Nestává se nijak často, aby se na scéně objevil někdo vlastně hodně mladý a hrál a komponoval rovnou jako zralá osobnost. Když se před pár lety na pódiích začala prosazovat v Avokaduu či kapelách Uthando a 2in2out kontrabasistka Klára Pudláková, šlo o přesně takové zjevení, a lecjakému otrlému posluchači padla čelist. Což není nadsázka, jsou na to svědci. Klára by s tím vychvalováním skromně nesouhlasila, jenže víme svoje.

Samozřejmě, že se stále zlepšuje a dál vyvíjí, jenže už tu úvodní laťku měla závratně vysoko. Dnes každopádně jde o respektovanou hudebnici v improvizační, jazzové, „soudobé“ a různě nezařaditelné oblasti. V rozhovoru se soustředíme na nejnovější přírůstky Klářiny diskografie v duu Toša či triu Pudlax. Dojde na duo s dánskou vibrafonistkou Viktorií Holde Søndergaard i projekt MAOMAH. A také na jedno překvapení, znovuzrození violoncellistky. Ovšem v poněkud noiseové reinkarnaci.

Mohla jsi se svým rodinným zázemím (táta i děda skladatelé, máma učitelka flétny) vůbec být někým jiným než hudebnicí?

Já se snažila nebýt hudebnicí! Chtěla jsem být v rodině trochu zajímavější než „další muzikant“. (smích) Ráda bych dělala filozofii, malovala, byla tanečnicí… Jenže se to nepovedlo. V těch oborech jsem neměla takový základ jako v hudbě.

Proč sis vlastně zvolila kontrabas?

Od šesti jsem hrála na violoncello. Pak mě rodiče přihlásili na baskytaru, protože máma chtěla, abych doprovázela její flétnový ansámbl. Pro tenhle ansámbl dělali totiž táta a brácha úpravy jazzových standardů pro příčné flétny. Což byl výborný základ do mého dalšího muzikantského života. A protože jsem chtěla na HAMU, nebo i rodiče chtěli, abych šla na HAMU (smích), tak se nakonec baskytara přehoupla ke kontrabasu. Protože na HAMU se tehdy baskytara studovat nedala. Kontrabas mě hned chytil, zkušenosti s cellem a baskytarou se mi v něm spojily. A říkala jsem si, že bude dobré vystudovat jazz i na vysoké škole, poté, co jsem prošla studiem na VOŠ Jaroslava Ježka.

Tvůj bratr Jan Pudlák mi před časem říkal, že on proti „rodinnému řemeslu“ a rodičům moc nerebeloval. Jediný „vzdor“ spočíval v tom, že „s Klárou máme rádi free jazz a táta ne“. Je to tak?

Je, v tomhle jsme z rodinné linie odbočili. Věnujeme se něčemu jinému. Ale zároveň víme, že jde o legraci, jen o takové pošťuchování. Táta se nám třeba naoko posmívá, ale víme, že naši muziku chápe.

VÝHODY A VÝZVY RODINNÉHO PODNIKU

Dotaz na rodinu byl jistý naschvál, protože ty teď vydáváš desky, dá se to tak říci, hned se dvěma „rodinnými“ kapelami. S bratrem v triu Pudlax a s partnerem Michalem Wróblewskim v duu Toša. Jak to vlastně zvládáš? Leckdo si nedovede představit, že i přes vzájemnou úctu chodí např. se životním partnerem „do práce“.

(smích) Chápu. Vlastně jsem se dua s Michalem nejdříve také docela bála. Říkala jsem si, že se sice doslova nabízí, abychom spolu hráli, ale jestli ono to nebude spíše ke škodě. Ale bála jsem se zbytečně, duo funguje krásně. Když spolu jedeme někam hrát, jsou to pro nás vlastně výlety. Nasedneme do našeho červeného autíčka, jedeme na druhý konec republiky něco zahrát, uděláme si tam hezký večírek s pořadateli a dalšími muzikanty a jedeme zase zpátky.

Ale je pravda, že když jsem přizvala Michala do svého hlavního projektu MAOMAH, kde on měl být v pozici sidemana a hrát moje, nikoliv naše společné skladby, tak tam to úplně nefungovalo. Bylo nepříjemné pak doma muziku řešit a brát Michalovu kritiku…

…Toša je zkrátka domácí pohoda, a v ZUŠ spolu neučíte. Ten můj příměr ke společnému „zaměstnání“ byl vlastně hodně nepřesný.

Je to tak. Kdybychom měli jen jednu kapelu a hráli v ní spolu, šlo o naše jediné hudební vyžití, tak to by bylo samozřejmě strašný. (smích) Ale když se spolu takhle v jedné z našich kapel potkáme, můžeme souznít.

Hrát s bratrem, zvláště starším, je jistě také výzva.

Jasně, když jsme

Barbora Šilhánová začala svoji dráhu v dětském sboru v Liberci. Na Taiwanu studovala hudbu a obřady původních obyvatel ostrova a přijala tam své čínské umělecké jméno Barbora Xu. Komponuje a hraje na citery z Číny i Finska, země, která se stala jejím druhým domovem. Loni pronikla jako jediná „SeveřankaL“ do finále italské soutěže Premio Andrea Parodi na Sardinii, kde získala cenu poroty. Obě její alba vyšla u renomované evropské značky Nordic Notes. To poslední jí přineslo letošní nominaci na cenu Anděl v kategorii folk. Jmenuje se The Garden of Otava, inspirací ovšem nebyla česká řeka, ale ostrov stejného jména u pobřeží Finska. Barbora zde žila ve srubu a v okolních lesích čerpala hudební inspiraci. Jak funguje lesní ticho jako kompoziční nástroj? A co přinesla konfrontace s hudbou evropského jihu na Sardinii? O tom je následující rozhovor, který vznikl v několika etapách, mezi Prahou, sardinskou metropolí Cagliari a Finskem.

Barboro, druhé album jsi pojmenovala podle neznámého finského ostrova. Asi za tím bude nějaký příběh.

Na Otavě jsem žila většinu svého času ve Finsku, nějakých sedm let. Protože okolí považuji za spolutvůrce své hudby, přišlo mi, že bych to mohla zakódovat do názvu. I proto, že Otava je slovo společné pro český a finský jazyk.

Jak se vlastně album rodilo? Jestli dobře rozumím, na rozdíl od typického procesu, kdy muzikantovi v hlavně probleskují melodie z nejrůznějších zdrojů, teď to byly spíš zvukové barvy v kontrastu s tichem, tedy takový přírodní ambient z lesíků na ostrově?

Každá z písní má jinou historii, některé se do konečné podoby dostaly po několika letech změn, některé jsem složila najednou na procházce lesem a potom během měsíce zaranžovala. Tvorba je vlastně zprostředkování něčeho, co se objeví v mysli, a já to pak z toho privátního prostoru pošlu do světa v reálném čase, třeba pomocí improvizace. Slyším vždy jenom krátký úsek a buď to zazpívám, či zahraju, a pak s tím pracuju dál. Někdy se taková mladá píseň dál rozvíjí na koncertech.

Jak do toho procesu vstupuje fakt, že jsi zrovna na ostrově?

Ke kompozici obecně přispívá spousta elementů. Jedním z těch hlavních, které můžeme ovlivnit, je místo, kde se fyzicky nacházíme. S rodinou jsme se odstěhovali na ostrov Otava, abychom vyzkoušeli tuhle zcela odlišnou životní zkušenost. Bylo to prostředí, které vnímáte už v plicích, jakmile vystoupíte z auta. Když na podzim přichází polární noc, nevidíte ani na dva metry před sebe. Přitom hvězdy na nebi žhnou s takovou silou, že objevíte i ty dosud skryté, protože nedokázaly přesvítit pouliční osvětlení. Náš domek byl obklopen loukou a lesem. Zahrada napůl zarostlá stromy a posázená balvany, mezi nimiž jsme si dali venkovní stoleček a koukali, třeba na naše datly. Protože ta zahrada byla též zahradou všech zvířat okolo. Naše ptačí budky obývalo několik různých druhů ptáčků, kteří se během roku střídali podle vlastních časových rozvrhů. V komíně každoročně v červnu vyváděly kavky mláďata a u balvanu zaječice zaječátka. Když člověk bydlí v přírodě, má možnost vypozorovat zvyky či stezky zvířat. Víte, kdy a kde najdete bylinky nebo houby. To album se jmenuje Zahrada z Otavy též proto, že koncept „zahrady“ jako oploceného, zkroceného prostoru v tomto případě neplatí.

Zcela volnou improvizaci ale preferuješ v privátním prostředí, kde máš větší svobodu než na koncertě?

Tohle mám docela

Čtyřicáté páté výročí od svého vzniku letos slaví švédsko-norská skupina Groupa. Flétnista a skladatel Jonas Simonson, který po celou dobu stojí v jejím čele, hovoří o tom, jak kapela od úprav severských písní dospěla až ke spolupráci s polskými jazzmany, o „převlékání“ lidových melodií a také o tom, jak se staré písně mohou stát živým jazykem současnosti.

V rámci série Kind of Folk jste vydali alba inspirovaná hudbou švédskou, norskou, islandskou a pak jste odbočili ke Španělsku a Portugalsku, a nakonec k Polsku Jak jste se jako skupina dostali od severské hudby k práci s tradicemi dalších zemí?

Skupina Groupa spolu hraje už od začátku osmdesátých let. Od počátku rozvíjí hudbu zakořeněnou ve Švédsku a Norsku, přičemž bývala poměrně experimentální. V posledních letech, když se k nám přidal bubeník a perkusista Terje Isungset, jsme začali hodně improvizovat – jak na tradiční materiál, tak na autorské skladby. Cítili jsme ale, že chceme jít ještě dál, získat novou inspiraci a sami sebe trochu prověřit. Začali jsme tedy používat výhradně tradiční materiál – hudbu, která existuje už mnoho let, ale stále má co říct: silné melodie, ukolébavky zpívané po staletí a další písně, které dodnes fungují výborně. První projekt vycházel ze švédského repertoáru, poté jsme použili tradiční norský materiál. Protože jsme v těchto tradicích skutečně doma, nepřizvali jsme tehdy žádné hosty. Když jsme ale pokračovali s islandskou hudbou, potřebovali jsme nějaké vedení, a tak jsme spolupracovali s hudebníky z Islandu, například s Bárou Grímsdóttir. Pozvali jsme také několik dalších umělců, kteří nám pomohli otevřít ambientní rovinu projektu – například kytaristu Hilmara Jenssona a baskytaristu Skúliho Sverrissona. Další projekt nás spojil s hudebníky z Portugalska a Španělska. Vycházel z jejich materiálu, hlavně z písní z oblasti Kastilie a León, odkud pochází zpěvačka Vanesa Muela. Spolupracovali jsme také s portugalskou zpěvačkou Sofií Portugal, která se dlouhodobě zabývá tradiční portugalskou hudbou z různých regionů. Všechny tyto projekty jsou podle mne charakteristické nejen samotným zaměřením Groupy, ale také setkáním s dalšími hudebníky, kteří se stejně jako my hluboce zajímají o tradiční hudbu a o to, jak ji různými způsoby oživovat. Naše kapela má za sebou dlouhou historii práce s takovým materiálem a přináší do něj experimentální a improvizační přístup. Tím vytváříme něco nového. Mám pocit, že je to stále pevně zakořeněná hudba, ke které zároveň přidáváme další vrstvu – posouvá nás to jinam, do více ambientních a groovových poloh, podle toho, s jakými hudebníky spolupracujeme. Když se ohlédnu za těmito pěti alby, zdá se mi, že jsou velmi osobní a že se nám podařilo navázat jedinečné propojení se všemi zúčastněnými hudebníky – a to platí i pro Martu Matusznou z jihu Polska. V jejích písních a melodiích došlo k opravdu výjimečnému setkání a myslím, že se nám podařilo zachytit okamžik vzájemného napojení, přítomnosti a tvorby něčeho, co je v dialogu, s jádrem toho, co chceme hudbou vyjádřit a sdělit.

Nedá mi to, musím se přímo zeptat: Proč jste se v určité fázi rozhodli obrátit ke španělské a portugalské hudbě místo k dalším severským tradicím?

Chtěli jsme se prostě posunout zase o něco dál. Možná se ještě vrátíme k hudbě z Dánska a Finska, protože je tam pořád spousta věcí k objevování. Když jsme ale přemýšleli, kam vyrazit tentokrát, uvědomili jsme si, jak moc se toho děje ve Španělsku a Portugalsku. Oživení tamní lidové hudby nám připomnělo renesanci folku v Norsku a ve Švédsku – i tam najdete několik generací hudebníků, kteří podnikli podobnou cestu jako my. Věděli jsme tedy, že bude možné najít umělce, kteří budou stejně nadšení pro experimentální setkání, jaké jsme si představovali. Mohli jsme se vydat na mnoho různých míst a máme v hlavě spoustu dalších nápadů, ale nakonec bylo přirozené setkat se s Vanesou Muela a Sofií Portugal. Ano, vzniklo to vlastně úplně přirozeně.

Jaké historické a hudební vazby vidíte mezi severskou a polskou lidovou hudbou?

Když se podíváme staletí zpátky, vidíme, že hudba vždy cestovala. Platilo to i v 16., 17. a 18. století. V různých pramenech a transkripcích můžeme najít vůbec první zárodky toho, čemu dnes ve Švédsku říkáme „polska“ – formy, která má mnoho společného s polskou hudbou a vychází z ní, ale zároveň je propojená i se západní klasickou hudbou a s tím, jak byla tehdy používána v různých prostředích, jak v aristokratických kruzích, tak později i v taneční hudbě. Byl to dlouhodobý proces, trvající mnoho let, během nichž hudebníci cestovali, setkávali se a vzájemně se ovlivňovali. A části Polska byly navíc určité období pod švédskou nadvládou, což přirozeně vedlo k výměně hudby a kultury. Dá se říct, že tento kontakt probíhal po mnoho stovek let.

Jak konkrétně probíhalo hledání a výběr polského repertoáru pro toto album?

Julie Goetz je hudebnice i herečka, která působí na několika pražských divadelních scénách, ale také třeba v rozšířené sestavě proměnlivého projektu Cermaque. S koncem jara jí vyšlo sólové debutové album Non Te Audio, na kterém pozoruhodně nezvykle, rafinovaně a působivě kloubí zvuk violy s niternou výpovědí, a sama o ní hovoří, jako o „aktu, který jí dovolil přežít“.  Dnešní hudebníci rádi a často mluví o experimentování, i když tvoří jen zvukově pestřejší písničky; tady ale přístup k aranžmá a celkové vyznění skladeb prozrazuje, že si tvůrci rozhodně nekladli předem nějaká omezení. Možná i proto jde o hudbu stejně tak nevšední, jako inspirativní.

Už nějakou dobu vás mohli posluchači vídat na pódiích jako Zhilee. Co vás nakonec dovedlo k tomu vydat album pod svým, pouze nepřechýleným jménem a příjmením?

Primární důvod byl, že ta přezdívka vůbec nefungovala. Nějak jsem si vsugerovala nebo představovala, že to všichni budou číst jako [žilí:], ale skoro nikdo to tak nevyslovoval, a mnozí většinou i váhali, jak to vůbec číst. Přemýšlela jsem a hledala nové formy, jak to napsat, ale nepovedlo se. Pak přišel Ivan Acher, kterého jsem oslovila jako producenta desky, a řekl, že je to asi signál, že nastal čas se postavit sama za sebe a svoje vlastní jméno. A já jsem usoudila, že má pravdu, a že je to navíc ten správný moment, kdy to udělat. Zpětně jsem za to rozhodnutí hodně ráda, protože mám stále více pocit, že s tím albem opravdu přišla moje pravá identita.

Důležitou součástí vaší tvorby je, vedle hry na violu a housle, i využívání looperu. Ten je dnes už považován za celkem všední věc, ale myslím, že teprve historie ještě docení, jak důležitý a zlomový jeho objev byl. Vzpomenete si ještě, jak jste s ním začínala?

Začátky byly opravdu dlouhé. Docela to trvá. Mnozí i říkají, že naučit se hrát s looperem je stejné, jako začít hrát na nový hudební nástroj. Mě to ale hodně bavilo. Věnovala jsem tomu každou volnou chvíli, a ve finále to asi byly možná i tisíce hodin. Teď už mám zase jiné druhy nadšení, hodně cvičím na housle a na piano, ale pořád mě to s ním hodně baví.

Zmínila jste Ivana Achera. Jak jste se potkali a co vás dovedlo k tomu si ho vybrat jako producenta? Přece jen se asi nejvíc věnuje scénické a moderní vážné hudbě.

Možná právě proto. Já sama jsem nedošla k hudbě přímou cestou, ale v prvé řadě přes divadlo a herectví. S Ivanem se známe právě z divadla, a asi i proto máme hodně podobné vnímání pro to, jaká muzika se nám líbí. Pracovali jsme spolu na několika inscenacích, a díky Kubovi Čermákovi, který mi ho navrhnul, mi došlo, že jeho hudba je plná fantazie a invence, a že on je ten pravý. Ivan navíc hraje na bicí a skvěle zpívá, a především ovládá řadu hudebních programů, umí s nimi pracovat, neustále se v tom vzdělává. Bylo mi jasné, že bude rozumět tomu, co chci sdělit, což se ukázalo jako správný předpoklad.

Jak samotná spolupráce probíhala?

Byl to celkem dlouhý proces. Nejdřív jsem Ivanovi předala dema těch písní, tak, jak jsem je už hrávala na koncertech. Věděla jsem ale, že v téhle podobě je na albu mít nechci. On si je poslechl, postupně jsme nahráli housle, violu a zpěv a začínali aranžovat jakoby od začátku. A následně jsme samplovali a hledali zvuky. Byl to dlouhý a hodně pečlivý proces. Ze začátku jsem měla tendenci to dost korigovat a říkat, co si tam přeju, ale postupem času jsem toho říkala stále méně a méně, a nechávala to jen víc a víc na Ivanovi, protože jsem zjistila, že ve chvíli, kdy chci nějakou poznámku vyslovit, Ivan už na ní často pracuje. Ty naše hudební představy se zkrátka tak vzájemně připodobnily a propojily, že to celé ve finále byla jedna velká radost.

Máte ambici, aby vaše hudba působila terapeuticky?

Přála bych si to. Sama uvidím, jestli to tak bude. Do většiny těch písniček jsem vepsala nějakou svou naději, pokus o řešení či „cestu ven“, ale zda to tak budou vnímat i posluchači samozřejmě záleží na nich. Já sama jsem skrze tuhle desku začala nacházet svůj hlas a asi i nějakou vnitřní svobodu.

Souvisí s ní i to, že na albu zpíváte hned několika jazyky, od u našich písničkářek hodně oblíbené polštiny, přes francouzštinu až po třeba vlastní vymyšlená slova?

Asi

Slovenská skladatelka, producentka a zpěvačka Veronika Lečková Seppová působí pod jménem Tante Elze již více než deset let. V roce 2014 vydala své první EP Keď nevieš kam z konopí, které navzdory názvu obsahovalo čtyři anglicky zpívané písně a jednu slovensky. První album s lakonickým názvem Hmota následovalo o pět let později. Tehdy působil pod značkou Tante Elze spolu s Veronikou hudebník Tomáš Prištiak. Album duu vyneslo v anketě Radio Head Awards nominace v kategoriích Debut roku a Album roku. Po vydání Hmoty fungovala Tante Elze opět jako jednočlenný projekt. Od melancholie a křehkosti přesunula Veronika těžiště k hravosti a koncem roku 2024 vydala album Ódy, které se opět dočkalo nominace na slovenské album roku.

Název alba Ódy evokuje chválu, vznešenost, možná až patos. Texty ale nejsou tak jednoznačné. Co se pod tím názvem vlastně skrývá?

Původně to byl spíš pracovní rámec než definitivní manifest. Říkala jsem si, že si tím vytvořím jakousi textařskou berličku – něco, čeho se budu moci chytit ve chvílích, kdy budu hledat témata. Texty jsou pro mě obecně velmi náročné, dlouho s nimi bojuji, přepisuji je, pochybuji o nich. Ten koncept ód mi měl pomoci – dát mi pocit, že o čemkoli lze napsat píseň, pokud se na to podívám tímto prizmatem.

Zároveň jsem ale velmi brzy zjistila, že „óda“ nemusí být nutně jen oslavná. Může být i ironická, pochybující, křehká nebo rozporuplná. A přesně to se v těch písních odráží. Některé se tomu původnímu záměru blíží víc, jiné z něj úplně vybočují. Nakonec jsem to přijala jako přirozený vývoj – jako mapu, ne jako pravidlo.

Na úplném začátku to měl být ryze akustický projekt, bez elektřiny, bez elektroniky. Měla jsem v hlavě ideu jakýchsi „site-specific“ vystoupení – setkání na různých místech, kde by se hrálo jen akusticky. Vnímala jsem to jako návrat k něčemu velmi základnímu, primárnímu, očištěnému.

Dokonce jsem začala psát partitury pro konkrétní nástroje. Jenže do toho přišel život. Dvě malé děti, únava, nedostatek soustředění. Psát noty vyžaduje obrovskou mentální energii – a tu jsem v té fázi prostě neměla. Najednou jsem cítila, že se do projektu nutím, že ztrácím radost.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se znovu posadila k počítači a otevřela Ableton. Jakmile jsem si dovolila opustit původní koncept a začala hudbu tvořit intuitivně, bez pravidel, vrátila se chuť. Najednou to šlo. A tak jsem projekt kompletně přepracovala – včetně grantových podmínek. Naštěstí pro to na Fondu na podporu umění měli pochopení.

Přesto se zdá, že i v elektronické podobě si album zachovává „čistotu“.

To je pravda. I když je hudba elektronická, snažila jsem se, aby působila prostě, přehledně, bez zbytečné vrstvenosti. Možná tam pořád zůstala ta původní touha po očištění. Některé písně jsou opravdu blízké tomu původnímu záměru, jiné už ne – ale to napětí mezi nimi mi vlastně připadá zajímavé.

Pojďme ke konkrétním skladbám. Například Magický šalát – co znamená ten název?

To je vlastně první píseň, která ten koncept ód vědomě porušila. Rozhodla jsem se, že už se nebudu nutit psát „ódu“, ale nechám text vzniknout automaticky, svobodně. Hudba už byla hotová – a byla velmi hravá, radostná. Psala jsem text přímo na ni, což u mě nebývá zvykem.

Celá píseň je vlastně o radosti z hudby samotné. „Magický šalát“ je metafora, která vznikla čistě z rytmiky slov – všechno se tam rýmuje na „-át“. Psala jsem si různá slova pod sebe a jedno z nich bylo i „šalát“. Najednou to do sebe zapadlo. Byla to hra – a to je na té písni slyšet.

Naproti tomu Odvaha působí velmi vážně. Jaký impulz za ní stojí?

To je jeden z nejstarších textů na albu. Začala jsem ho psát po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Cítila jsem potřebu reagovat – ale zároveň jsem se strašně bála patosu, kýče, agitačního tónu. Psát ódu na morální odvahu je nebezpečné, snadno to sklouzne k frázím.

Text jsem dlouho odkládala. Mezitím došlo na Slovensku k vraždě Juraja a Matúša (nebinární osoba Juraj Vankulič a bisexuál Matúš Horváth byli zastřeleni před LGBT kavárnou Tepláreň, pozn. red.), a to mi znovu připomnělo, že téma odvahy je stále aktuální. Nejen jako reakce na konkrétní události, ale jako nadčasová otázka: proč někteří lidé dokážou udělat správnou věc i za cenu oběti – a jiní ne?

Upřímně: když tu píseň zpívám, cítím se trochu pokrytecky. Nemyslím si o sobě, že bych měla takovou morální sílu. Spíš je to píseň, kterou si odvahu sama dodávám. Je pro mě výchovná – stejně jako vlastně celé album.

To zní, jako bys své písně používala i jako osobní etický kompas.

Přesně tak. Když jsem se stala matkou, začala jsem si víc uvědomovat, že některé věci už nechci jen chápat, ale také žít. Ty písně jsou pro mě připomínky. Když je mi psychicky těžko, když řeším konflikt nebo pochybnosti, někdy si prostě vzpomenu na vlastní text a řeknu si: „Halo, vždyť tohle sama zpíváš.“

Jednou z nejexplicitnějších ód je Óda na internet.

Bylo to jedno z těch

Daniel Ordóñez (1981) je španělský novinář a překladatel, vzděláním slavista. Překládá české knihy do španělštiny, spolupracuje s českými a španělskými nakladatelstvími, pracoval v Českém centru v Madridu. V roce 2009 začal působit ve španělské redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu – Radio Prague International. V roce 2024 se stal ředitelem španělské redakce. Žije v Praze.

Jaký má vysílání Radio Prague International cíl a smysl?

Především je třeba říci, že Radio Prague International slaví tento rok devadesát let, je to jedno z nejstarších rádií vysílajících do zahraničí v celém světě. Má obrovskou tradici a zajímavou minulost – vzniklo ze zcela konkrétních důvodů.

Rok vzniku, 1936, a tehdejší evropská situace asi napovědí…

Ano, to rádio vzniklo v době nacismu jako nástroj, který Československá republika potřebovala, aby mohla vzdorovat nacistické propagandě. A nacismus byl v Evropě na vzestupu. Propagandistická vysílání, která napadala Československo, měly i Sovětský svaz, Maďarsko a Itálie. Radio Praga Int. zaznamenalo od začátku velký úspěch, do redakce napsaly tisíce posluchačů. Rozhlasové vysílání sloužilo jako jedna z forem, jak propagovat československé ideje…

V zásadě ideje demokracie…

Ano, v širším slova smyslu. Myslím, že jedna z nejstarších nahrávek ve španělštině, které se zachovaly, je z roku 1938. Na této devítiminutové nahrávce mluví Irma Kauffmanová o feminismu v Československu, o právech žen… v té době to bylo něco podstatného pro spoustu posluchačů v zahraničí, včetně těch ze Španělska a Latinské Ameriky. A ta dáma vysvětluje, že v Československu měly ženy volební právo daleko dříve než ve většině zemí, zvláště těch iberoamerických, ale taky dříve než ve Španělsku.

Rozhlasová tradice Radia Praga je nepopiratelná. Kolik má ale posluchačů?

Všechny zahraniční redakce celkem sleduje přibližně osm milionů posluchačů v celém světě, podle přístupů na web v minulém roce (http://www.radio.cz). Naše webová stránka zaznamenává přístupy ze všech zemí světa, kromě Severní Koreje, Tuvalu a Kuby. My ale víme, že nás i na Kubě hodně poslouchají, používají VPN nebo krátké vlny.

Jak jste se to dozvěděli?

Píší e-maily nebo komentáře na náš facebookový profil. Skoro každý den dostanu e-mail nebo dopis, těch samozřejmě ubývá, ale v každém případě nás někdo pravidelně kontaktuje. Píše nám také spousta výzkumníků, nedávno se ozvali dva vědci, jeden je Chilan, působí na jedné švédské univerzitě a chce zkoumat roli Radia Praga v boji proti Pinochetovi. Dalšího zajímá postava Hernána Barahony, emigranta, který uprchl před Pinochetovým režimem a v Radiu Praga působil asi dvanáct let. Byl to velmi významný novinář, vrátil se později do Chile, působil na univerzitě a řídil Radio Nuevo Mundo.

Zachycujete i současné příběhy?

Samozřejmě, zpracovali jsme jich spoustu. Týká se to taky třeba potomků českých emigrantů, kteří stále ještě mají česká jména, i když česky už nemluví…

Emigrantů z roku 1968?

Ne, v našem případě jde o potomky českých emigrantů v Kolumbii, Argentině, v Brazílii… To jsou lidé, kteří emigrovali roku 1948 a později, anebo přišli ještě dřív. Před rokem 1918 nebo během první republiky. Především jako ekonomičtí emigranti. Ti po roce 1948 jsou vlastně ti poslední, kteří do této oblasti emigrovali. Věřím, že po roce 1968 žádný Čechoslovák o těchto zemích jako o svém cíli neuvažoval. Lidé tehdy chtěli do Spojených států, do Izraele, do Francie, do Švýcarska, ne do Latinské Ameriky. Ale předtím ano.

O čem ty jednotlivé příběhy vyprávějí?

Tento rok zemřela jedna Češka, která odešla do Venezuely v roce 1948 kvůli komunistickému režimu, a v devadesáti třech letech se sem musela vrátit – kvůli Madurovu režimu. Díky svému původu se mohl do České republiky přestěhovat její vnuk, požádat tady o azyl, a pak přivézt svou matku i babičku. Ta letos zemřela ve svých sto letech. Když jí bylo devadesát devět, udělal jsem s ní rozhovor… a pozvali mě i na její stoleté narozeniny.

Lidé s podobnými příběhy, kteří nám píší, jsou synové, vnuci Čechů, mají česká jména a jejich krajanské komunity, třeba v Argentině, hrají velice důležitou roli. Dodnes si zachovávají svou českou identitu. Organizují kurzy české kuchyně, volí Miss mezi Čechy a Slováky například. Jsou to naši posluchači. A můžu říct, že Radio Praga Int. se nějak stalo součástí jejich života jako jediný způsob spojení, který mají s jejich identitou, která je pro ně velmi důležitá. Často nám píší a rádi vyprávějí příběhy svých prarodičů. Ty příběhy zachycují dějiny dvacátého století, včetně české historie. Naše světy se takto propojují. Příspěvky s osobním příběhem mívají velký úspěch.

Jak je pořizujete?

Pokud ne osobně, tak po telefonu a prostřednictvím videokonference. Publikujeme také rozhovory a texty v psané podobě, na našem webu a na sociálních sítích. Ty jsou minimálně stejně důležité jako vysílání.

Kdo jsou vaši posluchači bez českých kořenů?

Většinou jsou ze španělsky mluvicí komunity žijící v České republice, která je čím dál větší. Jsou velmi důležitou částí našich posluchačů a čtenářů. I když připravujeme vysílaní do zahraničí, a oni v něm nežijí, kolem Radio Prague Int. se vytvořila určitá komunita zdejších iberoamerických občanů a institucí. Pro tuto komunitu jsme něco jako lokální médium. Ale také nás čtou nebo poslouchají jejich příbuzní v zahraničí, protože kvůli tomu, že mají syna, dceru nebo třeba i vnoučata v České republice, chtějí vědět, co se tady děje, ta země je zajímá i politicky, chtějí o ní a o její společnosti vědět víc. Jeden posluchač nám psal z Mexika, že díky nám se cítí být blíž své dceři, která žije v Praze a má tady už i svou rodinu.

Ale objevují se taky například spisovatelé, Španělé, Latinoameričané, kteří znovu a znovu píší příběhy, kde je nějaký český prvek. Najdou naši stránku a dokážou z ní získat spoustu informací, včetně těch historických. Pak nám děkují, posílají nám výtisky svých knih… stalo se to už mockrát. Existuje podcast, který měl před dvěma roky velký úspěch na Cadena Ser, což je nejposlouchanější rozhlas ve Španělsku. Jmenuje se Voynichovo puzzle (podle záhadného historického rukopisu). Podcast měl deset kapitol, každou hodinovou, napsal ho jeden z nejlepších novinářů a vyprávělo se v něm o císaři Rudolfovi II., o defenestraci, o celé té epoše. V jedné z kapitol se mluvilo o Radio Prague Int., s použitím starých fragmentů našeho vysílaní. Podcast vlastně popisoval, jak se zrodil vztah českých zemí se španělským světem, a jak se díky tomu rozvíjela Praha. A tvůrci se často inspirovali materiály z našeho webu.

Ale o Českou republiku se může zajímat každý, a pokud hledá něco ve španělštině, určitě se rychle dostane na naše stránky.

Zajímáte se o i bližší minulost. Tu reprezentuje příběh španělských bojovníků proti fašismu, kteří zemřeli v koncentračním táboře v Hradištku u Štěchovic. Jaký význam má ten příběh pro současné Španěly?

Jako novinář jsem pokrýval návštěvu příbuzných těch sedmi zavražděných v Hradištku na samém konci druhé světové války, v tamním koncentračním táboře (vznikl po vysídlení českého obyvatelstva z Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska). Bylo to pro ně hodně emocionální, až relativně nedávno se dozvěděli, kde a jak jejich příbuzní skončili. A to díky spolupráci španělských historiků a hradištské radnice a knihovny. Souviselo to také s osmdesátým výročím konce druhé světové války, proběhla řada oficiálních připomenutí těch událostí, dostavili se zástupci velvyslanectví. Nebyla to žádná okrajová, regionální záležitost. Pro potomky zavražděných Španělů představovala ta setkání terapeutický moment a zároveň se dozvěděli, jak se ctila a jak se ctí památka těchto bojovníků v České republice.

Oni to nevěděli?