhni trápí. Tak jsem si říkal, že je musíme někam pozvat. A protože jsme zrovna krátce na to měli televizní vystoupení v brněnské Staré pekárně v pořadu Sólo pro…, za které jsme dostali nějaké peníze, vrazil jsem je do toho, abych jim pak mohl do Prahy aspoň zaplatit cesťák. Zahráli u Rafa, koncert se zaznamenal a tu nahrávku jsem pak trošku šířil… S kapelou Ladě jsme pak ještě dvakrát hráli v Ostravě, na Stodolní a na Černé louce, a v Opavě U Evžena.

Vliv té nahrávky od Rafa můžu potvrdit, mně jsi ji taky „šířil“…
No a pár let poté jsem se potkal s Petrem Uvirou v Chotěmicích u Vaška Koubka, kde hrál s Vladivojnou La Chia moc pěkná zhudebnění poezie Anny Barkovové. Pak jsme si povídali a Petr najednou říká, že by mi rád produkoval desku. A že se mi ozve. Čas běžel a nic, pak přišel covid a já jsem si doma natočil Lovce chvil, a když už jsem ho měl hotového a zmasterovaného od Broňka Šmída, Petr se mi ozval, že bychom tedy mohli udělat tu desku… No ale pak po další pauze to klaplo, já shodou okolností měl pár písniček hotových, něco jsem ještě připsal a postupně jsme na tom od listopadu 2023 pracovali. Vždycky jsem přijel k Petrovi do Litultovic, kde má studio, něco jsme točili i u něj na chatě, on to pak nechal zmasterovat, a bylo to.

Měli jste nějaký předem domluvený koncept, jak by to album mělo znít?

Neznám žádný projekt Pavla Hrubého, který by se mi nelíbil. Ale k jeho hraní ve dvojici s pianistou Emilem Viklickým mám obzvlášť blízký vztah. Jejich koncert na boskovickém festivalu v roce 2022 byl pro mě jedním ze zcela nejzásadnějších momentů festivalu. A podobnou energii zachycuje i jejich koncem loňského roku vydané živé album Live at Jazz Dock. O něm byla řeč v následujícím rozhovoru, ale naťukli jsme i mnoho dalšího.

Tvoje spolupráce s Emilem Viklickým trvá již přes pět let. Jak se za tu dobu proměnil váš vzájemný hudební dialog od prvního setkání přes první studiovou nahrávku Between Us po aktuální živé album?

Náš vzájemný hudební dialog je po pěti letech intenzivního koncertování vypevněný a s radostí si užíváme každé společné hraní. Už si dovolíme ledacos. Při natáčení prvního studiového alba jsme ohledávali společný prostor, interakci. Na druhou stranu ta určitá „opatrnost“, úspornost a intimita, které z prvního společného natáčení a prvních živých vystoupení logicky vzešly, jsou neméně důležité.

Hraješ na spoustu nástrojů. Proč jsi v duu s klavírem upřednostnil právě basklarinet?

Na jaře roku 2019 jsme se v klubu Jazz Dock v Praze setkali s Emilem při střídání našich kapel na pódiu (Limbo – EV Trio) a Emil mi spontánně a nadšeně sdělil, jak se mu líbí zvuk basklarinetu. Načež jsme se během dalších 10 minut dohodli na spolupráci v duu. A basklarinet mi dává více technických, zvukových a interpretačních možností nežli třeba saxofon.

Ty a Emil Viklický reprezentujete různé generace i estetické přístupy k jazzu. V čem spatřuješ největší přínos tohoto „mezigeneračního střetu“ pro svoji vlastní hru?

Jsme různé generace, ovšem estetické přístupy k jazzu či obecně k non-artificiální hudbě máme v podstatě totožné. Oba dva jsme otevřeni všemu a dá se říci, že to je to, co nás přirozeně spojuje = muzikantská univerzalita. Vzájemná empatie, chtěná odvaha probádat neznámé a taky humor. To je jasný přínos pro mou hru s Emilem.

I když se většinou prezentujete jen jmény, někdy používáte název Duo Moderna. Odkazuje to k nějakému konkrétnímu směru, nebo jde o vyjádření vaší aktuální hudební filozofie?

Název Duo Moderna vymyslel Emil. Je to neoficiální hříčka slov, kterou občas používáme spíše v soukromí. Vzniklo to náhodně, když jsme oba zjistili, že jsme se v roce 2021 nechali nezávisle na sobě ve stejný den očkovat proti koronaviru vakcínou Moderna, a Emil to hned takto použil (smích).

Album Between Us vzniklo právě v době pandemické izolace. Jak moc se do intimity a klidu této nahrávky promítla tehdejší společenská situace?

Do samotného nahrávání vůbec. Během těch dvou natáčecích dnů jsme se plně soustředili jen na hraní a tvoření.

Emil Viklický rád pracuje se svými moravskými kořeny, ty máš zase blízko k avantgardní hudbě. Jak vypadá výběr repertoáru vašeho dua? Stává se, že nějaký nápad jednoho neprojde u druhého?

Po mamince mám předky z Ukrajiny a na Moravě jsem jako dítě žil v Holešově v letech 1972–1976. A tím chci říci, že mám v krvi východní kořeny a moravskou lidovou hudbu miluju. Takže když jsme vybírali skladby na první studiové album Between Us, tak jsem si z těch Emilových vybíral samé ty „moravské“, protože mě hned zasáhly svou melodikou, harmonií a krásou. Jinak Emil je neustále velmi plodný autor a neúnavně mi posílá další a další své skladby do našeho repertoáru. Já jsem do dua přinesl také pár svých skladeb, o kterých jsem tušil, že by se nám dobře hrály. A taky se stalo, že někdo z nás přinesl nějakou novou věc, tu jsme si přehráli a zjistili, že pro naše duo není úplně vhodná, a tak jsme ji vyřadili. Což neznamená, že ta kompozice byla špatná, ale z nějakých hráčských či esteticko-muzikantských důvodů nesedla.

Hráváte i svoje verze skladeb jiných autorů, a to včetně hodně známých standardů, jako je Coltraneova Naima, jež nové album uzavírá. Berete úpravu tak známé skladby pro vaše netypicky obsazené duo jako výzvu?

Ano, vždy je to v našem nástrojovém obsazení výzva hrát cover. A navíc když je to tak světově známá a geniální záležitost, jako je Naima. Dobrým příkladem z nového live alba je skladba Away od Steva Swallowa, k níž jsem přistupoval s velkou pokorou vzhledem k její intimní kráse i k legendární interpretaci Johna Scofielda z jeho alba Quiet. Interpretací Johna Scofielda jsem se zásadně inspiroval, co se týče čistoty, úspornosti a „timingu“, kdy hrát a kdy ne. Při samotném živém natáčení desky Live at Jazz Dock jsem si moc přál, abych tuto píseň zahrál tak, jak chci, a to se naštěstí podařilo. Když jsem Away v klubu dohrál, už jsem věděl, že to CD bude dobrý…(smích)

Recenze u alba Live at Jazz Dock vyzdvihují tvoji schopnost vyprávět basklarinetem příběhy. Přemýšlíš o improvizaci jako o narativu, nebo se necháváš vést čistě barvou zvuku?

Vždy, když improvizuji,

V rámci Pražského jara bude uvedena nová skladba Michala Nejtka, napsaná pro slovutný soubor Ensemble Modern, který se soustřeďuje na uvádění soudobé hudby a je rezidenčním umělcem festivalu. Je to už třetí skladatelovo dílo napsané na objednávku Pražského jara. Využije v něm i úryvky z textů Franze Kafky.

Co pro vás znamená skládat dílo, které uvede Ensemble Modern na Pražském jaru?

Na jednu stranu je to skvělé, protože většina z naší generace bude ansámbl znát z desky Franka Zappy The Yellow Shark, kde jsme ho prvně slyšeli a byli jím fascinovaní. Když album vyšlo, bylo mi šestnáct, a byla to pro mne brána do Zappovy artificiální hudby. Když jsem projekt viděl naživo na videu, tak bylo jasné, že to není žádný ortodoxní soubor současné hudby, že to jsou taky velmi dobří performeři se smyslem pro humor a pro scénické bytí, což potom prokázali jinými projekty, s Fredem Frithem a dalšími.

Pro mě představují legendu. Mají neuvěřitelnou diskografii, je to něco přes sto titulů, vesměs velmi dobré hudby. Psát pro ně je na jednu stranu splněný sen, je to výborný ansámbl, který zahraje opravdu velmi těžké věci. Na druhou stranu je to ze stejného důvodu závazek a těžká věc, protože víte, že si můžete dovolit leccos, což je mnohem těžší, než když si toho můžete dovolit málo. Mám radši, když mám v tvorbě nějaké omezení, ať už je jakéhokoliv typu, třeba to, že mohu využít jen pár tónů nebo mám jen pár nástrojů nebo vím, že muzikant zahraje jenom něco. Paradoxně je to pro tvorbu lepší, než když si můžete dovolit všechno.

Jak důležitá je vazba skladatel – interpret? Panuje představa, že se předá papír, a soubor ať si s tím poradí.

To je jedna z nejdůležitějších otázek, kterou řeším znovu a znovu. To je na samostatný rozhovor. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že velká část mojí hudby je závislá na tom, jak zazní. Umocněné je to tím, že většina mých skladeb zazněla jenom jednou, což je důsledek systému, který podporuje premiéry, ale kompletně kašle na reprízy. Reprízy se nejen v českém hudebním provozu dají opravdu spočítat na prstech jedné ruky. Jenom když se napíše opera, tak se několikrát zopakuje, protože produkce je natolik drahá, že by jedno provedení nedávalo smysl. Symfonické skladby se v drtivé většině zahrají jednou, grant se odškrtne a hotovo.

Když není skladba zahraná úplně uspokojivým způsobem, tak ve vás zůstane pachuť, kterou nepřeváží ani to, že máte dokonalou partituru, na které jste nechal půl roku práce. I s odstupem mívám po mnoha letech pocit, že to nebyla moc dobrá skladba. To zásadní, zvuková realizace, se nepodařilo. A naopak, když jsem měl štěstí na dobré provedení, tak ve mně zůstala naděje, že i ty z mého pohledu ne úplně dotažené a podařené skladby můžou být zahrané tak dobře, že jsou z nějakého důvodu přesvědčivé.

Plyne z toho, že vazba mezi skladatelem a interpretem je extrémně důležitá, zvlášť v dnešní době, kdy skladatel nemůže být jenom skladatel an sich, který izolovaně vytváří geniální partitury, ale že prostě musí velmi úzce spolupracovat. Za prvé, aby to interpret mohl zahrát, a zadruhé, aby třeba společně s interpretem přišli na něco nového. A do třetice, pochopitelně, aby interpreta nějak motivoval, poznal, vžil se do jeho situace a dokázal správným způsobem využít jeho energii.

Vím, že když Slávek Hořínka slyšel, jak mu Ensemble Modern na zkoušce poprvé zahrál jeho skladbu uváděnou loni na Pražském jaru, nebyl úplně spokojený. A to jsou přitom jeho partitury velmi pečlivě vypracované… přímý dialog s interpretem se zkrátka nedá nahradit.

Jak bude skladba dlouhá?

Objednávka byla 25 až 30 minut. Do toho se vejdu.

Zmiňujete Franka Zappu a spolupracoval jste s rockovými kapelami. Vnímáte nějak hranice, co je ještě rock a co už ne? Máte velmi široký záběr od Plastic People of Universe až k albu s podivným názvem Trobairitz a s texty trubadúrek, od nichž se nezachovala hudba.

Trobairitz jsou v okcitánštině trubadúrky. Paradoxně právě tyto dvě strany si tak vzdálené nejsou, protože to, co psali trubadúři a trubadúrky, byla milostná dvorská poezie a trochu i satira. Tyto písně byly v podstatě tehdejší popmusic. Ale když se vrátím k té otázce: panuje obecná představa bigbítu – několik akordů, tepající rytmus a zkreslená kytara. Nicméně po historii, kterou má tahle hudba za sebou, to takhle nevidím a ani nic takového ve své hudbě nepoužívám ve smyslu toho, že bych chtěl třeba citovat nebo napodobovat.

Pokud bych chtěl něco z bigbítu použít v hudbě, kterou skládám, tak je to jeho energie, která je impozantní a fascinující. Ale vlastně ani nejde o chtění – já to ani jinak neumím.

Ale leccos v bigbítu nejde bez amplifikace. 

To je pravda, ale existují kapely hrající folklor, které mají stejnou energii bez amplifikace. Na druhou stranu musím říci, že soubory typu Ensemble Modern pracují s amplifikací naprosto běžně, takže to není žádná překážka.

Spojit amplifikovaný nástroj s klasickými není snadné, vám se to však v jedné skladbě povedlo.

V Music for 18 Strings mám elektrickou kytaru a tři smyčcové nástroje. Kytara hraje pochopitelně přes kombo, ale jde to vyvážit, protože kytarista hraje nerockově potichu. Přizpůsobuje se intenzitě těch smyčcových nástrojů. A naopak oni do toho jdou naplno s ním.

Jaký máte pohled na underground, u něhož mám občas pocit, že touha vyjádřit se je veliká, ale moc toho neumí?

učástí běžného skladatelského výraziva, které pochopitelně můžete libovolně používat, ale ideální je, kdybyste to používali tvůrčím způsobem ve svém vlastním jazyce. Problémem je, že kompoziční slovník už je natolik široký, že je možné použít leccos, a posluchači a mladí autoři se v tom ztrácejí.

Dneska je zcela běžné, že přijde uchazeč k přijímacím zkouškám s tím, že píše nějakou hudbu. Říkáme mu, že děláme trošku jinou hudbu. On na to říká – a jakou? Pusťte mi ji a já ji pak začnu dělat. Vlastně nám říká, že píše nějaký neoklasicismus, ale když budeme chtít, tak nám napíše hudbu dvacátého nebo jednadvacátého století. Odpovídáme mu na to, že to sice může, ale opravdu by bylo dobré, kdyby to chtěl dělat sám za sebe, z vnitřního puzení a přesvědčení.