katalog Franta
autoři textů Radoslav Ištok a Evelyne Artaud
Správa Pražského hradu 2025
Ta výstava je navenek uměřená, nenápadná, tichá. Instalace minimalistická, skoro neviditelná. Všecko tak, aby vynikly naplno obrazy, většinou velkoformátové oleje na plátně. Sekundárně pak kresby a sochy. Malba ale hraje prim. Nejstarší obraz je datovaný 1954, nejnovější 2024. Sedmdesát let tvůrčí práce. A pětadevadesát let života. A kdo že to v Jízdárně Pražského hradu vystavuje? No přece Franta!
Vlastním jménem František Mertl. Rodák z Třebíče. V padesátkách student pražské AVU, kde se na čas družil s legendárními Šmidry. Od osmapadesátého exulant. Ten odchod byl drama – a taky melodrama. Mertl vyjel v letech 1956 a 1957 do italské Perugie na tamější akademii na zkušenou. Na místě potkal ženu svého života. Jenže zdejší režim jim nepřál, dívka byla totiž původem alžírská Židovka – a ve zdejších stalinistech ještě krutě doznívalo nadšení pro antisemitsky zabarvené monstrprocesy, jako byl ten se Slánským a spol. v listopadu 1952, který vyvrcholil jedenácti rozsudky smrti. Takže Mertl na jednom školním výjezdu do Berlína frnknul Braniborskou bránou na Západ; berlínská zeď tehdy ještě nestála. Pár měsíců pobyl v utečeneckých lágrech, načež vyrazil do Nice; tam se potkal se svou milou, v devětapadesátém ji pojal za manželku a pár let nato se přestěhovali o dvacet kilometrů dál, do Vence, městečka s víc než dvoutisíciletou historií. Žije tam dodnes.
Do celého Frantova díla se propisují právě dějiny. Nejvíc ty moderní, dvacáté a jednadvacáté století. Ovšem v první řadě jejich negativní, temná stránka, všecky ty vojenské konflikty, genocidy, brutální tažení člověka proti člověku, zmar, bolest a smrt konkrétních lidí zbavených jistot, vyhnaných z domova. Počínaje druhou světovou válkou přes nejrůznější projevy „studené války“ od šedesátek po devětaosmdesátý rok a pak nové kauzy jako rozvrat Jugoslávie, masakry ve Rwandě, Putinovo tažení proti Čečensku, útok na newyorská „dvojčata“ – až po nejaktuálnější kauzy, jako je další bestiální ruské angažmá, tentokrát na Ukrajině. Jakkoli jsou ale výchozí body temné a smutné, Franta je dokáže svou malbou prosvětlit, přepnout do opačného energetického modu. Negativní síly převrací v pozitivní; jeho práce jsou plné dramatu, živelné akce, ovšem taky nezdolné vitality. Memento, ale i naděje. Čili žádná agitka, žádné angažované umění – prostě umění.
Franta je bytostný figuralista. V padesátkách se klubal na světlo doma, po boku Jana Koblasy, Theodora Pištěka, Karla Nepraše nebo Bedřicha Dlouhého, v šedesátkách pak ve Francii; některá z tehdejších pláten prozrazují jemné vlivy pozdního Picassa nebo příbuznosti s vrcholným Francisem Baconem. Ale Franta nikdy nebyl takhle výrazově ostrý ani postkubistický, ani surreálně, úzkostně, jedovatě existenciální. Od bojů se propracoval spíš ke hře, někdy k zápolení málem v tanečním rytmu. Chladná, trochu netečná, možná hororově či vědeckofantasticky motivovaná plátna ze šedesátých (a ještě i sedmdesátých) let zachycující deformovanou lidskou hmotu v drtivém sevření moderní technologie postupně přetavil v malby, které rostou z jiného základu – z poznání primitivních kultur, z divočiny, zejména té africké. Ale taky jejího novodobého odrazu, divočiny newyorské. Proti ničivé civilizaci měl Franta najednou lék, přírodního člověka, který nemá v racionálním úběžníku sebe, ale druhé, svět kolem, paměť a cit. A taky víru a naději. Ne víru v nějakého boha, ale v člověka.
Autor Frantovy první monografie Bernard Noël, francouzský básník a esejista, blízký surrealismu, v češtině známý knihou Výřezy z těla (2017), si na Frantově malbě všimnul podstatné věci: jeho plátna nezachycují lidskou figuru, ale spíš pohyb, který nabírá tvar. Čili zrození, uskutečňování se. Vývojovou dynamiku. Frantův úprk z komunistické klece v osmapadesátém je tedy určující možná víc, než by se mohlo zdát: je to nejen výchozí bod, ale rovnou centrální bod, kolem nějž se všecko točí. Braniborská brána jako přestupní stanice mezi temnou nocí nesvobody a jasným světlem volného dne. Krok – k lepšímu. Frantova zkušenost a projednou probuzená láska k životu vlévají do jeho olejů humanismus. Je to možná klišovité, tradiční, staromilské, ale vzhledem k reálu, který žijeme, víc než na místě. Potřebné. A nejen v dominantních plátnech, taky v předstupni, kterým jsou tušové kresby, a v drobné plastice, bronzové soše, která vytahuje vybraný motiv z plátna rovnou do prostoru.
Franta se do Česka výstavně vrátil několikrát (naposledy 2009 Český Krumlov a Brno, 2012 dvakrát Praha, 2015 Ostrava). V zahraničí ale posbíral daleko víc slávy. Ve Francii prvně vystavoval hned v šedesátém roce. Mezi výtvarníky-exulanty své generace, kteří se usadili taky ve Francii, jako Ivan Theimer, Karel Zlín, Miloš Síkora nebo Vlasta Voskovcová, má jeho jméno nejostřejší zvuk. Zkusme nakonec bilancovat proč. Zaprvé: Franta je aktuální (v událostech, kterými se inspiruje) i nadčasový (v jejich zpracování na plátně). Zadruhé: Jeho práce mají jasnou vývojovou logiku, malíř nepřestává oživovat výchozí figuru novými podněty, důrazy, zpracováním. Zatřetí: Je dobře čitelný. Divák s jeho plátny naváže dialog docela snadno. Je srozumitelný, v jeho tvaroslovných hrách se dá obratem zorientovat – a pořád zbývá dostatek místa pro vlastní diváckou investici, osobní projekci. A konečně začtvrté: Franta je prostě živý. I v pětadevadesáti.