Distributor nenápadnosti

Setkat se s uměním Tomáše Vaňka (1966) v mnohém připomíná situaci, kdy se nad vámi cestou do práce náhle rozsvítí pouliční lampa, kolem které jste předtím prošli snad stokrát bez povšimnutí. Takový okamžik vyvolává pocit nepatřičné osudovosti, je obtěžkán nervózní naléhavostí, nutí se ohlédnout. Podobný zážitek je v lecčems až nepříjemně nepohodlný – teď a tady se pro rozespalého chodce stane baloňákem o několik čísel větším, okolí získá rozměry až příliš majestátní klenby a sebejistota antropocentrismu v tu chvíli bere poněkud za své. Najednou stojíme ve světle jak nazí školáčci, čekající na generální prohlídku. Podprahovou otázku ,proč‘ však smete chladně prozaická odpověď – nic se neděje, je jen půl páté ráno a žárovka si dala na chvíli oraz. Je to jako přijít na návštěvu do bytu, kde sice na stole čeká fajnový oběd, ale hostitel nikde.

7_distributor1particip č. 66
Do tmavé místnosti galerie jsem nainstaloval více světel – lamp, které byly vytvořeny z kola lepící pásky a nafouknutého bílého balónku a na první pohled nebyly k rozeznání od pravých světel tohoto typu.
2007, výstava PARTICIPY TV, Galerie Bastart v Bratislavě

Tomášovy participy, jak svá díla absolvent pražské Akademie (ateliér Jiřího Sopka a Vladimíra Kokolii) a držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2001 nazývá, operují na velmi podobné bázi, přestože namísto nervozity a znejistění poskytují procházejícím divákům spíše radost a potěšení z objevu iluze či drobností, ocitajících se pod prahem efektivního vnímání. Pracuje především se šablonami – na stěny galerií, činžáků, ale i na bankovky či železniční mosty sprejuje zvonky, poštovní schránky, šipky, obložení, špendlíky, elektroinstalace, kamery, stíny či inverzní odlesky světla, stejně tak sbírá obyčejné věty, usazující se na dně řeči, nastříká na podlahu kompletně rozebranou škodovku anebo z balónků vyrobí falešné osvětlení. Bylo by toho víc. A proč vlastně participy?
Původní impuls pro používání termínu particip byl ten, že jsem chtěl vyřešit otázku pojmenování. Když dáváš svému dílu název, je to znovu nějaký tvůrčí proces, a já chtěl přesně tohle odpreparovat. Hledal jsem vlastnost, jakou věci, co dělám, mají, kam mne to táhne, a tehdy jsem přišel na slovo particip – ve smyslu účastenství na konkrétní situaci. Většinou, když něco dělám, tak chci vědět, kam to bude, kde to bude, nebo mne naopak particip napadne už v nějaké souvislosti, kterou se pak snažím zpětně vytvořit. Po celou tu dobu, co ho používám, termín particip samozřejmě opětovně definuji a hledám přesnější význam, protože někdy mi to přece jen ujede a zdá se mi, že je to příliš formální. Přemýšlel jsem o termínu distributy, což jsou věci, založené naopak na rozesílání, distribuci mezi lidi – jako třeba sbírání vět atd. Každopádně základní význam si participy drží; jsou to akce koncipované pro speciální místo anebo situaci.“

7_distributor2particip č. 42 / šatna /
V rámci skupinové výstavy jsemv prostoru šatny nasprejoval šablonu zavěšených ramínek na tyčích za reálná zavěšená ramínka na tyčích.
2004, výstava SPACE CAMP, dům Na Příkopech 7, Praha

Přes konceptuální základ participů a jejich formální jednoduchost je kontraproduktivní tyto drobné intervence popisovat – ostatně podívat se můžete sami v rozsáhlé komentované fotogalerii na webové stránce www.particip.tv. Musí se doslova zažít. Vřele doporučuji navštívit představení Živá partitůra (particip č. 52), v rámci něhož Tomáš ve spolupráci s Tomášem Dvořákem nutí Kandinského z doby jeho angažmá v Bauhausu litovat, že nedožil nového milénia. Gesamtkunstwerk jak vyšitý. Osobně nemohu zapomenout na místnost, v níž stíny adoptovaly své nepokrevní sourozence, či na moment, kdy jsem ve zcela nesmyslném textu Hakima Baye Dočasná autonomní zóna (Tranzit, 2004), obsahujícím perly typu „neo-paleolitická post-situacionistická ultra-zelená pozice,“ náhle narazil na černého pasažéra „když je mi chladno a výdechem se uvolním, zima jakoby ze mě steče,“ součást participu č. 39, v rámci něho Tomáš sbírá a následně aplikuje jednověté popisy všedních situací. Stál jsem pod rozsvícenou lampou.

7_distributor3particip č. 60
Pět oken v galerii Index. Na každé z nich jsem pomocí šablon nasprejoval černou barvou komiksový odlesk skla.
2007, výstava FRAMING EFEKT, v rámci projektu SYNONYMA, INDEX – švédská Nadace Současného Umění , Stockholm

Jsou to vlastně jakási drobná satori, jež působivě spájí bezprostřednost doteku něčeho důvěrně známého, žitého, aktuálního, se sofistikovaným pozadím, odkazujícím na Duchampovy důmyslné fabulace, wittgensteinovskou problematiku pravdivosti a zobrazení či třebas Debordovu Společnost spektáklu. Síla Tomášovy tvorby spočívá v tom, že je typem čím dál vzácnějšího umělce, který na nic nepoukazuje, nýbrž vytváří situace, v rámci nichž odemyká věci k existenci a vytyčuje hranice marginálního, které vystavuje jejich okamžitému překročení. Musíte u toho ale být – mor současného umění, chytrolínské a ve výsledku zbytečné „chtěl bych poukázat na neduhy dnešní společnosti“ se nekoná.
Tomášovo umění se nenápadně odehrává na horizontu vnímání, v posledku je pak manifestací periferie, otřásající legitimitou samozvaných center a schémat (Vít Havránek si v tomto ohledu všiml, že Tomášova častá ,recyklace‘ a aplikace šablon připomíná svým způsobem cíl východních cvičení, v rámci nichž opakování schémat vede k nahlédnutí jejich prázdnoty a schémat v nás). Ruský umělec Anatolij Osmolovskij z dobrého důvodu označil Tomáše Vaňka za českého zástupce nespektakulárního umění (Umělec 5+6, 2001), které se „pohybuje na tenké hraně mezi všedností a organizovaností. Do obyčejného života jsou vnášeny předem připravené nenápadné elementy umělosti. Divák musí být stále tak trochu na pochybách, jestli to, co vidí, je jen obyčejný život, nebo je to výsledek umělcovy práce. (…) Nespektakulární umění pracuje na podobném principu jako neutronová bomba. Je to jen malý výbuch, ale všichni jsou zasaženi radiací.“ Má to svůj dobrý důvod. Umění už jen velice těžko může konkurovat vizuálně excentrickému světu, který se přes svou optickou extravaganci stává prakticky vzato neprůhledný a v rámci dominance vnímání (v) zrychlujícím se pohybu jen obtížně zachytitelný. Zvláště když domněle bezprostřední spektákl je přes svou agresivní útočnost přísně hierarchizovaným a represivním aparátem, skrývající mechanismy ovládání, moci či selekce. V důsledku je takový svět de facto klasicky nezobrazitelný a násilně centralistický.
Tomášovy participy nejsou v tomto kontextu jen exkursí do sféry podprahového vnímání či na hranice všednosti, ale jakýmsi průhledem skrze vlastní slepotu, náhlým otevřením očí, před nimiž se objeví svět, vykázaný do kouta. „Když si všimnu stínů nebo nějaké podobné jemnosti, je to pro mne najednou přímo do očí bijící. Jde jen o ten moment, kdy si toho všimneš. Zkušenost nebo zážitek, který z těchto momentů mám, je tak silný nebo vtipný, že i když je na periferii vnímání, má větší energii, než když vidím křiklavou věc, kterou pak v posledku vůbec nevnímám. Pak totiž vnímám její křiklavost, ale ne esenci. A mně jde o to, nastavit lidem stejný zážitek, který jsem před tím zažil já. Otázka je, jak jim to naservíruju, než si toho všimnou – protože ty věci jsou, myslím si, sakra viditelný. Je to jen otázka zvyku, nastavení pohledu. Zároveň mám pocit, že ačkoli je to nenápadný, tak je to zároveň kolikrát až agresivní. Jakmile si toho totiž všimneš, už se toho nezbavíš… Ale než ty věci objevíš, tak tam nejsou. Já každopádně nepřemýšlím způsobem, že bych chtěl udělat nenápadnou, nebo naopak zásadní věc, spíš se tak rozhlížím, nechávám se překvapit, a pokud jsem dostatečně překvapen, tak s tím pak tak dál pracuji. Když jsem takhle jednou viděl stín, říkal jsem si, sakra, dyť je to skoro jako nasprejovaný. A pak už šlo jen o to, jak to kolem toho udělat. Vlastně tu banalitu pak dodržuji i co se týče samotného nápadu. Zatím je kolem toho nějaká dráždivost,“ říká mi ve svém holešovickém ateliéru, v jehož blízkosti provozuje na ulici Komunardů ,galerii‘ ve skleněné vitríně.
Tomáš Vaněk v současné době experimentuje s binaurálními mikrofony, pomocí nichž vytváří ,audio-sochy‘, stopy, zaznamenávající a simulující lidský sluch – participy, jež už se pohybují na hranici závratě. Zkuste si představit, kterak sedíte na židli u sebe doma a slyšíte, jak vám stříhají vlasy či padají věci z kredence. Budete stát nazí pod náhle rozsvícenou lampou.

Přidat komentář