Jaroslav Róna: 1997–2017

„To bude Zóna. Nebo Jarda Róna,“ napsal kdysi ve svých Nových nápadech laskavého čtenáře Michal Viewegh. Pokud si dneska někdo vybaví výtvarnou skupinu Tvrdohlaví, pak jistě především v souvislosti s Františkem Skálou mladším, Petrem Niklem – a právě Jaroslavem Rónou. Všem třem je kolem šedesátky (Róna měl šedesát letos sedmadvacátého dubna) a v posledních měsících měli v Praze výstavu. V případě Róny ji lze označit za bilanční. Byť je bilancováno jen poslední dvacetiletí autorovy výtvarné práce. Výstavu hostí dvoupatrový Dům U Kamenného zvonu, a je to akce, kterou se rozhodně vyplatí navštívit (trvá skoro do konce letošního října).
Jak Nikl a Skála, tak Róna sázejí ve své tvorbě na společnou výchozí notu, a tou je nevědomí, iracionalita, mýtus, archetyp. Zatímco v případě prvních dvou jmenovaných jsou výsledkem fantastické hravé či experimentální kreace, které si berou přirozeně to nejlepší z dědictví avantgard první a druhé dekády minulého století, zejména z jejich nejvyhrocenějších momentů, ať jde o takzvané surové umění anebo jedinečný přínos značky Marcel Duchamp, potažmo Joseph Beuys – u Róny je situace poněkud odlišná. Nikl se Skálou střídají celou řadu tváří, čitatel jejich díla je nabitý k prasknutí, u Róny jde v čitateli i jmenovateli o monumentální, jednolitý celek. Ať se mistr vyjadřuje v kresbě, malbě nebo soše. Róna je výrazově sošný, jaksi vesnicky robustní, neotesaný. Rozhodně není mistr detailu, u něj má prim celkový plán.
Námětově je pak vlastně docela stereotypní. Jeho práce jsou symbolickou reflexí lidské současnosti, případně nejbližší budoucnosti: války, bolest, zmar, apokalypsa. Výrazově se ale Róna vrací k minulému, zejména k expresionismu, jednak (v kresbě) k jeho nejranější, nejdivočejší, válečnou atmosférou nasáklé fázi přelomu desátých a dvacátých let, v malbě (a místy i soše) pak k jeho fázi pozdější, reprezentované zejména pozdním dílem Maxe Beckmanna. K němu má Róna mnohdy až nemístně blízko – k jeho neotesaným figurám, symbolicky zvrstveným scénám pracujícím s archetypální situací. Ale nejen odkazem expresionismu výtvarného živ je Róna. Rezonuje u něj silně i expresionismus ve filmu, nejostřeji asi ten podaný pod hlavičkami Wieneho Kabinetu doktora Caligariho (1920) a Langovy hyperslavné Metropolis (1927).
Jak naznačeno, Róna pracuje rád s nadhledem, zabírá obrovské výseky města, rozměrné objekty, masy postav. Jeho scénám dominuje častokrát figura s jasně ďábelskými atributy, ať tvarově nebo v barvě. Rovněž k ilustraci si vybírá prototypické texty, jako Orwellovu dystopii 1984 (1949). V jeho díle nehraje překvapení žádnou roli. Róna je předvídatelný. O to více se musí snažit. Sázka na neoexpresionistickou stylizaci je s ohledem na směr globálního pohybu lidstva i na lokální politické kejkle jasnou výhrou. Rovněž německý expresionismus Výmarské republiky ohlašoval nástup vlády pevné ruky, hysterického nacionalismu, xenofobního šílenství méněcenných, které eskalovalo v druhé světové válce v míře dosud nepoznané. Róna má pravdu: Kdo nezná dějiny, nezná svět, v kterém žije. Jistá explicitnost, ačkoli se snaží skrýt za symbolickou zástěnu, je tedy na místě. Rónu ale drží vysoko nad vodou ještě něco – jeho osobní angažmá.
Ve videu, které běží v posledním sále druhého patra, se mistr nechává slyšet, že by uvítal, kdyby před jeho (především sochařským dílem) smekli Michelangelo, Rodin a Bourdelle. To je samozřejmě vtip. Jednak jsou všichni tři jmenovaní po smrti, jednak oni otvírali riskantně dveře – Róna jde pouze bezpečně v jejich výrazných šlépějích. Navíc sochy nejsou tím, co mu jde nejlíp. Tím jsou plátna, velkoformátové oleje. Právě z nich doléhá na diváka brutální tíže, kontinuální tlak, daný jak řečenou námětovou jednokolejností, tak adekvátně voleným tvaroslovím, a především barevným spektrem. Róna sází na depresi, melancholii, ustávající pohyb. Nejvíc života je naopak v jeho černobílé kresbě. A vždycky bylo, stačí vyvolat z paměti jeho skici sídlištního přežívání realizované v osmdesátých letech. Co tedy na výstavě maximálně cenit? Fakt, že navzdory jisté očekávatelnosti toho, co vidíme, má Jaroslav Róna pravdu. Ovšem víc tu obecnou, historickou, než svoji, subjektivní. Vidí, ale nepředvídá. „Dnes buďme ještě veselí / na naší bílé posteli! / Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. / Zejtra si lehneme do rakví,“ napsal v prvním roce minulého století František Gellner. 

Dům U Kamenného zvonu (Galerie hlavního města Prahy)
kurátorka Olga Malá, výstava potrvá do 29. října 2017

Přidat komentář