Jen řekni Sokolov… Festival politické písně 1973–1988

„Znám jedno město na úpatí hor, chci o něm zpívat, ať ta slova letí, že tohle město na úpatí hor je plné práce, výkladů a dětí.“ Ano, a také, dodejme k neoficiální hymně FPP, na několik dnů vždy v únoru (ano, výročí!) v letech 1972 až 1988 i plné umělců, kteří se sem sjeli z domova i zahraničí, aby tak manifestovali své souznění se socialistickou dobou. Anebo, aby si udělali čárku… „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se,“ zpívalo se dál. Bývávalo, že, bývávalo.
Vůbec ne, připomínat zapomínaný Festival politické písně, který byl pořádán v západočeském Sokolově v letech 1972–1988 je totiž mimořádně důležité – již třeba jen proto, že naprostá většina těch, kteří na něm vystupovali, se k těmto aktivitám nepřekvapivě příliš nezná. Výstava v chebském Retromuzeu, patřícím pod tamější Galerii výtvarného umění, se snaží nejen přiblížit atmosféru této propagandistické bolševické výkladní skříně, ale také nasvítit uvažování účinkujících, kteří svým „Ano“ vyslovovali veřejný souhlas s režimem, s jeho (nejen) kulturní politikou. A je jedno, co si pak říkali v šatně, u piva nebo v autě cestou domů. Jak výstava, tak publikace, již vydala společně chebská Galerie výtvarného umění a Muzeum Sokolov, jsou plné fotografií, ale také svědectví. A zde nastává trochu problém, jak zprávu o výstavě uchopit, fotky, eventuálně další exponáty nelze nějak esteticky hodnotit, mají pouze dokumentární hodnotu, lze tak o nich pouze referovat. Ovšem i to má svou hodnotu. Takže, co na výstavě uvidíme? Usměvavé tváře našich popařů, ta Dalibora Jandy je i na plakátu a obalu knihy, jednoho jak druhého. V expozici čteme citace bolševických šíbrů, písně že mají být angažovanější, jinde v podstatě nařizují, aby umělci přicházeli s více politickými písněmi, zkrátka: aby se ještě více zkompromitovali. Ale proč ne, třeba Oldřich Říha v podstatě přiznává, jak Katapultu Sokolov pomohl, kladným přijetím se zaštiťoval i Spirituál kvintet a další. I tak se ale nevyhnuli kritice.
Tvorba tehdy psala, že „v příštích letech by snad mohl být zbaven škrobenosti“, jinde čteme, že „skladby mnohdy zazněly nepřesvědčivě… existují však i ti, kteří to s touto oblastí myslí vážně. Hledají nové formy politické písně“. Ano, hledali. A tak třeba hned první ročník přinesl velký hit Únos, podle autora Petra Jandy šlo ale o „pěknou hardrockovou skladbu, která v podstatě neměla s režimem nic společného“. Výstavu si jistě užijí všichni ti, kteří si rádi rýpnou, pohled na interprety vařící se ve vlastní šťávě může pobavit, přiznávám však, že je z toho všeho spíše smutno. Aniž bychom chtěli moralizovat či ukazovat pohodlně prstem, připomeňme, jak účast vysvětloval/zdůvodňoval/obhajoval manažer Miloš Zapletal: „Nebyli to žádní disidenti a taková byla prostě doba.“ Vypočítávat ochotné účastníky netřeba, ovšem vedle těch předpokládaných (Matuška, Janečkovy Kroky s Michalem Davidem, Kotvald s Hložkem, Dean Reed, Peter Nagy, Lucie Bílá a další) překvapí Dáša Voňková, Marsyas či Vladimír Mišík. A to je smutné, i při vědomí zákulisních tlaků a vydírání. Zajímavé, Karel Gott v Sokolově nikdy nevystoupil, snad jediný z té pomyslné první ligy – zjevně si to dokázal zařídit, a vyhnout se tak sokolovskému ponížení. „Jen řekni Sokolov,“ znělo tehdy, „a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se.“ A roztočí se i kariéra.