Blondýnka, nebo zrzka? Jiřího Skály

V útlé knize španělského novelisty Enrique Vila-Matase Bartleby a spol. se jistý spisovatel ocitá na mrtvém bodě. Není schopen napsat byť jen krátkou povídku a snad aby našel dostatečnou záminku a omluvu vlastního uvíznutí na mělčině, a rovněž aby zabil čas, snaží se alibisticky vypátrat v dějinách literatury další ,postižené‘, nebo-li autory, kteří udělali vše proto, aby nemuseli zasednout ke stroji a napsat byť jen jedinou řádku. Nejen, že nemůže, on hlavně ani nechce. A teď jak z té šlamastyky ven, protože od spisovatele se jaksi čeká, že bude psát, ale on by raději třikrát uklidil byt a dal se na modlení, jen aby po něm nikdo nic nechtěl. Tak trochu jako písař Bartleby, hrdina stejnojmenné povídky Hermana Melvilla, jehož formule „já bych prosím raděj ne“ jej posléze dovede až k nehybnosti.
V řadě poznámek pod čarou k neexistujícímu textu takto defi luje řada jmen od Gustava Flauberta až po Ernesta Hemingwaye, který si dle spisovatele raději jednorázově zajde s puškou na kachny, než aby musel napsat další román. Z jistého úhlu tkví problém v samotné literatuře, protože psaní si v prvé řadě vynucuje nevolnost volby. Ostatně právě Flaubert byl znám svou až manickou posedlostí zvolit to ,správné‘ slovo, nalézt správný odstín oblohy, vynajít co nejpřesnější, ba co víc – ten jediný adekvátní výraz. Jenže právě v tomto bodě se vynořuje velmi těžko řešitelný problém. Obloha může být modrošedá nebo šedomodrá, ale skutečnost, sama o sobě nárok textu, jako nabízející se referent bude text vždy přesahovat a usvědčovat jej ze schematičnosti, manipulace, proluk a principiálního zatemnění, kdežto čirá fi kce naopak nikdy nemůže mít neotřesitelnou oporu v logice a ontologii. Není žádný důvod, aby imaginární obloha nemohla být… jakákoli.
Jak to ostatně pregnantně popsal magistrátní úředník Grand z Camusova románu Mor, který donekonečna ciseluje větu „jednoho krásného májového rána projížděla se štíhlá Amazonka na skvostné alezanské klisně rozkvetlými alejemi Bouloňského lesíka“. Jak známo, dál se nikdy nedostane, neboť „přesně vzato, je dost snadné volit ale a a. Těžší je vybrat si mezi a a pak. Ještě těžší je to s pak a potom. Ale docela jistě nejtěžší je vědět, má-li se napsat a nebo nemá.“ A to jsme jen na úrovni gramatické výstavby věty, která však snadno přeroste v problém samotného aktu psaní, které jakmile si činí nárok na zakotvenost, odhalí se jako nahodilé a falsifikující. Nehledě na otázku kde a odkud začít.
Spisovatelovi favorité se v důsledku nezřídka ocitají v situaci těžko překonatelné nechuti. Je to jako rozhodovat se, jestli jít se zrzkou nebo s blondýnkou, což by se takříkajíc slušelo, jen kdybyste si ve skutečnosti nechtěli dát jen dalšího panáka a nechat to takříkajíc na později. Nakonec se naštvou obě dvě a nic nebude. A bude zas dobře.
V ,soutěžní‘ instalaci Jiřího Skály (1976), vítěze posledního klání Ceny Jindřicha Chalupeckého, jež byla v podobě několika videí a textů, vytištěných na rozměrné plachty, do 11. ledna k vidění v pražském DOXu, o sobě dává příbuzný problém vědět paradoxně prostřednictvím psaní, jež do jisté míry nahrazuje chybějící výtvarný tvůrčí akt. Ihned dodejme, že to není leitmotiv Skálova díla, na druhou stranu jej lze těžko pominout. Není proto docela spravedlivé zpochybňovat Skálovo úsilí poukazem na výrazný přesah na pole literatury, popřípadě jeho instalaci šmahem zbavit souvislosti s výtvarným uměním.
Skála byl původně malířem, postupně se ale začal věnovat konceptuálnímu umění, popřípadě psaní (jeho dědečkem byl mimochodem básník Ctirad Skála), které mu „dává, na rozdíl od práce s objektem nebo kresbou, možnost přesně definovat svou současnou situaci.“ Právě jeden z vystavených textů odkazuje k definitivnímu rozloučení se s malbou, namísto jejíž realizace umělec předkládá cosi jako omluvu: nešlo to, nejde to a nepůjde to.
Jeho odmítnutí přátelské zakázky cosi namalovat, prolnuté s konečným odmítnutím malby jako takové, má své důvody, související s umělcovým zájmem o „masovost, zaměnitelnost, která nás obklopuje.“ Malba prostě na tyhle aspekty života vezdejšího nestačí, popřípadě je doslova překrývá: „Tím viníkem je samo plátno – průmyslově vyrobené, ze směsi lnu a bavlny, se strojově nanesenou barvou, vypnuté pomocí mechanického nástroje na normovaném dřevěném rámu. Nikdo si jej nevšímá, protože k tomu, aby získalo nějaký společenský status, musí být nejprve pokryto barvou. V tomto stadiu intenzivní nenaplněnosti mu nikdo nevěnuje ani okamžik; stačí letmý pohled a vše je jasné. Ale právě jeho syrová sériovost je pro mě inspirativnější než vlastní práce s médiem malby; nanést barvu, dokončit proces, dát plátnu smysl. Přetřel bych tím kontakt s tou částí naší reality, která je schopna se reprodukovat v zaměnitelných kopiích.
Přese všechnu logiku takového důvodu však Skálova přátelská odpověď zadavatelům nepostrádá rysy „Bartlebyho syndromu“ (jak s ním pracuje Vila-Matas), nechuti „nanést barvu, dokončit proces, dát plátnu smysl“. Skála vlastně stále odpovídá jako malíř, akorát jako malíř, který malovat nechce a tak nějak už nemůže: „Brzy jsem pochopil, že se nedokáži k takovému kroku donutit. Z pouhého pomyšlení na to, že se chopím malířského nářadí a začnu znovu malovat, se mi dělalo… nebyl jsem z toho nijak nadšený. Jakákoliv snaha přesvědčit se – selhala.“ Jako kdyby adekvátní reakcí na zřeknutí se malby nebylo prosté odhození náčiní do sklepa, ale nutnost vymluvit se z malby prostřednictvím psaní, které teprve samu možnost malovat dovede do ztracena, asi jako když se něco zamluví.
Ve Skálových vystavených textech se objevuje řada jiných a vlastně i výraznějších motivů – například hledání ideálu vlastní tváře či průměrného obličeje prostřednictvím fotografie, jež nakonec končí nasazováním grimasy, překlad fotografie do binárního kódu a nakonec i překlad výpovědi někdejšího aparátčíka do úst někdejšího disidenta. Všechny je však alespoň letmo spojuje tenká nit psaní vyprovokovaného výtvarným uměním, tedy psaní, které sice může začít jako komentář, ale z obrazu v důsledku tvoří fantazma, vidinu tohoto psaní. Být výtvarným umělcem nebo malířem, kterému se strašně nechce malovat, asi bych nenašel lepší způsob, jak se malování zbavit

[nggallery id=9].

Přidat komentář