Brněnský Morgal (čili Moravská galerie) hostí ve čtvrtém patře Pražákova paláce komorní výstavu Marie Tomanové (narozené 1984). Fotografky, původem z Mikulova, jež posbírala životně i umělecky základní zkušenost za oceánem, v Nové Anglii, v New Yorku. V Brně je do 28. září k vidění série, kterou nafotila od roku 2017 podnes. Téma posadila rovnou do názvu: Kate, for You – Káťo, pro Tebe.
Co té titulní Kátě, Kateřině, Tomanová nabídla, dala? Výstava funguje na ploše jedné místnosti, visí na čtyřech stěnách. V různých formátech. V různé výšce. Fotky holek, co se mají rády. V kulisách interiéru, v koupelně, ve vaně plné vody. Voda klouže po jejich tělech, zprůhledňuje oblečení, co mají na sobě. Žánrově reportáž, trochu špinavá v kulisách, nasekaná narychlo, bezohledně, bez zřetelného zájmu o nějakou estetiku, natož umění. V hlavní roli je tady rovina dokumentární, ideová, možná rovnou ideologická: ty dvě si prošly svým coming-outem, stvrdily si před světem, že se milují, že láska je – prostě láska.
Jasně, že je. Divák ale kouká, váhá co dál, co je v té fotce víc. Atraktivní mladé ženské, typově modelky, notabene ve vodní kulise, která symbolicky zvýrazňuje, podtrhuje sexuální rozměr té kauzy. Fotky jsou ovšem, jak řečeno, posbírané nadivoko, skoro neumětelsky. Tomanová je výrazově surová, primitivní. Jasně – i tohle by mohlo fungovat ─ jako revolta, protest. Záměrná antiestetika. Třeba proti uhlazené vizualitě, do níž sázel svoje nahotinky Helmut Newton nebo v česk(oslovensk)ých kulisách Tono Stano a Robert Vano. Jenže stačí to? Komu, čemu? Nerýsuje se tady nad obzorem znovu ten staronový problém, napnelismus mezi uměním a ideologií, mezi kulturou a silovým angažmá, jak je známe ze třicátých let, z éry stalinismu, z času normalizace?
Tomanová má k jakékoli výrazové původnosti daleko. Před ní tady byli mnozí, třeba Nan Goldinová (v cizině) – nebo Libuše Jarcovjáková (doma). Práce Marie Tomanové mají za to, že co je aktuální, má potenciál být věčné. Co jede v dnešním diskurzu, má automaticky mimočasovou hodnotu, smysl. Omyl: nemá. Divák z té výstavy odchází vyloženě zklamaný. Ty fotky prostě jsou, a nic víc. Vana, voda, holky, objetí. Jednoduchý vzorec, banální rovnice, která nemá ve výsledku víc než jízda toboganem, který je trochu překvapivě nainstalovaný rovnou uprostřed Pražákova paláce. Sjedeš, a jsi dole. Trocha adrenalinu, chvíle dozvuku – a pak už nic.
Vidět Marii Tomanovou v Morgalu – a zemřít? Jak říká Melvillův slavný písař Bartleby: Já bych, prosím, raději ne.