Letošní Antickou Štvanici na začátku září okupovali dávní plavci za zlatým rounem, přesněji hra Marie Novákové Argonauti v režii Zuzany Burianové. Osvědčený tvůrčí dámský tandem vychází z bohaté inspirace starořeckou mytologií, také z románu Roberta Gravese Zlaté rouno, původní divadelní hru ovlivnili i klasikové jako Euripides, Ovidius a další. Známý příběh, jehož tragickými hrdiny jsou Iason a Médea, není však jedinou fabulační oporou, přímou vazbu na lapálii s únosem vzácného materiálu i královské dcery má z vystupujících postav ještě král Akastos, potomek toho, který plavce do Kolchidy vyslal. Kromě něho a Iasona se ve hře představí také lovkyně Atalanta, bájný hrdina Herakles a pěvec Orfeus. Neohrožená rekyně i oba muži se, alespoň podle některých antických pramenů, plavili na lodi Argo spolu s Iasonem.
Libreto inscenace se vyznačuje komplikovanou mnohovrstevnatostí, nechybí rétorický patos, prošpikovaný ovšem profánními přípodoteky, pro vulgarismy nejde daleko především „drsňák“ Herakles, ale pěkně od plic si občas uleví i další postavy. Plán inscenace spočívá v setkání starých spolubojovníků či přesněji spoluplavců po letech, scházejí se mimo jiné proto, aby se pokusili odpustit si mnohé prohřešky, kterých se dříve vůči sobě dopustili. Odehrává se v troskách lodi Argo, což jsou v reálu dvě, později tři ohniště, do nichž protagonisté přikládají dřevo, zaznamenáme také zbytky jakéhosi teepee a dřevěnou nakloněnou rovinu. Aktéři občas posedávají na bytelných kládách a židli-trůnu, umístěné na vrcholu onoho „svahu“.
Do tohoto prostředí přivede publikum od štvanické Vily poněkud bodře navigující Herakles (Jakub Gottwald), pro přihlížející jsou připraveny z obou stran dějiště dvě řady židlí. Atalantu představuje Markéta Ptáčníková, Iasona Zdeněk Piškula, Orfea Jan Zadražil a Akastose ještě student DAMU Michael Hajda. Vzpomínání na plavbu i další zápletky z osudů přítomných postav je ztvárněno dynamicky, inscenace je lehce kontaktní, v tomto punktu si nejpřirozeněji počíná Orfeus Jana Zadražila. Herecky je produkce naplněna svrchovaně, kromě zmíněného bezprostředního pěvce, který ovšem z důvodu dávného zranění odmítá zpívat, vyniká Zdeněk Piškula v partu Iasona. V nepřeexponovaných, ale niterně přesvědčivých výstupech „rekonstruuje“ svůj intimní příběh, tedy to, jak zradil svou manželku, kterou ukořistil spolu se zlatým rounem, a ona se mu strašlivě pomstila (zavraždila obě jejich děti a novou Iasonovu vyvolenou). Jeho part, stejně jako role ostatních představitelů, se ovšem týká i nesnází při dlouhé plavbě, spojené s útrapami na hraně přežití. Zde se výrazněji uplatní herectví Jakuba Gottwalda, po poněkud rozpačitém entrée zkázněné. Chlapáctvím, prezentovaným třeba při přenášení těžkých polen ve stavu značné opilosti, prostupuje však také stesk po ztraceném miláčkovi Hylasovi. Za zmíněnými pány nijak nezaostává Markéta Ptáčníková v roli energické a rozhodně ne křehké Atalanty ani herecký junior kvinteta Michael Hajda. Všichni disponují vzornou dikcí, na niž jsem s přibývajícím věkem zvlášť citlivý a která patří k herecké výbavě opravdových profesionálů. Náročné role vyžadují také výraznou fyzickou kondici. V komplikované struktuře pozoruhodného textu, v němž se vnímateli vše přece jen snadněji propojí při četbě než při jevištním ztvárnění, dojde i k jakémusi divadlu na divadle. Argonauti si přehrají některé momenty ze svých osobních, ale také dalších mytologických příběhů především v ženských rolích (Iason ztvární třeba svou osudovou partnerku Medeu). Přes svoje kostýmy, kombinující antické bojově-sportovní odění s modernějšími prvky, si muži přehodí bílé pláště a nijak se při změně genderu nepitvoří. Měl jsem však dojem, že tady už mohou diváci v dějových zvratech tápat (text jsem ku svému prospěchu četl ještě před zhlédnutím produkce). Nadprůměrná inscenace o neměnných lidských pochybeních a vášních, sounáležitosti při prožitých trampotách i společné odvaze či vině, to všechno – ovšem bez pozdějších civilizačních nánosů – působí v otevřeném venkovním prostoru katarzně, nasvícení herců obstarávají až na pár momentů pouze planoucí ohně. Ty jsou ve finále zality vodou a vyvalí se z nich dým. Kdyby se z hlediska temporytmu mohlo celému tvaru občas něco vytknout, praskání hořícího dřeva a jakási prvobytní pospolitost účinkujících a diváků to spolehlivě zahladí.
Sluší se také pochválit na internetu dostupný program k inscenaci, obsahující zasvěcený vhled do komplikovaných zákrutů antické mytologie i celý text hry, při „ostrovní“ realizaci poněkud krácený.
