Marná sláva revoluce

Britský umělec Banksy je v našem výtvarném seriálu už druhým kumštýřem v pořadí, o němž ve své podstatě není kromě jeho díla nic bližšího známo, zato legend o něm koluje požehnaně. 9_marna_slava_1Důvod je stejný, jako u polského angažovaného umělce Petera Fusse (viz UNI 5/2009): svou činností oba alespoň papírově přestupují zákon, či šlapou na kuří oka většinové společnosti – a ponechme teď stranou, zda-li tzv. většinová společnost není v případě umění začasto a speciál ně v případě těchto dvou artistů jen chiméra, která si nechá kuří oka ráda a slastně škrábat.
Podle BBC se může jednat o šestistopého hubeňoura Roba Bankse, který pochází z Yeatsu severně od Bristolu. Jiný zdroj uvádí, že se původně vyučil na řezníka. Podle bulvárního magazínu Daily Mail se za pseudonymem skrývá šestatřicetiletý Robert Cunningham, jehož školní fotografie je nápadně podobná snímku již dospělého sprejera, chystajícího si nádobíčko na Jamajce, kde se shodou okolností jedno z Banksyho graffi ti vyskytlo.
Lidé pohybující se v jeho blízkosti, od manažera až po galeristy, jeho identitu samozřejmě pečlivě tají. Ostatně i kurátorka Bristolského muzea, jež umělci uspořádalo velkolepou výstavu, přiznává, že se s Banksym dorozumívala pouze prostřednictvím emailu či telefonu a sama si není jistá, zda-li se během chystání přehlídky v prostorách instituce objevil. Možná byl jedním z údržbářů, možná se schoval pod čapku stěhováka, čert ví.
Samozřejmě, že mystérium neviditelného umělce prospívá kšeftu skoro stejně tak dobře, jako aureola umělce mrtvého. Zvláště pak v kontextu poměrně stabilního zájmu médií o člověka, který na jedné straně prodává svá díla v přepočtu za miliony korun a je nefalšovanou hvězdou, přesahující svou slávou rámec výtvarného umění (je mimochodem oblíben hollywoodskými celebritami typu Brada Pitta), a na straně druhé si stále zachovává étos guerillového bojovníka za svobodu. Čemuž nahrává prostá skutečnost, že vzhledem k formě umělcova vyjádření vznikají díla na hranici či přímo za hranicí zákona. Ovšem na hranici bez ostnatého drátu. Jak to říkal Homer Simpson kajícímu se Mickovi Jaggerovi (poté, co valící se kámen způsobil menší masakr): „Vy hvězdy jste tady od toho, aby vám svět tleskal za to, za co by ostatní zašili.“
Leč k samotným artefaktům. Zhruba od začátku 90. let se po různých částech světa, nejdříve pochopitelně v rodném Bristolu, objevují na zdech institucí, fabrik, obyčejných domů či ulic sprejované, pomocí šablon nanášené glosy současného kulturního, politického či společenského establishmentu, většinou vztažené přímo k dané lokalitě. Můj oblíbený výjev je z okna visící nahý muž na stěně bristolské sexuální kliniky, leč zadáte-li heslo Banksy do Googlu, vyjede vám nesčetné množství fotografií (čímž vám doporučuji, abyste tak učinili). Většinou se jedná vlastně o nenápadné, vtipné a město nepochybně oživující zásahy do veřejného prostoru; ostatně sprejerstvím se Banksy zdaleka nevyčerpává. Je podepsán pod řadou instalací, reagujícími na konkrétní místo (má oblíbená je zlomená telefonní budka, ale neptejte se mne proč) či na muzeální kontext uměleckých děl. Banksy takto například donesl do galerie reprodukci Monetových Leknínů, do kterých „přidal“ nákupní košíky a odpadky, nebo – opět můj osobní tip – nechal v Milletově vyobrazení sběraček klasů jednu z žen odpočívat s cigaretou na rámu plátna. To vše podniká svévolně, bez předchozího zaklepání na dveře či otázky „mohu-li“.
Přesně tady se dostáváme k menšímu paradoxu, kdy už si Banksyho legenda žije takříkajíc po svém. Velkolepost a přitažlivost postoje PROTI zůstává; mimochodem na umělcových oficiálních stránkách www.banksy.co.uk je aktuální obří výstava avizována jakožto Banksy PROTI Bristolskému muzeu.
Podíváme-li se však na díla samotná, pak je na místě podotknout, že až na malůvky na bezpečnostní zdi, oddělující Izrael od Palestiny z roku 2005, které zvedly mandle oběma stranám (zvláště pak celník kontrolující osla) se jedná vlastně o sice vtipné, ale jinak nijak ožehavé, respektive důsledně kritické komentáře. Zčásti je to tím, že v současné situaci je jakýkoli ironický komentář vůči příliš abstraktním, jakkoli naléhavým problémům, jako je sociální nespravedlnost, politická nespoutanost a popkulturní obžerství obrazy sebe sama, sám poněkud bezzubý. Neboť ani chudoba, ani popkultura, ani politika, psány s malým písmenem na začátku slova, se prostě nenaštvou, ani jim není strhnut závoj nevinnosti. Vystoupil-li umělec s činy typu předělávky obalu desky Paris Hiltonové, na kterém této profesionální šoumence vypadávají prsa, nebo výměnou britské královny za princeznu Dianu na bankovkách, jež pustil do oběhu, pak de facto nedělá nic jiného, než – například, teď bez záporného znaménka – bulvární tisk; v důsledku se tak jedná vlastně o jakési sebepotvrzení jevů, jež Banksy hodlá kritizovat.
Nejde ani tak o to, že umělec vystavuje v oficiální, nikoli neznámé instituci či že prodává svá díla za statisíce liber; včetně úsměvných situací, kdy se prodá omítka s původně ilegálním graffiti s tím, ať s ní dotyčný kupce naloží, jak uzná za vhodné. Lecčemus ale napovídá fakt, že soukromé či státní instituce se vlastně samy od sebe rozhodnou, že danou malůvku nechají na jejím místě, neboť komu by vlastně vadila? Měl-li bych parafrázovat vystihující citát z Guardianu, pak vašeho syna klidně můžete nechat poletovat po bytě se samopalem a útočnými granáty a asi jej ani nevyhodíte za rozbitou vázu z frcu; tedy pokud bude onen samopal gumový.
Spíše je poněkud úsměvné, že Banksyho kritika, zaměřená na skutečnost, vyvlastňovanou a zároveň velmi silně sycenou obrazy, od politických voleb až po rebelské reklamy na limonádu bez cukru, sama zůstává na principiálně stejné rovině sdělení. Tedy na rovině obrazů, jež samy o sobě nemají kritický potenciál, ale jsou naopak nástrojem zapomnění, utopického modelu prožívání přítomnosti či odvádění pozornosti. Jinými slovy – už jsme si zvykli na Che Guevaru na tričkách, na solidárně vyvěšené, ale spíše alibisticky svěšené vlajky proti okupaci Tibetu, nebo třeba na pokorně zveřejňované záběry z války. Kritický obraz je však pouze takový, který prostřednictvím střetu nesmiřitelného vyvolá dočasnou nemožnost tento obraz obejít a popřít, respektive beze zbytku vyložit. Stává-li se součástí hovorové obrazové řeči, kritický potenciál ztrácí. Je to jako hra na dobrého a zlého policajta. Ten jeden vám sice může být sympatičtější, ale svině jsou ve výsledku oba dva.
Ohledně Banksyho je vhodný příklad instalací a vpádů do galerií, jež mají kriticky exponovat muzeální praxi nutně selektivního a mnohdy skutečně zglajchšaltovaného předkládání uměleckých děl (či jejich recepci publikem). Ne že by nebyly zábavné, ale skutečná a navíc velmi důsledná kritika v silném slova smyslu, vycházející mnohdy z prostředí samotných institucí, jež SKUTEČNÉ mění, probíhá již mnoho desítek let. Tedy nejméně. Od Charlese Baudelaira přes Waltera Benjamina až po současnost. Celé slavné ANTI – pak docela dobře vystihuje fotografie, na níž vedle parodovaného člena zásahové jednotky stojí člen muzejní ochranky, jež se sice tváří poněkud vyjeveně, ale spíš proto, že jej vůbec někdo fotí.
Těžko pak vnímat Banksyho ilegalitu než jako hru na indiány a kovboje, na níž si obě družstva půjčí kostýmy ze stejné šatny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *