Říkáme-li celoživotní, je tomu vskutku tak, a smutným faktem a víceméně ostudou také je, že sám Veselý (1965–2015) se své první opravdu velké retrospektivy nedožil. Jistě, měl řadu výstav, ovšem vždy dílčích, často i mimo Prahu. Přitom je to s podivem, umělců, jako je právě Aleš Veselý, zase tolik nemáme a raději nechceme spekulovat, co vše za tím „nezájmem“ stálo. Samozřejmě, Veselý rozhodně nepatřil k lidem, kteří by někde pucovali kliky a pěstovali si známosti, zároveň celý život jaksi, a to vědomě, nezapadal, a dělat si nějaké PR, to mu bylo bytostně cizí – ať už se omílá, jak chce, že bez toho to dneska nejde.
Veselý se narodil do smíšené rodiny, díky maminčině nežidovskému původu byla rodina dlouhou dobu uchráněna před hrozbou transportů, ovšem nakonec museli stejně tatínek a starší sestra odjet do Terezína – naštěstí se jim podařilo ještě před koncem války z tábora utéci, a doma byli již 4. května 1945, živi a zdrávi. Což ovšem neplatí pro další příbuzné, celkem jich nacisté povraždili čtyřicet sedm! Zmiňujeme to proto, že tyto traumatizující zážitky nelze od Veselého tvorby oddělit, propsaly se mu hluboko do podvědomí. Ovšem podobně jako nacisté se k Veselému, již dospělému umělci, chovaly komunistické instituce – byl na černé listině, nemohl vystavovat, nedostával veřejné zakázky. Paradoxně to Veselému, který absolvoval AVU v roce 1956 se zvláštní pochvalou, umožnilo cele se soustředit na svou tvorbu, na sebe, a ve Veletržním paláci to v expozici, připravené kurátorkou Monikou Čejkovou, nacházíme v podstatě v každém exponátu.
Vše začíná impozantní sedmimetrovou kovovou plastikou Kaddish, trůnící před budovou – Veselý ji vytvořil v roce 1967 až 1968 v rámci sochařského sympozia pořádaného v Ostravě. Mělo to své výhody, umělci měli k dispozici neomezené množství kvalitní oceli, čehož Veselý náležitě využil. V Ostravě vytvořil ještě dalších sedm, již jen třímetrových soch. Kaddish sám je svou strukturou plnou hrotitých motivů, v podstatě ran, poctou jak židovskému osudu, tak Veselého tatínkovi, zároveň svými rozpjatými „křídly“ může upomínat na anděla, víru, světlo.
Obecně lze nicméně prohlásit, že tvorba Aleše Veselého nenabízí zrovna nějaká rozjuchaná východiska, zvláště jeho sochy jsou plné znepokojivých momentů, již zmíněných ran, ublížení. Působí i nebezpečně, jako je tomu například u Židle Usurpátora (1964), v níž usednout by člověk nepřál ani nepříteli – a také je jedním velkým mučícím nástrojem, maně se vybaví Kafkova povídka V kárném táboře. A podobných děl bychom mohli uvádět více, jistě zajímavá je připomínka koncentračních táborů, asambláž Strukturální kompozice (1960), sestavená z kusů pytloviny a propálených kusů pruhovaného vězeňského obleku. Veselý se zde – výtvarně – hlásil k informelu, jak byl u nás představován především tvorbou Antonína Tomalíka (1939–1968) či Veselého blízkého přítele (a také souseda) Roberta Piesena (1921–1977). Nánosy barev či jiných materiálů, plátno či rámy propalované autogenem, tedy opět: zraňování, syptomy krutého okolního světa.
Na výstavě jsou početně zastoupeny i Veselého kresby, grafiky (včetně téměř neznámé tvorby ještě z dob studií, mimořádně zajímavé kresby a dřevořezy z oravské vísky Sihelné) i oleje z té doby. Zajímavé jsou kresby, v podstatě návrhy na různé sochařské projekty, kdy se Veselý odmítal řídit zavedenými proporcemi a navrhoval sochy vysoké desítky metrů, ohromné objekty, zasazené do krajiny. Ve Veletržáku vidíme i rozměrné malby akrylem na papíru, tří, pětimetrové, výrazně expresivní a rychle nahozené. Vystavené jsou i Veselého prozaické texty, poznámky, v bohatě vypraveném katalogu najdeme i jeho poezii.
Zajímavou a též připomenutou kapitolou je Veselého působení ve skupině Žabí hlen (1978–1986), soustřeďující nemuzikanty a produkující zcela nezařaditelnou hudbu, založenou výhradně na improvizacích – sešli se v ní výtvarníci, literáti, antikvárníci a také hosté od Plastiků. Žabí hlen na veřejnosti vystoupil pouze několikrát, a to dokonce na Pražských jazzových dnech (VI., 1978, VII., 1978, VII. a IX., 1979). Vypadalo to asi takhle: „Na dosud prázdné jeviště vstupuje po vlastních nohách bedna od harfy a usazuje se doprostřed. Uvnitř Aleš Veselý se zobcovou flétnou a kdoví s čím ještě. Mikrofon zapuštěný dovnitř. Ticho. Pak náhle pískání a nepopsatelný jekot. Publikum předpokládá playback, ale je to muž v bedně,“ vzpomínal jeden z členů souboru Mirek Slavík. A jak to hrálo? Inu, stačí si pustit dvě alba, která Žabímu hlenu vydala Guerilla. Neuvěřitelně, zároveň to jen dotváří obraz Aleše Veselého, umělce, který dokázal zůstat sám sebou a přitom vytvořit dílo, jež dodnes uchvacuje svou silou, poctivostí a autenticitou.