„Považuji jej za zaníceného a seriózního umělce, zcela v dadaistické tradici… P-Orridge je umělcem a ne pornografem.“
(William S. Burroughs, v dopise soudu v Highsbury, únor 1976)
Výstava It Is a Painful Thing to Be Alone: We Are But One, jež je v DOXu otevřena až do 3. března, nabízí ideální příležitost podívat se blíže nejen na jejího protagonistu, jímž je Genesis Breyer P-Orridge (1950–2020), a jeho mimořádně zajímavé a leckdy provokující výtvarné projekty, ale také na jeho bohaté hudební aktivity – připomeňme, že byl nejen zakládajícím členem Throbbing Gristle, průkopnické kapely industriálu, ale také Psychic TV, ovšem podílel se i na dalších projektech. Zkrátka mimořádně zajímavá, byť možná z pohledu některých silně kontroverzní osobnost. Ovšem právě bez toho lze těžko v umění dojít někam dál, a o to přesně mu zjevně šlo, a ne o nějaké laciné, prvoplánové provokace.
Úvodem ještě třeba vysvětlit možná jisté zmatení v genderovém označení – poslední dvě desítky let svého života Genesis Breyer P-Orridge, společně se svou druhou ženou Lady Jaye Breyer (1967–2007), cílevědomě pracoval na změně konceptu vlastní identity, genderu a fyzického těla, nechával si tedy za pomoci plastické chirurgie a hormonů upravovat své tělesné rysy, aby tak společně vytvořili novou entitu Breyer P-Orridge, známou pod uměleckým označením Projekt Pandrogyne. Genesis tak o sobě posléze mluvil jako o ženě, eventuálně používal plurál, tedy „my“. Abychom se do toho příliš nezamotali, s velkou omluvou oběma manželům i Projektu Pandrogyne a s vědomím jistého zkreslení se budeme v (ano, i jejím a jejich) případě držet jednoho rodu.
Takže, nejdříve trochu faktů. V rodném listě má Genesis P´O napsáno Neil Andrew Megson, přezdívku, jež se později stala nejen jeho uměleckým, ale i novým jménem. Získal ji podle stravy, ovesné kaše, jíž se coby student živil – a v roce 1971 ji přijal i oficiálně. Záměrně, jméno mělo být „nehezké“, zároveň si od něj sliboval, že spustí osobní „faktor geniality“. Budiž, těžko říct, jak by nové jméno, třeba Š´Kubánky, ovlivňovalo potenciálního génia – v každém případě, podíváme-li se na mimořádně bohatý odkaz, který po sobě GPO zanechal, něco na tom, přinejmenším pro něj, asi bude.
Odmala se, i kvůli svému otci, zajímal o ne zcela běžné věci, o magii, hodně četl, doma zároveň nacházel pochopení. Jak vzpomíná, do základní školy jej matka vodila přes divoký lesopark Epping Forest, samé „žáby, tůně, temné kouty. Bylo to magické místo, a jak jsem později zjistil, vyhledávané ke znásilněním, exhibicionismu a zahrabávání mrtvol“. O tomto idylickém koutu Londýna zpívají i Genesis v písni The Battle of Epping Forest na albu Selling England by the Pound.
V roce 1964 přestoupil, tehdy ještě coby Neil Megson, na Solihull Public School, kde byl „v podstatě čtyři roky psychicky a fyzicky mučen“. A právě tam v něm „vykrystalizovala nenávist k autoritám, britskému třídnímu systému, královské rodině, privilegiím, pokrytectví, krutosti – všechny ty blbosti“. Ovšem na milé fotografii, na níž stojí mladý kadet Megson v haptáku ve vojenské uniformě, se tváří docela přívětivě.
V roce 1966 rozjel se spolužáky časopis Conscience (Svědomí), v němž se snažil napravovat poměry na škole, například zrušení nenáviděné instituce „bencherů“, tedy privilegia určitých studentů, kteří mohli vyplácet mladší žáky rákoskou. V tom byly jeho snahy úspěšné. Hodně četl, spřátelil se s učitelem výtvarky, který jej pouštěl do ateliéru, takže si aspoň trochu mohl ulevit od všudypřítomné šikany. Zároveň se začal zajímat aktivně o hudbu, jíž prostě vnímal jako „uspořádaný a sestavený zvuk, a to je asi tak vše. Věřil jsem, že je možno poskládat ji, jak se mi chce, a že mohu použít zvuk, jaký chci“. V podstatě – otázka, zdali to věděl, nebo ne – to samé tvrdil italský futurista Francesco Balilla Pratella v manifestu Umění hluku (1913), což je mimochodem zcela nadčasový text, který rozhodně stojí za přečtení!
S kamarády založili někdy v roce 1968 kapelu Worm, dokonce nahráli celé album Early Worm, ovlivněné psychedelií, Fluxusem, Johnem Cagem a kdoví čím ještě, přičemž použili netradiční nástroje jako příborové nože a podobně. A v listopadu téhož roku si je nechali v jediném exempláři za osm liber vylisovat. Leželo pak dlouhá léta zapomenuté, až jej nadšenci v roce 2008 vydali jako limitovaný remasterovaný vinyl znovu.
Zároveň založil studentský časopis, nazvaný též Worm, ovšem vyšla pouze tři čísla, ale prodávala se výborně. Jak vzpomíná, časopis neměl žádné redaktory a tiskl vše, co lidé hodili do schránky, všemožné libůstky, ale také návod na Molotovův koktejl – takže studentská rada z obav před problémy v roce1969 jeho vydávání raději zatrhla. Ovšem Megson se nezastavil, jak říká, „pořádal jsem performance, happeningy. A také jsem hodně psal, vytvářel koláže a začal experimentovat s hudebními nástroji“.
Jak vzpomíná v knize rozhovorů Sacred Intent z let 1986 až 2019, byl tehdy hodně ovlivněn Kerouacovými romány a celou beat generation a jejich postoji a životem, „cítím, že pokračuji především v tradici beatniků,“ říká. „Jak od beat generation, tak od Warhola přichází mnoho pokračujících lekcí, a považuji je za nejdůležitější umělecká hnutí 20. století, přičemž za hnutí považuji i Warhola – shromáždil totiž kolem sebe mnoho lidí. Neutrální fasáda proto tak dobře funguje.“
Ovlivnily jej také knihy o dada a surrealismu, spisy kontroverzního mága Aleistera Crowleyho (toho též miloval Jimmy Page), učení o magii. „A dříve nebo později se potkáte s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, jen je v tom třeba vytrvat,“ dodává. Což se potvrdilo, někdy v té době si totiž koupil svou první knihu od Williama Burroughse, a sice Dead Fingers Talk, plnou experimentů se střihy. Ještě o tom bude řeč…
Vražda! Vražda! Vražda!
Po krátkém studiu na univerzitě v Kingston upon Hull zavolal Londýn, kam se (stále ještě) Neil Megson přesunul, aby pokračoval ve svém konání a bádání. Zakotvil ve svérázné komuně Transmedia Explorations, skupině „spojující kinetické divadlo a mixed-media“, tedy happeningy, s často improvizovanou hudbou, světelnou show, „expresivním“ baletem a také drogami, performance leckdy kontroverzní, ale budící pozornost – není divu, že policie nelenila a některé členy komuny kvůli drogám zatkla, a ti skončili ve vězení. Zároveň mu nevyhovoval jak striktní režim, tak nezájem kolegů o hudbu, vrátil se tedy po třech měsících do Kingstonu upon Hull.
A tam také došlo v roce 1969 k důležitému setkání: potkal svou velkou lásku a inspirátorku, jistou Christine Carol Newby. „Šel jsem po chodbě starého skladiště, kde jsme s dalšími umělci bydleli, a viděl jsem typickou ,květinovou holku‛, hedvábí, samet a silně namalovanou, a jasně sjetou LSD. Pozdravil jsem ji a podíval se na ni zblízka, protože vypadala jako z komiksu – a v ten moment jí praskla gumička u kalhotek. Po letech mu je věnovala, to už si ale říkala Cosey Fanni Tutti a působila s ním jak v Coum, tak v Throbbing Gristle. A také spolu žili… To již ale byla mimo vliv despotického otce, živila se jako modelka, fotila katalogy se spodním prádlem, reklamy na erotické pomůcky (prý velká sranda), porno, a nakonec jako striptérka, samozřejmě to vše vedle působení v COUM Transmissions a Throbbing Gristle.
Došlo i k jiné významné proměně, o níž náš hrdina říká: „Před pár lety jsem v podstatě zavraždil Neila Megsona, což byla osoba, kterou jsem se narodil a byl tak rodiči pojmenován. V roce 1965 ale Neil vymyslel hru, jejíž postavou byl Genesis P-Orridge, a vypustil ji do světa. Zpočátku byl Neil Genesisem, a ten byl zodpovědný za umění a kreativitu, Neil byl ale loutkářem, který toto alter ego vedl a měl vše pod kontrolou. Jak se ale Genesis bral stále více vážně, Neil si změnil jméno – od té doby lidi nemluvili s ním, ale s Genesisem. Chtěl jsem zjistit, co se stane, pokud přijmu nové jméno, které něco implikuje, a nechám je, aby mě uvádělo do nových situací, v nichž bych se rozhodoval, improvizoval a od momentu k momentu přetvářel to, co se této osobnosti příště stane.“ A ještě dodává: „Uvědomil jsem si, že nic není fixováno, nic není permanentní, a co je nejdůležitější, že osobnost a to, jak se chováme, jsou tak flexibilní a snadno manipulovatelné jako malování, fotografie, koláže nebo sochařství, a třeba i písek. To, co si myslíme, je naprosto závislé na okamžitém popudu a hlavně to vychází z toho, co nám kdo řekl o tom, kým jsme – to byl další důvod, proč jsem se rozhodl sám sebe zničit. Zkrátka mohu mít jakékoliv jméno, mohu je změnit – to ale zároveň proměňuje mě.“
Komunikace nebo stříkání? Anebo…
„Jel jsem s rodiči autem,“ vzpomíná GPO, „a náhle jsem měl zjevení: odhmotnil jsem se, slyšel jsem nějaké hlasy, viděl symbol COUM a slyšel slova COUM Transmissions. Když jsme přijeli domů, popsal jsem tři sešity poznámkami o tom, co se stalo. Bylo to, jako kdyby se otevřelo velké stavidlo. Jasně že to bylo ovlivněné mým působením v Transmedia Explorations, ale určitě to byla stejně tak spontánní proměna mého vědomí.“ To bylo koncem roku 1969.
COUM, které tvořili vedle GPO i Cosey, Peter Christopherson a další, jako třeba jistý Lesley Maull, velice nadaný muzikant, který si též říkal Reverend Lelli Maull a který s oblibou vylupoval kostely a byty policajtů, a nakonec skončil na dva roky za mřížemi, další člen dostal rok a půl za napadení policisty, jiný dva roky za drogy. Takže vidíte, vskutku veselá parta.
Zpočátku se lidé ptali, co to COUM je, ale nakonec to GPO nechal otevřené všem interpretacím, podobně jako třeba dada. Nicméně zkratka může odkazovat na komunikace, komunu, anebo také hovorově na ejakulaci (to come, to cum nebo to quim) a ve slovníku z roku 1773 je „coun“ definováno jako ženské pohlavní orgány. Sám GPO v jednu dobu tvrdil, že jde o zkratku Cosmic Organicism of the Universal Molecular. A babo, raď…
COUM se podobně jako Transmedia Explorations věnovali zpočátku především hudbě, ale i performancím, opět nezřídka dosti kontroverzním. V roce 1971 dělali dokonce předkapelu Hawkwind, kteří byli zaskočeni jejich divokým projevem, kdy zpěvák stál na surfovém prkně balancujícím na kýblu s mořskou vodou a podobně, a který si nedokázali vysvětlit jinak než drogami či alkoholem. Ale byli vedle, vše šlo tak říkajíc samo, od srdce… Lze si tedy představit, jaké asi měli COUM renomé – diváky vzývaní, policií a šosáky nenávidění. Ovšem takový John Peel, věhlasný DJ stanice BBC Radio 1 a mimořádně významná a důležitá postava, je měl rád: „Někdo by mohl tvrdit, Coum že jsou šílenci, neustálé vystavování lidstvu mě nutí k tomu věřit, že takových šílenců, jako jsou oni, potřebujeme daleko víc,“ řekl již v roce 1971.
COUM se postupně začali od hudby, která je nudila, přesouvat k performancím, poslední koncert proběhl tak, že nastoupili bez nástrojů… Vadila jim totiž představa, že mají jako nějaká rocková kapela stát hodinu na pódiu a předem vědět, co se stane a co budou hrát. Což je vzhledem ke Genesisově založení a ambicím neuspokojovalo, ostatně zanedlouho budou mít v Throbbing Gristle možnost věnovat se hudbě zcela podle vlastních představ.
V roce 1974 na Festivalu elektronické hudby a mixed-media v belgickém Gentu COUM vystoupil s performancí Marcel Duchamp´s Next Work, což bylo dvanáct replik Duchampova Kola bicyklu umístěných v kruhu, na které dobrovolníci hráli, jako kdyby se jednalo o hudební nástroje, a GPO je dirigoval za pomoci barevných diapozitivů a psaných pokynů. Připomíná nám to vystoupení Franka Zappy v televizní show Steva Allena v roce 1963, kde předváděl, jak se dá hrát na jízdní kolo… Ovšem systematická boření tabu, jak osobních, tak společenských, vedla COUM dál od toho, aby pouze uspokojovala divácké potřeby, aby je bavila.
V ateliéru chtíče
