Výstava Hit by News – umění inspirované tiskem ze sbírky curyšských sběratelů Annette a Petera Nobelových – by místo „úderu“ ve svém názvu mohla mluvit o „zásahu“, „uchvácení“ či „svedení“ novinami. Jde v ní především o to, jak nás všechny, zejména však umělce a umělkyně, fascinují zprávy (média) už nejméně sto padesát let. V devatenáctém a dvacátém století, za oněch starých dobrých časů, byly noviny každodenní záležitostí; ve 21. století však sledujeme (či lépe, „streamujeme“) zpravodajství prakticky konstantně. Naše neschopnost odlepit se od médií, nadpisů titulních stránek s co nejpoutavějšími či nejvíce šokujícími fotografiemi není ničím méně než sociálním fenoménem.
Kurátor Christoph Doswald odkazuje k „narušení“ tradičního „informačního průmyslu“ publikací určených aristokracii vynálezem cenově dostupných tiskových strojů a papíru v devatenáctém století. Právě v této době začínají (či k ní alespoň referují) daná umělecká díla, odkazující se k tehdejšímu vzestupu popularity knih, novin, časopisů a zpravodajského tisku. Zejména v Evropě je tato doba érou kaváren a salónů; míst, ve kterých se dalo sedět, číst, dívat se, sdílet a diskutovat o tom, co je v novinách, a to s kýmkoliv, nehledě na jejich příslušnost – s přáteli, nepřáteli či úplnými cizinci.
K vyvrcholení došlo na přelomu 20. století, při vzestupu moderního kapitalismu, náhlého válečného nadšení (první světová válka) a politickými hnutími ve formách socialismu, komunismu a fašismu. Tyto ekonomické, společenské a politické ideje cirkulovaly prostřednictvím médií (letáků, novin a časopisů). Pro reklamní průmysl, spolu s grafickými designéry, novináři, fotografy, tiskaři a litografy, všemi novými profesemi, byla tato doba obdobím rozkvětu a nástupem nové kapitoly mediální historie. Ruku v ruce s tím nastupovaly i moderní umění a avantgarda, a na výstavě jsou tedy zastoupeni i dadaisté, konstruktivisté, kubisté spolu s pop-artovými a současnými umělkyněmi a umělci.
Výstava je ohromující, zahrnuje přes 190 tvůrců a tvůrkyň napříč uměleckými spektry, přičemž Andy Warhol, Christo, Kazimir Malevič, Man Ray, Kurt Schwitters, Joseph Beuys, Dennis Hopper, Barbara Krugerová a Martha Rosslerová jsou jen některými z nejznámějších jmen. Mezi nejznámější fotografy patří Henri Cartier-Bresson, Walker Evans a Robert Capa. Kromě stovek fotografií jsou zde k vidění koláže, sochy, instalace, videa, objets trouvé, plakáty, malby a konceptuální díla. Zaměření je zde na umělce a umělkyně, kteří v průběhu historie zaujímali kritický postoj k médiím, a to způsobem, které přesahuje možnosti samotného zpravodajství i mlhavost mediálních teorií, přičemž dvěma důležitými teoretiky pro kontext výstavy jsou Marshall McLuhan a Jean Baudrillard.
Dílo Veil V (2007) od Rashida Rany zachycuje skupinu postav v burkách; je složené z mnoha obrázků o velikosti pixelů, což mu dodává dojem pohybu připomínající povrch zářící obrazovky. Tyto drobné, na plátně zafixované pixely, pocházejí však z pornografických stránek. Z dálky chvějící se povrch reprezentuje náboženství, stát či útlak žen; pod povrchem jde však o sex a peníze. Je to příběh starý a známý.
Joan Fontcuberta používá stejnou techniku v díle Googlegrams (2005). Roztřesený obraz zachycuje nechvalně známý výjev mučení ve věznici Abu Ghraib. Zafixované pixely zde představují tváře předních amerických politiků, stojících za válkou proti Iráku v roce 2003, americké vojáky a vojenské dodavatele. V tomto případě se na povrchu i pod ním jedná o to samé – o válku, peníze a zneužívání moci.
Úpadek amerického snu, počínaje „reaganomikou“ v 80. letech až po Obamovu éru, zachycuje rozsáhlá koláž novinových výstřižků, deníkových záznamů a nalezených předmětů s názvem Down These Mean Streets (2008–2012) od Willa Steacyho, umístěná u samotného závěru výstavy. K vidění jsou zde také obálky legendárních evropských publikací v jejich posledních tištěných verzích, před jejich přesunem do digitální podoby. Ačkoli tato výstava jakožto kronika tištěného zpravodajství napříč staletími naznačuje, že toto odvětví možná nezůstane hlavním informačním prostorem veřejné sféry, nemůže ani zcela zaniknout, jelikož by s ním mohla padnout i moc spojená s politickými, ekonomickými a sociálními institucemi. Žádná společnost (ať už jde o impérium, nebo národní stát) nemůže být trvale udržená bez kontroly nad médii, s čímž konečně souvisí i otázka, co nového v novinách.