David Dolenský (1993) zaznamenal úspěch už se svou bakalářkou na UMPRUM, autorskou trampskou knihou Rufus zálesák, která vyšla v nakladatelství Baobab (2020), v cizině též například v Jižní Koreji. Sklidila nominaci na komiksovou cenu pro děti Muriel, kterou proměnila kniha pro děti Michala Šandy s ilustracemi Davida Dolenského Tibbles (Meander 2021). Ta získala i cenu Bologna Ragazzi na proslaveném boloňském veletrhu dětské knihy. Rufusova dobrodružství pokračují v knize Rufus rybaří (s textem Jaroslava Tvrdoně, Baobab 2023). David Dolenský vystudoval Interaktivní grafiku na VOŠ Václava Hollara, poté Ateliér ilustrace a grafiky na UMPRUM v Praze. Tvoří plakáty, ilustrace do časopisů, volné kresby, grafiky i autorské knihy. Zároveň je tatérem ve vlastním studiu a věnuje se trampingu.
Proč jste místo ilustrování začal tetovat?
Před nějakými pěti lety jsem byl ještě na škole a po celé Praze se nějakou dobu šířilo to, že si studenti uměleckých škol na bytech koupili jehly a jen tak bez strojku začali vypichovat různé obrázky na tělo. Říká se tomu hand poke, tedy ruční vypíchávání.
Jak ty věci vypadaly?
Byly to různé malé kresbičky, bytůstky nebo propleteniny, barevně i černobíle. Někteří lidé to umějí i jenom hand pokem tak, že to vypadá perfektně. Já jsem ale vlastně hand poke nikdy nedělal. Když se to dělo v mém okolí, zaujalo mě to, protože předtím jsem si myslel, že u tetování musí člověk projít nějakým školením. Spousta lidí ale vzala na pankáče jehlu a inkoust, a bylo z toho třeba malé srdíčko někam na kotník… jak to člověk zná z knížek a z filmů, třeba z vojenského nebo vězeňského prostředí.
A co když píchli vedle?
U nás v ateliéru kresby nebyl omyl na škodu. I u některých velkých ilustrátorů vidíme, že obrázky nemusejí být perfektní. Některé ty pokusy jsem si na sobě také odnesl. Hand poke jsem ale nikdy nedělal, mí kamarádi chtěli tetování mít, a já si koupil na Vánoce svůj první strojek, z peněz od babiček a ze svých úspor. S tím jsem začal.
Jaké byly první motivy, které jste používal?
Ze školy jsem měl plné skicáky.
Takže jste vlastně ilustroval lidi.
Ano, spousta těch motivů nebyla myšlených tak, že by z nich bylo tetování. Zamýšlel jsem je spíše jako ilustrace, byly to kresbičky rostlin, zvířat, posedu… V té době jsem dělal knížku Rufus zálesák.
První klienti byli tedy kamarádi?
Můj někdejší spolubydlící je blázen do metalu. Chtěl být potetovaný tak do půl roku, potřeboval na koncertech patřičně vypadat, a to bylo mé zkušební plátno. Jemu se hrozně líbil styl, kterému se říká American Traditional, vychází z oldschool klasických motivů: lodě, mořské panny, draci… To, co se pěstovalo v přístavech na začátku dvacátého století. Pořizovali si je námořníci, vojáci, většinou ty motivy měly nějaké poselství. Námořník si třeba dal vytetovat jednu vlaštovku, když odjížděl, a druhou, když se bezpečně vrátil, symbolika tam hrála velkou roli.
A kdy u vás nastala změna od vlastních obrázků ke vzorům primárně určeným pro tetování?
Ono to vlastně jsou ilustrace. Ze začátku mě ale nenapadalo, že to, jak ty motivy vypadají, není jenom vizuální záležitost, že jsou i technicky specifické. Že třeba linky od sebe musí být nějak vzdálené, aby se to časem nerozpilo, že se musí omezit míra detailu, aby byl motiv jednoduchý, výstižný a rozpoznatelný. Na začátku jsem chtěl dělat na kůži jen své ilustrace a klasický styl tetování mě moc nebavil, protože mi to přišlo všechno stejné. Předem dané. Kýčovité. Přitom se ten styl American Traditional dá hrozně moc ohýbat, což jsem tehdy nevěděl. Je možné dodržet pravidla a přitom projevit velkou míru invence. Třeba Rosie Camanga tetoval kolem roku 1944 na Honolulu, byl samouk a snažil se napodobovat motivy své doby. Jeho věci mají zvláštní, nevyumělkovaný charakter. Dvacáté století má své tetovací velikány, jako byl Christian Wahrlich nebo Sailor Jerry. Jejich věci už na mě byly moc unifikované a „kýčovité“, všechno to vypadalo moc naleštěně, kdežto Camangovo tetování mě vzalo za srdce.
Vedli vás v UMPRUM k tomu, abyste měli vlastní styl?
V ateliéru ilustrace vedeném Jurajem Horváthem se klade velký důraz na to, abychom kreslili neustále a zachycovali to, co vidíme. Nebyl tam žádný nátlak, aby měl člověk vlastní styl, ten měl vzniknout organicky, během studia a pozdějšího života. Já jsem ke každému úkolu a ke každé knížce přistupoval jinak, nedržel jsem to v jednotném stylu, zkoušel jsem různé techniky a přístupy, podle toho, co by se ke knížce hodilo. I u tetování jsem začal přizpůsobovat styl technice. Přicházel jsem na to, jakým způsobem tetování vystínovat, jak moc ho vybarvit, a taky že je třeba nechat koukat kousek kůže, aby to nevypadalo, jako když se naplácne samolepka. Uvědomil jsem si, proč tetování vypadá tak, jak vypadá, a najednou mi došlo, že i věci některých známých českých ilustrátorů, jako jsou J. Lada nebo H. Zmatlíková, by hrozně dobře fungovaly jako tetování, protože mají silné linie…
Jaké má tetování limity kromě silných linií?
Vytetovat se dnes dá skoro všechno. Třeba portréty, včetně fotografické realističnosti. Ale portréty, pokud nejsou udělané dobře a s kontrasty, tak jak lidské tělo stárne, za pár let z toho obličeje bude jen hnědý flek. Člověk musí umět pracovat hodně dobře se světlem a stínem. Jsou lidé, kteří to dokážou. Nikdy jsem do toho ale nepronikl.
Je tetování podobné nějaké grafické technice?
