Umělci jsou dnes unaveni – jako celá společnost

Před dvaceti lety vznikla v Kodani organizace Freemuse, jejímž cílem je bránit svobodu umělců a především hudebníků. S jejím viceprezidentem, anglo-francouzským nezávislým novinářem DANIELEM BROWNEM, jsme hovořili o minulosti i o současných výzvách organizace.

 

Organizace Freemuse letos slaví dvacet let svého trvání. Jak to všechno začalo?

V roce 1998 si dva skandinávští novináři uvědomili, že na světě není žádná organizace, která by cíleně bránila hudebníky a sledovala jejich situaci na poli lidských práv. Například Amnesty International, jejíž záběr je široký, se konkrétně tomuto tématu příliš nevěnovala. Rozhodli se tedy shromáždit odborníky a hudebníky na konferenci v Kodani, kde s nimi chtěli prodiskutovat reálné možnosti. Hudebníci totiž mají na společenské dění často mnohem větší vliv než například spisovatelé. Mnozí z těch, kteří jsou pronásledováni, pocházejí ze zemí, v nichž stále přežívá analfabetismus. A informace tam lze snáz předávat právě prostřednictvím hudby. Další důležitý aspekt je, že hudebníci často nemají mnoho možností dát světu vědět o svém odsouzení a problémech, protože nebývají součástí elity. Bývají to nezřídka lidé, kteří jako velmi mladí odešli ze školy, promlouvají svým srdcem a na rozdíl od pronásledovaných spisovatelů většinou nemají mezi svými přáteli právníky nebo politiky, kteří by je mohli bránit. Zranitelnost hudebníků je tedy zřejmá. Z těchto předpokladů se tedy v roce 1998 zrodila Freemuse. V současné době jsme etablovaná organizace, která funguje například při OSN nebo Evropské unii. Zprávy, které vypracováváme, jsou součástí slyšení s jednotlivými zeměmi, které se zodpovídají z možného porušování lidských práv. Snažíme se je přimět, aby respektovaly Všeobecnou deklaraci lidských práv a konkrétně její článek 19 („Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice“ – pozn. aut.).

 

Co se vám již podařilo? Kde vidíte největší rozdíly mezi situací před dvaceti lety a dnes?

To je velmi dobrá, ale složitá otázka. Myslím, že se nám podařilo zmobilizovat významnou komunitu hudebníků, kteří se znají díky našim konferencím a našemu webu a vzájemně si pomáhají. Dáváme bedlivě pozor na země, ve kterých útisk pokračuje, a snažíme se, aby tam útoky a zákazy nebyly tak jednoduché. Myslím, že se nám podařilo dosáhnout toho, že nás represivní režimy respektují. To ale neznamená, že by problémy nepokračovaly, stále je co dělat. Dnes musíme dávat pozor na potměšilejší formy cenzury. Není už tak obvyklé jako dříve, že by byli umělci zavíráni do vězení, nebo dokonce zabíjeni jako například Lounès Matoub v Alžírsku nebo Víctor Jara v Chile, ale často bývají „pohřbeni“ v hanbě nebo likvidováni ekonomicky. Nesmějí koncertovat, což je případ umělce PilAta v Zambii, a jsou nuceni odejít do exilu a ukončit svou hudební kariéru. Boj proti těmto jevům je naše současná výzva.

 

Jak se dozvídáte o nových případech perzekucí?

Máme své sítě, ale především pozorně zkoumáme média z celého světa a sami si platíme novináře, aby pro nás informace zjišťovali. Jednou za tři až čtyři roky pořádáme konference, na nichž se snažíme tyto možnosti posilovat a prohlubovat. Měli bychom být ještě systematičtější, ale prozatím máme rezervy. Jsme sice světová organizace, ale zatím například nemáme dobře podchycenou oblast střední Ameriky. I zde je tedy ještě co dohánět.

 

Na webu Freemuse popisujete konkrétní kampaně, týkající se jednotlivých umělců. Daří se vám komunikovat přímo s nimi? A jak?

Když jsou ve vězení, snažíme se s nimi spojit prostřednictvím jejich advokátů. Ale je překvapivé, kolik vězňů může v současné době používat vlastní telefony. Pravidelně s nimi tedy hovoříme, spolupracujeme také s dalšími organizacemi na obranu práv umělců. Freemuse je dnes součástí mnohem větší sítě organizací, které nebrání pouze hudebníky. Existují sdružení na obranu dramaturgů, filmařů, tanečníků apod. Snažíme se vytvářet lokální sítě, které pak mají místní dosah. Konkrétně nyní usilujeme o vytvoření pobočky v Maroku nebo Tunisku, která by zasahovala celý arabský svět. To by nám pak usnadnilo komunikaci v těchto zemích.

 

Ve kterých zemích je dnes situace pro hudebníky nejobtížnější?

Budeme-li brát v potaz počet pronásledovaných, je to bezpochyby Čína. V Číně jsou hudebníci dál systematicky pronásledování. Když jde o otázky kultury a etiky, čínské autority neprojevují žádnou toleranci. Z Číny tedy známe stovky případů. Dalším typickým a zneklidňujícím případem je Írán. Obtížná situace je v Mexiku, kde řada hudebníků umírá, protože se dostanou do centra obchodu s drogami, jsou součástí navzájem bojujících gangů a desítky z nich umírají každoročně, často i během koncertů. A těžké je to také v Turecku.

 

Zlepšila se naopak někde situace v posledních letech?

Nejlepším případem je Jižní Afrika, kde se situace od doby apartheidu a v prvních letech po jeho pádu výrazně zlepšila. Tam proběhla skutečná revoluce. Velké zlepšení nastalo také v Brazílii, kde za Lulovy vlády došlo k otevření a k posílení tolerance. To jsou tedy příklady pozitivního vývoje.

 

Když se umělec dostane do problémů, ovlivní to podle vás jeho další tvorbu?

Ano, často tomu tak je. Nelze postihnout jednotné pravidlo, záleží samozřejmě na konkrétním umělci, na jeho síle a na způsobu, jak se brání. Je tedy třeba rozlišovat jednotlivé případy. Ale na západě sama skutečnost, že jste cenzurován, znamená, že budete mít více fanoušků a lépe svou tvorbu prodáte. Platí to v popu i v punku – mladí lidé chtějí vědět, proč je ten konkrétní umělec zakázaný. Být tedy cenzurován je téměř známka cti a obrací se to proti cenzorům a státní moci. Jsou tu ale specifické případy jako například íránská zpěvačka Mahsa Vahdat. Má neuvěřitelně krásný hlas, ale ve své vlasti má obrovské problémy, když chce zpívat sama. V Íránu žena může veřejně zpívat, ale musí stát za mužem. Pro ni tato cenzura znamenala větší množství spoluprací, k nimž by možná jinak nedošlo, ale které ji po hudební stránce bezesporu obohatily.

 

Jak může jednotlivec Freemuse podpořit?

Za poplatek 15 eur za rok se můžete stát naším členem. Můžete se stát také naším dobrovolníkem. Spolupracujícím novinářům platíme za články, které pro nás publikují, případně nás mohou pouze informovat o tom, co se v jejich zemích děje. Vím, že i u vás v Česku se občas vyskytnou problémy, na které je třeba upozornit. Zmínil bych případ písně Swastika Eyes od skupiny Primal Scream, kterou lidé, kteří se v problematice neorientovali, nedovolili pustit v rozhlasu. O tom, že název písně má symbolizovat fašismus, rozhodl nějaký ekonom a nikoli odborník na hudbu. Význam textu té písně je totiž přesně opačný, členové skupiny jsou velmi kritičtí k autoritářským a fašistickým režimům. Vyzýváme tedy veřejnost, hledáme kohokoli, kdo by chtěl mluvit o podobných případech. Jsme tu proto, abychom jim naslouchali a bránili je. Můžeme vysílat pozorovatele přímo k procesům, a pronásledované tak podpořit.

 

Evropa je v současné době rozpolcena, pokud jde o vztah k muslimům. Pozorujete výpady proti muslimským hudebníkům v zemích Evropské unie?

Ano. Hudebníci s arabskými kořeny nebo s muslimskými jmény musí čelit obrovským předsudkům. Jsou cenzurováni, a i na to je třeba také upozorňovat. Dříve byli umělci odvážní, ale dnes často podléhají strachu. Jsou unaveni podobně jako celá společnost. Myslím, že v současné době dochází k tak výraznému porušování lidských práv jako v 60. letech, ale nevidíte ty miliony lidí v ulicích Paříže nebo Londýna jako tenkrát. Hudebníci jsou součástí naší společnosti, ale není vidět novou Joan Baez, Víctora Jaru, Lounèse Matouba nebo Johnnyho Clegga, kteří by měli odvahu se obětovat za svou hudbu.

 

Myslíte, že píseň může něco ve společnosti změnit?

Nejen já si to myslím. Myslí si to odborníci a také dějiny ukázaly, jakým způsobem dokáže hudba lidi povzbudit. Existují vědecké pokusy, které dokládají, jak hluboce se nás hudba dotýká. Může nás donutit plakat, i když nerozumíme jedinému slovu. Zvuk na nás působí a ovlivňuje nás. Například u vás v České republice byla rocková hudba v nemilosti, přestože lidé často nerozuměli textům. Mladí lidé hledali v rocku svobodu a represivní režimy z toho měly strach. V Belgii už v 19. století jedna opera odstartovala revoluci proti vládě. A to byl jen počátek.

 

Přidat komentář