Název výstavy může někomu přijít trochu kryptický, ovšem těm, kteří se zajímají o současné české výtvarné umění, zní jistě nejen povědomě, ale zároveň v sobě nese řadu asociací, jež si zde dovolíme naznačit. Nejdříve však pro zasazení do kontextu: Galerie MXM byla první, podtrhujeme, první soukromou galerií, jež zahájila činnost po listopadu 1989. Ale nejen to, protože samotné prvenství ještě nemusí vůbec nic znamenat, přišla s promyšlenou koncepcí – tedy kromě výběru autorů, které hodlala představovat, ale i zastupovat a všemožně jinak propagovat, hodlali její zakladatelé působit v daleko širším měřítku, než „jen“ pořádat výstavy. Kdo tedy stál u zrodu Galerie MXM, jejíž označení, neúplný římský letopočet, odkazuje na rok 1990? Manželská dvojice Iva a Tomáš Procházkovi pocházeli stejně jako Jan Černý, švagr paní Ivy, z Litoměřic, má tedy uspořádání právě zde jasnou logiku, vracejí se tak zpět. Ovšem nebyli na to sami, výraznou pomocí byla další manželská dvojice, Jana a Jiří Ševčíkovi, kunsthistorici, kteří se již v 80. letech výborně orientovali nejen v domácí, ale i zahraniční umělecké scéně. Vzájemná spolupráce se ukázala být pro úspěšný chod galerie ideální: zanícení manželů Procházkových se propojovalo s rozhledem a kontakty manželů Ševčíkových.
Tomáši Procházkovi se podařilo získat prázdný prostor v Nosticově ulici na Kampě, pravda, ne zrovna ideální, dříve zde byl sklad mlékáren – ovšem po rekonstrukci za pomoci renomovaného architekta Jana Loudy a poté, co se nad vchodem zaskvělo velké logo, navržené čerstvým absolventem VŠUP Alešem Najbrtem, bylo možno začít realizovat společné plány. „Hlavním cílem pro mne,“ komentoval to Tomáš Procházka, „bylo vytvořit prostředí pro kontakty mezi umělci, mezi umělci a veřejností a mezi českou a světovou uměleckou scénou.“ A zjevně se to i dařilo, na výstavě vidíme dobové fotografie ze setkání manželů s prezidentským párem Olgou a Václavem Havlovými či Karlem Schwarzenbergem – což neuvádíme jako nějakou bulvární pikanterii, nýbrž jako důkaz toho, jaký byl podobným aktivitám přikládán tehdejší politickou elitou význam. Ostatně například mninisterstvo zahraničí nakoupilo v letech 1994–1998 téměř čtyřicet děl umělců zastupovaných Galerií MXM.
A koho tehdy manželé Ševčíkovi vybrali? Byli to v naprosté většině čerství absolventi výtvarných škol, z dnešního pohledu mladíčci. Ovšem dnes jsou to do jednoho široce uznávaní umělci s vlastními projekty a leckdy už i retrospektivami, monografiemi, zkrátka dávno se již na domácí výtvarné scéně etablovali. Ševčíkovi s nimi již pracovali koncem 80. let, sledovali jejich vývoj ještě jako studentů, šli tedy najisto. Nebudeme zde vypočítávat všechny výtvarníky, kteří se v Galerii MXM prezentovali, z těch „mladších“ jsou v Litoměřicích vystavena díla Jiřího Davida, Petra Nikla, Martina Meinera, Jaroslava Róny, Antonína Střížka, Stanislava Diviše, Michala Gabriela, Jiřího Kovandy, Pavla Humhala, Davida Horana a Petra Lysáčka, Petra Písaříka, Michala Nesázala, Mileny Dopitové, Tomáše Hlaviny, Jana Merty, Míly Preslové a Tomáše Císařovského. Ovšem Ševčíkové přizvali i umělce ze starší generace, Karla Malicha (1920), Stanislava Kolíbala (1925) a Zorku Ságlovou (1942).
Při procházení výstavou si okamžitě uvědomíme, jak byli sice jednotliví tvůrci jedineční, každý tvořil zcela odlišně a po svém, přesto bychom mohli vystopovat jistý jednotící prvek – je jím vědomé odtržení se od tradice, ale i od tvorby „střední“, již víceméně zavedené generace, teď máme na mysli například umělce ze skupiny 12:15, zároveň je možné všechny vnímat v kontextu tehdy aktuální postmoderny, v níž ostatně pluli i Ševčíkovi. A když již byla řeč o jedné skupině, dodejme, že mezi vystavenými jmény jistě identifikujete příslušníky Tvrdohlavých, možná i členy méně známé skupiny Pondělí. Ovšem popravdě nějaká zařazování zde nejsou tak podstatná, důležitý je jak záběr expozice, tak hloubka a přesvědčivá, zcela autentická autorská výpověď. Mimochodem, řada vystavených děl má v popisce uvedeno „soukromý majetek“ – tentokráte ovšem neodkazuje na anonymní sběratele, ale na dcery manželů Procházkových. Poté, co při cestě do Vídně jejich rodiče v roce 1992 zahynuli při nehodě, umělci jimi zastupovaní věnovali každý tehdy malým dětem nějaké dílo – a ta se dnes v Litoměřicích skví společně s dalšími. Galerii po smrti Ivy a Tomáše Procházky vedl až do jejího uzavření v roce 2002 Jan Černý.