Co má společného Charles Manson s Matkou Terezou?

Nic moc, že jo, i když oba dva svým způsobem fandili rodině. Jenže jeden vraždil lidi a psal pitomé písničky. Druhý sice taky pomáhal, respektive pomáhala bližním do nebe, ale na rozdíl od kalifornského magora se je spíš snažila na tom našem světě ještě chvíli zdržet. Ale stejně. Mohli zrovna tihle dva přece jen mít něco společného, co by se vešlo či ještě lépe – co by snesl jeden stůl? A teď nejde úplně o to, že byli oba dva, řečeno s Cormakem McCarthym, „dětmi Božími“.
5_co_má_společného_1 5_co_má_společného_2Leč z jiného soudku, i když to bude chvíli vypadat úplně mimo mísu. Ve Vídni probíhá v prostorách Kunstfora do 30. května poměrně rozsáhlá výstava nazvaná Pastva pro oči, věnovaná proměnám žánru zátiší v malbě od 16. do 20. století. Sestává ze zhruba devadesáti obrazů, přičemž v expozici mají svá díla například Giuseppe Arcimboldo, Pieter Aertsen, Willem Kalf, Frans Snyders, Jean-Siméon Chardin, Paul Cézanne, Pablo Picasso, ale i Andy Warhol či Damien Hirst. Takže vlastně samá esa a navíc i nějací mlaďoši, měřeno metrem dějin.
Souborné výstavy zátiší se úplně často nedělají, a to z dobrého důvodu. Na první pohled je to totiž strašná nuda, protože na zátiších nejsou ani nahaté kočky, ani svalnatí chlapi, masakrující jiné svalnaté chlapy. Ani umírající Marat, ani živoucí Venuše, vystupující z vln. Prostě skoro nic. Nic se na nich neděje. Skýtají asi tak stejnou míru úchvatnosti, jako kuchyňská linka, když máte umýt nádobí, nebo výloha lahůdkářství, když jste zrovna vynechali snídani a nestíháte oběd.
A přesto se zejména v 16. a 17. století jednalo o žánr, ke kterému je mnohdy těžší přistoupit, než k historické či religiózní malbě. Už jen proto, že když je na obraze Kristus nebo Napoleon, tak tam prostě asi nebudou jen tak, a ostatně i v té krajinomalbě se dá procházet a na portrét hledět se zájmem, co je to za člověka, ale co s kompozicí s jablky nebo se zvěřinou? Leda tak kdyby byla před galerií nějaká hospoda nebo zelinářství.
5_co_má_společného_3Přesto zátiší leccos a nenahraditelně vypovídají o každodenním životě té které epochy, o symbolických významech jídla, o vztahu k hédonismu, o reflexi tělesné i ekonomické spotřeby. Stejně tak na ně lze hledět i z hlediska genderu jako na tematizaci tradičně ženského hájemství, na ono „+1“ v inzerátu každé realitky. Výstava v tomhle ohledu zcela spadá do kontextu interpretačních snah na poli historie či kunsthistorie posledních desetiletí, kdy se vedle velké, především písemné a pramenné historie rozvinula tzv. „oral history“, mapující naopak každodennost, nezanechávající okaté stopy, a kdy si i kunsthistorie začala všímat oblastí, která jako kdyby do kultury nepatřila, protože kultura sama staví pomníky a šibenice Helenám, Paridům a Napoleonům, nikoli kuchařkám. Popřípadě Mansonům a Beach Boys, nikoli chlápkům, co přes vesnici jezdí (naštěstí) vždycky padesátkou, popřípadě kapelám, co nikomu ani nestály za to, aby je zkritizoval.
5_co_má_společného_4A přesně v tomhle ohledu jsou zátiší vlastně mnohem důslednějším zacílením na komoru civilizace a kultury, než Kelly Family coby headlineři Glastonbury. Tedy zas abychom nepřeháněli, tahle představa by napáchala paseku i v pekle, ale stejně. Právě proto, že v zátiších se nikdy nic neděje, že v nich o nic nejde, že vlastně stojí mimo dobro a zlo. Norman Bryson v návaznosti na Charlese Sterlinga v této souvislosti poukazuje na fakt, že taková historická malba typu Přísahy Horatiů je nosníkem civilizace už jen proto, že vypráví nějaký příběh, který za to stojí. Ať už jako vzor, nebo jako odstrašující příklad. Horatiové jsou jedineční; jedná se o ojedinělou událost a výjimečné muže, které má cenu a je nutné zobrazovat, protože se vymykají dejme tomu odvahou nebo odhodlaností. Podobné milníky v posledku tvoří dějiny a dávají smysl času, který se mezi nimi vypíná. Holt taková přísaha se neděje každý den a taky do toho nejde každý. Těžko si představit kalendář, kdyby se ale vážně vůbec nic nedělo a kdyby se nestalo nic, co by stálo za to si pamatovat.
5_co_má_společného_5To nejhorší, co se může kultuře přihodit, nastane přesně v té situaci, kdy si před nějakým podobným obrazem a před hodnotami, které zastupuje, řekneme „no a co“. Že tuhle historku už prostě nedáte k dobru ani v čekárně u obvoďáka, pokud si ji vůbec zapamatujete. A zátiší podle Brysona přesně taková „no a co“ zastupují. Ne nadarmo byla už od antiky vnímána jako nižší žánr. Nejsou v nich žádní lidé, kterých by bylo třeba si cenit nebo které by bylo nutné zatracovat. Je na nich akorát tak nádobí, které je v podstatě stejné dnes jako před čtyřmi tisíci lety, jídlo, které do sebe rveme stejně jako v době, kdy ještě neexistovala etiketa. Monochromní pozadí zátiší jako by přesně vystihovala fakt, že kuchyněmi ani jídelnami neprocházejí dějiny, neboť události zpoza stolu končí v žaludku, ve dřezu a v myčce. A pořád dokolečka.
Veškerá jedinečnost a výjimečnost se v zátiších rozplývá ve prospěch ordinérních základních potřeb, které máme všichni společné a na základě kterých vlastně nelze rozlišit mezi dobrým a špatným. Matka Tereza, Charles Manson i můj soused se prostě musí někdy najíst, a ačkoli mají či měli asi každý jiný apetit, podstata je stejná. Vražda i milosrdenství se společně sejdou u rohlíku s máslem a rozpustí se ve stejné polévce, u které na podobné výstřelky není místo ani čas. Jako kdyby stál Churchill s Hitlerem stejnou frontu u Rozvařilů, nebo spíš – jako kdyby si na ně nikdo nevzpomněl, protože se společně s dalšími pěti chlápky stejně pokydali omáčkou.

Přidat komentář