Potkal jsem ho v Praze na Žižkově letos v říjnu. Měl autorské čtení v jednom miniaturním podniku na konci ulice: nalevo bar, napravo pár stolů, židle, komorní pódium. Hlava na hlavě – a vzduchem létaly verše typu „Pranýřován smysly neklidu vyzvrátil bytí androidů / Objímal milosrdenství / objímal noční knedlík / Spatřil tuleně líbeznosti / Kradl ulice / sedliny vzduchu / Prochrápal mládí…“ Publikum zticha, občas smích. Co tady funguje, rezonuje: magie chvíle, podvratná komika? „Svět se vrtí chladnou krví / podlost všechny zostudí // Snová kázání zítřka…“ Aktualita, kritika, stín dějin, děsivá vize budoucnosti? Když jsem vyšel ze dveří, právě končila podzimní prška. Kapoty namachrovaných bouráků kolem se leskly, poskakovalo po nich barevné světlo – jako stékající kapky deště po legendárním skleněném haveloku. V tu ránu to bylo všecko jasné!
Revolta nezmizela
V říjnu 1924 ožil ve Francii surrealismus. Nikoli výrazově, obsahově, to zvládli Breton se Soupaultem svými Magnetickými poli už ve dvacátém roce. Ve čtyřiadvacátém se surrealismus definoval manifestačně. Historicko-teoreticko-básnicky. Ty manifesty byly rovnou tři: Aragonův, Gollův a Bretonův. První dva zapadly, do kánonu se dostal ten třetí. Breton byl totiž nejen vidoucí básník a esejista, byl taky odpočátku zručný politik hnutí. Věděl dobře, jak zanechat stopu. Se všemi přiznanými i popíranými negativy, co s sebou tohle angažované politikaření neslo. Surrealismus sice postupně vmanévroval do aliancí toho nejpodezřelejšího typu, od stalinismu přes marné námluvy s Freudem až po okultismus, ale z těch tří hvězd, co rozsvítil na podvečerním nebi – poezie, láska a svoboda (dobývaná právě revolucemi nejrůznějšího typu) – ty první dvě nikdy nezhasly.
V básni otevřel surrealismus okna všech vesmírů dokořán. Zahnal rozum, povolal nerozum, iracionalitu, provětral staletí potlačovaných forem, struktur i obsahů, vsadil na hru, náhodu, experiment; všechny ty výše citované „noční knedlíky“ a „tuleně líbeznosti“. Surrealismus rozšířil na maximum možnosti řeči: jazyka i stylu. Předvedl jiný způsob skladby; jako v hudbě Schönberg nebo Stravinskij. Definoval praxí novou citlivost, totální senzibilitu. Ve vztahu k sobě, k druhému, ke globální realitě. V Nadje píše Breton navenek postmodernu – půl století před postmodernou. V Arkánu 17 ohlašuje nástup věku ženy – dekády před obrodnými elány šedesátých a devadesátých let, natož pak posledních dvou tří pětiletek. V Šílené lásce prohlašuje za úběžník lidské existence právě titulní emoci; jako by se Michel Houellebecq inspiroval ve finále svého posledního románu Zničit právě u Bretona.
Surrealismus rezonuje i po století. A nejen svými konkrétními akcenty. Nejen tím, co viděl za rohem budoucích dějin. Taky tím, jak cíleně, lačně pátral v minulém, jak šel na hlubinu, po kořenech. Přes dada, expresionismus a Apollinaira napříč devatenáctým stoletím a ještě dál – k solitérním fantastům a vizionářům typu Blakea, Sada, Swifta. Breton k tomu poskládal inspirativní Antologii černého humoru; poprvé vyšla v ten nejparadoxnější čas, v předvečer druhé světové války. Surrealisté vlastně svou širokou aktivitou neprováděli nic jiného než velkou syntézu: minulého s budoucím, snu s realitou, teze s antitezí. Kompletovali, sjednocovali člověka, rozbouraného a poničeného civilizací, její politikou, společností, kulturou. Úkol romantického typu. Samozřejmě neúspěšný ve finále, ale objevný cestou. Surrealismus jako rozcestník, podnět, věčná inspirace.
A nejen ve francouzské domovině, taky za hranicí. V meziválečném Československu pomohly importované surrealistické elány zvládnout krizi pozdního poetismu. Nezvalovi, Bieblovi, Teigemu. Bez jejich odkazu, notabene podtrženého tragickým životním finále (Nezvalovou kolaborací, Bieblovou sebevraždou, totální izolací a předčasnou smrtí Teiga), by to přes válku, po válce, za stalinismu, za normalizace měla zdejší kultura – tedy ta její živá čili podzemní, neoficiální část – mnohem těžší. Surrealismus vydržel. Proměňoval se, měnila ho doba. Některé struktury možná tuhly, někomu se v rámci skupinové aktivity přestalo líbit, další nabrali svým dílem relevanci v daleko širších souvislostech, jako Medek, Fára nebo Švankmajer. A objevili se taky noví prokletí, jako Effenberger. Revolta, ten hnací motor změny a proměny, ale nikdy nezmizela. Jak by taky mohla, když je svět u konce s dechem?
Otevřené myšlení
Před víc než dvaceti lety jsem poskládal knihu rozhovorů s lidmi, kteří se tady k surrealismu nějakým způsobem vztahovali; někdo ve třicátých letech, někdo v devadesátých, jeden intenzivně, druhý volněji, někdo pod hlavičkou skupiny, jiný jako solitér, jeden zleva, druhý zprava. Procházel jsem ty rozhovory teď znovu, někdy s nadšením, jindy se smutkem; smutkem z toho, kolik zpovídaných v mezičase zemřelo, nadšením z toho, že některá myšlenka, obraz, aforismus prokazatelně žijí dál. Třeba desatero následujících.
František Dryje: „
