Joonas Sildre: Mezi dvěma zvuky

Joonas Sildre (1980) je estonský komiksový tvůrce, ilustrátor a grafický designer. Ilustroval desítky dětských knih. Mezi jeho pracemi vyniká grafický román Mezi dvěma zvuky (2018), který zachycuje život estonského skladatele Arvo Pärta, následoval podobně rozsáhlý grafický román Barevná hora (2023), věnovaný estonskému malíři Konradu Mägimu. Pärtovský komiks vyšel v řadě překladů – česky jej vydalo nakladatelství Vlny (2025, překlad Jan Marek Šík). Knihu Mezi dvěma zvuky představil Joonas Sildre na Světu knihy.

V Pärtově životě jsou dramatické vzestupy a pády, ale komiks vypráví i o velmi niterných, duchovních záležitostech. Jak jste s tím pracoval? Jak vložit do obrázků a bublin něčí vnitřní vývoj?

Vyprávět o takových věcech je těžké. Komiksový formát je pro mě ale přirozený, vždycky jsem vytvářel tento druh grafických kreseb, ilustrací a komiksů. Tohle je ovšem vlastně má první větší věc. V určitém období jsem hledal velký příběh, který bych mohl vyprávět; měl jsem za sebou jen deset příběhů malého formátu, ale teď jsem chtěl udělat velký knižní projekt.

Joonas Sildre a Arvo Pärt

Jak jste postupoval?

Snažil jsem se vymyslet vlastní příběhy, dívat se s otevřenýma očima… ale když jsem uslyšel víc o životě Arvo Pärta, všechno to okamžitě zapadlo dohromady. Osobně mě to zajímalo. Některé ty věci, které prožíval a řešil, jsem podobně prožíval i já.

Jako třeba co?

Jak uchopit umění, aby mělo hlubší význam. Aby sdělovalo něco hlubšího, něco, co by mělo zásadnější smysl. Aby zachytilo skutečné životní zkušenosti. Právě o tom Pärt mluvil v pořadu v estonském rozhlase, tam jsem uslyšel, jaké jsou jeho představy o životě a o umění, tehdy jsem zjistil, že vidíme věci podobně. Uvědomil jsem si, že tohle je ten příběh, který chci vyprávět. Ve velkém formátu. Bude to trvat roky, ale pustit se do toho a dotáhnout to až do konce bude zajímavé i pro mě osobně.

Hned na začátku jste věděl, že chcete komiks vytvořit v zásadě ve dvou barvách nebo v omezeném rejstříku barev?

Ne. Věděl jsem, že chci být minimalistický, protože i jeho hudební styl je minimalistický, ale stejně jsem postupně zkoušel barvy použít. Vůbec do příběhu nezapadaly. Nepřinášely čtenáři vlastně žádnou novou informaci, aby porozuměl kontextu. Pokračoval jsem tedy minimalisticky, používal jsem hlavně sépiovou barvu, což je barva starých fotografií.

V článcích o vašem komiksu jsem si přečetl, že barevné spektrum v knize se vztahuje k temným barvám severu, k minulosti…

Možná ano. Estonská obloha je většinou šedá. Barvy jsou tlumené. Moc jich tam není. Je to moje prostředí a Pärtovo také.

Hudbu kreslíte prostřednictvím geometrických vzorů. Jak jste na ten způsob přišel?

V zásadě jde o

Francouzské delikatesy: Soudobá scéna velké Paříže roste v Romainville

Když jsem před pěti lety poprvé mířil na severní předměstí do Kulturní čtvrti v Romainville, těšil jsem se na novou část velké Paříže, kterou mi moji známí z galerijního a uměleckého světa doporučovali poznat. Výstavní prostory v centru města shledávali malými, opotřebovanými a uvadajícími. Tamním historickým lokalitám Montmartru a Marais podle nich zvonila kulturní hrana, poněvadž ceny za metr čtvereční narostly do nedostupných výšek. Budoucnost kulturní Paříže patřila právě čtvrtím Romainville a Pantin. Měli pravdu? Dnešní delikatesa má okořenit poznání, že se umělecká centra současné kultury přesouvají z historických středů na okraj.

Těšil jsem se na návštěvu Romainville o to víc, protože adresa, na niž jsem směřoval, zněla „Rue de la Commune“. Pařížská komuna z roku 1871 zůstává v mých očích jedním ze silných dějinných mezníků v příběhu francouzského hlavního města. Symbolizuje revoluční Francii budující utopisticky spravedlivou společnost. Sny se pohříchu proměnily v noční můru vyhořelých pařížských paláců a desítek tisíc mrtvých, ale záchvěv svobodomyslného města zůstal. Představoval jsem si Romainville, napájené kanálem Ourq, jako zbytek dělnické Paříže. Nebyl jsem zklamán. Mé kroky tloukly do hrubé dlažby, zvuk města doplňovaly vlakové koleje, oživovali jej pouliční prodejci z celého světa. Dojem rámovaly nízké domy, tovární haly a sklady. Pro dovršení atmosféry byla celá řada z nich posprejována a přeměněna na místa nezávislé hudební scény.

Uprostřed stavebního ruchu pestrého lidského mraveniště stála bývalá továrna na výrobu léčiv. Budově s nápisem Fondation Fiminco dominoval vysoký cihlový komín a v ní aktuální instalace tisíců rozsypaných hliněných kuliček. Celek působil syrově a postindustriálně. Bylo znát, že se tu z pohledu francouzské umělecké scény opravdu něco děje.

Před pár týdny jsem se do Fondation Fiminco, která je srdcem celého prostoru, vrátil, abych koncept Kulturní čtvrti poznal do hloubky. Na prohlídku s Agnès Ghonim jsem dorazil pozdě. Od metra jsem bloudil po geometricky rovných ulicích, ztrácel přehled o světových stranách mezi zbrusu novými kancelářskými a bytovými prostory a marně hleděl k nebi, zda nespatřím maják cihlového komína. Opuštěné tovární haly zmizely, vyrostly novostavby. Místo schůzky jsem nakonec našel, ale uvědomil jsem si, k jak rychlé a dynamické proměně zde došlo.

I v areálu Kulturní čtvrti vznikly nové budovy, udržely si však architektonickou jednotu. Hlavním výrazovým prostředkem je cihlová barva, možná proto její genius loci připomíná Baťova tovární města. Čtvrť se především „zabydlela“. Skládá se již z devíti samostatných objektů a velmi výrazně se rozvinula její programová i rezidenční část. Krok po kroku se tak naplňuje ambiciózní projekt, který patří k největším nestátním, na soudobé umění zaměřeným počinům dnešní Evropy. Necílí jen na pařížské publikum, ale od počátku mu v krvi koluje silný mezinárodní rozměr. V čele Fondation Fiminco, jež za rozvojem stojí, je od roku 2022 Katharina Scriba, bývalá programová ředitelka Goethova institutu v Paříži a čestná ambasadorka města Hamburk.

Nadace Fiminco nese název podle stejnojmenné skupiny, která se již dvacet let specializuje na developerské projekty. V Paříži se proslavila v roce 2019 otevřením tzv. Paddock, prvního pařížského outletového areálu, který je dodnes funkční a nachází se také v Romainville. Obchodní dům se značkovým zbožím a bývalá tovární hala k podpoře soudobé tvorby jsou na první pohled dva zcela odlišné světy. Jde o propastně odlišná prostředí vábící jiné návštěvníky. Nesourodost se však jeví být zdánlivá, neboť v tomto případě jde o logickou dichotomii celého počinu rozvoje Kulturní čtvrti.

Cílem bylo založit uměleckou nadaci, a impulzem k tomu se stal nákup celého opuštěného továrního areálu. Fondation Fiminco od počátku veřejnosti nabízí veškeré kulturní akce zdarma, a proto bylo nutné vytvořit funkční ekonomický model, jistý druh cirkulárního systému, v němž bude nájemné z okolních prostor financovat chod nadace. Pronájem a správa nemovitostí podporují kulturu a veškeré developerské know-how skupiny slouží ke zpětnému investování do nadace. Z tohoto pohledu je vztah mezi outletovým parkem a kulturní nadací možná bližší, než se zdá, zisk je však investován zcela jiným způsobem. Potkává se zde tak specifický koncept podpory kulturní činnosti.

Fondation Fiminco je středovým bodem nové Kulturní čtvrti, ale současně není jediným institucionálním hráčem. Při vstupu do areálu najdete tzv. „Komunu“. Její název odkazuje na výše zmiňovaný historický příběh, posouvá však jeho rozměr do současnosti. Pojem v esperantu znamená „společenství“. Komuna sdružuje osm soukromých galerií, které palčivý problém s nedostatkem prostoru a vysokými cenami v Paříži vyřešily spojením svých aktivit na předměstí. Díky tomu násobí svou váhu na poli obchodu s uměním a jimi hrazené nájmy umožňují podporu Kulturní čtvrti a nadace Fiminco. A nejde o galerie bezvýznamné. Najdete tu mimo jiné galerii Jocellyn Wolff, In situ Fabienne Leclerc či galerii 22, 48m3, jejíž název odkazuje na velikost původních prostor v Belleville, kde v roce 2019 vystavovali mimo jiné díla Krištofa Kintery.

Uchamžiky

Není to tak dlouho, co UNI v rámci celočíslového tématu Blues Brothers přineslo článek o fenoménu Saturday Night Live. Fenomén, který je sice v Americe již 50 let zcela zásadní, ale u nás jsme ho nechytali, takže jsme se tolik nechytali. Zbývají nám jen ozvěny. A paběrky. I ty ale mohou být docela zajímavé.

V druhém roce fungování šou, v prosinci 1977, tam třeba ztropil menší skandál Elvis Costello. Tvůrci původně chtěli Sex Pistols, ti ale zrovna v sobotu asi něco měli, tak pozvali jiné zástupce tehdejší aktuální britské punkové vlny. Costello & The Attractions měli zahrát píseň Less Than Zero. Na zkoušce ji i zahráli, ale když se jelo naostro, Elvis kapelu po pár taktech zastavil a odpočítal pecku Radio, Radio. Z dnešního pohledu to působí docela krotce, ale producenti byli tehdy pěkně rozezlení; ve vzteku někdo na britského písničkáře křičel, že v americké televizi už si nezahraje. (To ale možná netušili, že měli ještě štěstí, že nemohli Sex Pistols!) Naštěstí výhružky nebyly naplněny. V roce 1999 dokonce Costella do SNL pozvali, aby tento mezitím už ikonický okamžik historie pořadu znovu „zrekonstruoval“. Tentokrát ovšem s Beastie Boys, kterým „zarazil“ jejich Sabotage, aby pak společně opět dali Radio, Radio. Beasties asi tato sabotáž nijak nevadila, jsou sami fanoušci, kteří Elvise i The Attractions zmínili na své desce Ill Communication.

Elvis má BB také v oblibě a zvlášť má rád jejich druhé, kolážovitě průkopnické album Paul‘s Boutique. K tomu se zase váže krásná historka, na kterou jsem nedávno narazil. Během natáčení ve svém studiu se jeden z Boys, pravděpodobně v trochu rozjímavé THC náladě, zadíval na zlatou desku Paul’s Boutique na stěně. Těžko říct, jak dlouho na ni zíral, ale po čase si všiml, že počet písniček vůbec nesedí. Zavolal tedy ostatní, sundali desku ze zdi, rozbili sklo a položili ji na gramofon. A přišlo překvapení: Jejich zlatá deska vůbec nebyla jejich deska! Obsahovala nějaké instrumentální verze písniček Barryho Manilowa. Těžko říct, jestli z toho byli naštvaní nebo nadšení, u nich bych tipoval spíš to druhé. Každopádně měli v tu chvíli pocit, že odhalili velké spiknutí gramofonového průmyslu! Mohlo zůstat navždy utajené, protože jakou partu by napadlo rozbít paspartu své zlaté desky a opravdu si ji pustit? Nepočítali ovšem s Beastie Boys…

Ozvěny a paběrky. Ale zajímavé!

Postila

Itálie! Nikdy se neptej, zda v povzdálí je. Ona je donna v nebližším náručí. Ten, koho objímá, za sebe neručí.

Post illa verba dodávám, že uprostřed placatého okolí s konturami pahorků ve zřetelné dáli se tyčil kužel obtočený stoupající serpentinou sjízdné cesty. Kolem dokola vinice, nejen na svahu jihovýchodním, ale k našemu údivu i severozápadním. Úplně nahoře trčel restaurant se stolky vynesenými navenek. Na kraji skromné náhorní plošiny se vzpínaly stromy, které jsme identifikovali jako akáty. Jak se brzy ukázalo, s listím i květy veskrz naskrz jedlými.

A vskutku. Když došlo na zmrzlinu, chtěly sice naše děti, dvě Jana Šafránka a jedno moje, umělou Algidu, zatímco my dospělí, jsouce místo postění tchánem Jana hostěni, jsme si raději v gastrofilní naději poručili něco přirozenějšího. Když jsme se pingla zeptali, z čeho je ta chuťově nadpřirozená zmrzlina, ukázal právě na ty akáty. Potěšen optikou dezertu, o chuti nemluvě, jsem ohlásil své ryze talijánské vystoupení. „Raději se do toho nepouštějte,“ nabádal mě Janův tchán, pln nedůvěry k úrovni mé apeninské tvorby, avšak já jsem se ve svém rozjetí už zastavit nenechal. Udatně jsem zapěl svůj milostný song.

Sono un uomo di mare

Di mare morto e roso

Vorei di mare cantare

Senza lui sono nervoso

Sei una donna di terra

Di terra morta e rosa

Cosi fato tuo era

Percio sei si Dolorosa

Siamo la gente gentile

Noc amoroso legato

Una e terra vile

Altro e ci annegato

Dojati tóny začali z kuchyně vylézat kuchaři i ficky, venku ale kupodivu nelétaly facky. Po krajině se rozléhal potlesk. Opěvované moře bylo až za konturálními pahorky, ale bylo, tudíž bylo třeba mu holdovat. Nakonec se přidal i původně nedůvěřivý tchán. A tak se podařilo milostně triumfovat v zemi láskyplných písní. Jak se italsky řekne milovat, nemusí žádný Čech pracně hledat ve slovníku. A už vůbec ne il divino Boemo.

Ad hot

Až srpnové UNI vyjde, ještě zdaleka neuplyne padesátidenní lhůta, kterou dal americký prezident ruskému k dohodě o příměří s Ukrajinou. Jinak bude zle, přijdou stoprocentní cla, a Kyjev dostane konečně aspoň některé doposud zapovídané rakety. Ovšem za peníze NATO. Je to liška mazaná, ten Trump. Jistě, proti tomu, co půl roku předváděl, a že to bylo ultra příšerný, vyhlíží pohrůžka jako málem prozření. Jen kdyby bylo k uvěření. Už samotná délka lhůty zaráží. Aby si zatím Putin zatím na Ukrajině dělal jak libo? A ukousl rychle další, co největší kus území? A pak se teprv možná povedou řeči? Napřed se ale taky lhůta párkrát prodlouží, ne? Mezitím bude Putin co chvíli významně klepat na atomový kufřík. Svolný k debatě, až se mu to bude hodit. A stejně jenom vocaď pocaď. 

Trump, řekl bych, je z celé věci značně otráven. Jelikož je to nejenom nesnesitelně sebestředný idiot, ale navíc idiot putinovskou mentalitu zcela nechápající, myslel asi skutečně, že ukrajinskou válku sfoukne celkem svižně. A hladce za nabídku Rusku k návratu netoliko mezi civilizované, ale i do velmocenského triumvirátu. Odkud už před časem vypadlo. Jenže mu na to z Kremlu sere pes. Putin chce ukrajinskou věc zkrátka vyřídit jednou provždy. Bylo to naše a bude zase! Nebo nebude vůbec! Z takové šlamastyky by se Trump nejraději vytratil. Však největší radikálové z MAGA na Ukrajinu kašlou a Putin jim spíš imponuje. Jenže hlava nejsilnější mocnosti zeměkoule může couvat jenom částečně. A i MAGA se nelíbí, že si z jejího bůžka dělá Putin otevřeně prdel. Tudíž USA od války ruce pryč asi nedají. Zvlášť, když to Donaldovi klade na srdce Melanie. A tak se přece jenom může stát, že se Trump nakonec zatvrdí a Rusko ekonomicky knockautuje. S vědomím, že Putinovi podstatně silnější Čína nedovolí válku se Západem. Se kterým chce přece Peking obchodovat, co to dá. Což, uznávám, zní skoro optimisticky. Aniž je pro to momentálně důvod. A i kdyby, může to ještě trvat.

Ale zpět k úvodu – skoro bych se vsadil, že po těch padesáti dnech, tedy kolem 5. září, příměří nenastane. Však se aspoň do redakční uzávěrky Putin o Trumpově výhrůžce ani nezmínil. Jako by mu byla ganc egal. Jak se hezky česky říká. A to sakumprásk, z německého sack und pack. No, věřme, že se přepočítává.

Tak trochu nekorektní Duo Ruut

Estonsko odpovídá počtem obyvatel Praze, ale na hudebním poli má nečekaně silnou roli. Tím nejvýznamnějším představitelem estonské hudby je Arvo Pärt, jeden z největších žijících skladatelů vážné hudby. Do popředí pronikli i umělci, kteří velmi rozmanitými cestami navazují na lokální tradice. Jedním z důvodů estonského úspěchu na tomto poli je inspirace sousedním a jazykově spřízněným Finskem. Druhým je kvalitní infrastruktura, kterou tvoří například festival Viljandi či hudební veletrh Tallinn Music Week. Výsledkem jsou hudební novátoři jako Trad. Attack! či vyhraněné individualistické písničkářky Mari Kalkun a Maarja Nuut. K posledním objevům v této řadě patří Duo Ruut, které se ovšem zavedeným kategoriím vymyká.

Citera kannel, příbuzná slavnějšího finského kantele, je v Estonsku klíčovým nástrojem tradiční hudby. V šestnácti letech s ní začaly Katariina Kivi a Ann-Lisett Rebane experimentovat a založily Duo Ruut. Na rozdíl od zvyklostí hrají na jeden nástroj čtyřručně, tvářemi proti sobě, vedle prstů používají také paličky nebo smyčec. Zvukovou paletu i rytmus obohacují údery do strun i do dřevěného korpusu. Změna techniky, kdy do nástroje zasahují čtyři ruce, navíc mění pravidla, do hry vstupuje též interakce mezi oběma muzikantkami. Tradiční nástroj tedy slouží novým, i když pro puristy možná kacířským myšlenkám. V terminologii současných subkultur se jedná o DIY koncept, který nestojí na absolvované výuce, ale na kreativitě i na tom, jak se oprostit od rutiny. Další plus představuje ženská tvůrčí síla, která staví na souhře, a ne na egu.

Přístup Dua Ruut naoko a nekorektně popírá vazbu na tradici: „Citera kannel byl takový velmi nepopulární nástroj, určitě jsme na něj nechtěly hrát. Když si totiž v Estonsku představujete hráče na kannel, je to většinou starší muž stojící před supermarketem. Není to tedy něco, co by přitahovalo mladé lidi.“ Ve skutečnosti Duo Ruut v návaznosti na estonské kořeny vytváří novou tradici. Dvě mladé ženy, tváří v tvář, hrají cosi jako skrytý hudební ping pong, který ve výsledku zní jako hudební unikát. Katariina Kivi a Ann-Lisett Rebane nabízejí vlastní styl, založený na dosud neprozkoumaných možnostech nástroje, které dále rozvíjejí.

Koncem roku 2019 dvojice vydala debutové album Tuule sõnad, které získalo cenu Estonian Ethno Music Awards 2020. Svoji originalitu obhájilo Duo Ruut na festivalu Womex roku 2022 a nadchlo pražské publikum na Respect Festivalu 2024. Duo v Praze vystoupí ve středu 10. 9. v Paláci Akropolis.

Jazz Goes to Town přináší šťavnaté jazzové plody

Festival Jazz Goes to Town / Jazz jde městem se letos vrací do Hradce Králové již po jednatřicáté. Od 7. do 11. října 2025 oživí město dvanáct bodů programu na pěti různých místech. Čekají nás světové i české premiéry, legendy i nové objevy,⁠ a především jedinečná možnost ochutnat čerstvou úrodu nápadů, emocí a silných hudebních výpovědí. 

Sklízet zvuk

Letošní motto, Sklízet zvuk, přirovnává hudební proces k přírodním koloběhům. „Hudba potřebuje péči: musí se zasít, pěstovat, kultivovat – aby bylo co sklízet,“ říká dramaturg Michal Wróblewski. „Sklizeň obvykle přichází na podzim, stejně jako Jazz Goes to Town. Každý rok znovu rozséváme nápady a s nasazením pracujeme na tom, aby říjen přinesl plody naší snahy.“

 

Sklizeň bude velkolepá, do Hradce zavítá téměř padesát hudebníků z dvanácti zemí, všechny zahraniční kapely se představí v české premiéře. 

 

„Headlinery“ letošního roku tvoří dvě silné mezigenerační spolupráce. Páteční večer vyvrcholí koncertem kvarteta Vicente–Dikeman–Parker–Drake, mezinárodního all-stars projektu současné free-jazzové scény. Výrazní sólisté Luis Vicente (trubka, PT) a John Dikeman (saxofon, USA/NL) vytvořili silové kvarteto s newyorskými legendami – kontrabasistou Williamem Parkerem a bubeníkem Hamidem Drakem. Hudba tělesa rezonuje se současností, ale zároveň odkazuje na silnou černošskou tradici jazzu 60. let.

 

Sobotní večer uzavře premiérový koncert rozšířeného severského ansámblu Dafnie Extended, který pod vedením norské saxofonistky Amalie Dahl tvoří dvanáct hvězdných jmen skandinávské scény, mnozí z nich již známí hradeckému publiku (bubeník Paal Nilssen-Love či kontrabasista Ingebrigt Håker Flaten). Dahl byla součástí předloňského rezidenčního projektu The Shape of Jazz to Come Vol. 4. 

 

Známou tváří bude i polský saxofonista Marek Pospieszalski se zbrusu novým projektem EPTA, vytvořený původně pro komorní orchestr Sinfonietta Cracovia. Představí nový cyklus skladeb v duchu improvizace, minimalismu a žánrové otevřenosti. 

Polskou scénu reprezentuje také výrazný talent Grzegorz Tarwid a jeho klavírní trio, jehož trio nabídne abstraktní a meditativní formy, čerpající z odkazu skladatelů Krzysztofa Komedy a Tomasze Stańka.

 

Z Berlína, Marseille a Stockholmu dorazí trio Oùat, které se ve své tvorbě inspiruje romantismem i evropskou improvizací a rozvíjí podobu současné jazzové písně s estetikou volnosti, ticha i dramatu. Berlínským spojením letošního ročníku je také kontrabasistka Isabel Rößler, která bude součástí tradičního rezidenčního projektu The Shape of Jazz to Come. Soubor dotváří sopranistka Jana Vondrů, improvizátor Štefan Szabó, saxofonista Martin Debřička a bubenice a skladatelka Michaela Antalová. 

 

Michaela Antalová také na festivalu představí českou premiéru projektu Sun’s Daughter, kompozici pro fujaru a smyčcové nástroje. Dílo osciluje mezi slovenským folklórem a současnou komorní hudbou a nabízí hluboký, syrový a zároveň poetický zážitek.

 

Festival otevře oceňovaná trumpetistka a skladatelka Štěpánka Balcarová se svým projektem Emotions, který ztvárňuje osm základních lidských emocí v jemné a osobní jazzové výpovědi inspirované mateřstvím. Projekt zazní v původní česko-polské sestavě.

 

Domácí scénu bude dále reprezentovat kapela Limbo, která v roce 2024 oslavila 20 let existence. Jejich energická hudba se pohybuje mezi jazzem, improvizací a melancholickou melodičností a jejich poslední album bylo nominováno na Cenu Anděl.

 

Novou hudební krajinu mezi folklorem, improvizací a elektronikou představí ConTRIOlogy. Trio čerpá z lidových písní sbíraných Janáčkem a s výraznou osobní poetikou je transformuje do současného kompozičního jazyka. V Hradci vystoupí s multiinstrumentalistou Tomášem Vtípilem se svým nejnovějším programem Minulo.

 

O dobrou náladu v závěru festivalu se postará Futur Swing, pětice virtuózních jazzmanů interpretujících swingový repertoár Django Reinhardta s lehkostí, nadsázkou a radostí z kolektivní improvizace.

Vstupenky jsou k dispozici v předprodeji na portále GoOut: https://bit.ly/JGTT25

jgtt.cz

facebook.com/JazzGoesToTown

instagram.com/jazzgoestotown

 

KONTAKTY PRO MÉDIA:

Vojtěch Drnek 

vojtech.drnek@jgtt.cz 

+420 731 892 345 

 

Anna Štarha

anna@kontrapunkt.cz

+420 728 613 755

Kino Utajeno uzavře letní sezónu open air promítáním ve strašnických skladových prostorách

Projekt Kino Utajeno připravuje pro své fanoušky velkolepé zakončení letní sezóny. Ve dnech 2.–4. září se uskuteční třetí letošní blok promítání a vůbec poprvé ve formátu letního kina. Diváci si tak budou moct vychutnat závěrečné letní dny se vším všudy, a to i v případě, že se podzim ohlásí o něco dřív. Mokrá varianta bude zajištěna! Tvůrčí tým se navíc poprvé rozroste o spolupráci se studenty UMPRUM a poslední novinkou je zbrusu nový web, kde se o Kině Utajeno odtajňuje zatím nejvíc.

 

Celkem čtyři hrací a promítací bloky se uskuteční v rámci uvedení Kina Utajeno v roce 2025. Kdo se za tímto nevšedním zážitkem, který propojuje kino a divadlo, včetně možnosti participace na vývoji večera, pravidelně vydává, tak už letos navštívil Gotickou věž a Respirium HAMU a Kampus Hybernská, kde se běželo o život. Tentokrát ale tým Kina Utajeno chystá pohodu – letní pohodu pod širým nebem ve starém skladovém areálu ve Strašnicích a s vůní čerstvě připraveného jídla rovnou před zraky návštěvníků. Existuje lepší závěr léta nebo pohodovější skok do nového školního roku? To posoudí ten, kdo přijde…

Starý areál Strašnice, foto: Kino Utajeno

Promítání pod širým nebem ale není jedinou novinkou. Tvůrci a tvůrkyně projektu poprvé spojili síly s kolektivem UMPRUM Cyrkulárka, za kterým stojí Lujza Lehocká, Glib Sydorenko a Matěj Peterka, a který pro zářijové akce vytvoří originální scénografii. Kolektiv už má za sebou řadu realizací jako je například založení Klubu Truhlárna a rekonstrukce prostor starých a nevyužívaných školních dílen, rekonstrukce krejčovské dílny UMPRUM, instalace pro NANOVO na Designbloku a mnoho dalšího. Prostory starých skladů, kde spolu koexistovaly lahve minerálek Mattoni a Pilsner Urquell společně se spodním prádlem, tak může být přinejmenším zajímavou výzvou. „V rámci udržitelnosti chceme doslova oprášit to, co ve skladech zůstalo, a nechat místo zazářit v jiném světle. Pracujeme s tím, co prostor sám nabízí – třeba i se zaprášenými krabicemi plnými neprodaných silonek. Tématem zářijové participativní performance je mimo jiné únava z neustálého výkonu a síla kolektivní akce. Performance se může odehrávat nejen na lokaci, ale i v jejím přilehlém okolí. Možná už cestou z tramvaje narazí diváci na něco, u čeho si nebudou jistí, jestli jde o součást performance, nebo jen každodenní výjev,” poodkrývá režisérka a autorka konceptu zářijového Kina Utajeno, Vojtěška Dubcová.

 

Kino Utajeno rozšiřuje definici filmového večera. Než se diváci stačí pohodlně usadit, rozehraje se okolo nich příběh, na který jen tak nezapomenou. Tentokrát to bude zážitek z imerzivní performance mezi pražci a prostředí industriálního prostoru, který už toho hodně pamatuje. A kdo by se chtěl o Kině Utajeno, jeho lidech a již realizovaných projekcích a oživených místech dozvědět více, má nově možnost na webu projektu. Zájemci tam také najdou vstupenky na všechny tři uvedení v září.

 

Tým Kina utajeno je složený ze studentstva z vysokých škol FAMU, DAMU, AVU, UMPRUM a FF UK v Praze.

Projekt je realizován s finanční podporou Státního fondu audiovize, Akademie múzických umění v Praze (Mezifakultní spolupráce AMU) a Ministerstva kultury České republiky. Mediálním partnerem projektu je magazín a umělecká komunita art2friends a kulturní magazín UNI. Partneři doprovodného programu jsou Bis.tro a jeho veganské občerstvení a F.H. Prager se svými kombuchami a cidery.

 

PŘÍŠTÍ KINO UTAJENO

Proběhne ve dnech 2.–4. září 2025 od 19.00 v prostorách Starého provozního strašnického areálu, který návštěvníci najdou na adrese: U Trati 38, Strašnice.

O KINĚ UTAJENO

🎬Imerzivní site-specific akce na místech, kam se normálně nedostanete. Na místech neznámých, zapomenutých i povědomých – ale vždycky jinak, než čekáte.

Sledujte nás.

INSTAGRAM| instagram.com/kinoutajeno

FACEBOOK| facebook.com/kinoutajeno

WEB| kinoutajeno.cz

VSTUPENKY| GoOut

Kontakt pro média:

Míša Sikorová, ahoj@kujmepik.li, +420 776 712 858

Andrea Bocelli se v dokumentu Because I Believe odhaluje nejen jako pěvecká osobnost, ale i jako skromný muž od rodiny

Italský zpěvák Andrea Bocelli patří k osobnostem, které dokázaly přirozeně vybudovat most mezi operou a populární hudbou. Nyní šestašedesátiletý vokalista vyprodává obří haly na celém světě a dojímá k slzám publikum všech generací i hudebního zaměření. Za úspěchem muže, který ve dvanácti definitivně přišel o zrak, se skrývá působivý příběh. A právě ten otevírá dokumentární film Andrea Bocelli: Because I Believe, který míří do českých kin.

 

Nebývale intimní portrét natočila režisérka Cosima Spende. Od umělce dostala jedinečnou možnost jej sledovat i mimo světla reflektorů a odhalit tvář Andrey Bocelliho, která zůstává veřejnosti skrytá.

 

Před diváky se tak objevuje nekompromisní umělec i oddaný muž od rodiny s neutuchající vášní pro život. Bocelli ve snímku vzpomíná na své začátky po barech, kde si zpěvem přivydělával při studiu práv, na své setkání s operní hvězdou Lucianem Pavarottim i úspěch duetu se Sarah Brightman Time to Say Goodbye, který jej katapultoval mezi hudební superhvězdy.

 

Snímek Andrea Bocelli: Because I Believe střídá archivní záběry – a to nejen z koncertů, ale před diváky se otevírají také vzácné záznamy ze zpěvákova dětství – s pohledy do zákulisí a Bocelliho soukromí. Klíčovou součástí jsou i osobní rozhovory s pěvcem, jeho rodinou a přáteli. Před divákem tak vyvstává praktický portrét jedinečné hudební osobnosti. Osou příběhu je pak Bocelliho koncert v jedinečném prostoru Caracallových lázní v Římě.

 

Dokumentární film Andrea Bocelli: Because I Believe exkluzivně míří do českých kin pouze na čtyři dny v distribuci společnosti Aerofilms. Promítat se bude od neděle 21. září do středy 24. září 2025. Vstupenky jsou v předprodeji od 16. července, přehled projekcí najdete na webových stránkách distributra www.aerofilms.cz.

 

Festival Divadlo láká na nové inscenace Tiaga Rodriguese z Avignonu, Dušana D. Pařízka s Berliner Ensemble i Kornéla Mundruczóa

33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo, který proběhne od 10. do 18. září v Plzni, oznamuje hlavní část letošního programu. Krátce po své červencové premiéře na Avignonském festivalu přijede do západočeské metropole nejnovější inscenace Vzdálenost portugalského dramatika, režiséra a ředitele avignonské přehlídky Tiaga Rodriguese. Inscenaci, jejíž děj se odehrává na Zemi a na Marsu roku 2077, koprodukoval také plzeňský festival. Německý Berliner Ensemble přiveze zřídka uváděnou inscenaci Bertolta Brechta z prostředí masného průmyslu v Německu konce třicátých let minulého století Svatá Johanka z jatek v režii Dušana D. Pařízka. Budapešťský soubor Proton světoznámého režiséra Kornéla Mundruczóa v Maďarsku kvůli nulové podpoře státu nevystupuje a bojuje na hraně přežití. Jedinou šancí tak zůstává zahraničí. Do Plzně stejně jako na další prestižní evropské festivaly přiveze inscenaci Parallax, intimní vyprávění o složitosti židovské identity napříč třemi generacemi jedné maďarské rodiny. Tradiční host festivalu, Slovenské národné divadlo, zakončí hlavní část festivalu inscenací Tatarka režiséra Dávida Paška, vycházející z literární tvorby slovenského spisovatele a publicisty Dominika Tatarky. Tuzemský program se pro návštěvníky tradičně stane šancí vidět na jednom místě během pěti dnů výběr z nových, výjimečných inscenací, které se urodily za uplynulou sezónu na scénách v Brně, Liberci, Ostravě, Plzni, Praze, Uherském Hradišti a Ústí nad Labem. Programu festivalu také zahrnuje alternativní představení sekce Johan uvádí v Moving Station, debaty a výstavu. Vstupenky jsou v prodeji od 22. července na www.festivaldivadlo.cz.

 

„Pro náš festival je poctou, že po loňské inscenaci Hekuba, ne Hekuba souboru Comédie-Française jsme se opět stali koproducenty nového díla režiséra Tiaga Rodriguese – s premiérou na Avignonském festivalu a následným turné po evropských přehlídkách,“ říká na úvod ředitel festivalu Jan Burian. „Diváci budou mít příležitost porovnat jeho režijní um s díly dalších hvězd evropského divadla, Kornéla Mundruczóa a Dušana D. Pařízka, které také tradičně představujeme českému publiku,“ doplňuje Burian.

 

Píše se rok 2077. Na Zemi, sužované ekonomickými i environmentálními problémy, bojuje lidstvo o přežití – a část populace žije na Marsu. To je východisko nejnovější inscenace Vzdálenost Tiaga Rodriguese produkované Avignonským festivalem a koprodukované plzeňskou přehlídkou. „Jeden z mužů, kteří zůstali na Zemi, se snaží meziplanetárně udržet pouto se svou dcerou. V dystopické, leč nikoliv nepravděpodobné vizi budoucnosti zkoumá Rodrigues následky našich rozhodnutí i to, jak těžké je vést dialog mezi generacemi,“ líčí dramaturg festivalu Divadlo Michal Zahálka.

 

Slavný, ale v Čechách jen jedinkrát inscenovaný lehrstück Bertolta Brechta Svatá Johanka z jatek z prostředí masného průmyslu, zachycující nástup hospodářské krize v Německu konce třicátých let minulého století, přiveze do Plzně berlínská scéna Berliner Ensemble. „Schillerem a Shakespearem inspirovaný text režisér Dušan D. Pařízek tradičně výrazně upravuje, reinterpretuje a dokonce genderově převrací,“ popisuje dramaturg Jakub Škorpil. V roli „masného krále a lidumila“ Maulera se představí Pařízkova tradiční spolupracovnice Stefanie Reinsperger.

 

Parallax budapešťského Divadla Proton – mimořádná inscenace, která objíždí svět, hostuje na prestižních festivalech a sklízí vřelé přijetí. Doma v Maďarsku ji však diváci neuvidí. „Režisér této inscenace Kornél Mundruczó a jeho soubor Proton nejsou doma podporováni, a tudíž hostují pouze v zahraničí a pohybují se na hraně přežití,“ zdůrazňuje dramaturgyně Dora Štědroňová. „Mundruczó se vždy strefuje do palčivých společenských témat bohatě divadelním jazykem a mistrovským herectvím celého souboru. To platí i pro inscenaci Parallax, která se zabývá složitostí židovské identity napříč třemi generacemi jedné maďarské rodiny,“ dodává Kamila Černá. Inscenace měla světovou premiéru v roce 2024 na prestižní přehlídce Wiener Festwochen.

 

Inscenace Tatarka Slovenského národného divadla v režii Dávida Pašky vychází z literární tvorby Dominika Tatarky, slovenského spisovatele a publicisty. Hrdina několika jeho próz, Bartolomej Slzička, se jako student po mnichovské dohodě ocitá v Paříži, potom jako oceňovaný spisovatel v československém paláci kultury v roce 1956 a následně jako pronásledovaný disident v letech normalizace. „Inscenace si neotřele a s humorem pohrává s alegorickými a snovými prvky, zároveň se ale důrazně ptá, jestli je naše svoboda tou, kterou si Tatarka představoval a po které toužil,“ popisuje dramaturgyně Jitka Sloupová.

 

Tuzemský program na festivalu Divadlo je šancí pro návštěvníky na jednom místě během krátké doby vidět bohatý výběr z výjimečných počinů, které vznikly po celé České republice. Slovácké divadlo Uherské Hradiště se představí s inscenací stěžejního díla moderní americké dramatiky Tramvaj do stanice Touha (režie Anna Davidová) v aktuálním překladu Ester Žantovské. Další klasické dílo světové dramatiky, Nepřítel lidu Henrika Ibsena (režie Jan Holec), přiveze ostravské Divadlo Petra Bezruče. Národní divadlo Brno v inscenaci Vlastenci (režie Jakub Šmíd) nabídne průvodce zrodem Putina jako moderního diktátora a jeho vztah k vlastnímu „stvořiteli“ Borisi Berezovskému. Román Červotoč Layly Martínez se stal jednou z největších událostí španělské literatury posledních let. Činoherní studio z Ústí nad Labem jej adaptovalo jako vizuálně působivou, herecky silnou inscenaci (režie Eliška Říhová). Nejen dětem bude určena komorní autorská pohádka Akce Rosomák (režie Johana Bártová) Naivního divadla Liberec. Z pražských scén dramaturgie festivalu vybrala inscenaci Wernisch (režie Jan Nebeský) z Národního divadla, poetické pásmo scének, skečů, písní i „pouhé recitace“. Divadlo Na zábradlí uvede zpracování křehkého románu Virginie Woolfové Paní Dallowayová (režie Anna Klimešová) v čele s uhrančivou Magdalénou Sidonovou. MeetFactory přiveze dramatizaci jednoho z nejtemnějších a nejkomplikovanějších děl Irvina Welshe Noční můry s čápem marabu (režie Tomáš Ráliš). Loutková inscenace Soudružky s kroužky (režie Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler) zavede diváky na spartakiádu a do života v normalizačním Československu. Působivou hru s objekty nabídne inscenace Berty Doubkové, nositelky Ceny divadelní kritiky za scénografii roku 2024, Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat souboru TMEL. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se představí múzickou inscenací Požár (režie Josef Doležal), ve které se nejen hraje, ale také zpívá a tančí. Divadlo Alfa v inscenaci Pravdu má každý svou (?) (režie Jakub Vašíček) zkoumá současný svět zahlcený nejen informacemi, ale také zpochybňováním vědecky dokázaných jistot.

 

Na hlavní část festivalu tradičně naváže epilog a v něm tři pražské inscenace – Kartonový taťka (režie Michal Vajdička) Divadla v Dlouhé, Rande s feministou (režie Pavel Ondruch) Divadla Ungelt a Heda Gablerová – naostro (režie Jiří Havelka) Činoherního klubu.

 

Více informací a vstupenky v prodeji jsou na webu www.festivaldivadlo.cz.

Další články
sinekfilmizle.com