Expozice: Kamenná kolonie, někdejší brněnská dělnická kolonie postavená ve 20. letech minulého století v opuštěném pískovcovém lomu. Obyvateli zvaná Kamenka nebo Skala, jak se dozvíme z krátkého Intra, proneseného nejstarší obyvatelkou Drahomírou Kantorovou, jež na místě žije od odsunu Němců. Z nouzové kolonie se ovšem stala díky géniu loci „vesnice uprostřed města“ a početným umělcům a bohémům, kteří se tu začali cca od 60. let zabydlovat, svérázné centrum alternativní kultury. Což odráží i festival Kamenka Open. Ale to je jen špička ledovce. V Kamenné kolonii se muzicírovalo i jinak tvořilo pořád.

„Muzikanti hráli doma, na dvorcích, na palouku u ohně ‚na horní skale‘. Hrálo se a hraje u hodů i u jiných příležitostí,“ vysvětlil architekt a rezident Kamenky Radim Horák, proč ho napadlo iniciovat ke 100. výročí čtvrti právě natočení alba muzikantů spojených se čtvrtí.

Děj: Žánrově jde o hodně pestrou směsku. Namátkou. Náladu navodí komorní, klasicizující instrumentální jazz Rána v Kamence. Dílko skladatelky Niny Matouškové, absolventky JAMU, jež, jak jinak, od dětství v někdejší kolonii žila. Druhou stranu LP uvede stejná autorka meditací pro dvě flétny Small Church, věnovanou dvěma zesnulým obyvatelům Kamenky, Vítězslavu Drápalovi a Arnoštu Bourkovi, významným flétnistům se zkušenostmi ve světových symfonických orchestrech. Nechybí šanson Ač známe se Ivana Smýkala, s minulostí chrámového varhaníka, i člena kapely divadla Husa na provázku, jenž se do malebné čtvrti přistěhoval v 70. letech. Nebo výlet do Afriky Idamba (no jasně, Brno je sympaticky kosmopolitní štatl), na který zve beatboxer a mistr světa v loopingu Endru (Ondřej Havlík), jenž alespoň během studií na JAMU bydlel v Kamence v podnájmu. Kolekce zahrnuje blues Kamenka (taky vás napadla pocitová paralela se Špejchar blues?) Toma Jegra. A také fusion Kdyby od dalšího „Skalaka“ Milana Vidláka, někdejšího pianisty Orchestru Gustava Broma. Dámský sousedský sbor Šlajnerky zapěje folkloreček Ten vršeček i operetní kus, nejen mezi trampy, ale také v Kamence zlidovělé Děvčátko z kolonie. Jadrné finále? The Mamrds a hantec-metal-punkový opus Hody sa blíží. Přispěli i hosté odjinud: „V rámci tradice čižby v kolonii se podařilo pro zaranžování lidovky V širém poli studánečka lapit jednoho z nejlepších slavíků, Jiřího Slavíka.“

Katarze: Různorodou kolekci drží pohromadě nejen génius loci. V podstatné části skladeb sloužil coby doprovodný band Vilém Spilka Quartet. Funguje, když ne jako červená (přerušovaná) nit, tak alespoň jako zvukový tmel spojující různé kameny skalské mozaiky.

Skala je ovšem albem měsíce nejen díky hudbě a koncepci. Jde o artefakt v pravém smyslu slova. Součástí fyzického vydání na LP je téměř stostránkový „booklet“, obsahující mj. historické fotografie kolonie a jejích obyvatel. Album se tak mění také na plnohodnotnou obrazovou publikaci.

Závěr: Betelné šlehy, žádná levandula. Skala zjevně inspiruje.

Brněnský multiinstrumentalista Ondřej Kyas je nejviditelnější jako člen kvarteta Květy, ale doprovází i další interprety, skládá moderní vážnou hudbu i hudbu pro divadlo a ve vší nenápadnosti si pro radost s tříletou pravidelností nahrává i svá žánrově stěží zařaditelná sólová alba. S letošním jarem vydaná dvojitá porce je už jeho čtvrtá – a zároveň hudebně nejpestřejší.

Úvod první desky ovšem „klame tělem“ – otevírají ji dvě příjemné, letně odlehčené písničky a až s tou třetí Stojíš v tramvaji, nastupuje zadumaný minimalismus, který je pak nejčastější spojnicí celé nahrávky. Vstřícné melodie a tradiční písničkářství se sice ještě občas na skok vrátí, ale zamyšlené a neveselé repetice jsou tu tentokrát tím určujícím. Jen občas se vše rozvine do sice komorně intimních, ale bohatě proaranžovaných skladeb. Ještě patrnější je to na druhém albu, jisté lahůdce pro příznivce Oldřicha Janoty. Hodně se tu experimentuje se zvukem, nechybí terénní samply, minimalismus skladeb protkávají nitky ambientních nálad. Často i začnou nějakým prostým motivem, třeba vzorově folkovou kytarou, ale vždy se to pak nějak zvrtne a zacyklí do temného kolovrátku, vzbuzujícího neklid a nervózní pocit, že je něco jinak, než by mělo být. Avantgardně pojaté hudební motivy pak skvěle podporují i texty, které si pohrávají se surreálnem i dadaistickými obrazy („Na nočním koncertě / tiskla se ke mně / zjevně jedovatá dívka / jejího koně / potkal jsem pak / u stánku na horký mramor…“), ale prozrazují i zcela konkrétní zážitky a místy připomínají i cosi na způsob deníkových záznamů ze všech stran útočících nápadů. Všudypřítomná melancholie písním pak dodává atmosféru art-filmových soundtracků – nic není dopovězeno a málokde jsou obrazy jasné a konkrétní. Na hitovost či výrazné slogany můžeme rovnou zapomenout. Ty skladby se jen pomalu dostávají pod kůži i do paměti, ale o to víc pak svou magií dokážou okouzlit.

Na předchozích albech se polský kytarista a skladatel prezentoval buď v instrumentálních combech nebo v duu s japonsko-polskou zpěvačkou Yumi Ito. Nyní jako kdyby sound vytvořený v předchozích komorních sestavách spojil. Přidal rytmiku, druhý sólový nástroj a hudbu nechal kolorovat průzračným, technicky i výrazově brilantním vokálem jihokorejské zpěvačky Song Yi Jeon (též Ambrose Akinmusire), se kterou se zná už od studií na Jazz Campusu v Basileji.

Jako druhý sólový nástroj ke svojí kytaře zvolil Mika trubku Oskara Töröka (např. z Vertiga, jistě netřeba představovat). Dominantní sice pochopitelně zůstává kapelníkova kytara, v typickém střídání jemného elektroakustického podkresu (nebo fingerstyle akustiky v Night Waltz) v harmoniích s nevtíravě mírně zkresleným tónem sól. Ovšem přebírání nápaditých témat trubkou a zpěvem prospělo vypíchnutí „kosmopolitně-melodického“ Mikova autorského rukopisu. S tím, že Oskarovi i Song Yi zůstává dostatek prostoru na vlastní invenci. Třeba když se nevázaně free vyřádí v „divokosti“ Wire Face, protipólu kultivovaně zklidněných kusů. Jinak ovšem atmosféra alba, navzdory názvu kompozice Rubato, zůstává převážně snivá a křehká.

K vrcholům desky určitě patří jediná otextovaná skladba, balada Cosmic Sand. Nejde ovšem naštěstí o žádnou zjednodušenou úlitbu ve smyslu „písnička rovná se chytlavý singl“, i tahle kompozice je neprvoplánově a košatě vystavěna. Díky práci se slovy navíc umožňuje zpěvačce ještě zajímavější výraz než v koloraturách či bezeslovných tématech.

Empatický kontrabasista Andrzej Święs a polyrytmický maďarský žonglér s darem citlivosti Péter Somos pak zaslouží o to větší uznání tím, jak záměrně méně nápadným pojetím rytmiky zároveň ustupují sólistům i nepopírají vlastní výjimečnost… No, trochu komplikovaně vyjádřeno, ale stačí se zaposlouchat a víte, co myslím.

Přání na závěr? Aby tohle nadnárodní kvinteto nezůstalo projektem jednoho alba a vyvíjelo se dál.

Netuším, co myslel autor titulní skladby Filip Spálený „Dokonalou koulí“ v názvu. Hudba pátého alba jeho kapely Los Quemados ale opravdu tvoří dokonalý, vyvážený, uhlazený zvukový tvar, lahodící uchu. Fajnšmekrovskou jazzovou easy listening. Bez hanlivého přídechu naznačujícího pouhou zvukovou kulisu, nic takového, ale prostě příjemný poslech pro každou vnímavou bytost.

Příměr k uzavření do jedné sféry taky nemá evokovat pocit omezení, ale přirozené shody v soundu, stylu, timingu, feelingu… Ať už napsal kompozici kterýkoliv ze členů kapely, ať už má sólový part, nebo hlavní melodii (a to včetně Spáleného baskytary, která se mění ve vůdčí melodický nástroj a nese téma mj. důstojně vzletné balady Procession, než předá prostor klenutí rozložených akordů klavíru), panuje tu vzorový soulad, hladké zapadání jednoho do druhého ve společném gravitačním poli. Pro Los Quemados pořád platí škatulka fusion, ale desku od desky mizí prvoplánové povědomí o původních zdrojích v jazzu, funku, latině či afrických inspiracích a převládá dojem amalgamu. Ne, že by od přechozí taktéž skvělé, celkovým dojmem možná trochu dramatičtější a „rockovější“ desky Duck Night (2019) došlo ke zvratu, jen ještě vzrostl dojem provázanosti.

Vzhledem k zakladateli a také lehce dominantnímu autorovi alba jsem napsal „kapela Filipa Spáleného“. Zrovna tak je ovšem důležitý vklad saxofonisty Jakuba Doležala. S jeho citem pro melodičnost a velmi přirozené, logické, a přesto originální rozvíjení sólových improvizací, „tradicionalistické“ opět v tom nejlepším smyslu slova. Po jedné skladbě přispěli i klávesista Jan Bálek a „nováček“ Petr Mikeš, jenž před pár lety vystřídal u bicích Ondřeje Pomajsla, a tohle je jeho první deska s kapelou. Osobité rukopisy přitom nevyčnívají, naopak obohacují společnou „oblast zájmu“ (což je také synonymum slova sphere). Taková krásná duhovka, radost v každém taktu a každé notě.

„Voda je požehnání i kletba. Médium křtu a spirituálního znovuzrození, smrtelná hrozba v elementární zuřivosti bouře. Prvním momentem inspirace, od kterého se odvíjel tento projekt, byla Shakespearova hra The Tempest a píseň ducha Ariela Full Fathom Five,“ vysvětluje Savina Yannatou. A slavné verše ve zhudebnění Roberta Johnsona (ne toho bluesmana, ale Shakespearova současníka, anglického komponisty) také zazpívá. Samotná Yannatou je ovšem také živel. Celková nálada Watersong spíše velebně konejší. Což ale neznamená, že fenomenální řecká zpěvačka občas (slyš Perperouna) nezabouří a nevyužije svoje vynálezy extrémních hlasových technik.

Pro „vodní písně“ sahala Yannatou typicky bezbřeze, kam ji vlny nesly. Upřesnění s Johnsonem nebylo samoúčelné, neb si klidně střihne i americký spirituál Wade In The Water. Samozřejmě vedle pro ni charakteristických úprav nápěvů řeckých, kyperských, korsických, italských, španělských, zkrátka středomořských – ale také irských. I to však bylo pro Savinu tentokrát omezení. Aby mohla zařadit do kolekce i písně v přesvědčivé arabštině, přizvala tuniskou zpěvačku Lamii Bedioui. A tak hladce propojila třeba Wade In The Water a Allah Musau (Bůh Mojžíšův), tradicionál pro změnu egyptský: „Spolupráce s Lamií byla ohromná radost. Nejen proto, že je úžasná. Jsem také schopna snadno improvizovat kolem jejího vokálu. Naše hlasy jsou odlišné, přesto se k sobě dokonale hodí.“

Jako ony písně všech světových vod. Jaká to nádhera poslouchat krásnou, úchvatnou, soudržnou, kosmopolitní hudební spolupráci a výpověď v dobách stále hlasitějšího vřeštění národovců („Tramtárii Tramtárijčanům!“), kterým nedochází, že jediná šance na zdárné přežití nejpočetnějšího druhu hominida je myslet na prospěch celého světa.

Jo, než jsem desku poprvé doposlechl, přihnala se z čistého nebe bouře. Vyčistila vzduch a zase přešla. To jsou safra „náhody“.

Dánský multiinstrumentalista a producent Dieter Boels byl ještě nedávno na hudebním poli nenápadným solitérem, o jehož existenci jsme se dozvěděli pouze z dvojice EPček Finis Terrae a En Plein Air vydaných v roce 2022. Tiché instrumentální skladby jeho projektu Nite Kite korelovaly na pomezí loungeově filmové hudby, popu a ambientu. To se s letošní dlouhohrající prvotinou projektu mění. Vedle pravidelných elektronických experimentů totiž Dieter začal organizovat jazzové jamy. A právě z tohoto pravidelného spontánního hraní vykrystalizoval nejen nový materiál, který na kolekci Erratic Erosion uslyšíme, ale také hudební přátelství, které nafouklo seznam zúčastněných muzikantů do nečekané délky. Úvodní skladba Rust Roest se sice tváří, že i s hosty se toho ve světě Nite Kite mnoho nezměnilo, hned následující The Dancer ale vnáší do až kavárensky ležérní hudby lenivý vokál Ruth Kennivé. A pak už jdeme od překvapení k překvapení. Innuendo nejprve znejistí elektronické kejkle, aby závěr prosvětlila trubka Rubena Drentha. V druhé části kompozice Doelloos se do nastoleného starosvětsky jazzovéhoo klidu vlomí world music nálada s flétnou bansuri v rukou Istvána Fazakase. V Our Omery Nature vyměníme kavárenskou kávu kvůli nekompromisnímu tanečnímu rytmu a syntezátorovým kouzlům za plechovku stylového klubového energeťáku. Laat Me Achter s vokálem Nielse Boutsena se přizná k vlámské rodné hroudě, aby i další skladby měly nějaké překvapení (saxofon, akustické bicí, kontrabas ad.) v kapse. Zpočátku nenápadná deska s dalšími poslechy roste a kapela Dietera Boelse by mohla být kvůli svým častým jazzovým impulzům na pomezí moderní neoklasiky i současné elektroniky zajímavým tipem pro následující ročníky festivalu Spectaculare nebo podobně laděné podniky. Potenciál být zajímavým koncertním tělesem totiž proměnlivý soubor Nite Kite rozhodně má.

Pětičlennou britskou kapelu, původně dívčí duo, jsem pro sebe objevil před třemi lety po jejich nadmíru příjemném vystoupení na festivalu Primavera. Během té doby nejenže dostala za svůj debut dvě Grammy a Brit Awards, ale i vyrostla v jednu z největších pódiových senzací dneška, hrající před desetitisícovými davy, a se svým aktuálním druhým albem v půlce července sesadila znovuobnovené Oasis z čela britské hitparády. Přesto je pořád překvapivě označována za alternativní kapelu.
A je fakt, že když spustí temná basová linka úvodní skladby, rozhodně to nezní jako něco, co by si například český rozhlasový éter pustil přes práh. Magie zpěvu PJ Harvey, zdánlivě obyčejná nekompromisnost Pixies a všudypřítomná energie, to jsou Wet Leg na svém druhém albu. Skladby prozrazují cit pro tradiční písničkářství i chytré melodie, ale zároveň i chuť nedělat „to“ jako všichni ostatní. Producent Dan Carey si excelentně pohrál se zvukem, je z toho znát nejen to, že má kapelu dobře „přečtenou“, ale že také pracoval i na dalších nahrávkách, v posledních letech úspěšných a za progresivní považovaných kapel – Black Midi, Squid nebo Fontaines D.C.
Druhé album rychle proslavených umělců bývá docela důležité. Může být potvrzením výjimečnosti, anebo také prozradit, že šlo jen o náhodu. Tyhle skladby ale znějí sebevědomě a samozřejmě, stejně jako znovu čerstvě, nápaditě, živelně a zábavně. A přestože jsou jejich texty plné milostných motivů, spíš než obvyklá klišé se do těch písniček propisuje radost ze života, mládí zúčastněných, a i určitá tanečně-punková drzost. A ještě jedna věc je důležitá – i když se kapela nechala slyšet, že trojice původně koncertních muzikantů už je považována za plnoprávné členy, je zjevné, že v téhle kapele vládne matriarchát. A i to jí dodává onen stěží popsatelný „sexy šmrnc“.
Chcete-li si tak – i třeba na dobrou náladu – pustit typicky letní album, svůdné, energické a žensky hravé, byla by hloupost se téhle nahrávce vyhnout.

Pamětníci úvodní odstavec laskavě přeskočí: Kapela Teória Odrazu je právem považována za zásadní akt počátků slovenské scény alternativního rocku. Sympaticky mátla a provokovala už filozofickým termínem v názvu, sahajícím do antiky k Demokritovi z Abdér, ale braným do huby i ruským masovým vrahem planetárních rozměrů. Aktivně hrála v letech 1988 až 1993. „Přípravnou fází“ kapely ovšem byla už sestava nazvaná Basta Fidli, založená v roce 1987. Šlo o záslužný hřích mládí baskytaristy, klávesisty, dnešního hudebního teoretika, vysokoškolského pedagoga i „vážného“ skladatele Júlia Fujaka, kterému ovšem výrazně interpretačně i autorsky vypomáhali zpěvák a hráč na polnici Peter Štekláč, kytarista Peter Varsavík a v případě sestavy Basta Fidli bratr kytarista Eda Fujak.

T.O. vydala v roce 1991 jediné, eponymní studiové album. Podstatná část repertoáru tudíž zůstala ve studiové podobě nezaznamenána. Až ke 35. výročí vzniku se pánové rozhodli věc napravit. Kvalitně, ale hlavně autenticky (srovnáme-li osobitý sound nových a dobových nahrávek) zachytili kousky Zabíjačka, Klebeta! nebo Zajačie ústa. Pro přesnost dodejme, že přetočili i něco málo z debutu, ovšem v odlišných verzích (např. Zavraždený zemiak unplugged). Studiová část CD navíc zahrnuje i skladbu Tu, natočenou v roce 2010 coby bonus reedice prvotiny. Samostatnou kapitolku pak představuje nový bonus. Studiová improvizace Operácia gitaristu, do které přispěl saxofonem Mikoláš Chadima, jenž v dobách začátků T.O. hodně pomohl, a Vladimír Metra si tu sveřepě free brnká na banjo.

Druhou část pomyslného dvojalba na jednom disku pak tvoří zvukově vycizelovaný živák z roku 1992, publikovaný dříve pouze na MC. Dokazuje brilantní souhru a přesvědčivost kapely ve vůbec ne jednoduchých skladbách, jistě inspirovaných zappovskou komplikovaností, ironií i potrhlostí, ale nekopírujících. Možná jen „dokument doby“, jenže krásně živelný a strhující.

„Takovou desku jsem chtěl natočit víc než dvacet let, ale nikdy nebylo lepší načasování než nyní,“ píše o třetím albu rockových avantgardistů WSR zpěvák, kytarista a hlavní autor písní Andrew Plummer. Připojil i výstižnou charakteristiku nálady Písní z přístavu: „Úvodní ukolébavka se rozlije jako úsvit nad špinavou Temží, je tu tušení slunečního svitu, prorážejícího mraky a mihotajícího se na hladině znečištěné vody, míchání slaného vzduchu a zápachu z pobřeží, souboj čistoty a toxicity, světla a stínu, romantiky a zpustlosti.“ A nebojí se ani příměrů: „Něco na té desce odráží tvorbu lidí jako Tom Waits, Michael Gira, Nick Cave a Captain Beefheart.“ Další zdroj inspirace prozrazuje i jediný převzatý kus No Kids od amerického jazzového avantgardisty Johna Lurieho (a fakt, že Andrew zasvěceně pracuje i jako PR na experimentující britské jazzové a improvizační scéně).

Příznivce výše jmenovaných výtečníků album pravděpodobně nadchne, ale naštěstí nejde o epigonství. Ponuře pomalé, stylově zvukově ušpiněné, „noirovým gotickým blues“ ovlivněné litanie mají dostatek osobitých momentů a jsou přesvědčivé. A aby byly anglické „přístavní“ reálie ještě zdůrazněny atmosférou při nahrávání, točila kapela v plovoucím studiu Lightship 95 na Temži. V momentech, kdy by hrozila jistá jednobarevnost písní, zpestřuje autorské spektrum jiným odstínem šerosvitu basistka a zpěvačka Ruth Goller, autorka přímočaře nazvaných kusů Into The Light a About Death. Po zvukové stránce byl zase skvělý nápad zpestřit kytarový sound jediným klávesovým nástrojem – harmoniem. Netřeba dodávat, že hudba dokonale zrcadlí poetiku textů: „Modlím se, aby déšť nikdy neustal / takže sutiny vám nedovolí odejít / tohle je smutek dne po Vánocích / v roce 1984,“ deklamuje Andrew v The Catching Of The Bull.

Vážně vhodně načasovaná chmurná nahrávka do pohnuté doby. Ale naštěstí s oním svazkem paprsků, prosvítajícím mračny.