Zda zapsat myšlenku, anebo nakreslit ji?
Však kresba zachytí i to, nač nestačí již slova:
co Kráčející nesmysl anebo Chaotický řád,
co Tučná nevědomost či Štíhlost zatloustlá?
Však samokresba, jež jakoby odvíjí se sama,
je v okamžiku dílem při vědomí uvolněném,
kdy rozumem neřízena tužka sama si kreslí.
(Bohumil Nuska: Samokresby, in: Podzimy a jara)
Kdo se potkal s knížkami libereckého polyhistora Bohumila Nusky (1932), jistě mu neuniklo, že většinou jeho beletristických prací – ať už deset let starou sbírkou poezie Okamžiky nebo loňským souborem čtyř próz Obrazy neradostné – prolínají kresby. Respektive samokresby, jak je autor nazývá: jako by na jeden zátah dramatickou obrysovou linkou uchopené náměty, jimž dominuje lidská figura, často krutě a bolestně deformovaná nebo přerůstající v podivné útvary, které jsou základu předmětného stejně jako rostlinného, zvířecího i lidského. Tyto kresebné kreace nikdy neužívají barvu a vždycky je opisuje, ironicky komentuje nebo analogicky rozvíjí stručný slovesný komentář; jeho povaha je buď zřejmě podmíněna dobou vzniku (tj. v Okamžicích dvacetiletím tzv. normalizace: „Kupředu, levá“, „Jest odporný ten zločinný systém“ aj.), nebo nadčasově abstraktní, mnohdy podnícena velkými díly z dějin filosofie či literatury (mj. Dantova Božská komedie, Goethův Faust). 
Ale podněty přicházejí nejen z hájemství těchto uměn: jak Nuska rozkrývá v závěrečném textu -komentáři k Okamžikům, impuls ke kresbě (a tedy i k verbálnímu momentu v jejím rámci) může vyslat rovněž „poslech hudby či dramatického díla… nebo spatření díla výtvarného, jindy pouhá náhodná zpráva nebo jakákoliv informace či podnět.“ Tedy: podnětem k samokresbě může být cokoliv. Cokoliv, co rozvibruje citlivou membránu mezi světem vnějším a vnitřním světem autorovým. V rozhovoru to tvůrce lakonicky potvrzuje: „Tematická škála samokreseb není nijak omezena.“
Svůj autointerpretační text na závěr knížky Okamžiky Nuska nazval Co je samokresba? – a hned v první větě poskytl sobě i čtenáři odpověď mírně tautologickou: „Jak naznačuje již pojmenování, jedná se o kresbu, která se nakreslí jaksi ,sama‘…“ Příbuznost se surrealistickou metodou automatické kresby, která se při tomto vymezování a srovnávání nabízí jako první, ten záznam spontánního běhu ruky s tužkou či perem po papíře, jak jej známe z prací Andrého Massona nebo v současnosti z díla 
Aleny Nádvorníkové – tedy příbuznost s touto metodou Nuska odmítá. A to z důvodu, že samokresby sice vznikají ve stavu ,ekstasis‘, tj. příslovečného bytí mimo sebe, ale nikoliv jen takto – podle autora jsou zároveň pod částečnou kontrolou rozumu, tedy mysli, jež se koncentruje na dotváření daného, spontánně zvoleného tématu. Nuskovy práce na papíře, často prvním listu, který byl po ruce, tak stojí na pomezí dvou světů: jednou nohou ve vědomí a druhou v nevědomí; jejich spodní vrstva je náhodná, zatímco svrchní záměrná.
I z toho důvodu se zdráháme hovořit v souvislosti se samokresbami o ilustraci, tj. o výtvarném, více či méně doslovném přepisu textu. Ilustrace kopíruje stěžejní motivy, z jednoho modu je častokrát nepříliš důvtipně převádí do modu druhého, zatímco samokresba je cosi jako nástavba, další příběh: ať již předcházející, nebo následující. Ostatně opět je tu třeba připomenout Nuskovy knižní publikace Okamžiky nebo Obrazy neradostné, resp. jejich grafickou práci se slovem a obrazem: samokresby jsou na stránkách do slovesných útvarů začleňovány tak, aby 
přebíraly myšlenku a nesly, ba rozvíjely ji dál. Autorské vyprávění tu plyne chvíli tím a chvíli oním korytem – podle toho, kterým způsobem lez ten který význam lépe, přesněji uchopit, resp. symbolizovat. „Kresby jsou nejen doprovodem, ale přímo organickou součástí textu,“ podtrhuje Nuska, „jeho nedílnou komponentou anebo, chcete -li, je text naopak doprovodem a součástí kreseb. Samokresby mají text umocňovat anebo naopak, text umocňuje a případně i explanuje kresbu. Obojí tvoří celek, obě součásti jsou celostně spojeny.“ Pohybujeme se tu v území, do něhož se z protilehlé strany dobývá experimentální poezie, čili ona snaha propojit složku sémantickou se složkou vizuální, obohatit text o obrazovou kvalitu – a pohybujeme se rovněž v prostoru, jenž je vlastní celku autorovy beletristické tvorby, ochotně a s rozmarem mísící žánry, svazující poezii s esejem, dramatickým náběhem či rytmovanou prózou. Pohybujeme se tu v osvětí bytostně romantickém, nadřazujícím sílu myšlenky kvalitě formy – respektive předpokládajícím, že autentická myšlenka si svůj osobitý výraz vždycky najde.