Joonas Sildre (1980) je estonský komiksový tvůrce, ilustrátor a grafický designer. Ilustroval desítky dětských knih. Mezi jeho pracemi vyniká grafický román Mezi dvěma zvuky (2018), který zachycuje život estonského skladatele Arvo Pärta, následoval podobně rozsáhlý grafický román Barevná hora (2023), věnovaný estonskému malíři Konradu Mägimu. Pärtovský komiks vyšel v řadě překladů – česky jej vydalo nakladatelství Vlny (2025, překlad Jan Marek Šík). Knihu Mezi dvěma zvuky představil Joonas Sildre na Světu knihy.
V Pärtově životě jsou dramatické vzestupy a pády, ale komiks vypráví i o velmi niterných, duchovních záležitostech. Jak jste s tím pracoval? Jak vložit do obrázků a bublin něčí vnitřní vývoj?
Vyprávět o takových věcech je těžké. Komiksový formát je pro mě ale přirozený, vždycky jsem vytvářel tento druh grafických kreseb, ilustrací a komiksů. Tohle je ovšem vlastně má první větší věc. V určitém období jsem hledal velký příběh, který bych mohl vyprávět; měl jsem za sebou jen deset příběhů malého formátu, ale teď jsem chtěl udělat velký knižní projekt.
Jak jste postupoval?
Snažil jsem se vymyslet vlastní příběhy, dívat se s otevřenýma očima… ale když jsem uslyšel víc o životě Arvo Pärta, všechno to okamžitě zapadlo dohromady. Osobně mě to zajímalo. Některé ty věci, které prožíval a řešil, jsem podobně prožíval i já.
Jako třeba co?
Jak uchopit umění, aby mělo hlubší význam. Aby sdělovalo něco hlubšího, něco, co by mělo zásadnější smysl. Aby zachytilo skutečné životní zkušenosti. Právě o tom Pärt mluvil v pořadu v estonském rozhlase, tam jsem uslyšel, jaké jsou jeho představy o životě a o umění, tehdy jsem zjistil, že vidíme věci podobně. Uvědomil jsem si, že tohle je ten příběh, který chci vyprávět. Ve velkém formátu. Bude to trvat roky, ale pustit se do toho a dotáhnout to až do konce bude zajímavé i pro mě osobně.
Hned na začátku jste věděl, že chcete komiks vytvořit v zásadě ve dvou barvách nebo v omezeném rejstříku barev?
Ne. Věděl jsem, že chci být minimalistický, protože i jeho hudební styl je minimalistický, ale stejně jsem postupně zkoušel barvy použít. Vůbec do příběhu nezapadaly. Nepřinášely čtenáři vlastně žádnou novou informaci, aby porozuměl kontextu. Pokračoval jsem tedy minimalisticky, používal jsem hlavně sépiovou barvu, což je barva starých fotografií.
V článcích o vašem komiksu jsem si přečetl, že barevné spektrum v knize se vztahuje k temným barvám severu, k minulosti…
Možná ano. Estonská obloha je většinou šedá. Barvy jsou tlumené. Moc jich tam není. Je to moje prostředí a Pärtovo také.
Hudbu kreslíte prostřednictvím geometrických vzorů. Jak jste na ten způsob přišel?
V zásadě jde o
