Devětsil 1920–1931/Praha, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu

Devětsil pro děti a mládež – tak by se dala v nadsázce charakterizovat výstava, která běží v pražském Domě U Kamenného zvonu. Samozřejmě bez urážky: Ta výstava dá tomu, kdo netuší nebo tuší minimálně, komplexní pojem. Ale tomu, kdo s poetismem Teiga & spol. udělal už nějakou tu zkušenost, nic nového nepoví. Připomíná, neobjevuje. Provází kapitolou po vertikále i horizontále: jednak sleduje vývojové proměny hnutí v dvanáctiletce 1920 až 1931, jednak předkládá poetismus jako (málem) univerzální styl, který dělal poezii pro všech pět smyslů, od (obrazové) básně přes kresbu, malířství a fotografii po divadlo, hudbu, film, architekturu a různé hraniční experimenty, míchající třeba muziku s výtvarnem nebo výtvarno s filmem. Výstava, připravená Alenou Pomajzlovou, sází spíš na obecnější tematické bloky než na konkrétní jména a vývojové proměny autorského rukopisu třeba Jindřicha Štyrského a Toyen, nebo překotného myšlení „kapitána avantgardy“ Karla Teiga, který byl schopen vystavět všetečný poetismus (vstřebávající vlivy abstrakce, kubismu i surrealismu) na bázi puristického funkcionalismu – tedy volnou hru podle přísných pravidel. Je tu víc kanonického, učebnicového abstrahování než analyzování, spontánních cest za motivem. Ale kdo hledá, najde: spouštěcí mechanismy pro vlastní snění.

Stačí výstup po točitém schodišti za doprovodu Ježkovy klavírní ur-verze Tří strážníků, a hned je před očima tragický osud geniálního skladatele, který otevřel moderní vážné hudbě minimálně tolik dveří jako jeho souputník Gershwin; sice ve stejný čas, ale na daleko míň atraktivním místě. Anebo stěna z kompletních ročníků ReDu – a divák je rázem zpátky v Olomouci, kde v tamějším Muzeu hudby běžela (před)loni epochální přehlídka s názvem Rozlomená doba, snášející na jednu nekonečnou hromadu maximum z toho, co vygenerovaly v letech 1908 až 1928 avantgardy budoucí „vé čtyřky“; pokud objevy, pak byly právě tady. A vůbec tenhle ReD, anglicky „rudá“: poetismus dvacátých let sice výskal různými druhy radostí, pil ty nejdelší koktejly namíchané z uvolněných fantazií a osvobozené touhy, ale na jeho rubu od počátku zapouštěla kořeny sympatie pro krásné nové světy malované tou nejhnusnější totalitou minulého věku, leninismem, potažmo stalinismem; Biebl, Teige nebo Nezval by mohli vyprávět. A ještě jedno krátké spojení, a sice s podnikem, který tomu aktuálnímu v Domě U Kamenného zvonu předcházel a který tematizoval souvislosti mezi zvukovou stopou a jejími průniky do hájemství vizuality; pokud objevy, pak byly právě tady.

V průvodním letáku k výstavě Pomajzlová (trochu distancovaně a znaveně) píše: „Krátké, ale intenzivně prožívané desetiletí bylo naplněné optimismem, neutuchající tvůrčí invencí a velkou otevřeností k okolnímu světu. Mnohé z toho by mohlo posloužit jako inspirace i dnes.“ Ne mohlo, mělo. Jinak by se devětsilácké aktivity, které zbásňovaly právě žitou chvíli, staly jen jedním z mnoha nudných hesel v rejstříku dějin umění. To by byla škoda. Síla Devětsilu je totiž právě tady a teď: v jedinečném spojení slova s tělem, v kreativním předvídání (i vyčerpání) postmoderního „anything goes“. A hlavně v souzvuku prvního s druhým, v ručení vlastním životem za veškerá ta úchvatná objevitelská angažmá; Biebl, Teige nebo Nezval by mohli vyprávět. Nechejme je vyprávět.

 

Kurátorka: Alena Pomajzlová

Výstava potrvá do 29. března

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.