Fejeton

Tuhle o Palackém…

Volá mi tuhle kamarád, že točí pro rozhlas o Františku Palackém. A že by chtěl pár minut o vztahu Palackého k pivu a hospodě. Palacký – a pivo? Vždyť to byl vážený typ, elita národa, co od dvacátých do sedmdesátých let předminulého století pátral po dějinách, aby byla nějaká budoucnost. Že by konzumoval, nedejbože chlastal?

Různé texty říkají různé věci. Jednou se píše, že Palacký nadšeně pil pivo U Pinkasů (na Jungmannově náměstí), U Fleků (Křemencova), v Měšťanské besedě (Na Příkopě), jindy zas v Šochově kavárně, co je dneska podnik U Zlatého tygra (Husova), anebo U Komárků (v Ungeltu). Jenže – do kaváren nechodil Palacký pít, ale za žurnály z ciziny. Tedy číst, studovat, pracovat. A pak – drtivá většina těch textů se moc neobtěžuje se zdrojováním. Takže jim můžeme věřit, anebo nemusíme.

Co dál? Jít rovnou ke zdroji. Nebo spíš prazdroji. Čili k Palackému. K textům o něm. A k textům, co sám napsal – o sobě. U Josefa Holečka (Pero: román-paměti, 1, Pražská akciová tiskárna, Praha 1922, s. 386) najdeme potvrzení těch Pinkasů. U Václava Řezníčka (Naše zlatá matička, díl čtvrtý, Zemědělské knihkupectví A. Neubert, Praha 1924, s. 256–257) zas té Šochovy kavárny. V monografii Karla Kálala pak čteme: „Práce, ne jídlo; na jídle, na jakosti jeho nezáleželo mu ani v mládí, ani ve stáří. Lehký moučník k večeři přijímal nejvděčněji a ničím ho nezapíjel. Ctitelem nápojů nebyl nikdy. Za mladých svobodných let platíval za večeři 20, 26, 32 až 37 kr.; kolik to připadlo na nápoj? Ve stáří piva vůbec nepožíval, vína jen ve společnosti malou sklínku“ (Palackého mladá léta /1798–1827/, F. Borový, Praha 1925, s. 223–224). Dál je tu Palackého vlastní životopis. A ten jede na stejnou notu jako monografista – respektive vice versa.

Zbývají tři svazky Palackého korespondence a jeho deníkových zápisů. Třetí díl skoro nic. Druhý díl skoro nic. V prvním dílu pár zmínek, zhruba desítka. Palacký tu referuje, jak cestoval po domovině i zahraničí, co kde dělal, co kde snědl a vypil – a taky kolik za to zaplatil. Když byl v Itálii (1837 a 1839), dával si tamější víno, a chutnalo mu! Když jezdil po českých městech, popíjel víno i pivo. Jeden „večer na pivě s Würflem a Binderem u mostu“ (Vojtěch Jaromír Nováček, ed.: Františka Palackého korrespondence a zápisky, 1: Autobiografie a zápisky do roku 1863, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1898, s. 87), druhý „večer doma pili sme víno Podskalské české“ (s. 110).

A pak finále: léto 1825. Pětadvacátého července byl Palacký pracovně ve Strakonicích a pil víno – za 30 krejcarů; 26. července 1825 byl v Českých Budějovicích a pil pivo – za 12 krejcarů (s. 160). Cena piva v tehdejších letech byla odhadem tři až pět krejcarů za máz. Máz rovnal se 1,4 litru. To by znamenalo, že Palacký vypil ten den až dvanáct dnešních piv! Anebo musel pozvat všecky kolem stolu. Vyberte si. – Vyber si, povídám kamarádovi, co mi tuhle volal, že točí pro rozhlas o Františku Palackém…

Tip

V nebi

Milan Ohnisko

Aula, 2026

Pamatuju si docela jasně to nadšení z jeho básnické prvotiny. Už ten název: Obejmi démona! Vyšla před čtvrtstoletím. Rozum se tady funkčně pral s nerozumem, naivita s absurditou, všednost s věčností. Teď, po čtvrtstoletí, má těch sbírek za sebou víc než desítku. Nejnověji titul V nebi. To zní skoro fatálně, konečně, završeně. Je mu je ale teprve jednašedesát – takže jakýpak copak! Z prvotiny tady ovšem není nic. Namísto toho zvláštní, jaksi duální cesta vzhůru: k bohu – a k nicotě. Jakoby strach, možná hrůza z toho překročení hranice. Poznání, že vidoucnost může vést k zásadní obrodě, k jedinečnému, scelujícímu růstu, stejně jako k šílenství, k pádu do tmy. Frekventuje tady imaginaci temnou, přeludnou, živenou sněním; místy na vlně, po níž jede Ivan Wernisch, jindy Lukáš Marvan. Ale třeba taky Franz Kafka. Zrní to, zneklidňuje. Už pro to minimum komiky. Najednou je všecko navážno. „Co nás uvězňuje, není mysl, ale skutečnost, že jsme uvězněni.“ Zralost, poznání? Každopádně velká poezie!

Fejeton

Kovanda v kupě

Jedu tuhle do Kyjova uvést na tamější radnici výstavu svého dávného známého. Jaroslav Kovanda píše, kreslí, maluje, sochá. Je ročník 1941 – a je vitální na svůj věk až běda! Pozitivní, usměvavý, nadšený. Na vernisáži snad padesát šedesát lidí. Hrálo se a zpívalo, mluvilo, pilo víno. Byla to komunitní vernisáž. Ostatně takový je celý Kyjov – a ještě víc Archlebov, kam mě Kovanda vzal po akci. Je to místo spjaté s jeho rodem, s generacemi, co šly před ním. Na ulici tady zdraví každého, s každým druhým je v téhle obci o nějakých pěti stech hlavách vzdáleně příbuzný. Ukazuje na domy, místa, kde kdo žil, co dělal: stolař, muzikant, řezník.

Právě takové jsou Kovandovy výtvarné práce. Je to mapa – a taky deník. Paměť krajiny přes konkrétní roky, místa, lidi, události. Navenek patrná i poučenost dějinami umění, z pláten prosvítají inspirace, od Chagalla po Botera, ale Kovanda je vždycky přetaví po svém, ve svůj prospěch – čili ve prospěch blízkých druhých. Podobně v reálu ten archlebovský večer. Jdeme do sklípku na degustaci. Víno hraje prim jenom chvíli, pak přeberou otěže příběhy. A generují je všichni, nejenom Kovanda; jako by se rovnou na místě v tu chvíli tkaly dějiny. Jsou to výborní vypravěči: spontánní, dynamičtí, umějí pointovat. Nechybí jim ani zpěvnost, ani expresivita, ani komika.

I tohle je Jaroslavu Kovandovi vlastní. I tohle definuje jeho práci. Práci, které rozhodně prospívá, že je mimo centrum, mimo hlavní proud. Jeho dílo potvrzuje sílu, výjimečnost okraje, periferie. Jeho výtvarné i slovesné práce by v centru ztratily šmrnc, svou specifiku; zešedly by, zmrtvěly. Centrum je totiž upír. Kyjov i Archlebov dýchají životem, a to při vší okrajovosti mezinárodně. Píšu tenhle fejeton u stolku ve vinařství Spielberg – a z kuchyně sem doléhají čeština, slovenština, maďarština; v družné spolupráci. V předsálí tu stojí Kovandova socha, v konferenční místnosti visí víc než desítka jeho obrazů. A víno je výborné. Všecko tady funguje, všecko je v kupě.

Tip

Cancelman, vol. 1

Leo Nikolaev

Okraj, 2026

Tak tohle je brutální komiksová jízda! Co si bere své z amerického undergroundu kolem Roberta Crumba (v sedmdesátkách) nebo Mika Diany (v devadesátkách). Anebo taky z kresebných kreací malíře Michala Singera. Silně expresivní, občas kubizované gesto. Pomlácené postavy, rabiátské kulisy. V hlavní roli Cancelman čili Rušič, Stornovač, Odvolávač. Dost podezřelý superhrdina, týpek namočený v aktuální politické realitě i popkulturních odkazech. Samozřejmě globálně: od Gazy po Epsteina. Přes všemožné sexuální aberace, ohavné násilí (na vlastním i cizím těle), a hlavně krutě nekorektní výsměch. Cancelman je vždycky proti, tabu u něj nemá šanci. Navíc jede pěkně psychedelicky, jako na tripu, v totálním rauši. Proto spousta nelogičnosti, někdy naivity, jindy absurdity – ale vždycky kreativně. Skvělým gonzo-stylem, ostrým slovníkem, špikovaným anglismy a vulgaritami všeho druhu. A všecko dohromady v úderné černobílé kombinaci. Budoucnost komiksu je teď – v prvotině Lea Nikolaeva. Nemohla vyjít pod jinou značkou než Okraj.

Fejeton

Tohle je realita

Oksana Stomina. Ukrajinská spisovatelka, aktivistka. Původem z Mariupolu. Ročník 1972. V říjnu dvaadvacet jsem s ní dělal rozhovor pro české noviny. Půl roku potom, co Rusko rozpoutalo tu odpornou genocidní válku proti svému územně i počtem obyvatel menšímu sousedovi. Mluvila tehdy mimo jiné o svém manželovi. Jednom z obránců oceláren Azovstal. Řekla: „[Manžel] je důstojník. Slouží v územní obraně. Záměrně neříkám ,sloužil‘, ačkoli je od 16. května v zajetí. Stejně jako další obránci Azovstalu. Všichni nadále slouží Ukrajině, jsou příkladem skutečného vlastenectví, důstojnosti, síly ducha a věrnosti vojenské přísaze i mužské cti. Manžela jsem neviděla od 16. března. Naposledy mě kontaktoval 1. května. Ze zajetí nesmí komunikovat s příbuznými, Rusové mu tuhle možnost v rozporu se Ženevskými konvencemi upírají. Jediné, co pro něj mohu udělat, je držet ho psychicky za ruku. Jsem si jistá, že to cítí.“

Dokladem je sbírka básní, co Oksaně právě vyšla v brněnských Větrných mlýnech v překladu Lucie Řehoříkové. Jmenuje se Volací znak Ukrajina. V té knize jde bez nadsázky o vše: nejen o manžela, ale taky o Ukrajinu, o boha, o smysl. Ty básně, psané volným veršem, jsou vlastně vyvolávání, zaříkání. Snahou držet v paměti, a tím pádem naživu zajatého manžela. Jsou to milostné dopisy ve verších, intenzitou srovnatelné s tím, co v české literatuře – jakkoli jenom přibližně – předvedly Jana Krejcarová (s Egonem Bondym: Dopis), Jiřina Hauková (s Jindřichem Chalupeckým: Elegie za J. Ch.) nebo Bohumila Grögerová (s Josefem Hiršalem: Čas mezi tehdy a teď, možná i Rukopis). Je to totálně libidinózní korespondence, víra, že láska zvládne smrt – i válku. A samozřejmě taky boha. Na toho má Stomina právem trochu spadeno: Jak může, sakra, tohle dovolit? Neporouchalo se v něm něco? Nešplouchá mu na maják?

Nevíru v boha pak doprovází v jejím psaní přirozeně vztek. Ten je vlastně hnacím motorem. Je to kreativní vztek. Vztek na toho zoufalého burana odvedle, na toho namachrovaného jelimánka s pocitem méněcennosti, co si myslí, že když má větší zahrádku, že má právo mít ji ještě větší – a ještě a ještě! Stomina je neskutečně silná nejen v tom, že miluje a vůbec nepřipouští, že ten, komu své verše adresuje, už možná není mezi živými – ale taky v tom, že je schopna tu žravou ruskou zrůdu ignorovat, nejmenovat. Nevěnovat jí pozornost. Nedat jí slovo. Nestojí za to. Nepojmenovat je právem ten nejvyšší trest. Stomina pojmenovává ty, kdo si to zaslouží, kdo dávají přednost libidu před mortidem, kdo chtějí autenticky žít – a ne sublimovat svou patologickou sebenenávist ničením, nihilismem. Strachem z vlastní bezvýznamnosti, z dějinné nicotnosti.

Je to kruté zrcadlo, co ukrajinská básnířka nastavuje. Taky v citovaném rozhovoru provedla Oksana přesnou diagnózu: „V Rusech byla dlouho pěstována servilita, je jim vlastní, obtiskla se do jejich kolektivního podvědomí. Je to rys jejich mentality, nechat se ponižovat, podvádět, okrádat. Ani si toho nevšimnou. Pokud jde o Putina, je to psychopat se znaky sadismu. Jeho profil se vyvíjel na pozadí progresivních fobií a chronických komplexů. […] Teď mají ruský lid a jeho prezident harmonický vztah: on je týrá, oni trpí. On jimi pohrdá, jsou pro něj nemilovanými dětmi. A oni čekají na jeho pozornost, na pozornost svého zlého otce. A když se jim dostane něčeho jako pochvaly, šílejí štěstím a jsou za tuhle almužnu ochotni udělat pro něj, cokoli řekne. Na Rusy platí klasická kombinace mrkve a klacku, jako na zvířata v cirkusu. Je to země ochočených lidí…“

Pointa? Možná se bůh, co s ním má básnířka otevřený účet, nakonec trochu chytil za nos. Nakladatel mi totiž – jako postskriptum k výtisku její sbírky, co mi ten den na letošním Světě knihy věnoval – poslal 16. května e-mail: „Oksanin manžel je naživu. Dneska ho pustili z ruského zajetí.“ Po čtyřech letech. Po bezmála patnácti stech dnech a nocích. Tohle není kýč, melodrama. Tohle je realita, život.

Rozhovor

… byl to malý muntžak,

říká Tomáš Řízek z nakladatelství Mi:Lu, které spojuje Českou republiku s Tchaj-wanem (a naopak)

Mluvili jsme spolu pro Uni před pěti lety. Co se za ty roky změnilo v tchajwanské literatuře? Nabrala nový směr, nová témata?

Za posledních pět let se tchajwanská literatura výrazně proměnila. Je sebevědomější, tematicky pestřejší a výrazně viditelnější v zahraničí. Silným tématem se stala tchajwanská identita a reinterpretace koloniální minulosti, zejména období japonské okupace. Autoři stále více zdůrazňují specifickou historickou a kulturní zkušenost Tchaj-wanu. Výrazně se rozvíjí literatura původních obyvatel, queer próza, rezonují ekologická témata, urbanizace, vztah člověka a přírody. Vedle klasických románů se pak prosazují i grafické romány a hybridní formy propojené s internetovou kulturou. Mezi nejvýraznější nové autory patří Yáng Shuāng-zǐ, Li Kotomi nebo K-Ming Chang.

Jsou ve společnosti pořád patrné strachy z možného vpádu Číny, nebo se s tímhle rizikem Tchaj-wan prostě naučil žít?

Obavy z možného útoku Číny jsou na Tchaj-wanu stále přítomné, ale většina společnosti se s nimi naučila žít. Nejde o permanentní paniku, spíš o vědomí dlouhodobého rizika. Po roce 2020 se témata bezpečnosti, obrany a identity objevují častěji v médiích i kultuře, zároveň ale život normálně pokračuje. Tchajwanská společnost si za desetiletí čínského tlaku vytvořila určitou odolnost, pokud jde o ochranu vlastní demokracie.

Letos v únoru jste prezentovali na Tchaj-wanu překlad Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Čím můžou bohyně z Bílých Karpat oslovit ostrovany z Tchaj-wanu?

Především tématem spirituality, lidových léčitelek a ohrožené kulturní paměti. Na Tchaj-wanu dodnes existují šamanské a věštecké tradice, takže fenomén „bohyní“ není místnímu publiku cizí. Silně může rezonovat i motiv zániku tradic a zmíněné hledání identity. A konečně – přitažlivá je také atmosféra knihy propojující realismus, folklor a tajemství.

Vyprávěl jste mi na letošním Světě knihy, že vás jednou na cestách tchajwanskými horami kontaktoval jelen milu, kterého má vaše nakladatelství v logu. Bylo to symbolicky podpůrné setkání?

On to nebyl jelen milu, byl to malý muntžak. A neřekl bych, že šlo o nějaké mystické nebo symbolické setkání – on měl spíš pocit, že jsem mu zabral místo na spaní, soudě podle stop a bobků všude kolem. Ale ta příhoda mi nakonec utkvěla v paměti natolik, že když jsme později hledali jméno pro vznikající nakladatelství, určitý vliv na jeho výběr opravdu měla…

Literární rubriku připravil Radim Kopáč