„Haitská Nina Simone“ přijede z Montrealu

Černošská zpěvačka Dominique Fils-Aimé z frankofonního Montrealu navazuje na to nejlepší z jazzové i bluesové historie. Hlásí se k odkazu Billie Holiday, Niny Simone i R&B hvězdy Etty James, ale z jejího zpěvu slyšíme i tiché ostří kultovní nigerijské zpěvačky Sade. Její písně stojí na gradujícím emocionálním napětí i komorním, vypjatém doprovodu kytary a kláves. Dvě z jejích alb získala cenu Juno, což je kanadská verze amerických Grammy. Dominique Fils-Aimé vystoupila na řadě prestižních akcí, roku 2025 na North Sea Jazz Festival, který je vrcholnou evropskou přehlídkou, i na japonském World Expo 2025 v Osace, kde odehrála 5 koncertů reprezentujících kanadskou kulturu.

V Praze 13. října v Paláci Akropolis představí Dominique Fils-Aimé své poslední, přelomové album My World Is The Sun, jehož úvodní skladbu inspirovala kazeta se zpěvem její matky ze 70. let, když Dominique ještě nebyla na světě. Album je ve zpěvaččině tvorbě mezníkem. Většina nahrávek vznikla naživo ve studiu. Kritika píše, že novinka působí jako přelomový bod, kdy už si zpěvačka nemusí nic dokazovat. Hudba je vřelejší a osobnější nežli minulé nahrávky, zpěvačka má větší odvahu riskovat.

Dočasný Lesbický Bar TWIST na Přehlídce Mladého Umění Pokoje

Kolektiv ateliéru Nových Médií 2 z Akademie výtvarných umění v Praze letos na přehlídce Pokoje představí místo klasické výstavní instalace fungující lesbický bar.

Název TWIST vychází z tématu přehlídky – „zvrat”. Samotný bar tak vzniká jako odpověď na potřebu lesbické a queer komunity mít vlastní prostory k setkávání, které v Praze dlouhodobě chybí. TWIST se pokouší takový prostor vytvořit alespoň dočasně, hlavní důraz pak provozní kladou na to, aby byl co nejbezpečnější a přístupný, zároveň ale hlasitý, drzý a bez omluv svůj, s nulovou tolerancí jakýchkoli forem nenávisti.

Annn Klusák, jeden z provozních baru, říká:

“Dlouhodobá absence prostorů jako je TWIST, poukazuje na to, komu je systematicky přiznáváno právo zabírat prostor, být viděna a vytvářet vlastní komunitu. Lesbický bar tedy zdaleka není jen místem zábavy. Je sociální infrastrukturou, která umožňuje vznik komunit založených na sdílené zkušenosti života mimo cisheteronormativní uspořádání veřejného prostoru.”

Pravidelný doprovodný program

Bar bude po dobu svého fungování od 14. do 29.11. nabízet různorodý program: Na slavnostním otevření 13.11. zahraje kapela, která je někdy až moc – MC Broskvičky a přední dyke DJ HrrHrrrrHrrr.

Návštěvnictvo se taky může těšit na poslech a workshop psaní lesbické audioerotiky s Oh My Hot, který proběhne 22.11. od 17ti hodin, nebo na otevřený kurz lap dancingu pro FLINTA (Female, Lesbian, Intersex, Non‑binary, Trans, and Agender) osoby s Ivettou Prokhorovou 27.11.od 18 hodin.

Podrobný program s mnoha dalšími akcemi je k přečtení na instagramu @newmedia2avu nebo přímo v prostoru baru. Od 14.-29.11. je lesbický bar TWIST otevřený každý den od 10 do 21 hodin.
`

O kolektivu Nových Médií 2

Kolektiv ateliéru Nových Médií 2 krom společného studia spojuje zájem o vztahy mezi uměním, každodenním životem, péčí a aktivismem. Krom lesbického baru TWIST mají na kontě společnou výstavu Queernest, nebo provoz dočasného komunitního centra kolektivu Plusko+ v galerii AMU v roce 2025. Na vzniku baru se podílejí Annn Klusák, Vojta Dubcová, Richard Eliaš, Edi Pája Maršálek, Michal Durda, Mila Petriv, Viktorie Kučerová a Jakub Ďurien.

Prague Sounds slaví třicet let

Nadžánrový festival Prague Sounds, který začínal v roce 1996 pod názvem Struny podzimu v době prezidentování Václava Havla na Pražském hradě, oslaví své 30. výročí od 2. do 22. listopadu. Vrcholem jubilejního ročníku je mimořádná čtyřdenní rezidence v Rudolfinu. Během čtyř večerů projde tato novorenesanční koncertní síň zvukovými i vizuálními proměnami a nabídne čtyři kontrastní večery, definující žánrovou bezbariérovost festivalu Prague Sounds: koncert věnovaný legendárnímu minimalistickému skladateli Stevu Reichovi, zjevení nové jazzové generace jménem Samara Joy, imerzivní audiovizuální elektronice Maxe Coopera až po českou premiéru oceňovaného cyklu Chapters hvězdné sitáristky Anoushky Shankar se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Robertem Amesem.

Festival nabídne také české premiéry brilantní skotské skladatelky Anny Meredith a její elektrizující žánry překračující kapely, rapera a všestranného umělce Kojey Radical, který je považován za jeden z nejvýraznějších hlasů současného britského rapu, i vůbec první živé uvedení nového společného projektu dvou solitérek a hledaček nových zvukových světů, Lenky Dusilové a varhanice Katty.

Jubilejní Prague Sounds zároveň přináší návraty některých významných umělců, kteří se zapsali do festivalové historie, mezi nimiž nechybí virtuózní skladatelka a pianistka Hiromi, mistrovský vokální ansámbl Theatre of Voices vedený Paul Hillierem ani oceňované newyorské smyčcové kvarteto Brooklyn Rider. Letošní klubový večer Choice připravuje v roli kurátora Ondřej Pivec, jehož mezinárodní kariéra vedoucí až k zisku ceny Grammy nabrala zásadní směr díky iniciačnímu setkání s Gregory Porterem na festivalu Prague Sounds. Detailní program najdete na festivalovém webu praguesounds.cz.

red

Do Jazz Docku se vrací Bill Frisell

Legenda světové kytary vystoupí 5. listopadu po delší době v Jazz Docku. Tentokrát vyráží na turné se svým novým jazzovým triem, společně s kontrabasistou Lukem Bergmanem a bubeníkem Timem Angulou. Tito hudebníci ovládají jak rozsáhlý repertoár Frisellových skladeb, tak i standardy, populární i lidové písně, které Bill Frisell s takovou oblibou a často interpretuje. Metoda hry jejich tria je interaktivní, konverzační a připravená kdykoli zařadit nečekaný groove či spontánní improvizaci.

Kariéra Billa Frisella je velmi bohatá a výčet jeho úspěchů, ocenění a alb by vydal na velmi dlouhý článek. V dětství studoval hru na klarinet u Richarda Joinera; později přešel ke kytaře, kterou také studoval na Berklee College of Music. Počátkem osmdesátých let se stal členem skupiny bubeníka Paula Motiana a později se stal studiovým hudebníkem pracujícím pro nahrávací společnost ECM Records. Své první sólové album In Line vydal v roce 1983. V průběhu let spolupracoval s mnoha významnými hudebníky, jako např. John Zorn, Jim Hall, Elvis Costello, Gary Peacock, Ronald Shannon Jackson, John Scofield, Pat Metheny, Dave Holland, Elvin Jones, Ron Carter, Greg Leisz, Viktor Krauss, Eyvind Kang, Hank Roberts, Matt Chamberlain a další.

Ad hot

Propojení rock-popové muziky se symfonickým zvukem je sice stará vesta (viz např. LP Deep Purple Concerto for Group and Orchestra, 1969), ale poslední dekády často větraná. Zavedená jména jí obohacují nabídku ušlechtilým provedením své kolekce „best of“, představuje příležitosti ke zviditelnění regionálních filharmonií i zajímavé zakázky orchestrátorům. Pokud se k vytvoření partitur odhodlá někdo z kapel, o které jde, pak i příslovečnou studnici řemeslných zkušeností. Třeba Jakub Zitko od Anety Langerové by o tom mohl barvitě vyprávět. Kategorie leckým spíš zavrhovaná má své milníky. Určitě double Joni Mitchell Travelogue (2002), které úžasně aranžoval Vince Mendoza. Zavrženíhodné není ani Stingovo album Symphonicities (2010) s aranžmá hlavně Roba Mathese i Stevena Mercuria. A zatímco u Joni to byla jen nahrávka, Sting Symphonicities provedl živě po celém světě asi sto třicetkrát!  Našlo by se vícero akceptovatelných počinů, ale stejně člověk k tomuto druhu hybridu přistupuje pro jistotu po špičkách.

K tomu se zdál vyzývat i záznam vystoupení jižansko-blues-jazz-rockového excelentního kytaristy, skladatele a skoro soulového vokalisty Warrena Haynese se symfoňákem jeho rodného Asheville v Severní Karolíně řízeného Richem Danielsem pod titulem Dreams & Songs. Album vyšlo v září, ale dva koncerty s profi-orchestrem velmi slušné pověsti odehrál Haynes v půli března 2019. Podstatnou roli přitom měli nesymfonici Oteil Burbridge (basa), Jeff Sipe (bicí), John Medeski (klávesy, hlavně varhany) a Greg Osby (altsax). Plus šestice prověřených aranžérů včetně zmíněného maestra Mendozy, který se ujal jedenáctiminutové verze songu Dreams z eponymního debutu Allman Brothers Bandu (1969). Kde Haynes mnohem později řadu let působil. A zažehl tehdy ve skomírající kapele i s mladičkým Derekem Trucksem znovu jiskru. Warren vybíral ze své tvorby s kapelou Gov´t Mule i sólových desek a sahal vedle Allmanů do odkazu The Band a Grateful Dead. Ne možná úplně všechna, ale řada čísel dopadla nad očekávání. Tipnul by si, že se Dreams & Songs zařadí v žánru symfonického rocku, nebo jak tomu říkat, hodně vysoko.

Postila

Pokračování máme na dlani. V čem že pokračujem? V tom, co nejen čujem. Jde o poctu Žižkovu zbavenému okovů. Je to sice metafora, ale přišla rovnou shora.

Post illa verba dodávám: Umím znělku proti proudu s pomocí veškerých oudů od Kremže až k Melku. Ještě víc se k dílu dere ten pravý žižkovský terén. Září Rajská zahrada, kde býval můj děda správcem. Opět sázím na dada, ukláním se Parukářce. Valné spojení tu je, dochází i na túje. Bona vita, zde je výtah. Nejen ve zdech žižkovských, odkud zní ten pravý smích, ale hlavně nad nimi, aby děti máminy uviděly půdorys jak ze skřínky Pandory. Jenže zde se rozlétlo zcela jiné pometlo. Opticky věc zametlo. Zbylo jenom zdejší dobro. Pro Žižkov vítaný obrok.

Ta zahrada Rajská

kde pramáti mlaská.

Kdo se tady, Bože, žení,

bere si své potěšení.

Neváhal a stvořil výtah,

aby z ráje oba vytáh

za nejnižší možné ceny

sám starosta osvícený.

Kam je výtah vynese?

Ptám se hned primase, jářku.

Primas dí: Na Parukářku.

Odtamtud lze zřejmě se

vysmívat vlastnímu nářku.

To všecko sám a já sám řku.

Žižkov je „dolu nahoru“. Mezi dvěma kopci. Marně k tomu hledám opci. Jak patrno, opce se pojmově chytla, stala se bez vady na kráse hitem. Následuje item: Někdy zbývá chleba skýva, jindy je opce opice. To v případě homo sapiens. Žádná harpyje. Spíš žižkovský člověk. Když takový umře, ukloní se vdově. Ruce mnu si, když funusy se furt nekonají. Žižkováci žijí věčně, tudíž náležitě vděčně, jako v ráji. A čtou tichou poštou:

S odvoláním na dada, kéž na věky se zadá teď a příště znova má, dědova, Seifertova Rajská zahrada, nad níž a nejenom v září hvězdy září.

Uchamžiky

Když si koupíte novou edici vaší oblíbené desky, desky, která vyšla poměrně nedávno, a přitom zjistíte, že je to vlastně její výroční třicetiletá edice, musíte si přiznat, že jste už pokročilejší, řekněme zkušenější hudební fanoušek. Což je samozřejmě spíše plus. Například máte o dost více desek než na začátku! To mi připomněla deska Geek The Girl, kterou jsem si v rozšířené verzi pořídil teď v létě.

Původní album jsem sehnal v roce 1995. V předinternetové době jsem ho objevil klasickým pátracím způsobem: Na Iggyho American Caesar hostovala v písničce Beside You jakási Lisa Germano. Potom mi někdo půjčil sampler 4AD a tam byla její písnička Cry Wolf. Z té mě úplně mrazilo! Takže když jsem se na jaře dostal do ciziny, hned jsem si Geek The Girl koupil (přeci jen, v Bontonlandu by jí asi neměli; navíc v té době Bontonland ještě ani neexistoval). A nezklamalo mě! Vybavuji si, že ze stejného výletu jsem si přivezl také nové album PJ Harvey To Bring You My Love.

Po návratu chtěli všichni nahrát novou PJ, o které se tenkrát hodně mluvilo. Využil jsem situace (a příhodné stopáže obou alb) a na druhou stranu devadesátky jsem každému nahrál Lisu Germano, o které se tenkrát nemluvilo vůbec. A jak byli všichni nadšení! Možná ještě víc než z Harvey. Ne, že by to album bylo lepší, ale protože kvalitu u Harvey všichni očekávali, kdežto od Geek The Girl nikdo nic nečekal. Čelisti padaly.

Neumím samozřejmě odclonit svou letitou citovou vazbu k té nahrávce, ale když jsem ji nyní opět poslouchal, připadalo mi, že je stále stejně silná jako před těmi pár lety. A bohužel stále aktuální. Bohužel proto, že se nejedná o kdovíjak veselý poslech. Textům rozumím lépe než tenkrát. Koncepční album o dospívající holce, která se chce cítit „cool“, přitažlivě a zařadit mezi své vrstevníky, se nevyhýbá tématům zneužívání, sebezatracování nebo stalkování. Taková odvrácená strana „rozjetých“ teenagerských komedií. Desku přesto nevnímám jako úplně depresivní, protože Lisa posluchače přes nelehká témata provede s citem až k určité katarzi a naznačené, velmi opatrné naději.

Když o pár let později potřeboval David Bowie na nahrávání houslistku, někdo mu Germano doporučil (živila se též jako doprovodná muzikantka). Koupil si tedy Geek The Girl, aby zjistil, jakou dělá hudbu. Volal jí, hned jak si desku doposlechl.

Fug You!   XLV.: Setkání na zamrzlé řece

Jak vidíte, navzdory opakovaným varováním má náš seriál, zdá se, tuhý kořínek a stále ještě nekončí. Na chvíli nyní opustíme Ameriku a obrátíme se do domácích luhů – ano, zmíníme stopu, jakou zde zanechali jak The Fugs, tak Ed Sanders.

O tom, že jejich skladby hrávali Plastici, ale také Chadimovo Extempore a Echt! jsme již psali, podívejme se ale na jeden zajímavý dopis, který z Prahy do Spojených států odletěl 18. srpna 1980. Hoši se v něm na Sanderse obraceli jako na nezpochybnitelnou autoritu, ostatně již v druhé větě mu skládají krásnou a upřímnou poctu. Jistě zbytečné zde tento krátký, apelativní dopis nějak převyprávět, ke komentování toho také moc není, promlouvá sám za sebe, zároveň vypovídá o „oné době“ víc, než by se na první pohled zdálo. Rozhodně zajímavá je pak Sandersova odpověď – jakožto básník odpověděl řečí vázanou, s pochopením i solidaritou. Sympatické, že o Plasticích již věděl, v rozhovorech o tom mluvíval. Takže, zde je onen dopis a Sandersova odpověď. Dodejme jen, že autor překladu zůstává neznámý, nevzpomněl si ani vydavatel Vokna Čuňas („Hele, takhle jsem to už dostal a jak sám víš, moc jsme se po skutečných jménech nepídili…“).

„Drahý Ede Sandersi,

známe Vaši tvorbu dlouhou řadu let. Pro kapelu The Plastic People of the Universe byla jednou z největších opor při hledání vlastní cesty, jak oslovit hudbou i slovem lidi dobré vůle. Na této cestě jsme se potkali s lidmi podobného postoje k životu a světu. Tato cesta nás zavedla i do vězení, místa, které znáte i Vy z vlastní zkušenosti.

Chtěli jsme Vám psát už před léty, kvůli záležitostem, které nám všem leží na srdci, hudbě a poezii. Ale komplikovanost takových přímých vztahů k lidem, kteří jako Vy žijí v druhé části rozděleného světa, nás od toho vždy odradila. Když jsme se nedávno dozvěděli, že nám chcete poslat pásky s Vašimi novými nahrávkami, nesmírně nás to potěšilo. Potvrdilo nám to hluboký vztah k souvislosti, který jsme s Vámi vždycky cítili, a také, že to málo, co děláme, rezonuje na druhé straně světa právě u lidí, jako jste Vy.

Jestliže Vám konečně přece jen píšeme, není to kvůli hudbě a poezii samé, ale pro naléhavější věci, než jsou hudba a poezie, jakkoli patří k nejkrásnějším věcem na světě. Píšeme Vám kvůli těm z nás, kteří jsou ve vězení, především kvůli zpěvákovi Karlu Soukupovi, který je tam znovu. Byl s námi zatčen již roku 1976 a po půl roce propuštěn z vazby. Nyní je ve vazbě od 1. července 1980, opět obviněný z výtržnictví, protože zpíval svoje písně na svatbě přítele, v soukromé společnosti. Zatím mu hrozí dva roky vězení. Stejně je na tom zpěvák Jindřich Tomeš, který tam zpíval s ním; Petr Cibulka, který by vězněn dva roky mimo jiné za to, že rozšiřoval magnetofonové pásky s naší hudbou, byl ve vězení odsouzen na další rok, protože držel hladovku, a čeká ho další soud – pro údajnou verbální urážku vězeňského úředníka; zpěvák Petr Suda, nemocný cukrovkou, byl ve vězení odsouzen na další dva roky za to, že u soudu proti svému příteli, souzenému za organizování souhlasných podpisů s Chartou 77, změnil výpověď, učiněnou ve stresové situaci při vyšetřování.

Z toho, co víme o Vašem životě, soudíme, že pro Vás není umění věží ze slonoviny, kam se někteří schovávají před hrůzou okolního světa, ale výzvou k osvobození člověka. Obracíme se na Vás a skrze Vás i na Vaše přátele: vzpomeňte při svých akcích našich vězněných přátel. Možná, že to nic nezmění na jejich osudu, ale protože jsme byli v podobné situaci jako oni, víme, jak velkou posilou pro člověka tam je vědomí, že se nad ním nezavřela voda mlčenlivé tůně, do níž ho establishment hodil. Dovíme-li se o nějakých projevech Vaší solidarity, dozvědí se to i naši přátelé.

Přejeme Vám i Vašim blízkým to nejlepší.

Srdečně Vaši

Vratislav Brabenec

Josef Janíček

Milan Hlavsa

Jiří Kabeš

Ivan Martin Jirous

V Praze dne 18. srpna 1980“

A zde zmíněná Sandersova odpověď:

       

POSELSTVÍ PRO PLASTIC PEOPLE

                  V každém národě

                   na Zemi

            který řídí

       levičáci, pravičáci,

                      tyrani, podvodníci,

                   socialisti, komunisti,

monarchisti, tupí učenci, příšery,

         váhaví existencialisti, válečný štváči,

        milenci, nenávistníci –

                     vyhlašujeme

                     PRÁVĚ TEĎ!

    NEZADATELNÉ PRÁVO

    VYHRÁVAT „PO CELOU NOC!“

tím mám

na mysli

NAPROSTOU SVOBODU

TVORBY

(což znamená

        pro zpěváky a písničkáře

     nezadatelné právo

mít přístup

          k „nástrojům

       elektronického umění“,

   – do nahrávacích studií, k páskům, volný čas

       a aparaturu

          „na úrovni“

         PRÁVĚ TEĎ!

    Tady na Západě

             považujeme za samozřejmost

     právo vysmívat se

stupiditám, chamtivosti

a válečnému harašení

             vládnoucích tříd

                   našich zemí.

                    Posmíváme se naší situaci

             neúčinnými letáky

a pamflety –

ale jsou země

kde

NEMŮŽEME ZPÍVAT ANI

NA SVATBĚ

kde komise

přezkušují tvoje texty

a posuzují

jejich „linii“

UF!!!!!!!!!!!

Žádáme pro naše

bratry a sestry

v Československu

NAPROSTOU A ÚPLNOU ELEKTRONICKOU SVOBODU

Právo na hraní

Francouzské delikatesy: Povstat ze střepů barevné keramiky

V muzeu pro mě vždy bývala vrcholně nezáživnou prohlídka archeologických sbírek. Za sklem ohmataným dětskými prsty se řadily dlouhé zástupy tichých střepů, pozůstatků dávno zaniklých kultur. Keramiku jsem nikdy nedokázal ocenit. Ze střepů přede mnou nikdy nepovstala původní hmota, nedokázal jsem si představit tvar ani ruce, které ji uhnětly, tvarovaly a vypálily. Neviděl jsem potraviny uložené v nádobách, chladnou vodu, zrní. Střepy mi dlouho připadaly jen jako zbytečnosti k vyhození. Dnes už se na ně dívám jinak. Když nějaký najdu, vždycky ho zvednu potěžkám v dlani. K novému pohledu na nekonečné možnosti keramického výrazu mi pomohla mimo jiné návštěva La Borne, jednoho z hlavních center francouzské tvorby, spojeného s hlínou a ohněm. Místo ukryté v mírné krajině Berry je prohnětené až do samé podstaty. Přivedla mě sem katedrála Jeana Linarda i pověst pozoruhodné umělecké komunity.

Berry se rozprostírá ve střední Francii, jeho historickým centrem je Bourges a proslavila ho spisovatelka George Sand. Ke keramice a ohni měl zdejší zemědělský kraj historicky mnohem blíž, než by se mohlo zdát. V okolí se potkaly dvě důležité suroviny: hrnčířská hlína a lesy, které poskytovaly dřevo pro náročný výpal. Samotná vesnice neleží přímo na hlavních nalezištích základní suroviny, její poloha však byla pro řemeslníky výhodná. Vše měli na dosah a zdejší dílny se postupně staly přirozenou součástí širšího hrnčířského kraje. Zahrnoval i okolní osady, jejichž názvy dodnes připomínají někdejší výrobu keramiky. Rozvoji pomohla i nedaleká Loira, která umožňovala výrobky dopravovat na vzdálenější trhy.


Hrnčířství mělo v oblasti dlouhou historii, jeho počátky byly doloženy už ve středověku, největšího rozkvětu však La Borne dosáhla v 19. století. Tehdy tu fungovaly desítky dílen a celá řada společných pecí, v nichž se vypalovaly především nádoby pro každodenní život. Hrnce, mísy, nádoby na solení masa, teriny či džbány na mléko, které se odtud prodávaly po střední a západní Francii. Velké pece umožňovaly vypalovat kameninu při vysokých teplotách, díky nimž nepropouštěla vodu. Keramika se zde dlouho neprodukovala jako umění v dnešním smyslu slova. Bylo to jen řemeslo, bez něhož se však venkov neobešel.

Ve 20. století se tradiční svět začal rozpadat. Hrnčířskou hlínu postupně vytlačovaly jiné materiály a měnící se životní styl oslaboval poptávku po zdejších výrobcích. Během druhé světové války nedostatek jiných materiálů zdejší výrobu dočasně oživil, ale především se zde v té době začali usazovat výtvarníci, kteří utíkali z dusivé atmosféry válečných měst. Od starších hrnčířů se učili zacházet s hlínou a proniknout do tajemství zdejších pecí.

Jedním z prvních byl Jean Lerat, původně sochař, který se do La Borne přestěhoval v roce 1941. Jeho žena Jacqueline, rovněž výtvarnice, ho následovala o dva roky později. Přijeli také André Rozay a Vassil Ivanoff, bulharský umělec, který se ke keramice dostal až po zkušenostech s malbou, dekorativní tvorbou a fotografií. Významnou roli sehrál i sochař a keramik Paul Beyer. Tito umělci nepřišli místní řemeslo zachovat, hledali v něm možnosti, které přesahovaly výrobu užitkových předmětů.

Hlína se jim stávala

Katarina Gryvul: Nekombinovat akustické nástroje s elektronikou je nepřirozené

Ukrajinská houslistka, zpěvačka a skladatelka Katarina Gryvul se pohybuje mezi atmosférickou elektronikou a soudobou hudbou. Na festivalu Alternativa představí 13. listopadu v Arše+ poslední velmi intimní album Spomyn s až úzkostnou náladou. I ostřejší hrany zkreslených zvuků a beaty jsou však zahalené v oblačném hávu. Zahraje také skladbu pro procesovanou niněru Java, ve které buduje mohutnou zvukovou stěnu, do níž zpívá.

Jak se kombinují akustické nástroje, jako je niněra, s elektronikou?

Původně jsem houslistka, takže je pro mě důležitý fyzický kontakt s nástrojem. Hraji na housle, na piano a další menší nástroje. Je pro mě ale zcela přirozené je kombinovat s elektronikou. Myslím si, že nekombinovat je, by bylo nepřirozené. Když je však kombinuji, hledám něco s podobným témbrem, jako má třeba právě niněra.

Mám taky skladbu, kde mám různé nahrávky stejného nástroje, syntezátor a svůj hlas. Na albu Spomyn jsem však taky zkoušela konfrontovat akustické zvuky s čistě elektronickými, což je obtížné, když vnímáte, jak jsou rozdílné, jak velký je to kontrast. Můj přístup je hodně závislý na aktuálním nápadu.

Foto: @vasylyevansdead

Neobáváte se, že by elekronika mohla zastínit čistý zvuk akustických nástrojů, zejména v případě houslí, u nichž při hře hodně záleží na detailech?

Ne, naopak se mi to líbí, a někdy to dokonce chci, ale zase záleží na koncepci skladby. Skládám hudbu pro akustické soubory a elektroniku. Kompozice Solastalgia je o ztrátě zvukového charakteru místa. Krajina, a to i ta zvuková, se mění. Když nyní přijedu do své země a svého města, tak nezní tak, jak jsem je znala z dětství, třeba kvůli zvukům války.

Ovlivnila vás válka natolik, že jste změnila pojetí?

Řekla bych, že moje album po začátku velké invaze bylo velmi agresivní, stejně jako vážná hudba, kterou skládám. Tolik agrese! Když nyní poslouchám svá díla, která jsem složila v roce 2022, cítím úžas, takže se to skutečně změnilo.   Nyní se cítím klidněji, i když situace přetrvává, prostě si zvykám.

Když mluvíte o agresi, jak jste ji vyjádřila? Zkresleným zvukem, nebo jste zvýraznila rytmus?

Některé písně byly sexualizované, objevují se v nich nechutné zvuky při dýchání, klaustrofobický pocit, že se dusíte. Nebo zase šlo o něco velmi hlasitého, co je pro diváky bolestné poslouchat. Hudba byla prostředkem, ve kterém jsem mohla ukázat, co v daný okamžik cítím. Mám médium, kde mohu uvolnit emoce, což je dobré.

V No Pain zase bylo hodně zkreslených zvuků a elektronických beatů.

Jenže No Pain byla napsána už dříve pro

Adama Janlo: Hlas mezi norskými fjordy a africkými tropy

Když se v evropském kulturním prostoru stočí řeč na norskou hudební scénu, posluchači si obvykle vybaví několik zažitých stereotypů. Na jedné straně stojí éterický, zasněný art pop a severský elektro pop v tradici Aurory či Röyksopp, na straně druhé syrový blackmetalový underground z devadesátých let nebo esteticky vycizelovaný koncept „severského tónu“ v jazzu, jejž celosvětově proslavilo mnichovské vydavatelství ECM zásluhou Jana Garbareka nebo Nilse Pettera Molværa. V ulicích dnešního Osla však pulzuje i další druh energie – živelné, rytmicky vyzrálé a bytostně provázané s africkou diasporou čítající přibližně tři procenta norského obyvatelstva. Jednou z nejvýraznějších postav této nové vlny se stala zpěvačka, skladatelka a textařka Adama Janlo. Zazpívá na letošním třicátém ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku (12.–14. listopadu).

V dubnu 2026 tato mladá rodačka z Osla suverénně opanovala čtrnáctý ročník prestižní mezinárodní soutěže European Blues Challenge v polských Katovicích. V konkurenci kapel ze čtyřiadvaceti evropských zemí si podmanila mezinárodní porotu i publikum projevem, který postrádal jakýkoli náznak akademického revivalismu či muzeální piety. Adama Janlo nevnímá blues, soul a rhythm and blues jako exponáty, jež je třeba oprašovat v dobových kostýmech. V jejím pojetí se kořenná hudba amerického Jihu přirozeně potkává se západoafrickou tradicí národa Soninké, gospelovou vroucností, dravostí moderního soulu i reflexí života v současné skandinávské metropoli. Její debutové album A Free Woman a elektrizující vystoupení ukazují, že staré hudební formy mohou v rukou nastupující generace fungovat jako nesmírně živý a aktuální nástroj osobní i společenské emancipace.

Dvojí domov

Adama Janlo se narodila v roce 1997 v Oslu a vyrostla v dělnické, multikulturní čtvrti Sagene, která se rozkládá podél toku řeky Akerselva. Sagene, historicky spjaté s textilními manufakturami a průmyslovým rozvojem hlavního města, se v posledních třech dekádách proměnilo v pestrý tavicí kotel kultur. Zdejší městský prostor zásadním způsobem formoval zpěvaččino vnímání světa: vyrůstala obklopena jak norskou městskou kulturou, tak silným rodinným zázemím, které si uchovávalo hlubokou vazbu k západoafrické vlasti jejích rodičů, Gambii.   

Její rodina náleží k etnické skupině Soninké, společenství s bohatou historií sahající až k dávné Ghanské říši, jehož příslušníci dnes obývají rozsáhlá území takzvaného Sahelu na pomezí Gambie, Senegalu, Mali a Mauritánie. V domácnosti rodiny Janlo nebyla hudba pouhým pasivním zvukovým doprovodem všedního dne, nýbrž každodenním způsobem komunikace. Běžně zde zněly magnetofonové pásky a cédéčka předních západoafrických osobností – gambijského hráče na koru Jaliby Kuyateha, senegalské pěvecké legendy Youssou N’Doura nebo malijské zpěvačky Oumou Sangaré. V rodové linii byla hudební praxe přímo zakořeněna, neboť uznávaným hudebníkem byl už zpěvaččin dědeček.   

Prvním nástrojem, k němuž se malá Adama dostala, však nebyl mikrofon ani kytara, nýbrž

sinekfilmizle.net