Anglická verze názvu té výstavy, co právě běží v Domě U Kamenného zvonu, možná trochu ujasňuje, o co by vlastně mělo jít: Dvojník – The Double. Takže žádná alternativa, komplement, žádný stín, žádné alter ego, žádné zrcadlení, žádná janusovská tvář? Dvojník je logicky, možná rovnou etymologicky ten, kdo zdvojuje. Dubluje. Ten druhý, kdo se vyloupnul z toho prvního. Kopie originálu. Náhradník. To ukazuje spíš směrem ke klonování, ke zmnožování, k sériové replikaci výchozího materiálu – čili víc k duplikaci kvalit tělesných než duchovních. K fantastice, dystopii. Ke golemovi, stroji, robotovi, avataru.
Hodně záleží na tom, proč a jak se originál duplikuje, proč a jak se dělí o svou originalitu s vlastní kopií. Kde se bere motivace, jaké proudy energie se dávají do pohybu. Proč a jak má výchozí bod potřebu ožít ještě jednou, jinak, po svém. Že by nějaká dočasná nespokojenost, nějaký nesoulad, nějaké strádání, nebo rovnou diagnostikovatelný psychický diskomfort jako spouštěcí mechanismus? Nějaký přebytek, nějaký nedostatek? Přetlak, který je v jádře útlakem? Stín noci, co nutkavě překrývá světlo dne? Takže čtení freudiánské, šířeji jungiánské? Projekce druhého jako toho potlačeného, nerezonujícího dostatečně v sobě samém? Propisování mytických pravzorců do aktuální situace? Dávné ozvěny, věčná hledání?
Dvojník není nic jiného než potřeba komunikace. Sdílení, dialogu. Klidně se sebou samým. Neklidně třeba s terapeutem. Jednou hraje submisivní aktér pro svého diváka, jindy je divák totálně v zajetí narcistního aktéra. Tak jako tak je to obrodná, možná rovnou vitální síla. Zřídlo energie, která ukazuje – tvář pod maskou, tvář v zrcadle, alternativní já, já poskládané ze všech stinných komponent lidské osobnosti čili doplněk; jinová aliance s jang, jangová aliance s jin. Kompletace. Takže žádné sériové replikace ideálních těl, žádné klony ideálního nastavení duchovní báze. Dvojník je v jádru nutkavý, trochu zoufalý, někdy urputný hledač. Ten, kdo není celý. Ten, kdo tuší existenciální jádro věci. Ten, kdo na rubu čte strach z vlastní konečnosti.
Pro výstavní projekt východisko jako žádné jiné! Sem se totiž vejde cokoli. Z jakýchkoli míst, z jakýchkoli časů. V jakékoli podobě: grafika, kresba, malba, fotografie, koláž, montáž, objekt, instalace, video, pre-koncept, koncept i post-koncept. Text, obraz, zvuk, pohyb. Snad jen ta taktilita chybí. I když zařazená Švankmajerova kreace k ní latentně pobízí. A pak samozřejmě pachová a chuťová stopa. Ale i tyhle partie se dají na výstavě při troše privátního běsu rozehrát – když kustodka zrovna nekouká. Čili dvojník podle plánu básně pro pět smyslů? Dvojník jako dítě poetismu?
Ten kořen je hlubší. Přes dekadenci k romantismu. To minimálně. Vždyť předobrazy jsou k mání ve starém Egyptě, v antice; jednou dvojník jako spojka mezi světem a zásvětím, životem a smrtí, jindy třeba jako androgyn, setkání mužských a ženských pohlavních znaků v jednom těle. Jakkoli právě romantismus prvních dekád 19. století maximalizoval konflikt já a druhého, já a světa, surový střet principu slasti s principem reality. Básnicky touženého s prozaicky možným. Před tím, o pár století hlouběji, razil příbuznou cestu Villon – jakkoli ten nešel hlavou proti zdi, snažil se tu zeď spíš obejít, negativně halucinovat. Podobně jako „třetí kultura“, tedy underground kolem Ivana Martina Jirouse. Jeho „obrozeneckým“ cílem nebylo toho druhého přepsat, zničit – ale zajistit si pozici, kdy nás ten druhý nechá totálně a definitivně na pokoji.
I tohle je dvojnictví: poznat druhého, poznat sebe – a vyznačit hranici, mez. Odkud kam může jeden, odkud kam nesmí druhý. Je to návod k obraně, sebezáchově, metoda jak nezešílet. Ze sebe, ale i ze světa. Dvojník jako možnost, když je ten první u konce s dechem. Základní pojistka. Vědomí esence, co ulevuje okamžité existenci. Navenek spíš štěpení, rozpad – ale při vědomí, že protiklady se vždycky přitahují magnetickou silou, znovu jasná kompletace. Vlastně pořád totéž.
Co zajímá děti
Byl jsem na té výstavě s nejmladším synem. Je mu čtyřiapadesát měsíců. Překvapivě odmítl vyhlídkovou jízdu na ramenou, chtěl po svých. Často viděl z podhledu. Ale viděl. Nerozlišoval podle míry kanonizace, nesledoval kulturní apropriaci, neviděl minulé v kontrastu s přítomným, cizí s domácím, surové proti kulturnímu. Vnímal všecko optikou teď a tady. Poprvé. Magicky. Způsobem, kdy něco buď jedinečné je – anebo prostě není. Zaujal ho Jiří Černický: série hlav-výkřiků. V repetici pak hlav, stažených do jednolitého mlčení. Zaujaly ho tři mašiny, co na sebe začaly strojově mluvit: světlem, zvukem, pohybem. Zaujal ho Gregor Gaida: dva objekty-kluci nervně přisátí ke zdi, čmárající křídou trasu svého podivuhodného života. Zaujala ho artbrutistka Marilena Pelosi svými kresbami zvláštně distancovaných, symetricky rozvržených postav, které spolu komunikují prostřednictvím účesu.
Zaujaly ho ale taky průhledy, zvuky odjinud, okna z druhých místností. Čili celkový rozvrh, konkrétní instalace. První patro, co rostlo vzhůru do druhého patra. Typltova uječená, šíleně vybarvená mimina na točité stěně. Přechod mezi šatnou přes dvorek do přízemí. Tajná místnost v prodloužení šatny. Světlo, které haslo. Tma, kterou se rozlila vlna fotonů. Čili obecné možnosti výstavních prostor, typické metody a nástroje, jak zachytit divákovu pozornost. Zaujaly ho ale taky křeslo plus židle před jednou video-instalací. Pánský a dámský záchod v sousedství. Podvojnosti, co by jeden bez něj možná neviděl. Nezaujali ho
