Z ticha povstalo a do ticha se vrací. Tak bychom mohli jednou větou charakterizovat nové album americké písničkářky Jesy Fortino, která už téměř dvě dekády tvoří pod jménem Tiny Vipers hudbu, jež se pohybuje na hraně folku, spirituální introspekce a hlubokého existenciálního neklidu. Tormentor nepůsobí jako návrat po letech mlčení, ale spíš jako návrat ke kořenům, zbavený všeho nadbytečného a očištěný zkušeností ztrát, bojů o vlastní hlas i znovu nabyté autonomie. Deska vznikala v dlouhém časovém oblouku a původní verze byla po letech zcela opuštěna. Fortino se k materiálu vrátila až ve chvíli, kdy znovu získala práva ke své tvorbě, a tím i plnou kontrolu nad tím, jak její hudba zní a existuje. Tento proces není na albu slyšitelný v podobě gest nebo manifestů. Promítá se spíš do způsobu, jak Tormentor pracuje s tichem, křehkostí a radikální otevřeností. Každý tón tu má svou váhu a každé mlčení svůj smysl. Písně jako Tormentor nebo Rainfalls stojí na téměř nehybné kytaře, hlasu pohybujícím se na pomezí vyprávění a zpěvu a textech, které působí jako vnitřní monology bez snahy o uzavření. Fortino se v nich pohybuje mezi rolí účastnice i pozorovatelky. Jednou mluví o rozpadu a zranitelnosti, jindy o nutnosti ztráty jako předpokladu proměny. V American Prayer se konkrétní autobiografické obrazy prolínají s archetypem útěku a hledání svobody, zatímco Mary Pilgrim Inn připomíná krátkou povídku plnou absurdního i tísnivého napětí. Tormentor není deskou, která by se vnucovala nebo nabízela oporu. Je to spíš tichý společník pro chvíle, kdy se staré jistoty rozpadají a nové ještě nemají jméno. Pokračuje v linii americké písničkářské tradice, ale zároveň se jí tiše vzpírá svou minimalitou, nejednoznačností i odvahou nechat věci otevřené. Tiny Vipers v letošním roce nevydává jen další album, ale záznam vnitřního stavu, který působí až bolestně pravdivě.

Nevíš nic. Jen posloucháš. Nerozumíš francouzsky. Jen posloucháš. První dvě písně jsou písně (Lisière a Iris). Baladické, s mnoha slovy, básnivé. Šansóny. Vciťuješ, že snad zimnochmurné, v chalupě s ohněm praskajícím v kamnech uzavřené, vlídně zahřáté. Na okno zvenku škrábe kocour drápky, dechem rozpouští klikyháky námrazy ze skla. To do písně nepatří/patří? Probere tě. Skřípavé drápání, kroužky jeho dechu narušené malby mrazu na okně. Cvakem kliky zvíře vpustíš dovnitř. O lýtka se ti otře zimou z kožichu. Jak psal Dante ve svém Infernu: „Ty, kdo sem vstupuješ, ztrácíš všechny iluze.“

Bratři Pierre a Romain Audoynaudovi spolu se svou sestrou Charlotte tvoří umělecký vesmír, kde hudba, slova a obrazy splývají do jediného výrazu. Romain splétá verše a vokály, které šeptají jako ozvěny předků, zatímco Pierre sochá zvukové krajiny pomocí syntezátorů a pedálů a přeměňuje technologii v elektrizující přírodu. Charlotte tento kruh uzavírá svou vizuální perspektivou a přidává vrstvy grafické poezie do snových světů. Jejich vesmír je stopově i znatelně inspirován mj. Current 93, Emmou Ruth Rundleovou, Swans, Fennesz a elektroakustickými díly Francise Dhomonta.

Transpozice předchozího klamu-iluze šansonového upouzdření někde v půli třetí jedenáctiminutové skladby Rivière se zlomí, zmizí, dech uvolní a rozevře beze slov v paprsky elektroniky, elektroakustiky, rozvibrovaných zvuků. Klávesy, saxofon, akustická kytara, podladěná basa, violoncello, kovové pružiny se snímači, údery a chřestění, hluky zpoza oken domu i zevnitř, zdi se třesou, duní. Zkrocený chaos přítomného okamžiku, improvizace nějakých pozemních vln pro transport jinam, snad až za obzor einsteinovsky (ne)možného nekonečna. Hromy, bouře, vichry, stupňované až do fyzicky citelné spirály svistu arktického mrazu, předtušné vrzání a kvílení čehosi jak z Morriconeho score z úvodu filmu Tenkrát na Západě nás i s klarinetovými špíčky ve finální desetiminutové Granite útěšně vrací na tuhle naši Zemi.

Při sledování aktuální scény španělského alternativního popu nejsme o nic blíž k pochopení toho, proč se o něm už dávno nemluví po celé Evropě a není uváděn mezi příklady, jak citlivě a zároveň moderně lze propojit tradiční vlivy s jazykem dneška. S potřebou zdůraznit svou identitu zpíváním v regionálních jazycích namísto španělštiny. Z hitparádového mainstreamu mladí tvůrci vybočují vztahem k rodným domovům, nebojí se mluvit o těch nejprostších věcech s tím spojených a používají nástroje a nápěvy slýchané odmalička od prarodičů. Minulost ovšem vnímají současnou popovou perspektivou a přijali za svou elektroniku. Tak jako osmadvacetiletá zpěvačka Júlia Colom z Mallorky, která na druhém albu sice uvádí skoro výhradně vlastní skladby, nelze ovšem přeslechnout, jak silně zůstává napojená na mallorskou tradiční hudbu, aniž by přitom trpěla nostalgií po starých časech. Třeba ve skladbě Sa Madona, kterou prý slýchala odmalička. Převzala si ji po svém a punc výjimečnosti jí dodává hostování katalánského ženského dua Tarta Relena ve sborech.

Na novince sice přidala víc popu, rozmáchlé produkci se ovšem obloukem vyhnula a vedle elektroniky mají důležitou roli španělská kytara s loutnou v rukách koproducenta Martina Leitona.

Pod názvem alba si nemáme představit ráj, který každému turistovi s Mallorkou naskočí. Ano, na ostrově je prý často těžké žít a jeden z důvodů, proč takový název dostalo, souvisí prý s vysokou cenou, kterou obyvatelé museli za turismus zaplatit, takže Mallorka je dnes spíš post rájem, a pro Júlii Colom především stavem mysli, přeludem udávajícím směr života a konceptem o hledání ideálního místa, kam se chce každý dostat, ale nikomu se to ještě nepodařilo.

Júlia balí tradiční inspirace a poezii do sofistikovaného elektropopu, dávno udaný cíl se nikdy od svého domova příliš nevzdalovat se jí ale znovu podařilo naplnit, a přestože by někdo mohl k albu přistupovat s obezřetností, nechť přijme dobrou radu a dá mu šanci. Když totiž poslouchat pop, tak přesně tenhle.

Když loni v dubnu náhle zemřel kytarista Amadou Bagayogo, celý svět smutnil, že odešel nenahraditelný velikán západoafrické hudby, a přemýšlel, jaká škoda, že už se od malijské manželské dvojice nedočkáme další nahrávky. A vida, dočkali. Dvojice na to nemyslela, ani nemohla, v uplynulých sedmi letech, kdy postupně vznikalo, nemohla tušit, že Amadou navždy odejde, přesto album zní jako shrnutí všeho nejlepšího, co během půl století dokázala. Nepřidává nic radikálně odlišného, nemění se, jen jako vždy v detailech zdokonaluje svůj fungující trademark: neodolatelně vytříbený afropopový bluesrock s nenapodobitelnou kytarou, chytlavými melodiemi a žhavými hlasy. I název alba dokládá, že se světem nepřestávají sdílet svou vzájemnou lásku způsobem, že je nikdy nebylo možné nemilovat. Nikoliv ze soucitu, ale pro jejich autentickou upřímnost bez vyděračského sentimentu slepců lapajících na jejich úděl posluchače. To bychom na předcházejících albech prohlédli a s námi řada hudebních velikánů, stavějících se po jejich bok z úcty k jejich bezelstnému umění. Jako třeba kdysi David Gilmour, jehož pinkfloydovská ozvěna proznívá do skladby Généralisé. Manželé od začátku kladli důraz na spolupráci se západními muzikanty a největšího komerčního úspěchu dosáhli s albem Dimanche à Bamako v produkci Manu Chaa, který se k nim vrátil s nabídkou svižně odpíchnuté skladby Mogulu. Co jim na očích viděl, jim ale tentokrát splnil hlavně francouzský producent Pierre Juarez, při přání manželů na pořádný elektrotaneční mejdan, ustupující v La vie et belle londýnskému specialistovi na latinu a reggae The Busy Twistovi.

K neplánované esenci proslulé exploze radosti z hudby patří neodbytná otázka, co bude dál a jak s tak báječným odkazem naloží Mariam. S pokorou k padesáti společným letům budu pokračovat, uťala všechny dohady mimořádná zpěvačka a skladatelka. Po boku bude mít syna Sama Baga a role kytaristy se ujme Sam Dickey ze San Franciska s bohatými zkušenostmi se západoafrickou hudbou. Dveře ale prý zůstávají otevřené.

Kdysi se o pianistovi Billu Evansovi psávalo, že je jazzový neoromantik. Myslím, že v této náladové linii nás emocionálně zahaluje právě tak hudba amerického pianisty Freda Hersche, rodem z Cincinnati, od roku 1977 působícího v New Yorku. Letos 21.10. mu bylo 70 let. Na svém kontě má dlouhou řadu ocenění, např. od Asociace jazzových žurnalistů, v roce 2010 byl pianistou roku podle kritiků Down Beatu. Na svůj jediný pražský dvojkoncert (sólový a s triem s basistou Johnem Hébertem z New Orleans a bubeníkem Ericem McPhersonem McPhersonem z New Yorku) na Strunách podzimu 2019 v Anežském klášteře s sebou přivezl jedinečný box 6CD, zahrnující nahrávky právě tohoto tria. Box obsahuje tři koncertní záznamy z Village Vanguard, jeden z Bruselu a dvě studiové nahrávky z let 2010–17. Na aktuálním albu s ním basuje Drew Gress – hrávají spolu už od roku 1972, bubeníkem je všudypřítomný Joey Baron. Hersch je sice také skladatelem, ale rád interpretuje standardy – zde Gershwinovo Embraceable You, ale také zajímavé tituly modernistů: Law Yers Ornetta Colemana, Palhaço Egberta Gismontiho a First Song Charlieho Hadena. Sdělení úvodní věty podporuje hned Herschovo Plainsong. Odhaluje také leccos z jeho muzikantského zázemí – ozvěny nálady židovské kultury – narodil se židovským rodičům, vysloveně zamyšleně romantizující styl hry. Písňové téma má jeho titulní The Surrounding Green znějící coby muzikálová árie – stačilo by dopsat slova. Colemanovo Law Yers otvírá Baronovo krátké sólo, provedení skladby je živé, elektrizující. Gismontiho Palhaço je zpěvné a lyrické, spíše odkazuje na autorovy odklony od brazilské hudby k jeho vážněhudební tvorbě. Gress si „hadenovsky“ dlouze zasóluje v úvodu jeho First Songu, než se přidá klavír a pozorně k tématu hrající Baronovy bicí. Závěrečné Herschovo Anticipation se šustivým úvodem Baronových štětek se rytmicky repertoáru alba vymyká zřetelnou, živě pojatou latinou – v duchu bossa novy.

Hodinové album je dnes už naprostá rarita. Debut šumavského tria s podivuhodným názvem, a ještě podivuhodnější sestavou zpěv-kytara-elektronika je přesto hutný, doslova napěchovaný energií, nápady i zvuky, a od počátku posluchače zavalí doslova tribální atmosférou. Tanečně houpavá elektronika přeskakuje k odkazům tu na Vložte kočku, tu na J.A.R., tu na něco jiného, zatímco suverénním projevem zas nechává vzpomenout na The Young Gods. Album vzniklo ve studiu Golden Hive a Amákův excelentní zvuk je tu doslova hmatatelný.
Stejně tak, jako si tohle u EBM poučené elektro užívá své, cituji, „opulentní eposy“, stejně tak dokáže občas odlehčit až někam k funky či se tajemně zacyklit v psychedelickém oparu repetitivních beatů. Elektronickou ledovost i tvrdost úspěšně rozbíjí zvukově pestrá a všemi efekty hýřící kytara (mimochodem v rukou někdejšího člena kdysi populárních Despondancing), a hlavně po nejrůznějších polohách přeskakující vokál. Ten umí být arabsky lkavý, melodicky zpěvný, vyštěkující, odosobněle deklamující i hystericky diktující skoro až na hraně rapu. A pomáhají mu v tom i texty plné neologismů, surreálných výjevů a dadaistických konstrukcí: „Oj – to je Trma-Vrma! Kde je Něpťuchin?“ ptá se například sugestivně v hitovce Hydra.
Je jasné, že tohle bude fungovat hlavně naživo, ale kupodivu se i na dlouhé ploše nahrávky daří udržovat a neztrácet pozornost. Eklektický a pestrý konglomerát zvuků, obskurně zábavných textů a hybných rytmů zkrátka funguje, a je i cítit, že ačkoli jde o debut, kapela už existuje delší dobu, je sehraná a energii dokáže napřít stejným směrem. V záplavě mladých melancholiků zkoušejících po tisící zahrát lépe to samé, co už zkoušeli ti před nimi, jde tak v případě tohoto seskupení o zajímavý a halasně i sympaticky přidrzle z řady vybočující úkaz.

„Cítila jsem naléhavou potřebu vyjádřit touhu po změně a skutečně podniknout kroky k jejímu dosažení,“ vysvětluje Anna von Hausswolff. Termín „iconoclast“ vychází z řeckého eikonóklastēs a označuje člověka, který ničí ikony, bourá ustálené struktury, tradice nebo společenské normy. Právě tato idea je základem monumentálního, hodinu a čtvrt trvajícího zvukového eposu, který švédská hudebnice vydala na konci října. Ztělesňuje snahu vymanit se z ideálů, kterým jako lidé nesmyslně sloužíme, vykročení z pasivity a tendence se všem zavděčit.
Tvorba Anny von Hausswolff je po léta spjata se sakrálním nádechem a gotickou stylizací. Je známou milovnicí varhan, s oblibou koncertuje v kostelních prostorách a její texty jsou nabité symboly a mystickými metaforami. O to zásadnější pro ni byl moment z roku 2021, kdy jí kvůli bouřlivému odporu ze strany náboženských fundamentalistů, kteří její texty vnímali jako satanistické, bylo znemožněno odehrát koncert v kostele ve francouzském Nantes. Hausswolff popisuje moment, kdy sama seděla před svatostánkem, za dveřmi slyšela řev rozhořčených věřících a měla pocit, že se ocitla na velmi násilném místě. Cítila lítost nad černobílým viděním světa a slepou úctou k modlám bez ochoty dialogu. Uvedená zkušenost se stala jedním z impulsů k vzniku nové desky.
Hausswolff tentokrát volí cestu přístupnějšího zvuku, mluví se o jejím nejpopovějším počinu. I tak si ale zachovává intenzitu a spektakulárnost, prvky temného rituálu a typický zvuk vrstvených varhan. Na albu hostuje hned několik významných person – Ethel Cain, Abul Mogard, Maria von Hausswolff, a konečně také Iggy Pop. S ním Hausswolff připravila duet The Whole Woman, který je dle jejích slov sice lovesongem, oslavuje ale různé formy lásky, nejen mileneckou. Jak tvrdí, s americkým rockovým šamanem ji pojí „otcovské pouto“ a vzájemná záliba v hudbě toho druhého.
Iconoclasts jsou rozloučením se starými vztahy, myšlenkami i hodnotami, výzvou ke změně, emocionálně komplexním dílem a také jedním z nejzásadnějších releasů konce loňského roku.

Alžběta Sadílková

Zvuková kronikářka Claire Rousay se po roce a půl vrací s dlouhohrající deskou. Zatímco deníkově laděný sentiment (2024) byl vzhledem k roli vokálu a celkové melodičnosti citelným úkrokem od autorčina standardního hudebního rukopisu, a little death se dá, minimálně co do instrumentace, považovat za návrat ke kořenům.
Rousay skrze terénní nahrávky uchovává zvuky pozapomenutých míst, situací a rozhovorů a jejich vrstvením jim poskytuje nový význam a prostor. A little death není výjimkou, název odkazuje ke stejnojmenné vinárně v texaském San Antoniu, kterou autorka svého času pravidelně navštěvovala, což vzhledem k ročnímu výročí její abstinence přináší rozměr navíc. Malá smrt dosavadnímu životu, malá smrt alkoholu, malá smrt malé smrti.
Poslech alba evokuje moment, kdy člověk po dlouhé době jde ulicí bez sluchátek a zřetelně náhle slyší okolní šum, zvuky, na které téměř zapomněl. I to se dá klást do kontextu abstinence, která může být spouštěčem podobného stavu – nezvyklé ostrosti okolních vjemů plynoucí z absence alkoholové otupělosti.
Jak už bylo naznačeno, kanadsko-americká hudebnice tentokrát opět upouští od použití vokálu v tradičním slova smyslu a místo toho volí „své oblíbené“ samply nejrůznějších ruchů, včetně útržků konverzací, tu a tam doplněné minimalistickou linkou klavíru, klarinetu, kytary či smyčců (ty tradičně obstarává její dlouholetá spolupracovnice Mari Maurice alias more eaze). Možná právě proto, že slova nejsou primárním prostředkem autorčiny komunikace, působí jejich přítomnost v některých skladbách mimořádně silně – prvním z takových výrazných momentů je intro i couldn’t find the light, druhým track somehow. Pokud by byla řeč o pomyslných vrcholech alba, hodí se mimo uvedených vyzdvihnout také kolaborativní track just, na němž umělkyně spolupracovala s M. Sage.
Rousay mistrně ovládá umění naslouchat a svou tvorbou dokazuje, kolik skrytého potenciálu se v pozorném poslechu okolního dění skrývá. Nejen v tomto ohledu je, co se od ní učit.

Pár měsíců před covidovou apokalypsou oslovil někdejší kytarista a zpěvák King Crimson Adrian Belew mistra zakladatele Roberta Frippa k možnému koncertnímu reunionu triády alb z počátku 80. let Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1984). Požehnání dostal. Fripp se nerad vrací. Ani tehdejší bubeník Bill Bruford nehodlal brouzdat řekou s odplynulou vodou. Jediný z bývalých spoluválečníků té doby, těch alb, kterými dali řádně na prdel všem novovlnařům, na projekt kývl stále mladý, takřka osmdesátiletý basácký génius Tony Levin. Pak už si při poslechu jen říkáte: šmarjá, ten Belew snad od propuštění z King Crimson musel celé dny měsíce roky třicet let doma jen dřít, trénovat, zkoušet nové barvy… a bubeník tady hraje až variačněji než Bruford! Nikoli, tvrdě rockové virtuózní kytarové party jede Steve Vai a vpravdě hudebně-rozeklaně i hustě dusné/dusavé rytmy bubnuje jeden z nejchytřejších současných bicáků světa Danny Carey (Tool).
Ani náhodou tu nejsou předkládány jakési crimsonské covery. Kapela ty kusy využívá na prazákladech a překlápí je do takřka nových útvarů. V The Sheltering Sky Vai, Carey, Levin i Belew jedou velmi uvolněnou freerockovou variaci. Při nářezu Sleepless mi skákaly rybky z akvária! Tony Levin jako by nepřijímal fyzikální zákony živého tvora v prolnutí s neživou matérií, rozuměj baskytarou, stejně tak zbytek bandu. Co tu tropí Carey na bicí, je sluchem nepolapitelné. Jak všechno změní v ikonické Matte Kudasai, v níž bubnuje šolíchavě jazzově až skoro pod hranicí slyšitelnosti, pak hned roztříští v následné Elephant Talk. Nářez. Klouzavá i beglajtová Belewova kytara funkuje, Steve Vai řeže a kvílí stoprstová mikrosóla, Levin basou hutní, až hanba. Three of a Perfect Pair šlape líp než na onom víc než čtyřicet let starém albu. Danny Carey si do ní vymyslel protiryrmy, čímž stvořil neurózu vyššího kalibru. Improvizacemi propojené Indiscipline a Red rozjařených muzikantů zavrcholí totální divočinou Thela Hun Ginjeet.