Postavit kariéru kapely na coverech je balancování na ostří nože. Celé vaše snažení se dá lehce shodit ze stolu větou: „Co jim zbejvá, když nejsou schopný přijít s ničím vlastním“. Anebo myšlenkovou zkratkou o nadbíhání masám. Francouzští Nouvelle Vague vedení muzikanty a producenty Olivierem Libauxem a Marcem Collinnou se na tuto cestu vydali před dvaceti roky a byli nesmírně úspěšní. Vždyť jejich jednoduchý nápad převést temné, politikou, agresivitou a zmarem prodchnuté novovlnné, punkové nebo gotické skladby, např. od Joy Division, Dead Kennedys nebo The Cure do jazzem nasáklých bossanov, musí zaujmout už jenom takto napsaný na papíře. Kapela se stala senzací klubové scény a v rychlém sledu vyplodila čtyři alba. Nevýrazný následovník I Could Be Happy z roku 2016. a především nečekaný skon Oliviera před třemi roky ale věštil konec fungování projektu. Ten ale aktuálně přichází připomenout dvacetileté výročí vydání debutu novou dlouhohrající kolekcí. Tančení na hrobech? Novinka, možná nečekaně, odolává automatické palbě od boku. Je barevná, řada skladeb je vybrána a převedena s mimořádným citem. Například Depešácká People Are People získala baladickou podobu, She’s In Parties od Bauhaus zase koketuje s bondovskou estetikou a diskotékový hit You Spin Me Round, původně od Dead Or Alive, získal kabaretní podobu s okázalými šlehy dechové sekce i srdcervoucím výkonem zpěvačky Alonyi. Oproti tomu některé rychlejší položky (jako například Only You od Yazzoo, This Charming Man od The Smiths nebo Girls On Films původně z pera Duran Duran) nejsou tak výrazné, jak by posluchač možná na první poslech očekával. Pro kladné přijetí hraje opravdu pečlivý výběr originálních skladeb, suverénní výkony zúčastněných muzikantů, ale především po letech opravdu výrazné zásahy do původních podob kompozic. Přesto bych po letošním výročí nechal značku Nouvelle Vague zase chvíli odpočívat. Přeci jen se v jejich případě jedná především o vtip, který se nemá příliš často opakovat.

Marie Kieslowski vydala sólový debut Je všechno dobrý? (prosinec 2022), osobité dílko indie popového mateřského písničkářství (berte ty škatule s rezervou, prosím), původně pouze digitálně vlastním nákladem (viz UNI 3/2023). Nyní vychází album na CD a LP v rozšířené podobě. Přičemž trojice nových písní, publikovaná také jako samostatné digitální EP Je to složitější, dělá z počinu mnohem víc než jenom „reedici s bonusem“. Je to vážně složitější, tudíž je na místě i nová recenze.

Za dva roky lze urazit pěkný kus cesty. Marie K. se výrazově i autorsky přiblížila někam k modernímu šansonu. Bráno opět s vědomím nepřesnosti škatulek. Sound se přitom podařilo uhlídat, aby na výsledek předchozího natáčení svým způsobem navazoval. Přitom o produkci se tentokrát postarala samotná písničkářka („chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu práci na aranžích za mě nikdo jiný neudělá,“ konstatovala vtipně). A zvuk se vítaně posunul od dominantní elektroniky k „živější“ podobě, v jaké nyní Kieslowski hraje písně na koncertech. Tedy s rytmikou Marek Novotný a Jakub Kočička, sama hraje na klávesy a housle, byť producent debutu Aid Kid taktéž přidal na nové EP něco digitálních krajin. A zpěvačka si pohrála s vrstvenými vícehlasy.

Hlavní posun ovšem tkví v samotných kompozicích. Podle tiskové zprávy už „nenesou osobní témata a spíše se rozhlížejí okolo sebe“, což ale není přesné. Nové skladby pořád zůstávají hluboce osobní i v onom pohledu na obecná témata. A nejen v případě písně Jaká jsi? o sebemrskání snahou „být stále lepší“, která vznikla už v době debutu. Novinky jsou ovšem obraznější, plnější. Ze zdánlivě banálních zážitků (píseň Žaluzie dle autorky reaguje na setkání s protivně žoviálním fandou, titulní klavírní baladu Je to složitější inspiroval nevyžádaný telefonát jakési misionářky) Kieslowski vytvořila působivé písňové obrazy.

Dobré východisko ke druhé plnohodnotné řadovce.

Koncepce druhého alba netradičně obsazeného (mj. se dvěma bicími soupravami) septeta The Individual Beings je „banální“. Odhaluje ji i název Better (Lepší), vyjadřující mravoučnou banalitu: „Měli bychom usilovat o to být lepšími. Stát se lepší verzí sebe sama a sledovat, jak to zarezonuje uvnitř nás a v lidech z našeho okolí,“ vysvětlil trumpetista a kapelník Tomasz Dąbrowski.

Hudba ovšem nezní banálně ani náhodou. Právem označil magazín DownBeat polského, ve Švédsku usazeného trumpetistu za jednoho z „nejtvárnějších a nejzvědavějších evropských hráčů současnosti“. Těžko posoudit, zda je Better lepší než eponymní debut septeta The Human Beings (2022) nebo než předchozí Dąbrowského alba s jinými sestavami. Dąbrowski prostě setrvale tvoří kvalitní muziku. Chvíli působí jako současný straight-ahead jazz. Jenže pak se po skandinávsku zatoulá do inspirací soudobou hudbou nebo brouzdá krajinou volné improvizace, přičemž každý muzikant má v zásobě kupu nosných nápadů. Tomaszovy zkomponované a nazkoušené momenty přitom patří k těm mimořádně zajímavým a „nepředvídatelným“, kdy se harmonická překvapení vrší na překvapení.

Stejné je to se soundem. Přestože většinou slyšíme v podstatě tradiční akustický jazzový ansámbl, nejen Dąbrowski vytříbil cit pro využití šumů, ruchů, upravených přirozených zvuků a vůbec elektroniky (Grzegorz Tarwid sice dává přednost klavíru, ale syntezátor má po ruce, s elektronikou pracují i oba bubeníci). Dávkuje ji ovšem velmi vyváženě: „Jako kdybych pracoval s barvami. Malíř taky nenanese všechny barvy na plátno najednou.“ Sound dechových nástrojů a jazzové rytmické sekce tak nečekaně prolákne do futuristického virtuálního zvukového vesmíru a zase zpátky. Posluchačský zážitek srovnatelný s tím, jak dobří režiséři sci-fi filmů zobrazují náhlý průlet červí dírou. Ale ať už nás Dąbrowski vezme kamkoliv, je to v jeho světě sonických idejí… ehm, Lepší.

V experimentálním hudebním meziprostoru vzniklo hned několik velmi zajímavých alb postavených čistě na vokálních výkonech. Jedno z nich má na svědomí japonská hlasová umělkyně Hatis Noit. Ta se jako naprostý samouk nechala ovlivnit japonskou klasickou hudbou, operou, buddhistickými chorály, bulharským a gregoriánským zpěvem, ale i avantgardními a popovými umělci. Debutovala v roce 2014 nahrávkou Universal Quiet, pro mezinárodní publikum její talent odhalil v roce 2018 nezávislý label Erased Tapes, který v licenci vydal její čtyřskladbové EP Illogical Dance. Definitivní průlom přišel v roce 2022 s deskou Aura, která se stala v určitých kruzích velkou událostí (Hatis vystoupila loni v pražském Paláci Akropolis na showcase večeru Erased Tapes). Není tedy překvapením, že vydavatelství připomíná rok a půl starou kolekci aktuální reedicí. Album můžeme brát jako katalog autorčiných vokálních možností i zálib. Na rozdíl od Lyry Pramuk, která se na deskách prezentuje ucelenější, kompaktní výpovědí využívající možností postprodukce, Hatis zní na desce Aura jednou jako pokračovatelka avantgardních výbojů Laurie Anderson, případně novější Holly Herndon, podruhé přitakává tradici Lise Gerrard spolupracující s bulharskými ženskými sbory, potřetí se ambientním zaříkáváním blíží projevu Julianny Barwick. Pokaždé je hlasově suverénní, kdy její hlasové výrazivo dokáže v aranžích připravit originální aranžérský novotvar. Dohromady ale netuším, kromě jistoty, že Hatis Noit je výjimečnou interpretkou, se kterou mám tu čest. Deskou se nevine ona legendární červená nit. Na koncertech roztříštěnost repertoáru tolik nevadí, na desce je potřeba výsledné vyznění hlídat výrazně přísněji. Možná proto z desky v pozitivním slova smyslu vystupuje kompozice Inori, na které hlas Hatis doplňují terénní nahrávky z bezprostředního okolí jaderné elektrárny Fukušima, kde se odehrála v roce 2011 velká jaderná havárie. Zde se totiž veze čistě na atmosféře prostředí a svou prostotou ukazuje možnou cestu ze současného labyrintu.

Pokud by měla jedna skupina postpunkové historie získat nálepku „zapomenutého klenotu“, pak jedním z favoritů jsou rozhodně Angličané And Also The Trees. Přitom nástup na scénu měli nadějný. Skupinu vedenou bratry Simonem a Justinem Jonesovými, si pod svá křídla vzali samotní The Cure. Robert Smith produkoval jejich druhé demo, bezejmenný debut z roku 1984 pak bubeník/klávesák Lol Tolhurst. Kapelu podpořil vlivný John Peel na BBC Radio 1, skupina vyjela na evropské turné a zde se rozlet skupiny zastavil, ať dělala, co dělala. Zatímco většina kapel by díky této skutečnosti dříve nebo později svou činnost ukončila, And Also The Trees realitu akceptovali a s menšími přestávkami fungují dodnes. Letošní deska Mother-Of-Pearl Moon je už šestnáctá v pořadí! Už koncem osmdesátých let And Also The Trees začali integrovat na gotiku nezvyklé nástroje – nejprve mandolínu, posléze dechové nástroje, nejčastěji klarinet. Navíc svou hudbu začali čím dál víc ztišovat. To je případ jak posledních řadových desek, tak koncertní prezentace kvinteta. Materiál Mother-Of-Pearl Moon bychom mohli zařadit do prostoru mezi soulově/rockové elegány Tindersticks, psychedelické klasiky The Legendary Pink Dots nebo berlínské Autralany Crime And City Solution. And Also The Trees stále nepřestalo bavit vykreslování temných zákoutí britského venkova. Nenápadná, ale podobně uhrančivá, tlumená hudba pětice nabízí vedle klasické rockové instrumentace, mandolíny a klarinetu prostor i pro další dechové nástroje nebo autoharfu. Vzniká tak dostateční prostor pro vemlouvaný vokál Simona Jonese. Hudba skupiny je opakem testátorem poháněného stadiónového rocku. Kapela se nepředvádí v sólech. Když je má potřebu nechat mluvit pouze hudbu, vsadí spíše na zvukově psychedelickou koláž, zde nazvanou No Mountains, No Horizon. Je škoda, že pětici jsme neměli možnost v Česku nikdy vidět naživo. Jsem přesvědčen, že své posluchače by si tato introvertní hudba našla. I díky výbornému novému albu.