The Legendary Pink Dots

Edward Ka-Spell je tajemný a do sebe uzavřený člověk. Je to záhadná osobnost, o které se ví velmi málo určitého. „Meditativní schizofrenik“, chtělo by se říci, když čtete texty z jeho poslední LP – The Maria Dimension. Již od roku 1982 vydává se svou skupinou přinejmenším zajímavá alba, která relaxují náš mozek. Musíte domýšlet, dotvářet, dát volnost své fantazii. Takovýchto alb vydal se svými The Legendary Pink Dots už třináct a přitom, když se někoho zeptáte na tuto kapelu, zpravidla pokrčí rameny, protože ji prostě nezná. Poslechněte si písničku Belladonna a neříkejte mi, že by se s tím nedalo nic „dělat“. Takovéto zvukomalebné skvostné desky vycházejí v mnohem větších nákladech a s mnohem větší publicitou. A v tom právě spočívá tajemnost Ka-Spella. Nikam se nehrne a zřejmě se ani nesnaží prosadit svou hudbu. Zdá se, že si v podstatě komponuje jen pro sebe a dejme tomu, že ještě pro okruh svých přátel. Jeho osobnost je v něčem neurčitém duchovně spjatá se Sydem Barrettem, ranými Pink Floyd a německým Kraut rockem. Kapely jako Can, Amon Düül či Tangerine Dream bereme jako asi jediné možné vlivy, z nichž pocitově křehká hudba L.P.D. vychází. V Londýně, kde jsou na prosazení nezbytné ostré lokty se Ka-Spellovi celkem pochopitelně nevedlo, proto žije v mnohem poklidnějším Amsterodamu. Od počátků až dodnes vydržel v jeho kapele už pouze Phil Knight, ostatní posty se čas od času střídají a tak ani nemá smysl jmenovat současnou sestavu. Hudba L.P.D. se neváže k žádným hmatatelným kořenům rockové muziky, o to víc je nadnášející, éterická a snově rozvláčná. Jde o určitý druh psychedelie, postavený více na meditativním než rockʼnʼrollovém základě. Je to druh hudby, která se v našem uspěchaném životě stává čím dál tím více vzácnější. Je třeba si ji pěstovat, šlechtit a dávat pozor, aby nevyhynula.

Po jejich pražském koncertě 2. 5. 1991 v KD Eden se uskutečnilo následující interview:

První a snad trochu nezbytná otázka. Jaké jsou vaše pocity z dnešního koncertu v Praze? Jste spokojeni?
Jsme naprosto spokojeni. Opravdu. Většina publika možná ani L.P.D. neznala a tuto hudbu nečekala. Mohli jste si všimnout, jak atmosféra v průběhu koncertu narůstala. Postupně až do konce. Někteří i zpívali naše skladby. Myslím si, že takhle by mělo vypadat dobré vystoupení.

Tento koncert v Praze znamená současně i první vystoupení L.P.D. ve východní Evropě?
Ne, ne, jeden jsme už měli v Budapešti před dvěma lety. Další až tento.

A když už se bavíme o vašich koncertech… Co vlastně máte raději, práci ve studiu nebo živá vystoupení? Ptáme se především proto, neboť ve studiu dosáhnete daleko čistšího zvuku.
Ano, samozřejmě. Ve studiu děláme s dokonalým zvukem a navíc je to hudebně velmi tvůrčí práce. Koncert, to je něco úplně jiného, myslím, že je to více osobní záležitost, osobní lidské cítění.

Ptáme se na to proto, že si myslíme, že L.P.D. není typická koncertní kapela. Jsou tady jiné skupiny, třeba New Model Army, kteří jsou na pódiu strhující. Ale přitom jsme si mohli všimnout, že při dnešním koncertu gradovala i vaše nálada na jevišti.
Je to otázka komunikace s publikem, jestli existuje určitá zpětná vazba. Mám dojem, že mnoho lidí pravděpodobně ani přesně nevědělo, co jsme to vlastně hráli. A to je ono. Hrát pro lidi, kteří nás prostě neznají. To, co hrajeme, není žádná komerce. Mám za to, že to je dost zvláštní hudba.V naší tvorbě bychom chtěli vypíchnout něco, co je v citech křehké. Najít sílu a vzlétnout. A právě dnes večer to bylo povznášející. Rozhodně to nebyl běžný rockový koncert.

Jak se díváte na rozdíl mezi první deskou a tou zatím poslední – The Maria Dimension? Co si myslíte o vývoji ve vaší práci a co plánujete do budoucnosti?
U nás je to velice neuspořádané. Nikdy si třeba nesedneme a nedumáme: Teď uděláme tohle. To fakt ne. Nekalkulujeme. Všechno vychází spíš z našich pocitů a nálad. A pokud jde o pohled na období mezi první deskou a tou zatím poslední, určitě jsme dnes lepší hudebníci než tehdy. Máme asi lepší představy o naší práci, ale znovu zdůrazňuji, že ty představy jsou velmi neuspořádané.

Proč vlastně žijete v Holandsku?
Opustili jsme Anglii asi v roce 1984. Bylo to v podstatě kvůli tamnějšímu ovzduší. Nesnáším Tower of London. To, co je v Anglii, je fašistický režim. Nevěděli jsme, co máme dělat. Byli jsme úplně ignorováni, připadali jsme si hrozně. Rozhodli jsme se tedy opustit Anglii a přestěhovat se do Holandska, což je vlastně země Anglii velmi blízká.

Existuje něco, nějaká kapela, která vás ovlivňuje či ovlivňovala?
Složitá otázka. Jsme pod vlivem jakéhokoliv zvuku. Určitě nějaké vlivy jsou, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom psali nějakou píseň s tím, že má být taková jako od té a té skupiny. To, co posloucháme, jde od undergroundových kapel až po avantgardu, etnickou i vážnou hudbu. Pokud nám jakákoliv hudba cosi říká, tak ji posloucháme.

Máte nějaké kontakty s jinými kapelami. Máte nějaké přátele mezi jinými kapelami?Ano, například Mechanic Comando, Dead Can Dance.

Žijete v Holandsku a my mluvili s mnoha Holanďany a ptali jsme se jich na kapely od nich. Zjistili jsme, že oni neznají mnoho kapel ze své země, dokonce ani Clan Of Xymox. Je podivné, že mnoho lidí z Holandska nezná své vlastní kapely…
Přesně. Například právě Mechanic Commando je dobrá kapela a nikdo je nezná.

Nedávno tu před vámi hráli Blind z Eindhovenu a bylo to velmi dobré. Je Holandsko bohaté na dobré kapely?
Naopak, myslíme si, že je to v tomto směru chudá země.

Poslední otázka bude velmi provokativní. Co kdyby třeba EMI nebo RCA nabídli milión dolarů za podepsání smlouvy a natočení desky. Samozřejmě s podmínkou, že by to muselo být více komerční…
Fuck off, poslali bychom je někam. To je jediná možná odpověď. Nikdy jsme nedělali žádné kompromisy.
Jsme velice šťastní, že si můžeme dělat, co chceme.

Standa Zíma, Pavel Rejholec
Foto: Milan Homola

Front Line Assembly

Je nepsaným pravidlem, že když se nám nechce, třeba jen tak mezi řečí, rozebírat tu či onu hudební produkci, ponejvíce se uchylujeme ke strohému konstatování: „líbí“, „nelíbí“. Jde v podstatě o nejjednodušší a zároveň nejprimitivnější škatulkování. Ne vždy je to však použitelné. Existují totiž i hudební tělesa, u nichž by takováto konstatování vyzněla scestně. Takovým dobrým příkladem budiž formace z kanadského města Vancouver – Front Line Assembly. Jsou nejtypičtějšími a zároveň showbusinessu nejméně poplatnými tvůrci „čisté“ electronic body music a kdo slyšel jejich poslední LP – Caustic Grip a kdo byl na jejich živém vystoupení v Praze v KD Barikádníků, možná už tuší, proč jsem si neodpustil ten úvod. Mám totiž pocit, že u této muziky, která si v ničem nezadá třebas s Napalm Death či Carcass, akorát na to jde technologickou cestou, můžeme konstatovat „nelíbí“, ale nikoli „líbí“. Leda, že bychom sami o sobě věděli, že jsme zvrácené povahy. Tato muzika, které se říká i brutal disco, electro-trash či techno-core, evokuje totiž všechno špatné, co se jen dá na této zeměkouli nalézt. Front Line Assembly mají v tomto široký záběr. Poukazují na minulost plnou krutosti válek, hladomoru a lidského utrpení, nevynechávají současnost se všemi ekologickými katastrofami, industrializací a lidskou apatií a vše směřují k naprosté záhubě člověčenství ve světě odlidštěném robotizací. Zajímavý je v této souvislosti pravděpodobný postoj F.L.A. – domnívám se, že oni nekritizují, ale raději se tváří už jako zpracovaný produkt, který pouze konstatuje. A tady právě cítím ono jádro problému. Pokud chce někdo říci, že se mu jejích hudba „líbí“, tak se mu vlastně líbí i všechny ty katastrofy, o kterých Front Line Assembly zpívají. Sice jsem s kapelou nemluvil, ale jsem si jist, že i oni to takhle cítí a že jejich radost z úspěchu vrcholí teprve ve chvíli, kdy se posluchači otřásají hnusem. Byl jsem na jejich pražské vystoupení připraven několikerým poslechem páté LP desky (předtím – Corrosion, Disorder, Gashed Senses And Crossfire a Live). Caustic Grip obsahuje osm skladeb napěchovaných elektronickým hlukem, mrtvolně odosobnělou hrou syntezátorů, studenými kulisovými efekty a expresivním zpěvem, který je hnán přes různé obměňující se vocodery, čímž ztrácí lidskou podobu a tím i teplo. Ano, poslední záchvěv lidského tepla v podobě „živého“ zpěvu je zde nemilosrdně zavražděn, a tím vnímáme už jen strojový rytmus a zuřivou artilerii industriálních pazvuků plnou strachu a skličujícího napětí. Na škodu může být, že rozpoznávací znaky mezi jednotlivými skladbami jsou tak minimální, že to všechno vlastně splývá v jeden velký tok. Výjimku tvoří pouze dvojice „hitově“ ambiciózních kousků – Provision a Threshold, střihnutých jak od Cassandry Complex. Nemyslím si však, že to dokazuje menší melodickou potenci dua Bill Leeb a Rhys Fulber. Naopak, poměrem 2 : 6 se spíše F.L.A brání nebezpečnému sklouznutí k popu. Celé dílo, a Caustic Grip nesporně dílem je, rámuje pro tuto hudbu charakteristický obal. Computerové obrazce plné násilí (od nesmlouvavých pendrekářů v helmách až po ohavnou lidskou spáleninu posazenou do křesla), přesně definují obsah alba. Ještě sugestivnějším zážitkem než toto LP, byt však jejich pražský koncert uskutečněný 20. 4. Přesně jak sliboval program, byl to „druh elektrického šoku“, elektrická rána, po které se otřesete až do morku kosti. Dvojice již jmenovaných byla doplněna o třetího hráče a také o promítací plátno, na němž nepřetržitě běžel film natočený speciálně pro jejich koncerty. Tato symbióza hudby, filmu a scény, na které nechyběly nezbytné industriálni pomôcky jako plechy a pružiny, ještě zvýraznila programové trýznění posluchačů, naštěstí natolik otrlých, že je nemuseli odnášet na nosítkách. Ne, ještě nikdy jsem „živě“ neokusil, jak to vypadá, když muzikanti všechny své deprese, sadomasochistické úchylky a vůbec veškerou zlobu a nenávist, které nastřádali za těžko odhadnutelný čas, stlačí zhruba do hodinové produkce a vychrlí je na vás jako těžko udržitelné zvratky. Front Line Assembly jsou zhoubný nádor.

Foto: Tomáš Turek

His Name Is Alive: Duchovní hudba o snech a smrti

„Éter v potoku krve… harmonie chrastění kostí mrtvých, echo z cizích souhvězdí, plné úžasných vrtochů a rozmarů. Je to nádherné, přepychové a svaté…“
Těmito víc než pochvalnými slovy charakterizoval v Melody Makeru lan Gittins debutové album michiganského tria HIS NAME IS ALIVE „Livonia “, které vyšlo v polovině loňského roku. His Name Is Alive – to je přízračné nadzemské trio nahrávající pod hlavičkou 4AD. Tvoří jej Warren Defever, který vymýšlí a na samplery a kytary hraje veškerou muziku a zvuky, a dvě jakoby plaché zpěvačky Karin Oliver a Angela Carozzo. Přestože se trio zdá být skupinou pro 4AD typickou, Warren Defever s tím příliš nesouhlasí. Album „Livonia “ – Livonsko – nazvané podle města, v němž Defever žije, prý bylo ovlivněno hlavně Jimi Hendrixem, Sonic Youth, Alexem Chiltonem a „vdolečky ke snídani “. Přes tato tvrzení však His Name Is Alive spojuje s dalšími skupinami „spiritistně-ambientního “ křídla 4AD – jako jsou např. Dead Can Dance či This Mortal Coil – nádech nadzemského mystična, záhadné nepřístupnosti a neopakovatelné výlučnosti. Překrásný hlas Karin Oliver, třpytící se chvílemi jako koberec rosy anebo znějící jak božské zvony, se jakoby vznáší ve sférických výškách nad rozbitou zemí a nad troskami temných gotických katedrál. Při poslechu „Livonie “ se sama nabízí otázka, jak His Name Is Alive vůbec mohou skládat právě takovou hudbu a přemýšlet právě o takových věcech, o kterých jiní lidé vůbec neuvažují. Ze všech skladeb je cítit na jedné straně skromnost a pokora, a na straně druhé neústupná a nádherná touha oprostit se od tohoto nedokonalého světa, který je děsivý a plný hrůzy, a tvrdohlavá snaha překonat sebe sama. Těžko zařazovat toto strašidelné a přitom panensky čisté trio do nějaké škatulky – nalezneme tu sice prvky new age music, minimalismu, ambientní hudby atd., ale ve skutečnosti vlastně nic z toho. Výrazné melodické a jemné skladby občas překvapivě prořízne jako skalpel ostrá elektrická kytara anebo jsou zakončeny hrubými, disharmonickými a destruktivními zvuky. V tvorbě His Name Is Alive není zastoupena jen čistá krása, ale i totální destrukce a apokalypsa. Defever považuje za nutné, aby se tato surově krásná skutečnost a násilí světa objevovaly i ve skladbách jeho skupiny. Na desce jsou ovšem skladby průzračné a jiskřící jako perly, jež jsou srovnatelné s nezapomenutelnou nahrávkou Cocteau Twins „Pearly Dewdropsʼ Drops “ (E-Nicolle, If July či Carolineʼs Supposed Demon).
His Name is Alive jsou tak znepokojeni světem kolem nich, že se zabývají možnostmi, jak uniknout z pozemské reality – cesty jsou dvě: tou první je smrt, tou druhou jsou sny. Obě tyto alternativy jsou pro His Name Is Alive útočištěm před světskou realitou a ústředním motivem jejich tvorby. „Snil jsem, že někdo zemřel/ na podivném místě/ přibili desky/ přes tvou tvář… “ – tento příznačný citát z „A Dream Of Death “ (Sen smrti) od Williama Butlera je úvodní částí nejkrásnější, brilantní i hrůzné skladby „How Ghosts Affect Relationships “. Ta sugestivně líčí děsivé pocity protagonisty, jenž vidí svojí milenku, které pod zemí přibily hrozivé postavy bez tváří přes obličej desky a on je tak fascinován a zmrazen, že jí není schopen pomoci. Jak vůbec mohou jít dohromady takové morbidní a mlhavě strašlivé obrazy s tak nádherně křehkou hudbou? Warren Defever však není obyčejný člověk a tak ani nemůže psát obyčejnou hudbu a konvenční texty: „Nevím, zda se snažím zahnat své démony anebo najít nový způsob, jak na ně zaútočit… Rozháněl jsem své démony celá léta, ale pak se vždycky objevili noví. Ale hledání krásy představuje velkou část i toho všeho. “ Warren Defever byl ve své práci tak extrémně precizní, že se neustále snažil vylepšovat skladby na „Livonii “ tak, až byly nakonec vlastně přeplněné nápady. Takže nakonec šéf 4AD Ivo Watts-Russell všechny skladby v podstatě přemixoval a z devíti písní, jež mu Defever poslal, se nakonec na LP objevilo skladeb dvanáct. Ivo totiž vzal určité části skladeb, dále s nimi pracoval a některé z nich už nedal znovu dohromady. I proto má „Livonia “ místy nádech zvukových koláží. His Name Is Alive jsou tajemná skupina, která může nadchnout i rozesmutnět, očarovat i vystrašit. Tak jako lidské sny. Každopádně však touží vytvořit lepší a čistší svět, protože v dnešní realitě „čím lepší věci jsou, tím jsou vlastně horší. “ Warren Defever již napsal a z části i nahrál materiál na druhou desku, ale kromě něj se prý zatím nahrávky nikomu nelíbí a ani on si není jist, zda je s nimi spokojen. Avšak již dnes lze říci, že His Name Is Alive se podařilo něco zdánlivě neuskutečnitelného – dát snům a nadzemským sférám vzácnou, konkrétní a hmatatelnou podobu.

The Fall – Eden 16. 5. 1991

Chceme-li se zabývat hudbou skupiny The Fall, je pro nás nejdůležitější uvědomit si, že pochází z anglického města Manchester. Z města, kde žili i Joy Division, jež začínali svou pohnutou „kariéru“ v téže době, tedy kolem roku 1977. Skupinu založil (a do dneška vede) Mark Edward Smith (1955). První nahrávku realizovala skupina v podobě EP „Bingo Masterʼs Breakout“ v roce 1978 na vlastní značce Step Forward, na které vycházejí i první dvě LP: „Live At Witch Trials“ a „Dragnet“, obě z roku 1979. Poté přichází nabídka známé nezávislé splečnosti Rough Trade k natočení další LP. Byly nakonec dvě: „Totale Turn“ a „Grotesque“, obě z roku 1980. Spolupráce s touto firmou byla zakončena rok poté natočením mini LP „States“. V roce 1982 vychází na značce Kamera páté LP „Mex Education Hour“. Nejlepší materiál z tohoto období najdeme na kompilaci vydané v roce 1988 pod názvem „Hip Prest And Kamerads“. Jde o nahrávky z let 1981-83. A nemůže chybět ani největší hit skupiny z tohoto období – „The Classical“. Na konci této etapy se konsoliduje i jádro skupiny, které vydrželo až do dnešní doby: M.E.Smith – zpěv, kytarista Craig Scanlon a basista Stephen Hanley. V tomto období přichází sólová kytaristka a Smithova manželka Brix. Další, v pořadí už šesté LP, natočili The Fall u známé firmy Beggars Banquet v roce 1984 a jmenovalo se „The Wonderful And Frightening World Of… The Fall“. Na této desce již bubnuje bubeník Karl Burns, který natáčel i materiál pro sedmé LP „This Nationʼs Saving Grace“ z roku 1985 u téže firmy. První deska, která vzbudila celosvětovou pozornost a kde již hraje součastný bubeník Simon Wolstencroft, se jmenuje „Bend Sinister“(1986 B.B.). Je to nejen dokonale vytvořené LP, ale zároveň dílo skvěle produkované Johnem Leckinem, otevírající celou řadu výborných desek: „The Frenz Experiment“ (1988), „I Am Curious Oranj“ (1988) a „Seminal Live“ (1989). Polovinu materiálu ze třetí jmenované desky už hrají The Fall bez Brix, která se rozhodla odejít jak ze skupiny, tak i z Markova života. Na post sólového kytaristy přichází Martin Brammah. Ve skupině tedy zůstává opět pouze jediná žena, Marcia Schofield, která svým zpěvem a hrou na klávesové nástroje nenápadně pracuje už na LP „The Frenz Experiment“. Po natočení „Seminal Live“ nastává ve skupině situace, kterou lze označit přinejmenším za špatnou. Mark přesvědčen, že situaci zlepší, stěhuje se z Manchesteru do Edinburghu. O tomto stavu částečné beznaděje je další LP „Extricate“ (1990 Phonogram). Po jejím natočení se Mark Smith vrací zpět do Manchesteru. Zanedlouho nato skupinu opouštějí Martin Brammah a Morcia Schofield. Na její místo přichází Kenny Brady, který nejenom hraje na klávesy a housle, ale i zpívá. Letos vyšla zatím poslední LP – skvělá „Shift – Work“ (1991 Phonogram). Toto LP potvrzuje, že The Fall mají stále světu co říci. Proto jsem měl radost, když jsem měl tuto legendu „první manchesterské vlny“ (rozuměj: The Fall, Joy Division, A Certain Ratio, Buzzcocks, The Drones, Steel Pulse…) možnost vidět živě. Ale teď už popořadě: The Fall – Eden 16. 5. 1991
První, co mě mrzí, když přicházím k Edenu, je naprostá absence lidí. Zhruba kolem desáté hodiny se sál přeci jenom zaplní a koncert může začít. Po „předehře“ přichází Mark Smith a s ním jeho dlouholetý kamarád, kytarista Craig Scanlon, další věrný – baskytarista Stephen Hanley, více než pět let ve skupině působící bubeník Simon Wolstencroft a Kenny Brady. Klávesista hrající i na fidle (rozuměj housle). V tomto momentě si opět uvědomuji vzdálenou příbuznost s Joy Division, protože celá kapela je elegantně oblečena v černém. To vše jde ale teď stranou, protože nejdůležitější je hudba. Tempo, jakým se The Fall zhostí své práce, je takové, že člověk nemá čas sledovat nic jiného. Třináct písní bez větších pauz převážně z posledních dvou desek. Poznávám „Bill Is Dead“, „Iʼm Frank“… Hrají se ale i starší věci. Obdivuhodnou stránkou koncertu jsou světla: vtipně a účelně rozmístěná, tvořící celou paletu možností, jichž zručný chlapík za příslušným pultem dokonale využívá. Chvílemi se zdá, že není možné, aby celou tuto parádu ovládal jeden člověk. Zvláštním úkazem je pohyb. Pomineme-li přirozené pohyby bubeníka, nikdo z kapely se nehýbá, pokud nemusí. Nejméně však Smith; jeho zvláštní strategie pohybu po jevišti je naprosto podřízena celkovému efektu. Chová se celou dobu tak, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jako kdyby on nebyl tím, kvůli němuž tam všichni jsou. Pobaví diváky tím, že postupně šňůrou od mikrofonu omotá stojan a s důslednou nevšímavostí jej tahá za sebou po celém jevišti. Po dohrání poslední písně skupina rychle mizí z pódia. Pískající publikum si ale brzy vyžádá přídavek v podobě „Hilary“, hitu posledního období. Po dozpívání písně už Smith pospíchá zase jakoby jinam. Na druhý přídavek se čeká už déle. Do rozsvíceného sálu přicházejí The Fall ještě jednou a dávají k lepšímu největší pecku z poslední doby: „Black Monk Theme“. A to je definitivní tečka. Mám velmi příjemný pocit, když odcházím nocí bývalou třídou Národní bezpečnosti. Jenom něco uvnitř mi říká: „Nebylo nám dáno, abychom viděli živý koncert Joy Division, ale mohli jsme vidět The Fall. Bude nám to trvat ještě hodně dlouho, než nám to dojde!“

Zikkurat 1991

Když jsem je viděl 1. 5. v Novém Horizontu, byl jsem u vytržení a nezůstal jsem sám. Přestože hrál Zikkurat první, lidé dle svých zvyklostí jeho zhruba padesátiminutový blok neodzívali, naopak. Aplaus byl veliký, atmosféra jak na nějaké zahraniční hvězdné akvizici a kapela dokonce přidávala (což se v Horizontu nestává zrovna každý den). Takový úspěch jsem nečekal, zejména když si vzpomenu na jejich podzimní vystoupení v Lucerně, kde po nich rozčílení (a netolerantní) příznivci undergroundu, čekající na své Garáže, Čerty, Půlnoce a P.V.O., pokřikovali nepěkná slova a doprovázeli je házením různých předmětů na pódium. Ne že by snad Zikkurat od té doby změnil svůj styl, pouze pochopil, že ve společnosti snobů, intelektuálů a především rádoby intelektuálů, obdivně milujících Filipa Topola a Tony Ducháčka, nemá co dělat, a že mu v prostředí Nového Horizontu bude nesporně příjemněji. Název Zikkurat asi mnohým z vás něco připomíná. Ano, jde o onu legendární punkovou kapelu, ve které řádili Jiří Křivka, Tomáš Havrda a Vilém Čok (nepočítaje časté hosty). Zhruba po devíti letech se tenhle tehdejší pojem mezi rockovými fanoušky, dal znovu dohromady. Z původní sestavy však zbyl akorát kytarový virtuóz – Jiří Křivka: „Čok neprojevil zájem, protože má tu svou Novou Růži a Havrda žije v Americe, kde prodává hamburgery a sní o vlastní soukromé restauraci.“
O znovuzrození Zikkuratu přemýšlel Jirka prý celých těch devět let. Po celou tu dobu hledal vhodné spoluhráče a mezitím účinkoval i v takových kapelách jako – Letadlo, OK Band či Toyen. Naposledy hrál více než rok s Půlnocí, podíval se s ní do Ameriky, ale teď už se chce věnovat výhradně Zikkuratu.
„Nemůžeme moc vystupovat, maximálně tak čtyřikrát do měsíce. O to víc se chceme věnovat studiové činnosti. Především máme v plánu konečně dokončit prvé elpíčko Na břehu Eufratu, a po něm uvidíme, kudy dál. Chceme zjistit, jestli si naše muzika najde publikum, no a potom bychom rádi udělali další desku, na kterou už máme materiál. Rozjíždíme se s většími přestávkami už téměř rok, měli jsme zatím sedm koncertů, ale právě ten sedmej v Novém Horizontu, považujeme za takovej premiérovej. Hudebně začínáme tam, kde Zikkurat přestal před devíti lety. Děláme teď melodické písničky a v tom vidíme naši cestu.“
Kdo od Zikkuratu čeká punkové pecky, bude určitě zklamán. Namísto naježené a zpupně přiostřené rebelie hrají melodický pop s nádechem novoromantických kapel, přitvrdí, když je třeba, zajazzují a zaimprovizují ve chvíli, kdy je to láká a nebojí se pustit i do tak citlivě procítěných věcí, jako je černošský soul. Za tím vším stojí především instrumentální zručnost celé kapely a výjimečný hlas zpěváka. Zikkurat 1991, hraje v tomto složení: Jiří Křivka (61) – kytara, Vláďa Kulhavý (63) – zpěv, David Ondříček (69) – klávesy, Martin Ryšan (71) – bass a Jan Chromovský (72) – bicí. Těch jedenáct let věkového rozdílu se v dobrém odráží i v jejich muzice. Ono spojení je obdobně vzájemně inspirující jako Stingova občasná spolupráce s černými jazzovými muzikanty. To „pologenerační tření“ je u Zikkuratu cítit takřka z každé jejich skladby a proto mám pro ně od této chvíle velkou slabost.

Maureen „Moe“ Tucker a Velvet Underground

Neděle 19. 5. patřila všem, kteří propadli temné kráse legendy zvané VELVET UNDERGROUND „Moe“ Tucker. Při této příležitosti je vhodné připomenout si pár faktů z rockové historie. Slušnost velí, aby úvod patřil první dámě nedělního večera, pětinásobné mamině Moe. Svého času údajně nej horší bubenice na světě začala hrát na kytaru, později na tamburínu a nakonec ji zlákaly paličky. Pořídila si bicí soupravu, což byl pravý důvod, pro který ji přátelé jejího bratra Lou Reed a John Cale angažovali do nově vzniklé kapely. Hrála s nimi jeden večer, jeden týden, no a vydržela až do konce. V roce 1970 se odstěhovala na venkov a z rockerky se přerodila v ženu v domácnosti. Ostatně už u VU byla se svou klidnou a milou povahou tak trochu výjimka, často působila v roli usmiřovatelky. Nikdo nečekal, že se v paní Moe probudí na začátku 80-tých let dávné hudební pudy, opustila práci, nakoupila aparaturu a dala se do rockerování. Výsledek? Rok 1981 – album AROUND AND AROUND, 1982 – PLAYING POSUM, 1986 – garážové EP s kapelou 1/2 Japanese, 1989 – deska LIFE IN EXILE AFTER ABDICATION. Poslední deska je zajímavá nejen svou existencí, ale i účastí takových pomocníků, jako jsou Lou Reed nebo členové Sonic Youth. O povaze paní Tucker nejlépe vypovídají její vlastní slova: „Někdy jsem ve hře slyšela nesrovnalosti, ale nic jsem neříkala, protože se mě nikdo na nic neptal… Je to asi směšné, ale nevím, o čem je půlka našich písní… na jevišti jsem hrála tak hlasitě, že jsem nic neslyšela, hlavně ne text.“
A teď už k samotné kapele. Lou Reed s Johnem Calem zplodili své dítě do špatné doby. Amerika 1965 je tak zaplavena britskými hudebníky, že to vypadá jako pomsta za revoluci z roku 1776. Majitelé gramofonových firem v zoufalství produkují dobře prodejné hrůzy typu Monkees, projekty stejně umělé jako tehdy módní terylénové kravaty. Milli Vanilli šedesátých let měli za úkol odlákat pozornost mládeže od centra odporu-kontrakultury hippies. Kalifornii zaplavily děti květin, New York už měl své bardy v postavách Simona a Garfunkela, heslem dne bylo: MAKE LOVE NO WAR a do téhle selanky začali vypouštět své frustrace Velvet Underground. Lou Reed, pianista a skladatel písní na zakázku u firmy Pickwick, založil nejprve se svým přítelem Sterlingem Morissonem kapelu THE PRIMITIVES. S Calem, který coby „zázračné dítě“ získal stipendium ve Státech, se setká! nejspíš díky osudové přitažlivosti. Minimalismem uchvácený Cale hrál tehdy s DREAM SYNDICATE, popadl svoji baskytaru a violu a dal se s „primitivy“ dohromady. Za bubny usedla již zmíněná Moe Tucker a 11. listopadu 1965 se odbyla premiéra VU. Název kapely, který v překladu znamená Sametové podzemí, pochází ze sešitku plného sadomasochistických sexuálních praktik, náhodně nalezeného na ulici. Garážové partě sedl jako ulitý. Už na prvním koncertě si jich všiml velký pop-artista Andy Warhol. Ten kromě produkce první desky VU vymyslel i slavný banánový obal a koncertní program EXPLODING PLASTIC INEVITABLE. Ona deska vyšla v roce 1967 pod názvem THE VELVET UNDERGROUND AND NICO. Nico vl. jm. Christa Päffgan, herečka a modelka, se u skupiny dlouho neohřála. Andy jí, ve snaze stvořit novou superstar, tolik nadržoval, že se zbytek kapely vzbouřil a Nico i Andy dostali padáka. Zůstala deska naplněná podivnou hudbou, sametovým altem Nico, Reedovými momentkami z divokých čtvrtí velkoměsta. V roce 1968 vychází druhé album, jediné v klasické sestavě Reed, Cale, Morisson, Tucker. S písněmi jako The Gift či 17-ti minutovou Sister Ray je WHILE LIGHT/WHITE HEAT považováno za nejméně kompromisní desku všech dob a za základní kámen punku. Na podzim 1968 je vyhozen Cale, na jeho post nastupuje basista Doug Yule. VU vydávají album THE VELVET UNDERGROUND, jemnější než ta předešlá, s nádhernou Pale Blue Eyes. Přichází agónie. Kapela odchází od MGM k Atlantiku a nahrává album LOADED (1970). Všichni jsou unavení, lezou si na nervy, až to Lou Reed nevydrží a se slovy Velvet Underground nikdy více odchází budovat svou sólovou kariéru. Léta plynou, VU zmizeli ze světa, ale přišla nová vlna, punk 77, jsou tu Reedovi napodobitelé David Bowie, Iggy Pop, kapely jako Talking Heads, Roxy Music, později Joy Division a Jesus and Mary Chain, vycházejí kolekce dříve nevydaných věcí pod názvem VU a ANOTHER VIEW, umírá Andy a umírá Nico, Cale s Reedem se smiřují a nahrávají SONG FOR DRELLA, a pak přichází 16. červen 1990 a na vernisáži Warholovy výstavy ve Francii se nečekaně, navzdory všem předpovědím, scházejí na jevišti 3 pánové v nejlepších letech a buclatá usedlá paní od plotny. Po 22 letech zazní více než 10-ti minutová verze Heroinu, údajně zahraná lépe než kdysi. Jak tedy zní poučení z krizového vývoje? Zázraky se dějí a jestli pro VU platí parafráze „heroinového“ textu „music be my death, iť s my wife and iť s my life“, tak se ještě možná nějakého dožijeme.

Bigbít je to nejlepší, čeho se člověk může držet

Jasná páka/Hudba Praha letos v listopadu oslaví desáté výročí vzniku. Při této příležitosti jsem se sešel s Michalem Ambrožem a Janem I. Wünschem, jehož noha v zinkoklihu je ještě výmluvnou památkou na březnovou „Jasná páka tour 91“.

Z jakých důvodů se Hudba Praha účastní znovu „Bohnic“?
M.A.: V Bohnicích jsme hráli vloni na podzim a líbilo se nám, jak to tam celé probíhalo. Je to zvláštní prostředí, ve kterém nejsme zvyklí hrát a navíc je to i jedna z možností, jak pomoci lidem, kteří to potřebují. Pro mě osobně je to lehčí a přijatelnější, než jít a zaplatit třeba stokorunu na nějaký dobročinný fond.

Splnila akce „Jasná páka tour 91“ vaše představy?
M.A.: Já bych řekl, že to předčilo všechny představy… (bouřlivý smích při pohledu na berle Jana I. Wünsche) J.I.W.: Z mého pohledu to dopadlo lip, než jsem očekával, hlavně co se týče zájmu publika mimo Prahu. Takže to dopadlo vlastně dobře, až na některé soukromé problémy…
M.A.: Specifické byly pražské koncerty, protože předpremiéra na Chmelnici se nesla v komornějším prostředí – byl to spíš večírek pro kamarády – a Lucerna byla naopak pro mnohem širší publikum.

Zajímalo by mě, proč se pákovský zpěvák Vladimír Albrecht neobjevil v roce 1984 v Hudbě Praha, když ji vlastně tvořila skoro celá Jasná páka, a proč chyběl i při letošním turné… ?
MA: Já bych to trošičku opravil. V roce 1984 se neobjevila v kapele celá Jasná páka, protože nejenže tam nebyl Dáda Albrecht, ale nebyl tam ani David Koller a Bohouš Zatloukal. Takže to byla spíš jen polovička Jasné páky – byli jsme tam v podstatě jen my dva s Ivanem, holky a vlastně i Láďa Zatloukal. Do Hudby Praha jsme s Dádou počítali, ale on tehdy procházel složitým údobím osobních problémů a vyřešit je ho stálo tolik úsilí, že prostě na hudbu neměl čas. Nedá se říct, že bychom se rozešli ve zlém, naopak ještě pro nás udělal nějaké písničky – např. Nečekej, Znamení, Čao amore, Uleť a nebo Město.
J.I.W.: Tohle všechno byly věci, které měl zpívat on. Bylo to již i částečně nazkoušené, jenže Dáda pak kapelu opustil, takže jsme to museli trochu předělat a přezpívat.
M.A.: A co se týče našeho turné, tak Dáda dnes už je hodně dlouho mimo hudební dění a my jsme se domnívali, že by to nebyl asi ani schopen technicky zvládnout a že by o to hlavně neměl ani zájem. Snažili jsme se s ním spojit, ale nepodařilo se to.

Nechystáte k 10. výročí vzniku kapely vydat další desku?
M.A.: K desetiletí již vyšla vlastně Jasná páka. Na podzim připravujeme novou desku, kde bude průřez repertoáru Hudby Praha. Aie předně chceme ještě vydat reedici všech věcí, které vyšly dřív u Pantonu rozstrkaně po různých nosičích – na dvoj-EP, na SP, na kazetě – a tento materiál vyjde teď na jednom nosiči a tím bude kompakt.

Kdo vůbec vymyslel dnes už legendární název Jasná páka?
MA: Název vymyslel Pepa Janda, který 9 námi úplné na začátku hrál na klávesy. Tenkrát se hodné hrála písnička Olympiku „Jasná zpráva“ a tento slogan se začal používat na znamení souhlasu. No a pak se začalo najednou říkat „Jasná páka“. J.I.W.: Já myslím, že to s tím Olympikem zas tak moc nesouviselo, protože tohle rčení vzniklo někde v Kolbence a Pepa s ním jednou přišel a byl to asi jeho největší přínos do kapely… (smích)

Vrátil bych se teď do roku 1983, kdy byla Páka zakázána. Měli jste v té době všichni jasnou představu, co budete dělat dál?
MA: Po zákazu nám bylo úplně všem jasné, Že chceme spolu hrát dál. Nebyla ale jiná možnost, než změnit název.
J.I.W.: Museli jsme především sehnat nového zřizovatele, což tenkrát byla podmínka existence jakékoliv kapely. To se nám nakonec s obtížemi podařilo. Rád bych k tomu ještě dodal, že jsme ale nikdy neměli problémy takového druhu, jako měl underground, to znamená, že nás nikdy netahali po policajtech nebo po výsleších…
MA:(pobaveně) Já například se můžu přiznat, že jsem u výslechu nikdy nebyl…
J.I.W.: Nás spíš otravovali různí inspektoři po národních výborech a různí kulturní dohližitelé. Tam nás sice dusili dost, ale abychom se někdy ocitli na Barťáku a tam nás ždímali celou noc, to se nám nikdy nestalo. MA: Jenže ono to bylo potažmo to samé, protože u našeho zřizovatele na Praze 4 byla jakási paní inspektorka Křížová, která měla za manžela estébáka, takže to s námi řešila vlastně za něj. Dokonce nám jeden Čas zakázala úplně všechno, v podstatě dvě třetiny veškerého repertoáru. Takže jsme jí začali předkládat ke schválení věci, proti kterým nic neměla, a samozřejmě jsme hráli, co jsme chtěli.

Hudba Praha však nezměnila jen název, ale vlastně celý repertoár…
MA: Ze začátku bylo těžké hrát některé pákovské věci, protože jednak odešel Dáda, který většinu těch písniček zpíval, a jednak jsme se striktně drželi toho, abychom vůbec mohli hrát. V tom jsme se – třeba s Garáží – lišili od undergroundu. Nebylo totiž těžké udělat nějaký průser a do toho undergroundu se dostat, ale to bychom si zahráli jednou za rok na něčí svatbě a pak už třeba ani to ne. My jsme chtěli hrát, a proto jsme jako Hudba Praha předložili – až na pár výjimek – v podstatě jiný repertoár. A navíc mě osobně ke konci Páky už přestávaly ty věci bavit, protože byly strašně ohrané a měl jsem již trošku jinou představu, co hrát dál. Tím zákazem se to vlastně všechno vyřešilo a my začali jakoby znova.
J.I.W.: Díky tomu jsme ovšem ztratili část tehdejšího publika. Asi před třemi lety se v kinech objevil diskutovaný dokument J. Císařovského „Chceš zabít?“, který dost šokující formou varoval před AIDS.

Hudba Praha k němu nejen složila muziku, ale dokonce jste si tam zahráli jako herci…
J.I.W.: My jsme pro našeho kamaráda Jožku Císařovského nahrávali scénickou hudbu již předtím. Tenhle film ve své konečné podobě podle mě dopadl dost hrozně. Jednak byla nešťastně zvolená kombinace hraného dokumentu a jednak byl hrozně napsaný scénář, takže nakonec se to dělalo napůl improvizovaně a dopadlo to dost prapodivně.
MA: Problém byl v tom, že někteří lidé to chápali zcela nesmyslně tak, jako že my děláme špatný obrázek o bigbítu. Jenže tento film, který si objednal tehdejší „Ústav zdravotní výchovy“, byl především varováním pro mladé lidi, aby si dali pozor a někde něco nechytili. Jinak si o konečné podobě toho filmu myslím to samé, co Ivan. Ale domnívám se, že i kdyby ten film dopadl skvěle, že by tyhle reakce byly stejné. A to mě naštvalo a proto jsem ten film obhajoval, protože alespoň pořádně nakopnul spoustu maloměšťáků.
J.I.W.: Rozhodně jsme tím filmem nechtěli házet kameny do vlastních řad. Byla to spíš kamarádská služba, která nedopadla prostě nejlíp. MA: Ale hlavně to byla docela sranda. Já osobně jsem se tam dost vyblbnul a navíc jsme měli možnost dostat se do studia – takže spolupráce s Jožkou Císařovským pro mě byla rozhodně přínosná.

Po listopadu 1989 má Hudba Praha v repertoáru vlastně jen dvě nové písničky – „Ostrej čas“ a „No tak hurá“. Co je dneska těžší: napsat hudbu anebo text?

MA: Těsně po revoluci jsem měl pocit – a asi nejen já – že prostě už nemůžu v životě nic napsat, protože jsem si zvykl v písničkách komentovat svůj životní pocit. A po listopadu se všechno hnalo překotně, takže nebyl čas, aby to nějak uleželo. Náčrt písně „Ostrej čas“ vlastně vznikl již v předlistopadovém období, takže dnes je to taková směsice pocitů předrevolučních a už i porevolučních. „No tak hurá“ bylo napsáno s ročním odstupem. A přesto, že jsou obě písničky rok, dva staré, tak mluví o tom, co stále je – vlastně se nic nezměnilo natolik, abychom je už nemohli hrát. A zrovna tak mám pocit, že některé naše starší věci jsou znova aktuální.

V létě 1989 se objevila i paralelní skupina Hudby Praha, nazvaná Ztracené iluze, kterou vede Jan I. Wünsch. Mohl byste k této kapele říci něco bližšího?
J.I.W.: Ztracené iluze vznikly vlastně z pocitu (který již dneska nemám), že bych mohl mít čas ještě na něco jiného a z letité touhy dělat některé starší převzaté písničky. Jedná se o zcela volnou kapelu, v níž hrajeme vysloveně pro zábavu. Navíc já se v poslední době nemohu dostat k tomu, abych udělal úplně vlastní autorskou věc, a snáz mi jde vzít si už nějakou písničku hotovou, dostat se do její nálady a pak na ni třeba napsat text.

Kterými zahraničními skupinami jste byli nejvíce ovlivněni?
M.A.: Od začátku Jasné páky jsem poslouchal všechno, co se ke mně dostalo – B-52′ s, Police, UB 40, Talking Heads, Stranglers, Clash, Lou Reeda, Velvety… A samozřejmě Stouny, ti se mně nikdy nepřestali líbit. Dneska rád poslouchám skupiny, které se vracejí ke kytarové hudbě – to neznamená samozřejmě žádný metal, ale spíš takový „řinčivý rokenrol“.
J.I.W.: Ono toho bylo strašně moc, že se to nedá ani vyjmenovat. Samozřejmě věci, které jmenoval Michal, jsem poslouchal taky a poslouchám je dál. Z nových kapel se mi třeba dost líbí Cocteau Twins. Ale hlavní impulsy z cizí muziky jsme do sebe asi už načerpali.
M.A.: Hodně zajímaví jsou také Pixies, ale jinak mám pocit, že v téhle době ta muzika trošku stagnuje. Když se podíváme na žebříčky, tak tam kralujou nějací popoví heavymetalisti a nebo samí M.C. Hammeři, kteří tam poskakujou jako trpaslíci a o ničem to není. Myslím si, že bigbít je to nejlepší, čeho se člověk může držet.

Jaké má teď Hudba Praha nejbližší plány?
J.I.W.: Já se musím naučit chodit…
M.A.: Vyvrcholením sezóny by měl být koncert k desetiletému výročí, možná že v Lucerně. Měli by se tam objevit pokud možno všichni členové Jasné páky a Hudby Praha a především Dáda Albrecht – jak pevně doufám. Měli bychom pracovat na zmíněné nové desce a do léta bychom rádi dodělali klip písničky k „No tak hurá“, který začalo u Stalina točit NTV. Navíc teď je takový televizní cyklus z Chmelnice, kde bychom pravděpodobně na podzim měli také vystoupit. A samozřejmě bychom chtěli jet někam za hranice. Snad nám vyjde nabídka hrát v jedné rakouské hospodě. A když tam budeme mít úspěch, mohli bychom možná pak hrát asi ve dvou stech dalších rakouských hospodách – tak, a to je můj sen… (smích)…
J.I.W.: No a pak už zaklapnem víko…

Foto Tomáš Turek

 

Byli jsme na Petšácích

Neil Tennant (roku 85): „Najlepší publikum, které můžeš mít, jsou ječící holky. Šel jsem tuhle na Kajagoogoo, jenom abych slyšel holky ječet.“

Čekám na svého kolegu Tomáše Seidla ve vestibulu stanice Vltavská, když tu kolem mně prohopsá pištící stádečko teenagerek, přesně takových, pro jaké zpívá Horňák či Penk. Jsou pomalované, vyparáděné, navoněné a monotónně se chichotají úplně všemu, třeba i tomu, že po schodech se dá skákat a po zábradlí klouzat… Dostávám depku, těžkou depku, která má své kořeny pevně spjaté s pražským koncertem Erasure, kde jsem málem umřel na kýč. Zachovávám však chladnou hlavu. Jsem si jist, že Pet Shop Boys tak sladcí a „přeteplení“ nebudou a že Neil Tennant se obleče méně křiklavě než Andy Bell, který běhal po pódiu polonahý v růžových fosforeskujících šortkách. Přesně na minutu (jak jinak) přichází kolega v tričku Siouxsie a když spatří mé tričko s Cure, lakonicky dodá: „Sjůzí a Kjůr jdou na petšáky, ale nejdřív půjdou do hospody posilnit se, aby se to lépe dalo snášet.“ Zaklopíme tři dvanáctky a odcházíme bez placení (jak je dobrým zvykem), čímž je depka odstraněna. Do Sportovní haly přicházíme právě včas a ještě než to všechno začne, vzpamatováváme se ze šoku, hala je poloprázdná!!! Na Pet Shop Boys, kteří dali světu pět nadprůměrných excelentních popových alb doslova napěchovaných vkusnými i méně vkusnými hity, na Pet Shop Boys, kteří poprvé vyjeli na světové turné; tak na tuhle hvězdnou akvizici se sešlo stěží 8 000 lidí… Pravda, lístek za dvě stovky není v dnešní Klausovské době málo, ale lidé, kteří mají rádi popovou a diskotékovou hudbu, zas na koncerty tak často nechodí. Ne, tohle není v reklamě ani v ceně lístků, to je v lidech…
Celá monstr show začíná filharmonickými verzemi jejich hitů a teprve asi po deseti minutách napjatého očekávání se otevře opona a na scénu vběhne dvanáct pěšáků ve smokingu, kraťasech a zelených bejsbolkách. Všichni jsou k nerozeznání, ale jen dva jsou ti praví. Když se konečně oddělí, kůzlečí dav pod pódiem šílí, zatímco tribuny obsazené usazenějšími a občas i věkově pokročilejšími lidmi, zůstávají (a zůstanou) chladnější. Při druhé skladbě se všechno v mžiku promění v nemocnici, všichni jsou pro změnu v bílém, a tak to půjde pořád, prostě Ein Kessel Buntes – hadr.Těch převleků vystřídají Neil Tennant, Chris Lowe a jejich taneční a sborový doprovod snad na tucet, možná i víc. Nákladnější výpravné scény, to nezbytně dokonalé pop divadlo, se obměňují méně často, ale za to se vší parádou. Jednou vládne bolševická atmosféra rudého října a mamutí srp s kladivem se odděleně od sebe navzájem tlučou, jindy se zas Neil Tennant otřásá na elektrickém křesle. To je však jen zlomek toho, co je k vidění. Ke každé písni – a bylo jich osmnáct – je pódiově vytvořen samostatný videoclip, převládají syté barvy, výrazné masky, zkrátka – pastva pro oči. Co se týče uší, tak ty zachytávají výborný zvuk, jenž jde samozřejmě v převážné míře z playbacků. V rohu pódia sice stojí doopravdy hrající klávesista a dokonce i kytarista (!), který si občas brnkne, ale jinak je všechno jasné a hlavně nepředstírané. Naštěstí zpěv je živý. Vedle intimně nevzrušivého hlasu Tennanta, dbajícího více na pečlivou dikci než na nějakou expresivitu, dostávají poměrně velký prostor i černí gospelově zabarvení sboristi. Repertoárově vaří Pet Shop Boys podle osvědčeného receptu – tedy střídají své starší kousky s novými z jejich poslední desky Behaviour, vydané v říjnu loňského roku. Z tohoto nečekaně poetického, kompaktně vyváženého a romanticky až netečně zasněného alba prezentují devět skladeb, z nichž nejznámější jsou So Hard a How Can You Expect To Be Taken Seriously? Nemůže chybět ani singlová novinka Where The Street1 s Have No Name, kapánek to spřízněná verze skladby irských U2. Ze své prvé LP Please z roku 1985, upřednostní svůj první hit West End Girls a dále skladby Suburbia a Opportunities, z „dvojky“ Actually (nepočítám-li LP remixů-disco) zaslechneme Iť s A Sin, What Have I Done To Deserve This? a Rent, z třetího, pro mne nejoblíbenějšího alba Introspective, dají do vínku ľ m Not Scared a Always On My Mind. Identifikace jednotlivých písní nebyla pro mne tak složitá, jak jsem se obával a v tom právě vidím přednost Pet Shop Boys. Natočili a vydali téměř padesát skladeb, které se od sebe dají tu snadno, tu s menšími obtížemi rozeznat a nemusíte být kvůli tomu jejich zapřisáhlý fanda, který si pamatuje každé slovo a pohyb svých miláčků. Pet Shop Boys v Praze nezklamali, naopak. Vyvrátili všechny moje obavy z přeslazeného kýče, a když celí v bílém s andělskými křídly uléhali do nebeských postýlek a nechali se odvést do zákulisí, přišlo mi až líto, že je konec. Byla to nádherná pohádka, tak poutavě nádherná a vydařená jako třeba Nekonečný příběh. Měl jsem sice vstup zdarma, ale za reprízu bych ty dvě stovky klidně obětoval. Byl jsem na Petšácích a sic nevím jak kolega, já se za to nestydím.

P.S. A já se za to taky nestydím. T.S.

P.P.S. A já se nestydím za své kolegy! KATE

O atmosféře a perspektivách se Stanislavem Divišem

Toto číslo má jistý vztah k festivalu „Bohnice 91“, kterého se zúčastníte. Znal jsi při domlouvání s pořadatelem dramaturgii?

Když hrajete na větší akci, zajímá tě, kdo tam hraje? Vybíráš si publikum?
S.D.: My už jsme hodně dlouho nehráli na velké akci, takže nějaké vybírání nepřichází v úvahu. A já jsem taky nikdy nevybíral. Když už si nás někdo zval, nestalo se, že by tam bylo úplně jiné publikum a úplně jiné kapely, které se nám nelíbí. Takže jsem nad tím ani nepřemýšlel.

Máš představu o svém posluchači?
S.D.: O tom jsem přemýšlel. To naše publikum je hrozně slušné. Nikdy nešlo o určitou věkovou kategorii, vždy to byl průřez, 15 i 40ti letí a teď po té dvouleté pauze je to totéž. Samozřejmě teď o něco více záleží na tom, ve kterém klubu hrajeme. Ale v průměru je to stejné a jsou to nesmírně   slušný lidi.

Máš raději velké festivaly nebo kluby?
S.D.: Nedá se říct, že něco mám raději. Zažili jsme několikrát fantastickou atmosféru na velkých festivalech. Moc rádi jsme jezdili do Dolní Lhoty a do Chvaletic. Zrovna tak má neopakovatelnou atmosféru vydařený koncert na Chmelnici.

Ovlivňuje váš projev atmosféra publika hodně?
S.D.: Samozřejmě. My nemáme nadrilovanoumuziku, kterou bychom donekonečna omílali. Vždy je tam prostorpro sólo nebo volnější projev a tensamozřejmě souvisí s atmosférou. A taje jiná na velké akci, kde je spousta lidía velký shon, a jiná v klubu, kdehrajeme třeba častěji a už je to spíšdomovská scéna.

Po té dlouhé přestávce jsem vás viděla na Újezdě. Seděla jsem hned pod pódiem a byla to paráda. Měla jsem ale intenzivní pocit, že všichni muzikanti visí očima na tobě, kdy bude která změna nebo stopka. Je to záměr?
S.D.: Jak co. Skutečně jsme repertoár zkoušeli ve velkém spěchu. Dnes – po měsíci už je to podstatně lepší. Ale jsou pasáže ve kterých jsme domluveni na tom, že proto, aby mohli hrát různé variace a nemuseli sledovat tu svou plochu a proto, abychom mohli reagovat na atmosféru a čas, který na hraní máme, to oddiriguji. Ale tento prvek byl i ve staré kapele. Byla to součást pódiové show, odvádějící pozornost publika na nějaký bod. Všichni samozřejmě vědí, co mají hrát, ale některé pasáže mají variabilní délku.

Nechuť ke škatulkám je všeobecně známa, přesto se ptám, můžeš nějak charakterizovat to, co hrajete?
S.D.: Je to hudba, která vyjadřuje určitý postoj, není žánrově vyhraněná v tom smyslu, že by šlo o rock and roli, nebo novoromantismus, punk nebo cokoliv. Používáme všechno možné. Ale tím, jak hrajeme dlouho a prvky se v aranžích opakují, vyvinul se určitý tvar, který je respektován i teď v nové sestavě. Zařazení pod jeden pojem je strašně omezující a nedokázal bych to. Ale naprosto přesně cítím rozdíl mezi skupinami, které se zařadit dají. Hrají určitým vymezeným stylem, mají svou filozofii. Já, kdybych měl vyjádřit to, co děláme my, pak pod hlavičkou určitého postoje, nebo filozofie. Myslím si, že děláme muziku s východiskem. Nepopisujeme nějaké blití, ani neobdivujeme lemtání piva, ani drogování, ani úniky do patologických stavů jako kapely, které teď nahrávají a jsou propagované. Jsem pro úplně normální východiska a k tomu používám prvky rock and rollu, minimalu, melodické písničky apod.

Vůbec si nevzpomínám na nějaký vjem z textů, ani jsem neměla potřebu je vnímat. I tak je z muziky rozumět tomu co popisuješ i bez verbálního vyjádření.
S.D.: Ty texty samy o sobě ten příběh mají. Proto celek působí jako emoce, kterou přijímáš v globálu. Nemusí se podpírat jedno druhým, texty jsou součástí. Ale kdybychom některé vypreparovali, mohou být velice dobrou poezií.

Ty jsi malíř, dají se srovnat pocity z realizace výtvarné a hudební?
S.D.: Samozřejmě je si to velice blízké. A nejsem v kapele sám. Je tu ještě Aleš Ogoun a dřív tam byli i další. Aleš se významnou měrou podílí na repertoáru. Přináší to, co je teď v kapele nového. A přitom ve výtvarném vyjádření jsme protipóly. To pro hudbu není problémem oba si uvědomujeme rozdíly a naprosto jiný úhel nazírání. V hudbě jsme se dohodli na určité ideologii, já akceptuji Alešův přínos, on moje východiska a sešli jsme se na tvaru, který se nám oběma zdá přijatelný a dobrý. I když každému z jiného pohledu.

Mám radost, že situace na poli hudebním se začíná uzdravovat. Že podmínkou „úspěšnosti“ již není být jen v opozici, honem něco říci, ale především pobavit, předvést kvalitu. Mě se moc líbilo, že jsi v jednom rozhovoru řekl, že teď už chceš sebe a lidi bavit.
S.D.: Řekl bych, že ani dřív jsme nehráli kvůli ideologické opozici. Snad jsme dělali muziku o něco živelněji, atakovali jsme lidi, ale energií, působením na více smyslů najednou – hudba, scéna, pohyb. Na koncertě se něco dělo. Skončili jsme mimo jiné také kvůli tomu, že o tom, co lidi chtějí slyšet, rozhoduje příliš mnoho prostředníků. V rádiu si třeba tenkrát vybrali „Palmovku“ a tu hráli celé dva roky. Proč ne, ale my měli spoustu dalších mnohem charakterističtějších věcí. Zkrátka manipulace a to mělo vliv na kapelu, začali se mi měnit muzikanti, tak se to stoplo. Teď není třeba o těchto věcech diskutovat. Pokud chci lidi pobavit a jsem přesvědčen, že přináším nový projekt a to jsem, pak zkrátka mohu hrát.
Bohužel se vyrojili fiškusové, kteří chtějí nahrabat a cpou do lidí, kteří jsou prázdní, neumějí si vybírat, protože se v prázdnotě narodili, fašismus, satanismus, chlastání piva a všechny možné excesy. Jede to ve všech hitparádách a je to hrozný nesmysl. Zastaví to celou generaci ve vnímání hudby, kultury a bude trvat velice dlouho, než se z toho vybabrá.

Máš vážně strach, že celá generace takhle zbahní?
S.D.: Co zbahní, ona taková je. Vidímto nejen v muzice, i v tom oboru,kterému se věnuji. Lidí, kteří chápourozdíly je strašně málo. Vidím to i nasvé dceři, které je 15. Neboposlouchám to nezávislé rádio a je tostrašidelné. Tak úzký výběr zájmů, jeto špatně udělané, mluví otřesnoučeštinou. A do toho volají maminkyšestiletým chlapečkům o Orlík a onijim pustí, jak do sebe lejou desítku.

Myslíš, že je to naše specialita?
S.D.: Ano. Jestliže na Západě existují satanské kluby, nebo black metalové kapely, pak fungují na okraji zájmu. Mají své publikum, které k tomu sociálně tíhne. Tam trh funguje a mimo toho jsou tam organizace a nadace, které podporují i jiné velice široké oblasti, prosperuje tedy obojí. Tady jsou ale média orientovaná výhradně na tzv. komerční úspěšnost. A já nevidím alternativní vrstvu, která by

stála jako oponent všem těm kreténům, Krabatorům, Kryptorům, Reaktorům a další naprosto populistické vlně, jako jsou Stalinovy oběti a další nesmysly využívající jakoby totalismu a balamutící lidi.

Po tom, co jsi mi řekl, mě zajímá, která česká kapela se ti líbí a splňuje tvé představy o muzice a projevu?
S.D.: Superkapela jsou například tepličtí „Už jsme doma“. Vykřesali z punku něco zcela jedinečného. Mají minimální prostor v médiích, minimální propagaci desky a další věc, když už nabídku k natočení dostanou, jsou prostředky minimální, nikoho z režisérů to nezajímá. Nikdo si nedá práci udělat dramaturgii desky, aby se nekopíroval koncert, protože deska je svébytný tvar. Ve výsledku je pak všechno kompromis. Z dalších kapel třeba Vltava, jejíž tvorbu beru ve stejné linii jako E.F.Buriana, Ježka, Šlitra – prostá klasická písnička, akorát že tahle je v rockové řeči. Pak třeba Mňága a Žďorp, chvíli se mi líbili Bez ladu a skladu. V té hrozné muldě v rádiu beru jako milost, když pustí Filipa Topola.

Vidíš z toho nějaké východisko?
S.D.: Samozřejmě tady byla řada výborných a šikovných lidí, kteří se to naučili dělat, ale bylo jich málo. Dnes jdou za obživou. Z řady z nich se stali publicisti apod, a na jejich místa nastoupili lidi, kteří to ještě neumějí, nebo podvodníci. Dobří dramaturgové neuplatnili ambice a nenahnali se do prestižních míst v rozhlase. A tak v rádiu, kde se to dá nejvíce ovlivnit, zůstalo vakuum.

Děkuji za rozhovor.

Foto Jan Šilar

Letadlo 1982–1983

„…S OKAMŽITOU PLATNOSTI POZASTAVUJEME DO ODVOLANÍ ČINNOST SKUPINY LETADLO…“ SZK ROH VHMP

Tento chmurný telegram obdržel 6. 12. 1982, v 18.30 do svých rukou bubeník skupiny Letadlo J. Šimeček. V té chvíli ještě nevěděl, že skupina v dubnu 1983 vzdá marný boj s komunistickým politicko-kulturním monstrem a po nechutných tahanicích na stránkách stranického tisku se odmlčí písničkou „Jižní pól“, jejíž název po necelém roce použije šéf skupiny Letadlo, Pepa Vondrášek, pro následující hudební projekt. Ale popořadě…
Hudební skupina Letadlo vznikla v září 1981. Její osou se stala silná individualita Pepy Vondráška, který byl zpěvákem, kytaristou, skladatelem hudby a autorem textů. Další členové skupiny Petr Václavek (baskytara), Ivo Heger (klávesy, kytara), Jiří Šimeček (bicí), velmi dobře sekundovali a mohla tudíž vzniknout skupina, která přinejmenším předstihla dobu. Základ tvořil vlastní repertoár, s čistými aranžérskými postupy, citlivý zpěv, který dohromady s výraznou rytmikou a výbornými civilními texty dokumentoval v tehdejší době osobitou a pro naší hudební scénu neobvyklou skupinu.
Její zařazení k Nové vlně není vlastně důležité, podstatné však je, že administrativní zásah tehdejších kulturně-politických kádrů způsobil, že zůstala do současnosti nedoceněna.
První koncert: Listopad 1981
Největší show: Chmelnice květen, Lidový dům září 198
Nejznámější skladby: Jsem doma sám, Smějeme se ve městě, Sněhová královna, Jižní pól…
Se skupinou na některých koncertech spolupracovali: J. Křivka: kytara, J. Stehnová: zpěv, K. Klimentová: zpěv, I. Ciprinc: sax, L. Vlachová: zpěv

P.S.: Skupina se z nepochopitelných důvodů neobjevila v širších souvislostech naší hudební scény té doby, možná, že hudební redaktoři mají své stálé koně, k tomu je dobré připomenout, že… …„jedna z nejoblíbenějších a posluchači nejaplaudovanějších skladeb skupiny Letadlo, byla píseň ,Pražský výběr – fuj!ʻ o jedné známé pražské skupině…“ J.Š.
Pokud se splní předpoklady vydavatele, kterým je AG kult, měla by se skupina Prouza z Frýdku Místku stát rockovou hvězdou podzimu letošního roku. Deska s názvem „V otrhaném domě“ je již natočena, videoclip k písni „Na venku“ se právě dodělává. Je točený v polorozbořených barácích Ostravska, na větrných hůrkách Karlovarska a v pražských kanálech. Měl jsem možnost slyšet master LP desky, viděl jsem je živě, prohodil s nimi několik vět, a tak jsem touto kapelou stejně nadšen jako AG kult. Písně – Záda, Na venku, Všechno je jako, Čelem vzad, to jsou rockové hity v pravém slova smyslu. Asi jako kdyby Garáž přitvrdila, kytarově přiostřila a nadechla se temného gotického soundu. Prouza, to je pět kluků, ne zrovna nejmladších, s tajemnou minulostí a s prapodivnou současností. Jeden z nich je jaderný energetik, další horník, no a ti tři ostatní jsou hrobníci. Takže, až je někdy uvidíte na Olšanech, jak si ve volném čase kopou, aby nevyšli ze cviku, nebudete se mýlit – dozajista to budou oni.

Další články