Jmenuji se, věnuji se, kreslím, píšu… Dvě dekády výtvarné práce Michala Machata

Výtvarné práce Michala Machata, narozeného v roce 1963 v Praze, dýchají a žijí krásným paradoxem, který lze shrnout do formule: jeho rukopis ctí tradici, ale souběžně se nechává zlákat jejím zpochybněním, ba častokrát negací. Autor si dokáže přivlastnit vnější skutečnost s jistotou akademického malíře, přetáhnout ji do plochy s řemeslnou jistotou a přesností řekněme hollarovského typu, ale zároveň je schopen tu samou realitu přetavit v ryze svůj obraz: a to jednak groteskní tvarovou i prostorovou deformací, pro niž je příhodný pojem parealismus – a jednak hravým erotizováním či sexualizováním svých prací, i když zdaleka ne tolik explicitním a expresivním, jak je zřejmé z následující Machatovy básně s názvem Píča: „Jmenuji se píča / věnuji se umění / maluji, kreslím, fotím / i píšu / a přitom myslím na tebe / ty kundo chlupatá.
6_jmenuji_se_1V letech 1984–90 vystudoval Machat v Praze VŠUP, a přestože absolvoval ateliér skla u Stanislava Libenského (a později Jaroslava Svobody, což byl „perestrojkový kádr, který svojí nekompetentností a prorežimní angažovaností předčil naprosto všechny kantory na škole“), za podstatné techniky pro sebe od počátku bere malbu a kresbu: „Malba mě provází od začátků tvorby a mám ji neoddělitelně spojenou s kresbou, kterou považuji za podstatnou pro její formální jednoduchost. Malba se od kresby odvíjí, obohacuje ji a doplňuje. Stejně tak se moje kresebné ujasňování skutečnosti odráží v práci se sklem. A samozřejmě existují i zpětné vazby, takže se rád nechávám překvapit, kam mě vlivy z jiných oborů můžou zavést.“ Poslední léta mezi tyto ,jiné obory‘ náleží tzv. počítačová malba, technika, která svojí podstatou staví umělce do naprosto převratné situace, neboť likviduje vztah mezi autorem a zcela konkrétní ,hmotností‘ barev, štětce a plátna – a vytváří vztah nový, založený na důvěře člověka a stroje, jenž realizaci jeho tvůrčích intencí sice v lecčems ulevuje, ale zároveň mu nedopřává základní malířské rozkoše: rozkoše z uzavřeného plátna, z obrazu, který je jedinečný a nedovoluje stejně hodnotné kopie.
6_jmenuji_se_2Nicméně Michal Machat oponuje: „Samozřejmě mi ten podstatný moment bezprostředního dotyku s dílem chyběl a pořád mi chybí, ale zároveň jsem byl víc a víc uchvacovaný možnostmi, které jsem při práci objevoval a o než jsem při zápolení s reálným materiálem ani nezavadil. Počítačová malba umožňuje oproti té klasické jednoduchá přemalování – dílo si ukládám v různých fázích, což mě motivuje vydávat se tam, kam bych se s plátnem nikdy neodvážil. Nepovede se, začneš znovu. Virtuální malba je vlastně kontinuální, nekonečná tvorba: nový obraz můžu ,počít‘ na základech předešlého, takže odpadá ta stresující běloba prázdného plátna. Stejně tak můžu dílo nechat otevřené, pokud nepřijdu na vhodnou pointu, a příště  do obrazu vstoupit s novou myšlenkou. Pokud si malířský software a digitální pero dokážeš osedlat, nehrozí, že tvoje obrazy ztratí ,malířské pohnutí‘ – na rozdíl od počítačových grafi k, které mají k dispozici omezený počet příkazů pro omezený počet nástrojů.“ Technikou počítačové malby je mj. ilustrováno nové vydání Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále (2006).
6_jmenuji_se_3Raná autorova díla, práce z přelomu 80. a 90. let, vznikala často v těsné spolupráci, ba totální tvůrčí provázanosti s Martinem Velíškem (1963): jejich kreace, ať už využívaly média skla, kresby či malby, čerpaly a osobitě hodnotily momenty (pre)kubismu stejně jako renesanční malby nebo art brut, Cézanna či Picassa, Michelangela Buonarrotiho i Dubuffeta. Vznikaly expresivní, robustní, takřka bezvýhradně figurativní výjevy a objekty, jejichž povaha oscilovala mezi všednodenní euforií porevoluční doby a jejím ironickým komentářem. A jestliže ve Velíškově případě tato tendence k parealistické karikatuře později převládla, a to především v karikatuře ,masa‘ jeho figur, u Machata spatřujeme posun k tendenci téměř opačné – čili příklon k uměleckému vyjádření té povahy, pro niž je synonymem dílo de Chirica: malbě metafyzické, která otvírá prostory právě nad oním ,masem‘. Malbě monumentální, avšak subtilní zároveň, v níž se původní akcentovaný erotismus zvolna desexualizuje směrem k androgynnosti či sexualitě produchovnělé, nadzemské, primárně nešokující svým naturalismem, ale nábojem vnitřním. Ve dvaadevadesátém roce se dvojice Machat–Velíšek rozdělila: ten druhý zůstal v Praze a nadále na vlastní pěst rozvíjel společná východiska, zatímco ten první opustil hlavní město, usadil se v 6_jmenuji_se_4Železném Brodě pod Jizerskými horami a téměř na desetiletí se umělecky odmlčel. „To naše nezávazné řádění se jednou muselo vrátit do reality. Mně se ve dvaadevadesátém roce narodil první syn…“ říká Michal Machat, dnes otec pěti dětí. Do výtvarného kontextu začal znovu vstupovat až po roce 2000, a to opět v součinnosti, tentokrát s Petrem Pazderou Paynem (1960), který se sice rovněž vyjadřuje v kódu výtvarném, ale je především prozaikem, autorem dosud devíti publikovaných knížek. S ním Machat rozehrál hru jiné povahy: tituly Figury, figurace, figuranti a figuríny (2005) a Slepicmo/koňmo (2007) vznikly na základě akce a reakce: v loňském svazku malíř nadhodil a rozpracoval téma – a prozaik je uchopil ve svébytné literární variantě; v knize z roku 2005 tomu bylo naopak.
Soubor nejnovějších Machatových prací z letošního jara, opět vytvořených za pomoci počítače, a tedy směrovaných přímo do nekonečné náruče virtuality, naznačuje buď jen okamžité zužitkování šíře možností, které stroj nabízí svému poučenému uživateli, anebo – a to je doufejme více pravděpodobné – pohyb malíře k novému horizontu. Jeho aktuality sázejí na ostrou, křiklavou barevnost a tvarová zjednodušení; celkově jako by se autor poučil z výrazového rejstříku pop -artu a zejména komiksu a injektoval svým zmutovaným postavám i jejich neméně proměněnému zvířecímu doprovodu dávku humoru, jež se právě s těmito výtvarnými estetikami váže. Cosi však i v těchto nejnovějších dílech ukazuje na souvislost s hlubokou minulostí, s původními východisky – a je to do nynějších obrazů neméně často vpisované, opěvované a inspirující slovo-zaklínadlo, jemuž (resp. tomu, k čemu onen výraz odkazuje) vzdal Michal Machat hold v básni, kterou jsme citovali úvodem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *