Chalupeckého vyhráli povětroni

Tak nám opět vyhlásili Cenu Jindřicha Chalupeckého, už po jednadvacáté. Letošní ročník je výroční z vícero důvodů: kromě toho, že se cena dožila a přežila kulatých dvacet let, uplynulo stejně let od smrti kritika, teoretika a kurátora, jehož nese jméno a který byl hned několik desetiletí velice podstatným mluvčím, obhájcem či vykladačem hned několika uměleckých generací. Celé století nás letos navíc dělí od jeho narození. A aby toho nebylo málo, letos se do klání umělců do pětatřiceti přihlásilo (či bylo přihlášeno) rekordních osmdesát výtvarníků a skupin, což sice na první pohled není moc, ale v rámci relativně malé české výtvarné scény se jedná o dostatečně reprezentativní vzorek (byť by nebylo od věci zjistit, kdo se na Cenu naopak nepřihlásil).


Laureátem roku 2010 se nakonec stala autorská dvojice Vasil Artamonov (1980) a Alexey Klyuykov (1983), které porota do finále vybrala „pro konsistentní kvalitu jejich díla, které zahrnuje širokou škálu médií od performancí, instalací, malířství, sochařství až k sociálním projektům. Tito umělci demonstrují hlubokou znalost historie umění a reagují na impulsy z minulosti, hlavně futurismu a suprematismu. Historii umění používají jako rámec svého průzkumu a svou prací reagují na politické otázky související s vývojem demokratických systémů a kapitalistických ekonomií v bývalém sovětském bloku.“ Asi by se mělo říci, že oba dva umělci pocházejí z Ruska, byť od dětství žijí v Čechách. Ne že by to bylo zas až tak důležité, ale jelikož se oba dva soustavně zabývají či ve své tvorbě využívají odkazy na ruskou avantgardu, tak se původ dostává jako podstatný činitel i do jejich tvorby. Spolupracují od roku 2005, výraznějším způsobem se do povědomí poprvé zapsali vtipným videem Jak jsme pomáhali (2006), jakýmsi uvědomělým převedením Timura a jeho party do praxe, která přes bohulibé úmysly vůbec nebyla černobílá. Dvojice operovala tak trochu jako teroristická buňka nebo úderná bojůvka, která ale namísto zkázy rozsévala mír, dobro a lásku. V rámci možností. Vlastně šlo o to, vytipovat si víceméně ledabyle nějaký cíl, počkat na vhodnou chvíli a pak někomu opravit plot, zasít strom, zorat zahrádku nebo natřít dveře od garáže, a to aniž by o tom měli majitelé vůbec potuchy. „Já jsem do toho míchal trošku Dostojevského, ten rozpor konání dobra,“ dodává Artamonov. Oba dva každopádně začínali s malbou, kterou zvládli více než dobře. Ostatně i na aktuální prezentaci Ceny Jindřicha Chalupeckého v Centru současného umění DOX naleznete v jejich sekci závěsný obraz. Až posléze se jejich tvorba čím dál více přelévala na pole konceptuálního umění. Kromě výše popsaného záznamu guerillových akcí ve jménu „pomáhej jim i proti jejich vůli“ zmiňmetřeba Artamonovy projekty Co si nepamatuji, Andreevka a Andreevka 2 z roku 2005, kde z plánu rodného města vymazal vše, co si nepamatoval. Jistým dlouhodobým motivem, který jejich tvorbu provázel, pak byla reflexe samotného umění, popřípadě rovnou umělecké mašinérie. Ve Fotografiích nákladních vlaků (2007) takto malovali obrazy v suprematistickém stylu nebo rovnou kopie Maleviče na nárazníky vlaků. Umělecký styl, který měl svého času ambici rozbít svět a znovu ho složit (jak to s tou revolucí nakonec dopadlo, všichni víme), se tak skutečně stal nárazníkem, ex post zaťatou železnou dlaní příznivců lepších zítřků. V instalaci Jak brzy je nyní? (2007) se zase dvojice snažila aplikovat avantgardní tvůrčí postupy nikoli na samotný obraz, ale pouze na jeho rám. Jedním z vrcholů těchto sond na pole umění a uměleckého provozu se pak stal projekt Estu do Silento (2008), v rámci kterého do galerijní místnosti zaznívala promluva v esperantu o nutnosti mlčet, tedy nic nedělat a nikde nic nevystavovat.
Prezentace v pražském DOXu kromě ukázek starší tvorby, jež dvojice organicky včlenila do kompilační instalace, stojí především na dřevěných modelech strojů, které dvojice našla a převezla ze zavřené kladenské Poldovky. Barevné dřevěné modely nijak neupravovala, prostě tam stojí, popřípadě leží, tak trochu jako industriální bezdomovci. U téhle instalace spočívá celý vtip v tom, že se nesmí moc chytrolínsky vykládat. Jasně, že je to celé koncept, zvlášť když si člověk uvědomí, že tyhle modely svým tvarem vlastně tak trochu připomínají abstraktní skulptury, ale stejně instalace nejvíc zapůsobí ve chvíli, kdy se prostě procházíte mezi haraburdím ze zrušené fabriky, jako byste se hrabali v šuplíku s bordelem a zbytečnostmi po mrtvé tetě.
Je to vlastně podobná situace (a současné umění velice často obecně právě takto funguje), jako v Čapkově Povětroni, kde trojice postav zvědavě bdí nad „Případem X“, zraněným zafačovaným letcem, o kterém nikdo nic neví a který poskytuje jen minimálně indicií ke své minulosti. Každá z verzí, se kterou lékař, sestřička či básník přijdou, je vlastně správná, neboť jedinou verifikací jejich interpretací je v posledku zafačované tělo a těch pár kousků skládačky, co k sobě nijak zvlášť nepasují. Nedá se nic moc říct, ale přesto se musí mluvit, je to vlastně přirozená reakce na tajemné letcovo tělo, které nic neskrývá, ale ani neodkrývá. Podobně ostatně zní stanovisko samotné dvojice Artamonov – Klyuykov: „Naše věci by měly fungovat tak, že člověk přijde, nic neví a při pohledu na vystavené objekty si vzpomene na věci, které s nimi má spojené. Z těch si pak vytvoří vlastní konstrukt, který je vlastně tím výsledkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *