Dovolenkový ráj Tenerife láká spíše na nekonečné léto, pláže a rozmanitou přírodu, neméně zajímavá je však i tamější umělecká a architektonická scéna. Především hlavní město Santa Cruz de Tenerife nabízí několik ohromujících kulturních institucí. Jednou z nich je i TEA – Tenerife Espacio de las Artes, multifunkční prostor, navržený slavným architektonickým studiem Herzog & de Meuron. Budova o rozloze 22 tisíc čtverečních metrů v sobě ukrývá muzeum současného umění, knihovnu, kavárnu i centrum fotografie – Centro de Fotografía Isla de Tenerife. A právě to je pořadatelem již sedmnáctého ročníku tenerifského bienále fotografie Fotonoviembre. Letošním tahákem byla výstava ¿Cuánto dura un eco? (Jak dlouho trvá ozvěna?) představující umělkyně, které v 70. letech 20. století zachycovaly či umělecky reagovaly na feministická hnutí ve Španělsku.
„Ozvěna, na rozdíl od umlčování, potřebuje prostor, skrze který by se mohla pohybovat a vibrovat. V tomto souboru se ozvěna projeví skrze příběhy jedné generace umělkyň, které fotografovaly ženské hnutí a feminismus. V procesu ,učení se svoboděʻ tak hrály nezastupitelnou roli,“ přibližuje expozici kurátorka Violeta Janeiro Alfageme.
Umělkyně jako Pilar Aymerich, Cecilia Bartolomé Pina, Colita (Isabel Steva), Maribel Domènech, Marisa González, Helena Lumbreras, Paz Muro, Ana Teresa Ortega, Mireia Sentís a Anna Turbau se narodily v neklidné době poznamenané občanskou válkou a jejími následky. Svou uměleckou citlivost zdokonalovaly během desetiletí, které se ve Španělsku vyznačovalo cenzurou. Pracovaly bez teoretického či referenčního rámce, který by je podpořil v jejich vzdoru vůči roli dobré matky a manželky, kterou jim systém – politický i náboženský – vyhradil. Jak vůbec rozvíjet uměleckou citlivost v kontextu naprosté izolace a uzavřenosti?
Hlavní část jinak velkoryse pojaté expozice, táhnoucí se přes několik sálů i pater, byla tvořena reportážemi z protestních pochodů a sociálně-politických mobilizací, ale i záběry ze života žen ve frankistickém Španělsku. Hluboce jímavé a často znepokojivé scény zaváděly návštěvníka do ubytoven, starobinců, oddělení psychiatrie, fabrik i potyček s policií. Nechyběl však ani humor. Výstava uvedla jeden z nejvýznamnější filmů své doby Margarita a lobo. Poměrně jízlivý muzikál s velkou dávkou vtipu a erotiky režisérky Cecilie Bartolomé vyprávějící o rozvodu a hledání nezávislosti mladé ženy z roku 1969 nesměl být téměř desetiletí uváděn. Kurátorka navíc k silným historickým výpovědím dosadila i tvorbu mladších umělkyň, čímž vznikl živý dialog napříč uměleckými žánry, přesto instalace působila vzdušně a poskytovala dost prostoru k zamyšlení i odstoupení od děl. Sympatickým počinem výstavního týmu je možnost listování všemi katalogy bienále Fotonoviembre, včetně ¿Cuánto dura un eco? online a to na fotonoviembre.org/publicaciones.