Alžběta Josefy: V životě mám tendenci jít do extrémů

Bývá často zařazována do škatulky mladých talentovaných českých umělců, které se vyplatí sledovat. Nedá se než souhlasit. Alžběta Josefy je na prvním místě výtvarnou umělkyní, jež dokáže neustále překvapovat neotřelými tématy i způsobem jejich zpracování. Z ateliéru si nicméně často odskakuje na koncertní pódia, zaznamenat jste ji mohli ve formacích Gothart nebo BraAgas. V těchto dnech visí její obrazy v pražské galerii 1. patro nebo Go Green Art Gallery Zurich, novinky však chystá i na poli hudebním.

 

Ve tvé biografii stojí, že se soustředíš na „předmětnost“. Jak to v tvém podání vypadá? Pamatuji si na obrazy tvých gejš, sokolnických čepiček, na výstavě před dvěma lety už to bylo lidské tělo, ostatně sama často zmiňuješ práci v cyklech. Čím tě vábí?
Na začátku je zaujetí nebo dokonce fascinace určitým objektem, předmětem, nebo jakousi jeho kvalitou. A já se pak snažím tuto jistou kvalitu-vlastnost vyjádřit v malbě. Většinou se tím jedním tématem zabývám delší čas. Tedy vznikne víc jak jeden obraz, práce v cyklech je pro mne přirozený proces, kdy tomu dám delší čas a mohu danou věc prozkoumat z více stran.

Nacházíme se ve tvém ateliéru. Obrazy ti teď visí na výstavách v Praze a Curychu. Co máš tady?
Kromě nových věcí i třeba obraz z cyklu After Rembrandt, který visel právě v rámci tohoto projektu Národní galerie ve Šternberském paláci. A pak jsou zde rozdělané věci. Teď maluji batoh, chránič a helmu. Tedy převážně protektivní předměty.

Promiň, ale ten batoh dost připomíná brouka. Ruksak by mě nenapadl.
Mám ráda, když ty formy vykazují jakousi organickou kvalitu. Tohle vedle je chránič na koleno, který má takové šestiúhelníkové prošívání… Čímsi mě fascinují opakované vzory. Tady konkrétně šesterečná forma, možné grafické vyjádření prvku uhlík. I když je věc efemérní, ráda se chytám nějakého řádu a pravidel.

 

Máš zde hromádky knih. Vděčíš některé z nich za umělecký posun?

Momentálně čtu Tvoření v umění výtvarném od Františka Kupky. To jsem měla rest. Čtu až teď. Jinak vlastně cokoli od Mircey Eliadeho, dále Annick de Souzenelle – hlavně její Symbolismus lidského těla. Nebo malá kniha Nezkalená mysl od Agnes Martin. Nebo před pár lety vydané sebrané rozhovory s C. G. Jungem. To jen namátkou. Beletrii už dlouho nečtu. Koncem srpna nicméně vychází u nakladatelství Argo román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, na jehož obálce je použit můj obraz z roku 2012.

 

Zmínila jsi samuraje, padla zde už zmínka o gejšách, Japonsko je pro tebe asi inspirativní. Nějaké další podněty či osobnosti, ze kterých čerpáš?
Japonsko ve mně něco rozeznívá. Z umělců třeba Cy Twombly, z jeho i když letopočtem starých obrazů ční ohromná živost, těkají novotou. Z Čechů je to třeba Zdeněk Trs, Vladimír Véla, Alena Kotzmannová či Jakub Nepraš.

Nosíš v hlavě nějaké nezpracované téma?
Pokud mám nějaký čerstvý impuls, zpracuji ho hned. Myslím, že kdybych ho „přenášela“, nebude to pro mne mít tu potřebnou intenzitu.

Malířkou jsi chtěla být od dětství?
Děda byl sochař, mámin nevlastní bratr studoval na Umprumce, dělá teď myslím především design a návrhy interiérů. Umělecký talent byl jistě u obou rodičů, i když nerozvinutý. Sestra studovala scénografii. To přirozený puzení tam bylo od malička. Pravda, rozhodnutí, že chci studovat malbu přišlo později, až dva roky po Střední umělecké škole Václava Hollara. Po Hollarce jsem dělala zkoušky k Adéle Matasové na Umprum, byla jsem asi druhá pod čarou a trochu jsem se urazila, pak jsem dělala asi rok grafiku, vydělávala peníze, než mi to došlo. Říkám si, nad čím jsem vlastně přemejšlela. Bylo to nasnadě. Vlastně to má taky trochu sladkej příběh – sestřina kamarádka mi poslala krabici starých olejovek po dědečkovi, tak jsem si je vzala a začala.

 

Cítíš na sobě vliv svých vedoucích ateliérů z AVU, Zdeňka Berana a Michaela Rittsteina?
Moc ne, ale myslím to v dobrým. Byla jsem namočená v tom prostředí, kde je iks dalších lidí, kteří se taky o něco snažej, funguje to jako takovej pařák, navzájem si na to koukáte, může v tom být jistá symbióza a do jisté míry i soutěživost. V Beranově ateliéru to bylo klidnější, schůzka jednou za týden, ateliérový dýchánek, vínečko od desíti dopoledne, člověk se musel naučit dekódovat pár slov a naučit se jeho jazyk. Bohužel jsme moc nejezdili na exkurze do zahraničí, v Beranově ateliéru vůbec. Rittsteinův ateliér byl, jak jsem později zjistila, každý půlrok někde. Jednou jsme jeli na výstavu do Budapešti, Beran přišel na schůzku, nikde nikdo. Prý kdeže to jsme, když máme makat na těch obrazech… (smích). Přednášky nebyly na AVU špatné, Kotalík, Royt, Slavická, super. Ale těch pár výletů mi dalo taky hodně. K Rittsteinovi jsem šla na poslední dva roky, kde jsem víceméně už jen nerušeně pracovala na diplomové práci.

Tvůj aktuální proces tvorby vypadá jak?
Když jsem dělala realistickou malbu, po nějaké době jsem už postrádala ten pocit překvapení, údivu, zjištění si a objevení si čehosi. Teď pracuji převážně s akrylem. Šeps tónuji, aby nebyl studený bílý, funguje to totiž jako jakýsi reflektor. Poté si namíchám tón, tím plátno pokryju, do akrylu přidávám retardéry, abych měla trochu čas, protože akryl schne rychle. Na jednolitou barevnou plochu v podstatě naslepo maluji vodou. Nechám tomu chvilku, ono se to vyžere, a suchým štětcem to odejmu pryč. Poté ještě občas dělám zásahy a konkretizaci v oleji. Ten počáteční zásah na obraze je vlastně takový otisk bez dotyku – nebo spíše touha po přiblížení se tomuto fenoménu. Pak třeba realizuji výsledný tvar, ale ten základ musí být zpracovaný rychle, protože poté, co v obraze dosáhnu největšího světla a tmy už s tím nemohu hýbnout. Nějaký rámec, třeba ten časový, jisté omezení, mi vyhovuje. Po zkušenostech s olejem, kdy hmotu můžeš stále zpracovávat, je právě to rozhodnutí o završení práce příjemný. Nicméně, vlastně si ráda občas zaostřím a udělám realistický obraz. Není to takové laborování jako u mé aktuální tvorby. V životě mám asi, zdá se mi, tendenci jít do extrémů. Forma a zpracování je pro mě dnes už jiná, než byla na škole.

Prodělala jsi stáž ve Francii, čím se tamější umělecké školství lišilo od českého?
Na stáži v Aix-en-Provence jsem pobyla jen pár měsíců. Vyloženě zásadní dopad to tedy nemělo. École supérieure d’art d’Aix-en-Provence byla ale výtečně vybavena. Ateliéry, dílny, to vše mělo skvělou podporu. Úrovní výstupů studentů na mne však působila spíš jako škola střední.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do 8. září trvá pražská společná výstava umělkyň z Německa a Čech, na které jsou tvé obrazy zastoupeny, jak vlastně toto nadnárodní spojení vzniklo?
Výstavě Out Of The Blue, která právě probíhá v galerii 1. patro, předcházela výstava v drážďanské galerii Drei. Společně s Alenou Kotzmannovou, Veronikou Drahotovou a Adélou Součkovou jsme byly osloveny právě čtyřmi německými umělkyněmi, které tuto spolupráci iniciovaly. Letos je to tedy taková pražská odpověď na loňskou německou událost. Na výstavě mám poslední dva nové obrazy VG z cyklu Vábničky. Vztahují se k fenoménu lovectví. Jsou to objekty, které jsou ve své podstatě formy organické, ale současně už nevykazují známky vyloženě prokrveného života, vábničkou mohou být i tóny. Zůstávají jakousi trofejí. Mě zajímá, jak co nejlépe vyjevit tu jejich dvojznačnost. Kromě toho v Curychu máme momentálně výstavu spolu s Marií Ladrovou a Richardem Weisnerem. Go Green Art Gallery je vedena Čechy a na české umělce se zaměřují především.

Coby umělkyně se na jisté úrovni neobejdeš právě bez galeristy, kurátora. Jak tě studia připravila na tuto praktickou stránku věci? Aneb: jak se uživit po škole?
Já jsem promovala roku 2013, až poté jsem si všimla, že začaly na AVU být přednášky na tato témata. Mě se to tedy nedotklo. Já tyhle věci vlastně ani promýšlet nechci. Ano, galerista je důležitý, malováním se živím. Kurátor, především v momentě, kdy se pořádá výstava, může být platný velmi. Může přijít s odlišným pohledem na věc, vnést nové impulsy.

Mnozí tě znají spíše jako perkusistku a zpěvačku, hrála jsi s Gothart nebo BraAgas. Jak se dala zvládnout dvojí kariéra?
Nejdřív jsem hrála jako malá čtyři roky na housličky, hrála na ně totiž má sestra, jenže bylo tolik slziček, že to skončilo. Pak jsem slyšela Gothart, asi v Divadle v Celetné, viděla jsem ten velký divný buben, tak jsem si to doma poslouchala a hledala. Tak moc jsem si přála s někým takovým hrát, až se to stalo s nimi, nějak jsem si to přitáhla. To mi bylo osmnáct. Třeba darbuka se zde v té době nedala sehnat, koupila jsem ji od nějakého Syřana z Brna, neměla jsem na výběr, měl jediný kus a slouží mi dodneška. Během let hraní s BraAgas jsem chodila na Akademii a o prázdninách si vydělávala hudbou. Po diplomce mi došlo, že musím dělat jednu dobu jen jednu věc a pořádně. Proto jsem z BraAgas odešla, občas dělám nějaké záskoky, hraju s Mijaktiç Orkestar nebo Giorou Kukui. To hudební puzení je silné, občas zjišťuji, že mi to fyzicky chybí, obzvláště na jaře. Dřív to bylo tak, že přišel květen a každý víkend až do podzimu se někam jelo hrát.

Ty jsi ale propojila svou grafickou práci a muziku. Realizovala jsi obaly desek svých hudebních kolegů, například zahraničními kritiky výtečně přijaté O ptácích a rybách kapely BraAgas, vzpomínám si na Timudej. Zmíníš ještě další? A chystá se nějaká podobná spolupráce do budoucna?
Obaly na hudební alba jsem dělávala hlavně dříve, když jsem se ještě živila grafickým designem. Byly to všechny desky kapely BraAgas, dále třeba pro Neosound, Top Dream Company, Krless, Carnem… Zatím nic dalšího na obzoru. Kdybych si mohla vybrat, ráda bych udělala jeden pro Avishaie Cohena. Basistu. Ale vlastně třeba i pro toho trumpetistu (smích).

Jsou pro tebe nějak porovnatelné či odlišné světy hudby a výtvarného umění?
Spojující je pro mne především to úplně bazální puzení. V hudbě jsem se vždy pohybovala jako interpret. Ve všech kapelách, kde jsem hrála, to byla vždy interpretace lidové tradiční hudby. Ve světě umění vizuálního jsem autor. Už to však dorovnávám – poslední rok pracuji na své hudbě. Jen je to ještě na začátku.

Přidat komentář