Jezdci na chvostu avant—–gard

3_jezdci_na_1S Vasilem Artamonovem (1980) a Alexeyem Klyuykovem (1983), držiteli Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2010, jsme se sešli v kavárně Divadla Komedie. Vzhledem k tomu, že se ve své tvorbě nezřídka až scénicky vyjadřují k problematice uměleckého provozu (nebo jej přinejmenším reflektují ve svých postojích), to bylo až příznačné místo. Jejich nedávná prezentace v Centru současného umění DOX do značné míry klamala tělem. Už jen tím, že jedna z intencí současného umění, totiž vystavit či manipulovat objekt mnohdy bez dodatečných úprav (což dřevěné modely součástek strojů, přestěhované či vystěhované z kladenské Poldovky, beze zbytku splňují), provokuje k formálnímu zařazení, k zopakování formule o přeneseném významu na ose ready-made <–> Marcel Duchamp (čti oboustranně).
Intence (či snad intuice) je v rámci současného umění podobného střihu přiléhavějším termínem, než forma; neboť jakou formu lze těmto objektům připsat? Už Duchampovy ready-mady, když už je o nich řeč, měly mnohem spíše než k uvažování esenciality a významu, a to i negativně, blíže ke specifickému času rendez-vous.
Podřídit objekty z Poldovky institucionálně laděné výměně mezi kontextem a významem znamená vzít jim právě to, co jako svého druhu dřevění bezdomovci obstavují: čas. Čas, který sedimentuje do prasklin jako chřadnutí tvaru, existenciálně prosycený čas, který splňuje podmínky vyhnání a exilu mnohem spíše, než-li jakékoli místo a zároveň čas, který není utopickým časem avantgard ani časem taxonomie.
Před objekty z Poldovky se vlastně ocitáme v podobné situaci, jako v Čapkově Povětroni, kde trojice postav zvědavě 3_jezdci_na_2bdí nad „Případem X“, zraněným zafačovaným letcem, o kterém nikdo nic neví a který poskytuje jen minimálně indicií ke své minulosti, ale právě jehož pád tuto minulost zažehává. Důsledkem formálního gesta, díky němuž se do DOXu vměstnaly dřevěné modely, je vlastně nepřiléhavost formálních odpovědí: mluvit o těchto modelech znamená mluvit o Poldovce, o specifických součástkách, a v rámci pražského uměleckého sběrného tábora o objektech, které svoji roli modelu ztratily a zbytněly v sochy. Ne snad pro své tvarové kvality: stát se sochou jako by bylo odpovědí na situaci, kdy model, určený k odlévání tvarů, tedy vlastně k stvrzení vlastního odchodu na odpočinek, ztrácí své uplatnění a pomíjivost vzhledem ke kovu a tvarům, které měly přetrvat.
Tato ambivalence prostupuje tvorbou Artamonova a Klyuykova vlastně dlouhodobě, stejně jako citace předešlých uměleckých směrů či tendencí. Na jedné straně se v případě DOXu jedná o akt, který lze nekonečně replikovat s čímkoli si namaneme, pokaždé, když „starý svět“ odchází před očima. Oslavovat jej čistě jako konceptuální gesto je vlastně důsledek přehlížení. Na straně druhé, vzhledem k odkazům k dějinám umění, se dvojice Artamonov – Klyuykov snaží pokusně manipulovat s probuzenými uměleckými Golemy minulých dekád, aby zjistili, co mohou dnes ještě říci, a co můžeme říci my. Zdali dnes ještě vůbec mohou přežít, a co to o nás vypovídá. O těchto motivech je následující rozhovor.

V rámci aktuální prezentace v Centru současného umění DOX kombinujete starší díla se zbrusu novým projektem. Získává tím tato instalace nějaký specifický význam?
VA
: To, že starší věci zařazujeme na novější výstavy, děláme docela často. Navazujeme tím na starší projekty, jako v tomto případě na fotografie fragmentů a obrazů, namalovaných na nárazníky vlaků. Objekty z Poldovky už mají samy o sobě industriální charakter, tímto jsme je doplnili.
AK
: Ale byli bychom neradi, kdyby se na ně nahlíželo pouze jako na přenesené věci z továrny, jako na ready-mady, protože o ready-mady, které by přenesením z jednoho prostoru do druhého měnily nebo získávaly význam, se v našem pojetí nejedná.

Má každý z vašich projektů nějakou specifickou řeč, vyžaduje specifický přístup?
VA
: Trochu se bojím toho, že už používáme jazyk, který je nám vlastní, a je těžké se z toho dostat a dělat to jinak. Už tím, že se člověk do něčeho v rámci své tvorby pustí, tak už vlastně předem tak trochu ví, co chce sdělit. Výsledek pak může být atrofovaný.

Spolupracujete spolu od roku 2005. Co je ve vašem případě přidanou hodnotou autorské dvojice, kterýmžto tématem se Vasil Artamonov dokonce zabývá v rámci své disertační práce?
VA
: Ještě když jsme studovali v ateliéru u Jiřího Davida, tak jsme si navzájem argumentačně kryli záda.
AK
: Vasil spíš kryl záda mně (smích).
VA
: Člověk se navíc cítí jistější, protože má zajištěného minimálně jednoho diváka, který ví, o co jde. Je to i větší zábava.
AK
: A zároveň se na rozdíl od trojice nebo skupiny umělců snáz domluvíš a na něčem shodneš. Je to vlastně jako pracovat samostatně, akorát máš k dispozici reflexi a odstup.

Přestože jste spojováni především s konceptuálně zaměřenou tvorbou, máte za sebou malířskou minulost a s médiem malby pracujete víceméně dodnes. Jak se k malbě jako k médiu vlastně stavíte?
VA
: Jasně, že na střední člověka nejdříve ze všeho napadne, že začne malovat, a ve výsledku se posléze přesouvá k formálnějším věcem.
AK: Náš případ ale nikdy nebyl ten, že bychom si řekli „tak, a teď namalujeme obraz“, protože bychom se chtěli zabývat malbou, a až následně řešili, jaké téma zvolit. Malbu jsme vždycky prokládali jinými, intermediálními motivy. Když něco namalujeme, je to podobné, jako když využijeme cizí obraz, naše autorství není podstatné.
VA
: Obrazy používáme jako součást instalace, přemýšlíme o výstavě jako o celku. Popřípadě je obraz další významovou kudrlinkou, která prostupuje skrze celek.
AK
: Výstavy, kde vystupují obrazy, nevnímáme jako malířské výstavy. Ostatně to, co děláme, ani nemůže být a není snahou o nějakou současnou malbu.

Několikrát jste v rámci své tvorby využili kubistického tvarosloví – například v roce 2007 v Galerii v Jelení či v roce 2009 v rámci nástěnných maleb v Kutné Hoře. Právě kubismus byl zpočátku chápán jako specifický výtvarný nástroj poznání. Do jaké míry je tato forma stále adekvátní vůči současnému světu?
AK
: Pochopitelně nepoužíváme kubismus jako nějaký prostředek poznávání… Stejně tak ale nejsme konceptualisti, kteří by si zvolili formu kubismu pro ztvárnění nějakých témat. My si jej užívali, zvolili jsme si jej, protože nás ta forma bavila, a navíc jsme ve výsledku nedělali ani něco vyloženě kubistického, natož že bychom kubistické obrazy napodobovali… Vlastně to byla taková naše představa, jak by měl kubismus vypadat teď.
VA
: Otázka je, do jaké míry může být umění způsobem poznávání a popisování světa. Umění je do značné míry politické, svět nepopisuje, ale chce jej přetvořit. Proto je v současnosti tak sarkastické, protože ví, že to nejde.
AK
: Proto je důležité nebavit se o umění jen jako o něčem, co vzniká ve vzduchoprázdnu.

Do jaké míry vlastně může být současné umění kritické?
VA
: Už na vejšce jsem si pokládal otázku, proč stát vlastně umění platí (smích) Asi i kvůli tomu, aby se mohl považovat za kulturní; vlastně se do jisté míry jedná o zištnost.
AK:
Rovnou si předplácíš kritiku, tím, že necháš umělce říkat, co chtějí, ale v daných mezích.

K problematice přesycenosti a mechanizmu uměleckého provozu jste se asi nejradikálněji vyjádřili v rámci projektu Estu do silento (Ať je ticho) z roku 2008, v rámci něhož šla do diváků v esperantu promluva o nutnosti zmlknout.
VA
: Trochu jsme vycházeli z Godardova výroku, že kultura je pravidlo, kdežto umění je výjimka. Samozřejmě šlo o reakci na kulturní provoz, ale na konci jsme stejně vyjádřili marnost nad tím, že jde o pouhý pokus slovně uchopit ticho, které se tím pádem opět ztrácí. Naráželi jsme na nemožnost vystoupit z bludného kruhu a i tak jsme to prezentovali, ostatně jsme projekt realizovali v galerii.

V souvislosti s navazujícími výstavami v Ostravě a polské Poznani rovněž padlo, že jste se snažili o 3_jezdci_na_3„prázdnou výstavu zbavené významů“.
VA:
Umění úplně bez významu být nemůže, každopádně jsme chtěli výstavu realizovat s minimem vyprávění. Ne, že by objekty nebyly výpravné samy o sobě, ale nechtěli jsme k tomu říkat nějaký historky.
AK
: Ne, že bychom vydávali diváka na pospas… Jednalo se vlastně o docela jednoduché věci.
VA
: Divák, který přijde před vystavený objekt, si vlastně může myslet cokoliv. Nechtěli jsme nic vysvětlovat, abychom nevzbudili dojem, že když řekneš, o čem to je, tak to dotyčný pochopí.
AK
: Když se někdo zeptá, o čem to je, tak vlastně řekneš akorát historku z natáčení, a lehce pak vznikne dojem, že divák ví, o čem to je, protože zjistí, jak jsi to udělal.

Jak by se měl divák k vašim dílům ideálně stavět?
AK
: V případě Ceny Jindřicha Chalupeckého bychom byli rádi, aby se na naši instalaci diváci dívali jako na krásné sochy, jako na věci, které jsme našli a které jsme nijak nenatírali ani neupravovali, které prostě vypadají tak, jak vypadají.
VA: Každá naše věc je významově vyložitelná na mnoha rovinách, vůbec nepředpokládáme, že by je někdo včetně nás všechny dešifroval a rozečetl.
AK
: Lépe řečeno nás potěší, když je někdo rozečte způsobem, jaký jsme nepředpokládali, hlubším a zajímavějším, tak, že nás to překvapí a můžeme se s tím pak ztotožnit.
VA
: Vlastní věci mnohdy interpretujeme až zpětně. Když něco děláme, tak nás to prostě baví a samozřejmě o tom přemýšlíme, ale moment překvapení je pro nás důležitý. Proto bychom chtěli, aby k naší tvorbě přistupoval divák i na základě vlastní paměti či vlastních myšlenkových pochodů.

Ve vašich dílech často odkazujete na avantgardy minulého století. V čem jsou dodneška tak přitažlivé?
AK
: Pro mne jsou důležité jako příklad víry v něco. Jako třeba ruská avantgarda, která trpěla vírou v ideální systém, který pak nakonec nefungoval.
VA: Taky mám pocit, že u avantgard je podstatná otázka víry ve vynoření řádu lepšího světa. Když jsem s uměním začínal, věřil jsem, že je svébytnou platformou, která je odstřižená od okolního, skutečného světa, ale která zároveň svět ovlivňuje. Tedy, že když něco vytvořím, tak mohu docílit nějakého účinku a změny. To je vlastně až náboženská iluze, ale zároveň to pro mne byla motivace, proč do tohoto kontextu směřovat.

To znělo až skepticky.
AK
: To znělo maximálně skepticky. Věříme v možnost víry. Tušíme, že by se dalo věřit. To, co děláme, je vlastně ilustrace toho, jak by se dalo věřit. (smích) Umění i uměleckému provozu, který s tím souvisí, každopádně stále věříme. Ostatně vystavujeme tam, kde chceme, a ne tam, kde nechceme. Spolupracujeme s těmi, se kterými chceme spolupracovat, a nikoli s těmi, se kterými nechceme. Svým způsobem vytváříme iluzi nevinnosti kolem něčeho, co nevinné není, a stejně tak dáváme vizuální podobu něčemu, co vizuálně úplně podchytit nejde.

Na limitu vyjádření a zároveň na citace dřívějších, nejen avantgardních směrů, jako na stavební 3_jezdci_na_4kameny vlastního stanoviska, jste narazili též v instalaci Jak brzy je nyní? z roku 2007.
AK:
To byla vlastně první věc, kdy jsme si definovali přístup místem, které jsme vzali jako samotný základ toho, co budeme dělat. Nejednalo se pouze o malbu na rámech, mezi nimiž chyběl samotný obraz, ale i o metaforu samostatného výstavního prostoru, který se sám stává rámem, v němž nakonec není nic, okrajem, který o něčem sice pojednává, ale vposledku nic neohraničuje. Samotná témata se vůči tomuhle postoji jeví až skoro jako nedůležitá. Vytváříme vlastně jakýsi design pro návštěvníky, interiéry pro ty, co přijdou na výstavu, ale nějaký zásadní moment, dojem či obsah tam nakonec není. I když se jedná o korektní vymezení vůči kulturnímu provozu, tak tam pořád něco chybí. Já mám vlastně pořád pocit, že to, co tam chci nacpat, tam nakonec není.

V čem jsou vlastně pro vás podstatné citace dřívějšího umění a uměleckých forem?
VA
: Dá se to použít jako metafora. Citace dřívějšího umění vymezují současnost, jejíž okamžiky jsou ale vždycky prázdné. Když někdo dělá současné umění, tak nejsoučasnější je TEĎ, tedy vlastně to, co ještě úplně nenastalo, co ještě není. Skrze citace odkazujeme k minulým představám budoucnosti, jako k předpovědím budoucnosti, která nenastala a skrze kterou uchopujeme přítomnost.

Nemyslíte si, že současné umění se právě svou vlastní formou nutně odsuzuje k marginalitě, že je tím typem komentáře, který už z principu nemůže zasáhnout širší publikum?
VA
: Člověk samozřejmě neovlivní masy, neboť umění není zábava a rozumět mu vyžaduje znalosti a vědomí souvislostí. Od toho se odvíjí i jakési elitářství, což je taky špatně. Je to problém, na který asi nemáme odpověď. Stejně jako v případě avantgard. Sděluješ něco elitním jazykem, ale k masám, které chceš oslovit, tím pádem nepronikneš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *