Pro některé posluchače je jazz introvertní a komorní hudba, na jejíž přijetí aby měl posluchač málem vystudovanou muzikologii. Takové myšlenky ale mnozí muzikanti dokážou postavit pěkně na hlavu. Jedněmi z nich jsou i členové „rodiny“ Snarky Puppy, která zahraje 13. září v brněnském Sonu v rámci JazzFestu Brno a o den později ve velkém sále pražské Lucerny.

Když Michael League v roce 2003 na University of North Texas zakládal skupinu Snarky Puppy, dělal to paradoxně proto, že ho tehdy nevzali do žádného z oficiálních školních ansámblů. Tehdy netušil, že tento původně studentský projekt se postupně promění v pětinásobného držitele ceny Grammy a jednu z nejvlivnějších instrumentálních kapel současnosti. Skupina se od počátku vyhýbala škatulkám. Sám League jejich zvuk označuje za pouličního křížence, v němž se přirozeně mísí jazzová propracovanost s energií funku, rocku a soulu. Cesta k úspěchu ale nebyla okamžitá; první dekádu strávili hudebníci nekonečným cestováním v omlácených dodávkách a hraním pro hrstku lidí v zapadlých klubech.

Dnes jsou Snarky Puppy spíš rozsáhlou rodinou než uzavřenou kapelou. Kolektivem s přezdívkou „The Fam“ prošlo za dvacet let přibližně čtyřicet hudebníků, kteří se v sestavě střídají podobně jako v hokejovém týmu. Nejnovější kapitolou příběhu Snarky Puppy je album Somni, vydané v listopadu 2025. Na tomto ambiciózním projektu se kapela spojila s padesátičlenným Metropole Orkest. Skladby inspirované Leagueovým životem ve Španělsku využívají až čtyři bubeníky současně a vytvářejí zvukovou krajinu, která je schopna posluchače přenést mimo realitu.

Další lekce trance jazzu The Necks

Australské trio si vybudovalo mezinárodní reputaci coby mistr svého vlastního hudebního jazyka. Jejich minimalistická, repetitivní improvizace s klavírem, bicími a basou zní, jako by vycházela z jednoho jediného neznámého nástroje. Spolupracovali s umělci jako: Brian Eno, Swans, Evan Parker, Karl Hyde i s několika symfonickými orchestry. Před devíti lety procestovali Austrálii coby předkapela Nicka Cavea and The Bad Seeds, v roce 2019 spolupracovali s Underworld na jejich nové audiovizuální sérii, i s Michaelem Girou na albu Swans.

Skupina existuje přes třicet let, její hudba bývá označována za trance jazz a za pokračování evropských experimentálních skupin jako Can či Faust. Tvůrčí postupy skupiny navazují na průkopníka ambientu Briana Ena. Vidět skupinu naživo je mimořádný zážitek. Koncert obvykle zahájí zdánlivě jednoduchá figura, kterou hráči rozvíjejí, přidávají nové a nové vrstvy. Z neznatelných změn vzniká reálném čase majestátní architektura navzájem se prostupujících a křížících melodických linek, která posluchače uchvátí stejně snadno, jako v jiných situacích neúprosné rytmy transovních obřadů.

S coltraneovskou stovkou se sice rovněž letošní čtyřicítka od vydání Gracelandu Paula Simona (25. srpna 1986) měřit nemůže. Ale ve světě se připomíná. Například z prvých recenzí zřejmě výtečnou a předůkladnou knihou renomovaného hudebního publicisty Ashleyho Kahna (mimochodem vydal knihy o Davisovi a Coltraneovi!), Days of Miracle and Wonder (Dny zázraků a úžasu), pojmenovanou podle části textu songu The Boy In The Bubble, který Graceland otevírá. Podtitul zní Paul Simon and the Trials and Triumphs of Graceland, tedy „zkoušky a vítězství“. V tomto případě by se ovšem mohlo užít i třeba slovo stíny nebo přešlapy.

A ty vznik desky, jejíchž kusů se dodnes prodalo kolem šestnácti milionů a odnesla si hlavní Grammy, provázely od počátku. Nejenže Simon nevrátil norské muzikantce Heidi Bergové, které chtěl produkovat desku, pirátskou kazetu s nahrávkami svérázných johannesburských kapel, jimiž se hodlala inspirovat. Ale fascinovaný rytmy a vůbec soundem jihoafrického hudebního undergroundu, který mu částečně evokoval černou muziku, jakou poslouchal jako kluk, odletěl za tamními muzikusy sám. Přesvědčen, že ho nakopnou v tvůrčí krizi po neúspěchu matnějších alb One Trick Pony (1980) a Hearts and Bones (1983). Když ale chtěl specifické groovy bandů ze země pekelného apartheidu smysluplně použít, musel jim melodie i texty přizpůsobovat a šlo o tvůrčí proces pro něho, navyklého tvořit při kytaře, doslova na hlavu postavený. Navíc se ocitl pod ostrou palbou proto, že OSN uvalila na JAR roku 1980 přísný bojkot a bylo mu ještě dlouho vyčítáno, že originální muziku prostě vykradl. Jako se mělo kdysi za zlé bílému rock´n´rollu přivlastnění tvorby černých bluesmanů. Simon ovšem nemínil podporovat rasistický režim, který se ostatně pár let na to zhroutil. Jen soukromě ve studiu podobném garáži nahrával kusy muziky. Hráčům platil třikrát tolik, co dostávali newyorští, a bylo ovšem třeba, aby je po setmění rozvážely automobily, protože to už černí nesměli na ulici a do veřejné dopravy. Několik jich pak vzal s sebou do Ameriky, aby mu pomohli fantastické album dokončit. A pro Graceland klíčový bezpražcový baskytarista Bakithi Kumalo hraje se Simonem dodnes. Však s ním byl na jaře v Praze.

Andrej Stankovič, zvaný Nikolaj. Tak mu všichni říkali na fleku i v povzdálí – a on sobě též. Kdo rušil při halali, než mu jednu ubalil, tomu řekl, až se sám své řeči lekl, „Pravdu nemáš, lež“. Jenže je tu ve slovesném kabaretu ono než.

Nežli v dámě – když jí nedám, ona dá mně pod svou Etnou na pamětnou – spíše v šachu uplatnil by svoji machu. Byl by věž.

Post illa verba dodávám a nejsem sám:

Běda přeběda

to není paběda.

Nikolaj té dámě

nenabídl rámě.

Spíše

– to se nám to píše –

prý dostala Hari Mata

ovšem košem natotata.

Nežli by ppoklonu

zženštilému klonu

vysek.

Nechá si od kandidátky

již mu přihrál osud vratký

otřít čelo lysé.

Osud vratký?

Beru zpátky

pouze ostudný.

Káže ze studny

jak je nasnadě

v Rajské zahradě

„Jako Seifert hvězdy spatřit

a nesplést se ani jednou.

Je to přece nepředmětno.“

Preferuji, a to nejen v jeho sluji, Orion. Když ti řeknou „Na věž,“ tak jim brachu nevěř. K Orionu směřujeme. Já i on. Brání nám v tom jenom Jemen.

Mám takový „problém“. Když se opravdu stanu něčím fanouškem, líbí se mi pak od něj (ní/nich) skoro všechno. Uznávám sice, že v případě některých alb mohou existovat oprávněné kritické výtky, ale srdce rozumem nepřetlačím. Mně se pak fakt líbí skoro všechno.

Na téma „celoplošného obdivu umělce“ jsme tuhle narazili při chatu s Martinem Kyšperským. Shodli jsme se, že to může mít různé důvody, některé možná i lehce patologické, ale do toho psychoaspektu jsme zas tak nešťourali. Celou úvahu vyvolal jednoduchý Martinův dotaz, zda mám coby fanoušek Iggyho Popa rád jeho album Party, které natočil v roce 1981 ve spolupráci s Ivanem Králem. „Obecně“ se má za to, že deska extra úspěšná ani kvalitní nebyla.

Ohledně Party u mě ale hraje roli i to, jak a kdy jsem ho poznal. V mých sedmnácti. O rok dříve jsem získal svou první Iggyho desku Soldier z roku 1980. Úplně jsem jí propadl a myslím, že je i „objektivně“ skvělá. (Pro někoho je to poslední klasická Iggyho deska, pro jiné první z těch méně zásadních.) Od té chvíle jsem se snažil získat další jeho nahrávky a postupně se stával čím dál větším fanouškem. Skamarádil jsme se s Tobiášem Jirousem, který měl podobný vkus a skvěle vybavenou kazetotéku. Ten mi Party nahrál. Byla to kdovíkolikátá kopie a bohužel k tomu nebyl ani seznam písniček. ALE! On měl tu desku nahranou od Mejly Hlavsy! S takovým rodokmenem bych klidně z kazety nábožně poslouchal jenom šum. Pár měsíců na to jsme s rodiči navštívili Vídeň a já byl v hudebním obchodě úplně blažený z toho, že si mohu opsat názvy písniček! (Abych si CD koupil, na to jsem samozřejmě neměl.)

Nyní, s nějakým odstupem, už cítím, že ta deska není nejzdařilejší a spolupráce Pop / Král svůj potenciál bohužel nenaplnila. Možná i proto, že se Iggy nacházel v dost chaotickém období; evidentně chtěl udělat komerčně úspěšnou desku, ale zároveň tuto ambici sám bojkotoval. Ne nadarmo jednou Bowie charakterizoval Iggyho kariéru jako „prohru vyrvanou ze chřtánu vítězství“. Jak ale jeden kritik s odstupem času na příkladu rozjuchané Happy Man poznamenal, Iggy se neumí zaprodat, ani když se o to ze všech sil snaží! To je svým způsobem úspěch, ne?

Zkrátka, všechny kritické výtky uznávám, ale když slyším třeba první vteřiny Eggs On Plate, stejně se mi po tváři rozlije blažený úsměv.