Připravit profil fotografa Boba Krčila (1952–1992) znamenalo pro Jana Doušu setkat se s řadou pamětníků a podniknout mnoho cest. Krčil žil od roku 1969 v emigraci, v trvalém provizoriu, s minimálními životními náklady a maximální svobodou. Jeho fotografie i život jsou výrazem osobní volby dovedené do důsledků. Nonkonformní příběh a neukotvený archiv si vyžádaly přibližně deset let příprav.
Připomíná kniha, kterou jste uspořádal, Boba Krčila jako fotografa, nebo spíše jako dobrodruha, světoběžníka, svobodomyslného člověka?
Nebyl jsem si jistý, jak se kniha povede. Když teď ale vidím titulky v novinách, že Bob Krčil je díky ní definitivně zařazen do českého kulturního kánonu, je to přesně to, co jsem si vytyčil za cíl. Bob Krčil byl úplně jiný typ fotografa a lidský typ, než jsou třeba Josef Koudelka a různé další fotografické hvězdy, zároveň to byla výjimečná, komplexní osobnost. Zpracovat jeho život a dílo pro mě představovalo obrovskou výzvu. Chtěl jsem z něj udělat v dobrém slova smyslu hrdinu, ale v mnoha ohledech to nebylo snadné, protože hrdinou vlastně není, což je z knihy myslím zřejmé.
Krčilova nezištnost a ochota pouštět se do projektů, jako byl samizdatový sborník Sebráno v New Yorku z r. 1987 (zachycující českou emigraci), byly ale mimořádné…
To je pravda. Zároveň nikdy nebyl součástí žádných oficiálních struktur, žádných fotoagentur. Nikdy cíleně nesměřoval ke kariéře a řada jeho největších projektů vznikla – myslím to dobře – tak trochu omylem. V mnoha ohledech se mu některé věci v životě nepovedly. Proto znamenalo takovou výzvu vyselektovat z těžce roztříštěného materiálu to, co dává smysl. A sestavit příběh, který by byl jednak pravdivý (aby s ním i on teoreticky souhlasil a měl z něj radost), a zároveň aby to byla literatura faktu, vědecky relevantní věc. I proto je ta kniha udělaná tak, jak je udělaná: Snažil jsem se, aby byla uživatelsky příjemná a vědecky podložená. Proto mi ji také trvalo tak dlouho vydat, pro řadu nakladatelů představovala možná něco, s čím se dosud nesetkali, nezapadala do žádné škatulky v edičním plánu.
O jakou knihu tedy jde?
Pohybuje se na pomezí biografie a umělecké monografie. Většinou takové projekty vznikají v rámci nějaké instituce a řeší je tým lidí. Někdo má na starosti chronologii, někdo seznam zdrojů… v mém případě je to projekt jednoho nadšence, co se kvůli tomu stal téměř šílencem a udělal to celé sám. Vlastnoručně jsem z původních negativů klasickou chemickou cestou zvětšoval fotografie, což byl jeden z impulsů, proč mě celý projekt tolik zajímal: práci ve fotolaboratoři miluju a hodně mě baví.
Co bylo tedy důležitější, text nebo Krčilovy fotografie?
Text je pro mě jedním z pilířů projektu, ale stejnou hodnotu představuje to, že se nazvětšovaly fotografie z archivů, vybraly a dohledaly věci, které veřejnosti vůbec nebyly známé.
Jak dlouho příprava té knihy trvala? Začal jste už doslovem ke Krčilovu Sebráno v New Yorku, které spolu s druhým, nedokončeným dílem vydal Torst jako autentický reprint v roce 2017, ne?
Ano, dá se říct, že už tehdy jsem na tom pracoval. Začal jsem se tím projektem zabývat už v době, kdy jsem byl ještě student na FAMU, zhruba před deseti lety.
Jaké bylo první setkání s Bobem Krčilem?
