12:15 Přece…

Přestože má výtvarná skupina 12:15 již dlouho své zasloužené místo v historii našeho poválečného umění, je – opět – s podivem, že si na svou skutečně reprezentativní soubornou výstavu musela dlouhá desetiletí počkat. Neznamená to, že by jednotliví aktéři zůstávali stranou kurátorského zájmu, ovšem společně, tak to ani náhodou.
Umělci, sdružení ve skupině 12:15 Pozdě, ale přece byli každý jiní, a přesto v jejich synergii vzniklo něco, co v té době, tedy přibližně v polovině 80. let, nemělo u nás obdoby – a nebylo to pouze díky jejich, řekněme, výtvarné stránce. Protože, a to je třeba zdůraznit, si skupina zakládala na své otevřenosti. A ještě než se pustíme do dalšího probírání, je jistě namístě ozřejmit onen poněkud zvláštní název – jak na tiskovce vzpomínal Michael Rittstein, šli někdy tou dobou s Ivanem Kafkou ve Francouzském institutu po schodech a za nimi kráčela Rittsteinova žena. „Bavili jsme se o tom,“ řekl Rittstein, „že takoví starý klackové zakládají skupinu a že už to je za pět minut dvanáct. Ale moje žena řekla, kdepak, chlapci, to je patnáct minut po dvanáctý.“ A bác, název, a to pěkně trefný, byl na světě. Mimochodem, v přepychovém katalogu je to i anglicky a zní to moc pěkně: Better Late Than Never!
Takže koho všeho můžeme v GASKu vidět? Syrové a vpravdě mohutné dřevěné plastiky Jiřího Beránka (1945–2021), sestavované z nahrubo tesaných trámů různě tesařsky čepovaných a proplétaných, díla, která se dle Druryho dotýkala až „rituálního chápání lidské existence“, a to v jejích největších hlubinách. Dále obrazy Václava Bláhy (1949), jehož oleje jsou „metaforou pro křehké, lidské bytí“, vystaven je ale také společensky výrazně kritický olej Ukřižován blahobytem Jaroslava Dvořáka (1946), jehož silně stylizované figury, eventuálně čisté plochy hezky kontrastují s výrazně expresivní malbou Michaela Rittsteina (1949), a na druhé straně třeba s hravými objekty Kurta Gebauera (1941), včetně Mávačů, které Gebauer při prvním Rockfestu v roce 1987 vystavil na Paláci kultury, přičemž hleděli směrem k husákovskému Hradu. Vidíme zde i jediného, byť abstraktního krajináře skupiny Ivana Ouhela (1945–2021), introvertního umělce, který o sobě říkal, že je „jakési tavidlo, jímž ty emoce protečou a pak se vyjeví na plátně“, Tomáše Švédu, který své „představy o jakési niterné proudící energii ztvárnil jak ve dvou verzích v malbě, ale také jako objekt“. Dalším z vystavených umělců je Jiří Sopko (1942), pro jehož plátna je charakteristická zářivá, nelomená, možná až fauvistická barevnost, Ivan Kafka (1952) pracující především s instalacemi, Petr Pavlík (1945), jehož kompozice zaplňují jakési amébovité útvary (Autoportrét) či později výrazně stylizované figury, ve výrazně existenciální výpovědi, Jiří Načeradský (1939–2014), mimochodem nejstarší člen skupiny (od nejmladšího Kafky jej dělilo třináct let) a jeho brutálně deformované figury (Rotující žena nebo Dynamické ušatky), a nakonec Vladimír Novák (1947–2024), jehož silně expresivní figurální malba opět akcentuje existenciální motivy.
Již to bylo naznačeno, k výstavě vyšel reprezentativní katalog, galerie nabízí k výstavě i bohatý doprovodný program.