Malý příspěvek o lomeném jízdném – Nikolaj Akselrod

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. 4_Maly_prispevek1Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně vůbec nepotřebuje. Protože ve čtyřce, kde na zelený ubrus přiletí půllitr dřív, než doklepnete ten předchozí, a všechno tak nějak probíhá bez keců, taky asi nebudete tančit kanonický balet. Minimálně ne před desátou večer. A teď co jsem to chtěl vlastně říct… jasně, umění.
Ruský výtvarník a básník Nikolaj Akselrod, ročník 1945, budiž v našem seriálu o především tuzemských mladých nadějných kumštýřích výjimkou. Jednak už nechodí do menzy, jednak pokus udělat s ním klasický rozhovor typu pokud-možno- strukturovaně-mi-řeknico- a-jak-děláš-abych-mělco- nejméně-práce skončil vzájemným podpíráním a vachrlatým belháním se z hospody k metru, přičemž to, co jsem se dozvěděl, jsem beztak zapomněl. Lámat do sebe fernet a dělat si zápisky mi nikdy moc nešlo. Čili co jsem to chtěl vlastně říct… jistě, to umění.
Původně je vyučený fotograf. V Petrohradu, tehdy ještě Leningradu, kde žil do začátku sedmdesátých let, zachycoval jazzové koncerty a festivaly a spolupracoval s ruskými transfuturisty v čele se Sergejem Sigejem. Věnoval se mail-artu, světoběžnickému umění, které vizuální i slovesnou hrou s dopisní formou atakovalo zmatené pošty. V sedmdesátém třetím dorazil do Prahy, kde jej uvítala normalizace. Pracoval ve spalovně i u dráhy, ve volném čase se věnoval psaní básní, až neuvěřitelně vtipných krátkých prozaických textů a 4_Maly_prispevek2glos, které vydával v osmdesátých letech v samizdatovém časopise Munk. Je v nich všechno, tak nějak jako v ruské duši, i když vážně netuším, co to vlastně přesně je. Postřehy z loudavého odpoledne kdesi v nádražce v jižních Čechách, stejně jako příběh o holčičce, které tatínek usekl ručičky a ona je po něm chtěla zpátky. „Každá práce stojí za hovno, jenom ne ta moje, protože žádnou nemám,“ píše kdesi. Ale o tomhle jsem vlastně mluvit nechtěl.
Komorní průřez jeho výtvarným dílem jste mohli vidět na loňské výstavě, příznačně nazvané Posledních třicet let, v Galerii Ztichlá klika. Kromě mail-artu visely na zdech abstraktní strukturální obrazy, tašistické grafiky, lettristické kompozice a hlavně všechny ty otisky a karty a jízdenky zamáčknuté do barvy či přetažené špinavými oleji, táhnoucími se přes chlapíky s mečem nebo flétnou jak těžké mraky přes nízkou strašnickou oblohu. Je v nich 4_Maly_prispevek4jakási podivná samozřejmost a syrovost – stejně jako s otisky s nimi nemůžete nic moc dělat, ale rozhodně je nemůžete popřít. Jako otisk holínky ve ztvrdlém blátě. Nebo propálený ubrus. Snad jen s tím rozdílem, že je nelze rozdrtit anebo vyměnit. Jsou prostě tady, jako nezaplacené složenky, na které je sice ještě čas, ale vám to může být jedno, protože stejně nemáte žádný prachy. A přesně tahle jejich rezistentní zatvrzelost z nich dělá něco vyloženě fascinujícího. Ale to jsem taky nechtěl říct. Něco ale ke sdělení mám. Úvodní řeč, pronesenou filozofem Petrem Rezkem („klidně to otiskněte, ale nesmí to dávat žádný smysl“) na vernisáži.
Čtěte: „Kdykoliv nastane malér, utěšujeme se slovy – nebylo na příběh románu, snad na 4_Maly_prispevek3povídku, a snad – alespoň určitě – na aforismus? Nejprve tedy příspěvek pečlivě sepsaný, inu o čem, no přece o jízdenkách, těch pokrytých, a nakonec propadlé hroby jízdenek, co jsem to chtěl v tom ztraceném příspěvku říci, inu, to ještě nebyla kilometrická banka, když byly kartonové jízdenky, a kde je má kilometrická banka? I ta se ztratila. To už přestává všechno! Že tedy příběh, anekdota, román? Že tedy nebudu moci vysvětlit, co to je lomené jízdné, jak jsem původně chtěl? Co je to lomené jízdné? No něco nemožného pro jízdenky nejprve pomalované, později v hrobcích svých propadlé. Nádražák soudí, že když jedete tam a zpět, kus nějaké trati, neodečtou vám nový minimální odpočet, ale přičtou jen skutečnou vzdálenost, kterou jedete podruhé. Přičtou k té původní vzdálenosti, než jste jeli zpět. Ale je možné, jízdu, nebo jízdou zpět lomit? Je možné vracet se v protisměru a předem to zapsat do knížky, která se zve kilometrická banka? Tedy předem uvidět sebe jedoucího zpátky? Kdybych věděl, že se mi ztratí příspěvek i banka kilometrická, tak bych si koupil lomené jízdné, vycouval bych, vycouval. To přestává všechno, říkal jsem si kolikrát, všechno je ztraceno. Ale to je ten… už skoro ten… aforismus volně parafrázovaný, aforismus našeho autora, který všechno osvětlí. Akselrodova věta ,ano, rozzloben jsem,‘ – to parafrázuji – ,ale rozzlobení muži ještě nejsou muži nasraní‘, a to vážení proto, že radost z nebývalé události, jejíž jsme dnes svědkem, ruší každé lomené jízdné.“ A přesně tohle bych chtěl říci.

Repro archiv autora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *