Helena Wilsonová (rozená Pospíšilová, narozená 1939 nedaleko Liberce, zemřela v roce 2019 v Kanadě) je známá především jako neoficiální fotodokumentaristka českého undergroundu nebo, jak sama říkala, nekonvenčních umělců ze svého okolí, okruhu přátel, a obzvlášť undergroundové kulturní scény spojené s Chartou 77. Nyní má retrospektivní výstavu v pražském Domě fotografie. Ústřední díla vznikala od poloviny 60. let do roku 1977, kdy emigrovala do Kanady za svým manželem, Kanaďanem Paulem Wilsonem. Helena se s Paulem seznámila v Londýně v roce 1967 a brzy nato se i s ním vrátila do Prahy. Představila ho svým kamarádům, výtvarníkům a hudebníkům, a díky těmto vazbám se Paulovi dokonce povedlo stát se načas zpěvákem skupiny The Plastic People of the Universe. Byl mu ale odebrán souhlas s trvalým pobytem, a v roce 1977 byl ze země vyhoštěn. Helena odešla nedlouho poté, byli už totiž manželé – vzali se v roce 1972 a byla to undergroundová událost.
Na výstavě převažují fotografie různých „akcí“ nebo svatebních oslav, protože takzvané „svatby“ se konaly pravidelně jako nezbytná výmluva k získání oficiálního povolení k živé hudební produkci. A pro undergroundovou scénu to znamenalo další (nebo jedinou) příležitost, kdy mohli Plastici vystoupit, ať už to bylo ve vesnické hospodě, nebo na něčí zahradě na venkově. Proto je tu hodně snímků „rockových koncertů“ Plastiků, kteří pod zástěrkou svatby hrají všude možně v malých městech nebo po vesnicích.
Album Plastiků Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (natočené v letech 1974–75) hraje do sluchátek, ale jen stěží dost nahlas. Ve skutečnosti by mělo v hlavní místností řvát na plné pecky jako nefalšovaný zvukový záznam undergroundu (dadaistický psychedelický rock), přinejmenším v jeho oslavné podobě s nevázaným tancem a popíjením piva v popředí i v pozadí.
Na výstavě se většina výjevů ze života, které Helena Wilsonová zachytila, točí kolem piva, jako například Pivní kalendář (12 fotografií na každý měsíc roku 1972), nafocený v zašlé hospodě s nejméně tuctem veselých pivařů na každé fotce, včetně osobností jako Milan Hlavsa nebo Magor. V expozici jsou také rozmístěné sochy, obrazy a další díla jejích kamarádů (vizuálních umělců) z tohoto období, a tak vedle Pivního kalendáře najdeme i halucinogenní Projekt kosmického pivovaru Jana Steklíka. Steklík a Karel Nepraš tvořili jádro jejích přátel a zejména hospodského sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
Ačkoli to byla v jejich životě bezútěšná doba (aby nedošlo k mýlce), najdeme tu nejlépe zachycené chvíle radosti. A je obdivuhodné, že nikdo v cyklu Pivní kalendář nevypadá duchem nepřítomný, ani se nezabývá vlastním soužením, ani nespěchá do práce nebo zpátky domů. Asi nebylo kam spěchat, protože nikam jinam jít nešlo (a v každém případě tu bylo pivo).
Helena Wilsonová popisovala své oblíbené objekty slovem „neprivilegovaní“, ať už šlo o český underground, nebo romské městské ghetto na nejranějších vystavených dílech. Později, když už žila v Kanadě, vytvořila cyklus věnovaný původním kanadským obyvatelům (tj. indiánům), kteří byli výtvarnými umělci (sochaři, malíři) a vedoucími osobnostmi své komunity, a v roce 1995 soubor fotografií z návštěvy Kuby. Všechny snímky jsou v jejím osobním hledáčku propojené, zobrazují neprivilegované – černobíle a s úsměvem.